ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Weiner Richard (*06.11.1884 - †03.01.1937)

   
­­­­

Blahosklonný den (Lítice)

  • Weiner zde popisuje vojenský odpočinek v době mezi boji

Detašovaný prapor jistého pluku byl boční kolonou vpravo a měl postupovati samostatně. Nebylo mu přiděleno jiného vojska, neboť bude-li dbát spojení s centrem, vystačí pravděpodobně sám. Bylť nepřítel na kvapném ústupu a oblast, kudy se prapor měl bráti, byla přehledná a snadno schůdná. Asi dva kilometry před vesnicí Vranjevem se batalión zastavil. Bylo sice skoro jisto, že ves je "nepřítele prosta", ale aby se dbalo předpisů a předešlo všem nemilým náhodám, vyslány dvě poddůstojnické hlídky, dohromady asi půl setniny, aby ves prohlédly.
Hlídky odešly a ostatní vojáci posedali na kraje nehlubokých škarp, vroubících širokou, rozježděnou a vymletou srbskou silnici. Důstojníci sešli se v čele, shlukli se kolem majora a beseda začala. A také vojáci besedovali.
"Ale pánové, takhle je to opravdu příliš podomácku," řekl za chvíli major, "myslím, že nebyla vyslána patrola ani vpravo, ani vzad. Kdopak má dnes službu?"
I povstal růžolící praporčík. Byl trochu zmaten. Ne ani tak obavou z důtky, jako spíše proto, že mu nastává cosi jako sólový výstup.
"Tedy někoho pošlete," řekl major, "pro boha na nebesích, člověk si takto zvyká málem na cylindr."
Praporčík ochotně a s velikou chutí došel k vojákům a vyslal po dvou mužích napravo a dozadu. Byl rád, že vše dopadlo tak dobře, a začal s horlivostí, s jakou provádíme opatření podle našeho soudu zbytečná, zaplaťbůh. Ti, které určil za hlídky, odešli trochu pomručujíce, ale to jen proto, aby nedali příliš najevo, že jsou ve velmi dobré míře. Za chvíli stálo už na vzdálenost nějakých čtyř set kroků vpravo a v týlu po dvou vojácích, kteří hleděli spokojeně "čelem k nepříteli" a kouřili cigarety. A kouřil celý batalión. Bylo bezvětří. Stužky dýmu spletly se nad vojskem v obláček, jemuž by byli zcela dobře slušeli amoreti. Takové to bylo: hoši se probili několika horkými dni a stopy po nich zely zcela zřetelně. Ale zato, bože můj, čtyři už dni, ba déle, jak líbezné putování! Ano, putování či výlet či co. V nejhorším případě manévrový pochod. I počasí je vlídné. Je sucho, ráno mrazík, v poledne zahýří si říjnové slunce, večery jsou selankami při ohních, noci chrabré. Tehdy štípe do nosu mrazík, tělu však je v houni dobře a nohy hřeje oheň, jejž udržuje bdící. Střídají se každou půl hodiny, a kdo by rád nebděl "přes čas", jde-li o rudého divotvorce? Ráno, ani se probudili skupeni kolem hranice, jež dodoutnává kolmými pruhy bílého kouře jako pokojná zápalná oběť, spatřili poprvé nový kraj, kam včera dorazili za tmy. A bývá pěkným překvapením. Neboť v noci, kdy unavené nohy podezíraly ze zlých úkladů nejnevinnější stružku, kdy lesní stěna zdála se očím, které toužily po spánku, pekelnou zdí a opuštěná kuča stavením lidojedovým, kraj posupně a zticha novým příchozím vyhrožoval. Teď ráno však, kdy oni i on se dělí o týž větřík, ach, jaká to změna! Jsou na mírném podlesním svahu (proto tedy se včera hledala tak svízelně poloha na spaní!), ostružiny rozsázeny tu podél stezek skoro docela zarostlých. Ale svah jest pouze jedním z nemnoha mírných zakřivení prudce spadající americké skluzavky, po níž apelují do širého údolí černozelené lesy, jehličnaté a listnaté. Snadnou, jakoby tečnou plochou, jež jako by se maní dotýkala sametového povrchu těch lesů, vpadá zrak vojáků k říčce a přes ni ruče na druhý břeh, kde jen pozvolna ztéká ochotnou, vzhůru kráčející plochu pastvin, plnou salaší, malých kučí, jichž střecha - komín zároveň - všechna je černá, a pletených, blátem látaných letních stájí. Možná že se u říčky rozkládá malé město. Možná že bylo válkou zle postiženo a že v něm nezůstal kámen na kameni. Ale živoucí forma měst je v něčem jiném, hlubším než v celistvosti zdí, a díváš-li se zdáli, zachovala i spálená osada ještě z pravdy všeho toho, co vyhýčkala, vystarala, aby z ní k tobě zazářil laskavý úsměv družné bytosti. Voják, kdykoliv spatřil sebemenší skupinu domů či chatrčí, rád věří v onu družnost lidských osad. I rozbořené a spálené město je těšitelem, neboť kde lze si snadněji představiti jsoucnost občanovu než v prostředí města, byť opuštěného? A po občanech se vojákům stýskává - Zrána, po dobrém spánku, sedí na stráni ve vrátké, ale vroucí víře, že jsou výletníky. Město (a byť jen zřícenina) skromně odmítá třpyt rozehraného slunce a jest šedou, nelesklou, pevně sraženou formou uprostřed blesknavého mihotání vod a kmitavého tetelení zelených strání, kdežto lesy daleké a blízké čarami temnějšími, světlejšími zavírají celý obzor v odloučenost, kde však neuvízlo ni trochu melancholie. Nic nad toto dobrovolné odloučení, prodšené jarou pohodou mysli lidí i celé krajiny, nehodí se lépe k praporu, jenž po těžkých svízelích, těžkých ranách nyní na několik málo dní odprýskl od velikého tělesa armády a volný a nepatrný jde a chutná svou odloučenost, svobodu nepatrného. Dnes nebyl vzbuzen oním neurvalým způsobem, jakým bývají burcovány velké shluky; probral se sám od sebe, v dobré míře, jako někdo, kdo ponouknut jakýmisi domácími bůžky, vstal pravou nohou. Tam a onde vynoří se v dálce kolona jiného vojska, sune se mezi poli, teče po cestách, kolony, aktéři jedné jediné hry, jejíž režii chápe jen několik zasvěcenců. Zde mezi příslušníky nepatrného odloučeného praporu jich není a on o tom ví každým nervem a ví také, že inspicient této hry dlouho ještě naň neukáže. A je mu dobře, že se smí zatím oddati rozkoši divákově. Byl by ještě atomem, kdyby mu jeho nepatrnost nestačila? Vděčí jí a vděčí svému osamění, jímž se vrací sám k sobě a jímž nyní už i jeho lidé vracejí se sami k sobě, a patří vůkol na vše strany a chvěje se rozkoší, že po dlouhé době lze opět žíti světlo, žíti vzduch, barvu a zvuk, žíti i lidské nitro v pradávných, teď zkrušených právech. Prostý muž říká zrána na této podlesní stráni: Je to krásné! - Muž přemýšlivý šeptá před se: Dvakrát tudy prošla válka, tam a zpět, a jak klidným, jak dobrým se jeví kraj. Trpělivosti přírody, co v tobě silného vzdoru! - A ten, jemuž odjakživa bylo tuze milovati, ten řekne nahlas, hledě na rezignované město nad řekou: Jaká suma lásky je město, že i takto zpustošené je mému pohledu posilou! - A pak, když se sami seřadili, nečekajíce, až bude rozkázáno, tak jako by se báli, aby rozkaz nezabil iluzi, že jsou volni, pak čekají, až přijde to, po čem touží tentokráte; ne rozkaz k pochodu, nýbrž pobídka k pouti. A přišla.
Hovorová směs pluje podél kolony a s ní, podobna modravému dýmu z cigaret a dýmek, a splétajíc se s ním. Tak jako on i ona se štěpí v houpavou, zčeřenou vrstvu, chytající se rukávů krajních vojáků, a pak, vyprostivši drápky ze sukna, kam se jen lehce byly zatkly, poddává se mocným a klidným vlnám ovzduší, dává se jimi odplaviti a roztěká se v nich. Jdou a jdou. Strohá marciálnost kroku se rozplývá, zapomínajíc sebe samé, a aniž vědí, všichni pojednou kráčejí krokem do země zakleslým, a přece furiantsky křepkým, krokem sedláků, kterými všichni jsou. Jejich pochod se na vyschlé zemi neozývá už přisekávanými, pádnými rázy, nýbrž splývá v šoupavou jednotvárnost, již nestejnost kroků sotva rytmuje. Ni hlásku nikde. Kolik zastávek, tolik rozhledů a tolik též rozpuků sladkých falešných věr. Jdou a jdou, nedávná minulost roztekla se v beztvarý sen a oni, kterýmkoliv směrem se béři, žijí v přesvědčení, že domácí jejich krb je stále blíž. Objevují příbuznosti mezi tímto krajem a oním, jenž jim domovem. Věří, že se mu blíží, a zároveň je jim, jako by byli v neuvěřitelně libém snu. Je silnější furiantsky odsunuté skutečnosti. Zázračný stav duší, kdy nemožné je silnější pravdy, a hrubá pravda malátně se vzdává! Každý z nich dobře ovšem ví, že tamten kůň, jakže jinak, než že se zhruba podobá Fuksovi či Šemíku v jejich stáji; i kravky zdejší tamním a jabloň v onom sadě té, již loni ještě očesávali: ale dnes jde málem o zázrak, neboť falešná skutečnost je tak mocná a tak jímavá, že by bylo líto nepovýšiti jí nad hrubý pomysl. A jak jdou, divno jim, že radostí je už to, že vidí, jak vidí, jak chytají předměty - tu ten, tam onen. Udiveni poněkud, že jsou cele pozorlivostí, že tak bystře vnímají a že mají chuť připjati se k nejmenším částečkám skutečna, z něhož - dive! - válka spláchnuta. A nastane okamžik, kdy stoupajíce až posud jakoby mlhou, hlavou teď prorazili její poslední vrstvu a lapali již bleskutý azur nejčistšího nebe, zatímco trup a nohy cítí ještě vlhkou, drobnou přilnavost zkrušujících mlžin. Toť, pravda, pouze okamžik, neboť co nevidět my celí se vymaníme. Ale krásy toho okamžiku, bože můj, kdy zableskne hlavou první hmatatelná jistota o přeměně vojny v mír, zatímco všechna ostatní bytost trčí po nepatrný zlomek vteřiny ještě v samých hraničných končinách mezi mohutnící iluzí a hroutící se skutečností, která hnedle nebude víc než nyvě melancholickou vzpomínkou na to nejkrutější, co je kdy potkalo. - Dýmky sesunuly se do koutků jako v dobách nejbezstarostnějších fajrunků, ruce se zabořily zálibně do kapes; nonšalantně se žmoulají cigarety a odplivuje se skoro obřadně, s virtuozitou, o níž už dávno bylo pochybováno. Vrtí se to a brouzdá, čtyřstupy se vlní a boky kolony jsou samý výstupek a zub. Kadeti a důstojníci se shlukli, čijíce zrození anekdot a historek. Hovory kdysi dávno začaté, a jež byl vetřelecký projektil přerušil, vybavují se znovu, samy od sebe, jako po staletém spánku v začarovaném zámku. Nové osnovy počaly se přísti a tkací mozkový strojek tká nový vzor. Jsou na polích a v hospodách při muzice, potkali se náhodou cestou z práce a vyšťárali společné známosti; objevili, že jejich osudy a zájmy jsou si blízké, a někteří poznávají své příbuzné. Nikdy by se toho nebyli nadáli! V čele jest matematik, který našel najednou někoho, s kým hovořiti kvadratuře kruhu, a tam zase objevil kdosi s velikým úžasem kamaráda, který si velmi rád zadiskutuje o impresionismu. Najednou objevují se ohniví debatéři o monistické nauce a jiní se navýsost diví, že našli rovnocenného protivníka v diskusi ochranářských cel.
A dohromady šumný, hravý, vínkový rej. Ale jak se navzpínala houževnatá vůle k životu, než se vzepjala k takovémuto vodotrysku; jakou zkouškou prošel nejhumornější optimismus, aby nabyl domovského práva v těchto hlavách; kolik břeskných "ano" bylo sraženo vniveč, než se jedinému zdařil tento triumf.
Zato však nyní, ó ano, široko daleko odčarováno vše, co se příliš dlouho vtíralo. Dlouho sevřeni tak, že pozbyli schopnosti něčeho si přáti, nyní mnohonásobně, mnohonásobně pociťují žasnoucí radost z možnosti expanze zdánlivě bezmezné. Rozdali by se z lásky, v ochotě předstihují druh druha a taková jest jejich potřeba milovati, že milují i ono, co furiantským posunkem odsunuli v nevrátimo: ano, milují vojnu, milují službu, milují je, neboť jen proto, že ony popustily, mohl se uskutečnitit tento paroxystní pocit vděkuplného bezpečí.
Prapor sedí a čeká. Rozestavené stráže v boku a v zádech vrtí se na vykázaných místech. Jsou, pravda, poněkud mrzutí oni čtyři, že služba stihla právě je - ils boudent -, ale je to - nu jistě - mrzutost jen naoko, aby se nezdálo. Neboť ježto jsou všichni tak ochotni, jak nebýti rádu, že právě my sňali jsme z ostatních chomout služebního předpisu, tak zbytečného dnes, tak veselého, jejž ovšem také milujeme, poněvadž je to služební, trochu copařský předpis, a právě proto, že je dnes zbytečný. Prapor sedí a čeká. Hovor a modravý kouř z něho stejnoměrně vyvěrají a jako na běláskových křídlech ztrácejí se - zvolna, zvolna - do azuru. Saje je co vůni, všecek blažený. Ni hlásku nikde, krom stejnoměrného klopotu tohoto stádce, a na ticho jako by se tak kladl jen ještě důraz. Vrány vzlétly s jedním sborovým "kráh" - a zase už je ticho. Paprsek jakýsi smekl se po nějakém skleněném střepu, tam, v požaté kukuřici, blesklo tím, a nic. Hubený bílý koník chodí po zahradě ohražené proplétaným chrastím. Všem jest, že země má se k zpěvu - jen otálí - toť vše. - Konečně se ukázaly hlídky. Napřed poddůstojníci bezstarostně kouříce, za nimi vojáci, po dvou, stejnoměrným, nespěšným krokem. Bajonety na puškách. Máchali rukama; čtyři nápadněji než ostatní a pomáhajíce si občas kusým posuňkem i druhé ruky: ti vykládali. Tu a tam přešel k nim obloukem kamarád, za chvíli stejným obloukem odplul, připlul, odplouval. Batalión povstával, hotovil se k dalšímu pochodu nespěšně, ochotně. Čile. Důstojníci upravovali si pasy. Major dokousával svůj ementálský sýr, smetl z blůzy drobty, vstal a řekl jako vůdce turistické výpravy: "Na also!"
Když byly hlídky na doslech, popošel jim adjutant několik kroků vstříc a zavolal: "Tak co?" Ale sám dobře věděl, že nic zvláštního. Poddůstojník-vůdce (měl takový zvyk, že věšel hlavu) zvedl ji, chvíli se rozpakoval, pak pokrčil rameny a hlava mu zase přepadla.
Trpělivě, s trpělivostí, na níž bylo znát, že se mu v ní líbí, major opakoval: "Na also! Až dojdou k nám, vykročíme."
A všichni čekali. Hovor opadl jako na nádraží před odjezdem vlaku.
Pak, když byla hlídka už docela blízko, řekl adjutant znovu: "Tak co?"
"Jsou tam samé děti," byla odpověď, "trochu dobytka a děti."
Hlídka došla, rozplynula se v bataliónu a s ní nevzrušený výklad o tom, co major mnil poddůstojníkovým sólem: Když procházeli mimo první kuči, zaslechli zevnitř vrnění. Opatrně vešli a našli roční nemluvně. Dvanáctiletá holčička u něho. Na dvorku zastihli asi desetiletého chlapce; sekal dříví. Jeden z vojáků, Chorvát, vyptával se děvčátka. Kde je matka, otec? Otec ve vojně; matka odešla.
- Kam odešla, proč odešla?
- Odešla.
- Vrátí se? Kdy se vrátí?
- Odešla.
Více jsme z ní nedostali. Zatím vraceli se z obchůzky také ostatní vojáci. Nikde nic krom dětí a trochy dobytka. Přivedli mi výrostka as patnáctiletého; byl ze všech dětí - asi čtyřicet jsme jich po vsi nasbírali - nejstarší.
- Tak co? Co víš?
- Já jsem starosta, - řekl.
- Starosta? Jak starosta?
- Odešli všichni. Naši řekli: Musíte odejít a pozděj se vrátíte. Tedy odešli. Nás nechali jen tak. Na hlídání. Odvlekli peřiny, odvlekli prádlo. Řekl jsem jim: Vezměte peřiny, vezměte prádlo. Robata tu nechte. Postaráme se o ně. Ale uposlechli jen někteří. Je tu s námi pět zcela maličkých.
"A je tam věru pět robat, přes třicet dětí od šesti do patnácti a trochu dobytka. Nic víc."
Major řekl: "Dobrá, alespoň budeme míti koho k posluze. Máme ve vsi přes noc tábořiti. Postavíme feldvachy. Jsou sice před námi naši, ale feld­vachy přece jen musíme postaviti. Na also, tak tedy půjdeme."
A po chvíli zamyšlení: "Vlastně je to pěkné dobrodružství. Dětská ves. Opravdu, neslýcháno!"
A zavolav si velitele hlídky, který byl zatím poodešel, řekl mu málem služebně: "Nejevily nepřátelských úmyslů?"
"Děti, pane majore, děti! Vždyť jsou to pouze děti," odvětil poddůstojník, ale s přízvukem jakoby naschvál neslužebným. Směl; major měl ho rád. A dneska troufal si teprv!
"I čert jim věř," major na to, aby měl poslední slovo, ale přitom tak, aby to neznělo komisně.
I šlo se a hovor měl nyní přesný směr. Stráže vyslané v bok vzaly to šikou přes pole, zadní dva vojáci musili nabrat a dobrácky křičeli: Tak zvolna, tak zvolna. Poznali, že prapor má novinu, a chtěli ji zvěděti co nejdříve. Neboť dokud jí neznali, nepatřili vlastně k bataliónu. Ale když doběhli a byli vstřebáni, zasvětili je jedna dvě.
Ale u první kuči stál malý mráček, a to byly děti. Patnáctiletý výrostek nesl na dřevěném podnosu chléb a sůl. A poddůstojník, velivší hlídce, a který se proto pokládal zároveň za příslušníka dětské vsi i bataliónu, odebral se jakoby úředně napřed. V obřadném vítání, jež se chystalo, přisoudil si hodnost prostředníka. Byl prvním funkcionářem nově utvořené pospolitosti, jemu prvnímu přiděleno v ní místo. Když jej spatřili, oběma se ulevilo: majorovi i chlapci. Byl mezi nimi spojkou, i byli si jaksi bližší. Major se vpravil tím snadněji v nové náčelnictví, které mu připadlo i v obci nové, ale nikoliv proto, že velel praporu, jehož vlastně už nebylo, nýbrž jen mechanickou mocí setrvačnosti. A chlapec, spatřiv poddůstojníka, v jehož srdce byl už vešel, cítil, že rozpaky mizí, i přičlenil se snadno. Všem bylo patrno, že nebude ceremonie, která by se do vaziva nových pout sunula rušivě. Vše poplyne.
A chlapec, vyhledav očima poddůstojníka a ubezpečiv se, že major je Ten, uklonil se a řekl: "Gospodo!"
Načež major prostě jej pohladil po hlavě řka: "Brav!"
A šlo se do vsi; ale vojáci se stále ještě před dětmi trochu styděli a děti ovšem, a hodně, před vojáky. Nastalo tím tísnivé ticho, odkud je konečně dostal Mikuláš Zelenik, dodav si kuráže, vykloniv se z řady a zlapav osmiletou holčičku za ruku. Klusala podle něho a vytáčela ulekané oči vzhůru k Zelenikovi a tento úlek si pak vzápětí nahražovala, smějíc se očima na kamarády a kamarádky. I byl to dobrý počátek, neboť okolo jádra Zelenik-holčička tvořila se dosti už rychle nová pospolitost. Začalo to vtipy; vojáci tvořili je z nadmíry pocitu nenadálého štěstí a byly to vtipy tak nevinné, že i děti, ačkoliv jim vůbec nerozuměly, při nich rychleji klusaly. Tvořily se také už sympatie zvlášť význačné, takže později, o menáži, každý kluk a každé děvče přesně věděli, u koho se přiživiti.
Bylo teplo toho dne, zvlášť o polednách, kdy se sedělo před kučami a tlachalo s dětmi a o dětech. Vzduch byl takový, jaký bývá v neděli. Rozteplily se vnitřky chalup a stájí a vojákům zdály se tak domáckými, zrovna jako by zde sedlačili oni sami. I kohouti zpívali tím způsobem a uprostřed všeho utvořila se nová obec. Vzniklo výsostné osamění tříště lidské společnosti a ona tříšť s pýchou pociťovala svou odlišnost od celého světa ostatního. Do tohoto společenstva přijaty i děti, i vstoupily tam o své svobodné vůli, a v hlubokém tichu, v němž vše se stápělo, ze dvou kovů, jimž se o tom nikdy ani nezazdálo, tavila se nová, potud neznámá slitina. Formovala se a s úžasem cítila, jaká nezměrná radost jí to prodchla. A když se víra vojáků upevnila tak, že uvěřili v stálost toho dne, tehdy teprve troufali si hovořiti o zítřku. Mohli hovořiti o dětech a o osudu, jenž je čeká, neboť nebezpečí rozluky pro ně nebylo. Tak jako se smí v rodině mluviti o životních osudech členů, aniž proto přestaly býti osudy celé rodiny.
"Co s dětmi," říkali, "že sobě jen ti lidé troufají?"
"Chvíli ovšem vydrží; ale nepomřou-li potom hlady? Či zapálí ves?"
Dokonce byli někteří, již navrhovali, aby se děti naložily na vůz a odevzdaly některému vysokému velitelstva. Ale jiní namítali, že to zbytečno, poněvadž staří jistě se brzo vrátí, tak jako se vracejí do jiných vsí, když prvé leknutí minulo. Ve skutečnosti zajímala je však jen pravda, jediná pravda. Tou byla: veliká víra v onu velikou lež, že nastal úsvit. Jediné bylo pravdou: klamavá, sladká ukolébavka v sen, jenž směl na chvíli býti skutečností. Jediné bylo pravdou: šumivé přetékání odpočaté, plaché radosti. Tato ukolébavka svedla je, když nastala noc, v spánek tak čiře modrý! I polní stráže, jimž donesli večeři noví kamarádi, děvčata a hoši, bděly tím čiře modrým spánkem.
A ráno, protahujíce se na pryčnách, rodinných postelích srbských sedláků, všichni věřili, věřili. A mnouce si oči, čekali trpělivě na div divů - - -
Přišel. - Houkla dělová rána - - - Jak daleko? Šest kilometrů? Snad blíž. Tak blízký sráz!
Ale vpravdě nešlo o to, že blahoslavenému dni hrozí nebezpečí. Což? - byť byl od blaživého klamu k drtivému skutečnu jen pouhý krok; klam vládne, pokud trvá.
Ale dělová rána je budíčkem příliš zlým.
A když už v klam věřiti nelze, poněvadž Nová Ves se třese v základech brutálním hřímáním kohosi nenáležitého, jenž o ni usiluje, nastává veliké zlo. Nová Ves nejen se sesune tak neslyšně, tak hebce jako domek z karet; ne, ani vzpomínky po ní nezbude. A těm zrazeným vojákům, ani mašírují ze vsi k jihu, dál a dál od svých bydlišť, ani už toho líto není, že se s dětmi nerozloučili a že osud kterési bezejmenné hvězdy je jim bližší než osud těchto dětí, stojících pomračně před chalupami; zapomněly včerejška i ony a také jim není ho líto. Drcen podpatky blahosklonný den. Licoměrná lítice se o to zasloužila, ale je tak smutno, že nad zdařilým dílem ani ona nejásá. Ba ne!
Nad dětmi, jimž vzala lítost, nad vojáky, jimž vzala lítost, ona jediná cítí. A je jí krušno.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 22.09.2021

­­­­

Diskuse k úryvku
Richard Weiner - Blahosklonný den (Lítice)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)