ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Weiner Richard (*06.11.1884 - †03.01.1937)

­­­­

Deník (Lítice)

  • v povídce Deník Weiner střídavě užívá formu deníku, kdy jsou deníkové zápisky s přesnými daty střídány s dialogy, jež vede vypravěč s dívkou, do níž je zamilován

Když přešlo nervózní rozechvění, jež vojáky po bitvě vrhá v rozsmutnění tak veliké, že bys řekl: není proň léku; když byli oplakáni padlí druzi a setnina, prapor znovu se seřadily v šik kratší, zmocňuje se pozůstalých nesmírně teplé vědomí pospolitosti. Pod tímto dojmem se voják vzchopí rychleji, než myslí ten, kdo bitvy neprožil. Deprese, aniž postřehli zřetelného citového přechodu, vystřídána důvěryplnou vírou a srdce tone v něze a chce se mu soucitné sdílnosti.
Večer po bitvě seděli jsme kolem ohně a rozmlouvali o strastiplném dni. Odpouštěli jsme mu, naplněni nadějí. Pluky vyslaly již malé oddíly, jimž patří prohledati bojiště, opatřiti raněné, pohřbíti padlé. Jedna z těchto malých tlup, vykonavši, co jí uloženo, vracela se mimo nás. Patřila k jinému pluku, který bojoval kdesi v sousedství. Důstojník, jenž ji vedl, zastavil se u našeho ohně, vyňal z náprsní kapsy malou knížku v měkké kožené vazbě: "Našel jsem ji u padlého kozáckého poručíka: Jevgenij Ivanovic Zostov ze Saratova. Dám ji poslati jeho rodině. Zdá se, že v ní je zapsán podivný román. Nahlédněte sami, máte chvíli čas, musím se ohlásit u vašeho plukovníka." Podal mi sešit a odešel. Zpočátku byly záznamy vojenského rázu, drobné události ze života v poli, kratičké charakteristiky kamarádů, glosy k denním rozkazům, vzpomínky na domov. Činily dojem, že jsou psány rezignujícím mladým člověkem, jenž šel do války, zanechav života bezradostného. Nyní ve válce však jako by objevoval krásu i v dřívějších zklamáních, jimiž se protrpěl, ale krásy této neželel, nýbrž utěšoval jí trpkost svého života nynějšího. Poznámky psal člověk, jehož jedinou význačnou vlastností byla dobrota srdce; nezdál se ani bystrým pozorovatelem, ani člověkem mnoho přemýšlejícím, ne příliš vzdělaným. Myslím však, že byl pevný a že jeho srdce i jeho hlava byly již důvěrně poznaly místo, kam jej život postavil. Tato bytost mě poutala tak, že jsem se u počátečních zápisků pozdržel, třebas tam po nějakém románu, jak kamarád ubezpečoval, nebylo ani stopy. Ale při záznamu s datem 27. října 1914 pozměnil zápisník svůj ráz docela. Vyprávělo se tam o příhodě, kterou níže opisuji; stála sama, bez obvyklých denních poznámek. A od tohoto dne, zdá se, ovládla mysl pisatelovu docela. Přesvědčil jsem se o tom letmým listováním. Nemohl jsem čísti důkladněji, poněvadž se poručík od plukovníka vrátil a naléhal, abych mu sešit dal, že musí odejíti. Viděl jsem tedy jen, že od 27. října věnován je zápisník oné události; i když se nepsalo přímo o ní, bylo patrno, že určovala všechen Zostovův život a vedla jeho myšlenky i city.
"Škoda," řekl jsem, "že tolik chvátáte. Byl bych si onu historii rád přečetl podrobně."
"A co říkáte záznamu ze dne 5. ledna 1915?"
"Záznam ze dne 5. ledna?"
Ukázal mi jej a já, nahlédnuv, spatřil jsem kruh uzavřený. Vyvstal přede mnou mlčelivý, odříkavý, ryzí život, bohatý utrpením, které hojila planoucí láska, jak jej žil Jevgenij Ivanovič v několika válečných měsících, a zachtělo se mi doplniti podle pravdy jeho zápisník takříkajíc na jeho památku. Domnívám se, že mám právo říci "podle pravdy" i "na jeho památku", neboť živý soucit, promíšený velkým obdivem této čiré duše, vede moji ruku.

27. října 1914

Kupodivu: dokud jsem sloužíval u pluku, záviděl jsem ordonančním důstojníkům vyšších velitelství. Ale od té doby, co sám jsem k jednomu z nich přidělen, je mi nudno, a kdykoliv spatřím raněného, dokonce stydno. A přece jen nemohu říci, že bych byl pohodlí a zahálčivost nemiloval. - Generální štáb našeho pluku ubytoval se nyní ve vsi C.; jsme na pomalém postupu a zdá se, že se zde po nějakou dobu zdržíme. Ves je nudná, zvláště nám, na dně jejichž srdcí sedí výčitka, že je nám popřáno tak velkého blahobytu.
Byl mi poukázán byt v domě správce velkostatku Panuškina. Nastěhoval jsem se včera a dnes - ano dnes cítím, že se se mnou stala hluboká změna. Hle, co se přihodilo: Panuškin, velmi vlídný, ač trochu podlézavý, a jeho žena, spíše nevrlá než ustaraná (patrně válkou, neboť zde jí notně okusili), pozvali mě k večeři. Neseděli jsme však u stolu pouze tři; večer objevila se zčistajasna také dcera Násťa. Násťa studovala chemii na curyšské univerzitě. Letos ovšem nebylo na odjezd ani pomyšlení. Ona není malá, ale vyhlíží drobně, že je strach říci jí přísné slovo, ba i jen slovo vážné. Vyhlíží skoro dětsky, zvláště účes přispívá k tomuto dojmu: nosí rulíky a černé lesklé vlasy má rozdělené pěšinkou. I nosík má dětský, i ústka. Ale dítětem se zdá, jen pokud nemluví. Zazní-li její těžký, altový hlas, všechno hned svou tvářnost mění. Pak neodvážíš se pronésti k ní slova lehkovážného, ni zamilovaného nesmyslu, a dokonce už ne ploché zdvořilůstky. Nelze prostě: mluví k tobě ne již dítě - ach, kdež dítě! -, nýbrž žena záhadná, a která jako by byla těžce zkoušela. Nikdy jsem neviděl očí, které by tolik vyzývaly očí druhého, aby do nich pohleděl, jako to činí oči Nástiny. A pohlédneš-li, zavazuješ se k věrnosti. - U večeře se mnoho nemluvilo. Správce a jeho žena povídali hlouposti, jako by to nebylo dnes hříchem. Ale zdálo se mi, že Nástino rozechvění nemělo původ jediné v prázdné řvavosti rodičů, a měl jsem dojem, že staří žvatlají proto tolik, aby přede mnou zakryli trapné jakési rozpaky. Panuškin pravil: "Ach Jevgeniji Ivanoviči, což teď, teď je přece už trochu klidněji. Ale v prvních týdnech války - a to to chodilo u nás hůře než v Nižním o výročním trhu. Bazar uniforem! Pěchota, kozáci, dělostřelci - a hned zas vozatajstvo, zákopníci, štáby! Vlna vlnu stihala. Přihnali se, rozložili - a než ses nadál, veta po nich. Tak dva tři týdny! Nebýti války, co zábavy - hehe! Co novinek v té naší krtčí díře zde! Prosím vás: třicet verst do Lublina - a to je nejbližší štace. S kolika jsem promluvil, kolik jich u mě bytovalo! Čím jsou dnes? Každý mi připadal tak důležitým a významným, že jsem si říkal: po letech bys ho poznal, v lese, v noci. A dnes? Věřte mi, sotva bych ho poznal za dne. To je ve válce to nejsmutnější, Jevgeniji Ivanoviči, jde mimo člověk, promluvíš s ním, srdce mu vysypeš, on tobě. Zavolají ho - odejde jinam, rozplynul se ti, ty jemu. A přece jste sobě vysypali navzájem srdce." - Násťa vstala prudce od stolu a odešla rychle k oknu. Bylo mi, že vidím slzy v těch očích, jak volně tekou, slzy v očích, jež byly u večeře slabě zarudlé a jakoby oblité žalem. Panuškin se odmlčel; zdálo se mi, že mlčí jako polekaný člověk, jenž pochopil, že breptal. Bubnoval prsty na stole a jeho žena pravila: "Což, nezahrála bys, Nástěnko, na piano? Jevgenij Ivanovič nepohrdne trochou hudby; je mu nyní asi vzácná."
"Chcete si poslechnouti Chopina?" otázala se Násťa, neodvracejíc hlavy od okna.
"Budete-li tak laskava a není-li vám hra příliš proti mysli - -"
"Není," řekla a šla ke klavíru. Za chvíli se správce vytratil, šel, jak řekl, dohlédnouti na dvůr. Panuškinová sedla do křesla nedaleko okna a zabrala se do jakési ruční práce. Pokoj byl veliký. Bylo daleko od okna k místu, kde jsme byli, Násťa a já. Hrála Chopinovo nokturno. Slyšel jsem hudbu? Myslím, že jen jako vzpomínku. Ale jistě vím, že jsem patřil na ruce, úzké, bílé, dlouhých prstů - ruce, které hrály jakoby s vlastní vroucností, jim, rukám, osobitou, a tak nějak unavené, že jsem se bál, aby náhle neomdlely, samy ruce. A na šíji jsem hleděl, vláčnou a ubohou. Hleděl jsem na šíji a bylo mi, že Nástiny oči opět pláčí, ač hlava klidně, docela klidně se skláněla. - Násťo, budete moci kdy odpustit, že jsem patřil na vás hladově? Jsem v poli už tolik měsíců! Ale kdybych byl věděl, kdybych byl věděl! A přece jen: výraz mých očí byl asi jiný, než jsem se sám domníval. Bůhví! neumím hleděti na ženy? Říkají, že ne každý se tomu naučí. Ke mně nebyla příroda štědrá. Nešlo mi to nikdy z mysli a byl jsem nesmělý. Pravda, okolnosti mě ke smělosti nenabádaly; ženy se nenabízely. Snad že muži, jimž nebylo nabízeno, nedovedou žádati. Ne, v mém pohledu nemohlo býti hrubé žádosti. Neboť pak by se nebylo přihodilo, co se přihodilo. Násťa pozvedla náhle ke mně hlavu a hleděla chvíli do mých očí. Pozorně, jako by se chtěla přesvědčiti, že jsem ten, za kterého mě má. A pak řekla tiše a rychle, neustávajíc hráti: "Vaše oči, vaše oči! Vám lze se svěřiti docela." A za chvíli jsem zaslechl: "Přijdu k vám dnes večer do pokoje, smím? Neboť nemohu bez něho žíti - nemohu žíti!" - "Násťo!" pravím.
"Smím?" táže se znovu a spouští ruce z klávesnice.
"Přijďte, Násťo!"
Co se se mnou děje? Co vyčetla z mých očí? Bylo tam napsáno tolik lásky, že se musila vyznati ze své? A já myslil: žádost, žádost...! - A jemná, moudrá Násťa čte: láska! Nezkušený Zostove! Odešel jsem do svého pokoje, omluviv se únavou. Teď čekám, píše tyto řádky. - Láska! Ale je ve mně skutečně toho citu? Nevím o něm - vlastně: nevěděl jsem o něm. Ale jistě klamu sama sebe. Což také já? Jak vědět, co se láskou cítí, nebyl-li jsem posud nikdy milován? Ale Násťa jistě milována byla - a tedy ví a čte ji i v očích druhého. Miluji tedy! Miluji! Nástěnko - jakž byl bych omeškal zapsati k dnešnímu datu všechny hlouposti, klípky a malé sváry, jako jsem činíval posud, byl-li čas (a dnes by čas byl), kdyby se nezdály příliš malými, hloupoučkými vedle toho, co jsem před chvílí zažil u tvého piana, Nástěnko, holoubku můj, můj žale?! Láska je sladká, ale již nyní trpím pro Nástin smutek.

(Připsáno téhož večera.)

Jak jen mohl jsem přeslechnouti, že řekla: "Nemohu bez něho žíti!" Nyní však, když je jasno, co mi zbývá? Nyní, kdy vím, že ji miluji? Ach což, snad je již osudem lidí mého druhu, totiž parobků lásky, aby milovali celou bytostí, teprve když je zavalilo zklamání, teprve když zvěděli, že nelze, aby byli vyslyšeni. Ale není-liž pravda, že láska žehná už tím, poněvadž milujeme? Mně bylo popřáno více. Smím Nástěnce posloužiti a rád jí posloužím. - Bože můj, chtěl bych psáti "Nástěnka"; ale což smím, jestliže jsem svěřený úkol přijal? Kdybych tě nemiloval, Nástěnko, směl bych psáti "Nástěnka". Ale vy musíte býti Násťou i tomuto deníku, jenž je majetkem tak výlučně mým - ano! Násťa zní kamarádsky - a já jsem váš kamarád; tak tomu chcete - a já, já nemohu, nesmím chtíti více - -
Když dům utichl, Násťa přišla. Nezaklepala ani. Šla přímo ke mně, hleděla pevně do mých očí. Pravím: "Nástěnko!"
"Ano, co si jen o mně pomyslíte," děla nato; zrak se jí svezl k podlaze. Náhle však zkřížila ruce na prsou a z široce rozevřeného zraku jako by mě objala vlnou důvěry: "Nemohu bez něho žíti, Jevgeniji Ivanoviči, nemohu, věřte!"
I pochopil jsem, jak pošetilé byly moje naděje; v srdci však teprve nyní vytryskla láska plamenem. Myslím však, že ničeho nezpozorovala. Děl jsem:
"Čím vám mohu býti platen, Anastasie Jakovlevno? O kom mluvíte?"
"Vy můžete všechno, všechno!" pravila vášnivě. "Co jich zde už prošlo - ale vy jste první, jemuž důvěřuji. Řeknu vám vše. A věřte, že stejně těžké je mi říci to, jak těžké bylo dvouměsíční mlčení. Ponižuji se, vím, ponižuji před sebou samotnou, neboť žebroním. Nebyla bych nikdy věřila, že se kdy k takové prosbě odhodlám. Ale setkání s ním je zde, vtištěné, tak živé, tak horoucí, jako bych je prožívala dnes poprvé. Zostove, chtěla bych přesně vědět, kde kdykoliv dlí. Abych vyhledala to místo na mapě, políbila je, zbožnila je. Zostove, chtěla bych slyšeti každé jeho oddechnutí, znáti všechny lidi, s nimiž hovoří, všechny jeho myšlenky znáti, i ty nejnevěrnější, abych se jim kořila - to vše bych chtěla, a více, nekonečně více - a neznám nic, nic nevím - jen to, že zde byl přes den a noc, že mi řekl: Miluji tě - a že on a tato slova a skutečnost, že ho znám, jsou pro mě nekonečně závažnější než celá válka, všechna bída světa - rouhám se, strašně se rouhám - vím, ale nemohu jinak, nemohu jinak než říci, že pro svou lásku i rouhati se smím, poněvadž hrůzná bolest, že jsem ho vzdálena, že mi odešel, že ho neznám, je úděsnější a štvavější všech bolestí světa dohromady."
Vzal jsem ji za ruku:
"Násťo, Násťo - lze se takto rouhat? Nebojíte se Boha? Že vás potrestá?"
"Nebojím se Boha, poněvadž nemůže mě potrestati více, než trestá již odloučení. Nebojím se ničeho, neboť každý trest je nepatrný vedle muk, která trpím. Jsem nemocna, jsem zavrženíhodná - dojista jsem zavrženíhodná, říkám-li to vše vám, vojákovi, vám, jenž máte oči tak věrné a ústa jakoby určená pro odpuštění - ale mnou vládne jediný živel: chci o něm zvěděti, chci za cenu smrti, a je-li ceny vyšší než život - tedy i za cenu takovou, chci věděti, že jest, že žije, nebo že je mrtev. Pomůžete mi vyhledati ho?"
"Násťo, hříšnice," děl jsem, "co bych mohl odepříti vám a té, která přede mnou stojí? Ale jak hledati, nevíte-li o něm nic?"
"Vím málo. Ovšem, v paměti mé jest živý, mezi miliony bych ho poznala, na první pohled. Ale k čemu by vám byl popis osoby? Jest praporčíkem u pěchoty - neznám čísla pluku - ale tehdy, když byli u nás, řekl mi, že patří k armádě generála Brusilova. Ni čísla jeho pošty neznám. Ale jméno: Alexandr Vladimirovič Gruzenko. Co psaní jsem už napsala! Adresovala jsem: Praporčík pěchoty Alexandr Vladimirovič Gruzenko, armáda generála Brusilova. Odpovědi nedošlo. To, že psaní nedostal. A kdo také by se mořil s vyhledáváním adresáta tak naivně označeného? Mezi tolika tisíci? Ani pak by toho neučinili, kdyby věděli -"
"Pokusím se já, Násťo. Rád se pokusím a s vřelým přáním, abych vám prospěl. Ale neděkujte mi. I cizí, i ten, kdo vás nezná, by se pokusil, kdyby věděl. A já nejen vím, nýbrž znám vás, viděl jsem vás, Násťo."
Myslím, že jsem položil příliš mnoho důrazu na slova: viděl jsem vás, Násťo. Ale bože můj, vždyť byla jedinou branou, kudy se mohla valiti moje muka, aniž ona tušila...
"Říkám vám stále Násťo," dodal jsem, "a nevím ani, není-li vám oslovení proti mysli. Ale svěřujete-li mi takový úkol, nezazlíte snad, oslovuji-li vás po přátelsku."
Podala mi ruku. Vložila ji do mé pomalu a pevně, odklonivši se poněkud, a hleděla na mě s výrazem přátelstva a studu.
"Vřele, vřele vám děkuji, Jevgeniji Ivanoviči, jste dobrý; dovedete jistě býti i šlechetným. Mám vás ráda, příteli, věříte mi, že vás mám ráda? Ale ve vašich očích čtu zřetelně, že víte, kterak jsem v tomto okamžiku neschopna i jen jediného falešného slova. Ano, Jevgeniji, ráda vás mám a budu vás míti ráda do smrti."
- Mám vás ráda - a budu vás míti ráda do smrti. - Neměla mi tato slova říkat. Zdá se mi, že bych byl svůj osud snášel snáze bez přípovědi. Jsou však vyslovena a mně jest nésti osud a také je. A musí tomu býti, musí se to poštěstiti, neboť moje vůle jest taková. Musím a také chci vykonati, k čemu jsem se zavázal, neboť myslím, že závazek přátelství je světější než závazek lásky. A poněvadž Násťu miluji, musím býti slibu tím věrnější, neboť ona mě nemiluje. Ne, Násťa mě nemiluje!

28. října

Mám nejčistší svědomí, a přece se setkání s Násťou bojím. Ale jak blaží jistota, že dlí nablízku! Ostatně je ke schůzkám málo příležitosti. Služba mě docela pozřela. Fi - jakýmpak to válečným životem trávit část dne v kanceláři a část na projížďkách po bezpečných silnicích, od generála ke generálu, kde všude je příjemno jako na dáči. Psal jsem na všechny strany, abych dostal zprávy o Gruzenkovi. Ale jak ho najíti? Adjutant sborového velitele mi nadto řekl, že Brusilovova armáda byla rozdělena a její části přiděleny k formacím jiným. Budiž! Ale vykonám svou povinnost. Proč mi vlastně záleží tolik na tom, aby Gruzenko byl nalezen? Není ve mně bohaprázdné naděje v Nástino pokoření, až by se (možná!) objevilo, že Alexandr dávno na ni zapomněl, na ni, jíž on je osudem, celým životem, a víc než životem? A že bych potom možná já - - Ale nikoliv, nikoliv! Brachu, co je to v tobě, že sobě i tehdy namlouváš, jako bys jednal z pohnutek nízkých, kdy máš vůli konati dobře? Vím, že jsem se vzdal, vzdal, vzdal.

31. října

Bylo práce přes den a noc, ustavičně, k dechu jsi nepřišel. Chystá se nový postup, i provádějí jistá přeskupení. Bože můj, kdo by řekl, co vše třeba uvážiti a zaříditi, aby se kozácká divize posunula o dvacet kilometrů. - Přeskupení! Vojenští spisovatelé se o něm podrobně rozepíší. Zda vzpomene některý z nich této vsi, odkud zítra patrně odejdeme? Čím jest tato tečka v onom úžasném odploužení se obra? A pro mě? V posledních dnech - nevím, zda prací či tím, že její blízkost byla tak nesporně skutečná - bylo mi opravdu, že Násťa je kamarádem. Ale dnes? Nemohu svůj pocit nazvati ani úzkostí, ani steskem, ani bázní - je však neurčito ve mně, nevím, kam se poději. A je hrozné míti o zítřku představu tak mlhavou a prahnouti po něm proto tak málo, a na dnešku nelpěti - -
Dnes večer ke mně přišla opět.
"Je pravda, že zítra odejdete?"
Odpověděl jsem, že nevím, že se to říká; ve vojně jsou velké přípravy často naplano a rozhodné udá se bez příprav.
"A odejdete-li, budete mi psáti - nezapomenete na mě?"
"Násťo!"
"Nemohu bez něho žíti - a je mi tak líto, že vás ztratím."

1. listopadu

Byla klidná při loučení. Kynula mi šátkem; myslím, že se i usmála. Proč by se na mě neusmála? Ostatně nevím, byl jsem již daleko. - Kamarádi mě škádlí: "Holubiček v kongresovce nemálo, Zostove! Nevěsit hlavu!" Což věším hlavu? - Jdeme daleko. Čím to, že mi je nyní lhostejno, kde sloužím, lhostejno, co se v armádě děje? A kříž sv. Jiří? - Čímže to, se táži? Toť jisté: miluji ji. A čím dále jedeme, tím více připadám si jako struna, kterou přepínají.

4. listopadu

Ve vsi, kde jsme na dnešek nocovali, zastihli jsme oddíl vozatajstva. Nabíral zásob pro čtvrtou armádu. Měl jsem s velícím důstojníkem jakési řízení. Prohodil v řeči, že byl zpočátku přidělen armádě Brusilova.
"Armádě Brusilova?" dím. "Neznáte-li pak - promiňte, že vám kladu otázku tak směšnou -, neznáte-li pak praporčíka Alexandra Vladimiroviče Gruzenka?"
"Gruzenka praporčíka? Kamaráde, z nejlepších mých přátel je!"
Dím klidně: "Pak snad víte, kde slouží a jak mu lze dopsati. Mám pro něho důležitá sdělení."
Dal mi ochotně jeho adresu. Řekl dokonce, že pluk jekatěrinoslavský, u něhož Gruzenko slouží, leží pravděpodobně nedaleko od nás. Snad jej tedy poznám dokonce osobně. Jako soka, nepřítele! Ach, co dím! - Vždyť, ano, poručíkovo sdělení vzbudilo ve mně cosi jakoby radost. Radost - ale možná také, že to bylo jen zadostiučinění.
Zde přede mnou leží onen kousek papíru s jeho adresou. Zasloužil si, aby mi byl podán s účastí tak malou, jako se stalo? Jsem pošetilý a panovačný. Chtěl bych, aby lidé vytušili, co mnou hárá, i brali na tom účast, zatímco bych ani tedy neměl reptat, zůstávají-li lidé lhostejnými i k těm mým věcem, o nichž vědí. Krásné je slovo, že velikým je pouze ten, kdo dovede býti sám. Nedovedu toho ještě. Záleží na tom, aby se dařilo, co chceme; vyplnění naší touhy není nezbytné pro vyšší životní štěstí.

6. listopadu

Napsal jsem Gruzenkovi. Násti poslal jsem jen pozdrav. O šťastné náhodě nechci jí psáti dříve, dokud nedojde jeho odpověď. Je to zvláštní pocit, psáti cizímu člověku, jenž se řízením osudu stal pro náš život tak významným. A já dokonce psal jen jako prostředník - - Vyřídil jsem tu věc dobře? Nepozná nic, nevysměje se? Kdožví jaký je. Čím uchvátil Násťu? Snad jen krasavec, moloděc? Mohla ho za den a noc poznat? Říkám: - a noc -, a chvěji se při tom slově; nikoliv, nechvěji se, ale hrdlo se mi svírá. A přece; jak nízké podezření! V tom případě jistě by po mně té služby nebyla žádala. Ale kdožví! Což i jen tuší? - Co je láska? Hrozím se jí, že tak málo dbá člověctví. Mě znala Násťa po kolik dní a dovedla mi říci, aniž se zachvěla: Mám vás ráda. Po něm, jehož skoro ani nezná, po celé dva měsíce ani ptáti si netroufá; aby nabyla odvahy svěřiti se, musil přijíti člověk, který má ústa pro odpuštění jakoby určená. - Ano, jak málo dbá láska člověctví.

11. listopadu

Prší. Spadalé listí hnije. Jsou chvíle, kdy nechápu skutečnost, že žiji, že trvám. Uprostřed odumírající přírody, uprostřed strádajících lidí připadá mi moje existence jako nezasloužená odměna. Měl bych jí odmítnouti a jíti kamsi na pokání. Ale místo mé je zde, musím zůstati - a utěšuji se tím, že obětuji-li to, čeho se mi nejvíce chce, totiž útěk do siré samoty, obětuji je čemusi, čeho moje nepatrnost nedovede pochopit. Vím, jsem nástrojem. Věřím tomu každou krůpějí srdce; důkazem této víry je, že si nezoufám. Ale pročpak tedy dopouští Bůh, aby odříkavý, povolný mechanismus, jímž rád bych byl, měl srdce a toto srdce svou strázeň? Příčinou mého žehrání není, že trpím svou strázní já, nýbrž to, že ze mě činí služebníka nevěrného. - Mám například vypracovat sborový zásobovací plán. Píši a píši - a pojednou jasně cítím, že se mé myšlenky od svěřené práce odpoutávají. Vidím její ruce, její šíji, slyším Chopinovo nokturno a hlas, jenž říká "nemohu bez něho žíti, mám vás ráda, příteli" - péro se zastavuje, mám v očích slzy, stydím se za ně, a přece jen je ve mně tolik drzého cynismu, že říkám: Co mi je po všem zásobování sboru, je-li ona tak daleko, tak děsivě daleko! - A podlý dost, abych vypravil za omluvu: Co záleží na tobě, malém poručíkovi!? - A já si zakládal na věrnosti k povinnostem, já býval hrd na dané slovo. - Jaká podlost střásati zodpovědnost pod záminkou nepatrnosti! Jaká zrada na Násti, vzpomínám-li jí, zrazuje!

15. listopadu

A co nyní, když Gruzenko psal? Co napsati Násti? Zde je opis jeho listu, doslovný:
Kamaráde, děkuji Vám za zprávu a za zprostředkování pozdravu. Tuším, že nejsme daleko druh od druha, škoda však, že nám služba brání poznat se. C'est la guerre! Až v míru, dá-li bůh! O nás vojácích říkají, že ve válce surovíme. Je to nesprávné, jak svým dopisem sám dokazujete: delikátně mi prostředkujete vzkaz, ač sám asi víte, jak to ve válce s ženskými chodí. Ochotu za ochotu! Ve Vašich řádcích prokmitá leccos, co mě má k tomu, abych Vám, milý kamaráde, napsal zcela prostě: Ale toť se rozumí! Mezi mnou a slečnou Panuškinovou není nic závazného. Vaše psaní rozpoutalo malou bouři. Jsme už dva týdny v rezervě ve vsi K. Zoša, dcerka mojí bytné, vyšťárala Váš dopis - čert ví jak - a nastalo, nu, znáte to: hysterické záchvaty etc. Spasiteli! Což ti lidé nechápou, že my, kteří teď žijeme ze dne na den, nemáme chuti povyšovati na věčné hodnoty věc, které od přírody je dán život jepice?? Buďte zdráv, děkuji Vám opětně a doufám, že se shledáme v lepších dobách. Budete-li psáti slečně Panuškinové, vyřiďte jí můj uctivý pozdrav.

Váš A. V. Gruzenko

Kriste, jsem dosti silný, abych v sobě tuto zprávu pohrobil? Byl bych tak nízký, že bych ji sdělil?

20. listopadu

Píši Násti každý den, ale o svých krocích jsem se posud nezmínil; tím méně ovšem o Gruzenkově dopise. Co jí mám psáti, co nalhat? Udeřit jí nesmím, stejně však nemám práva smlčeti všechno a neodvolatelně. Dopis, oplývající vylhanou životní moudrostí, utěšující takzvaným vyšším posláním člověka, a s hloupou narážkou na její mládí? Toho hanebného pokrytectví! Napsati pravdu? Jsou pravdy, které říká jen člověk nízký. K mlčení nemám práva. Ó, věděl bych odpověď. Napsal bych: Nástěnko, svatá, jest tu moje srdce. Je plno Vás. Nechcete je darem? Ne, nikdy jsem nezneužíval situace žen oklamaných!

25. listopadu

Vše je stále stejné. Všechna má snaha, všechen můj cit a každá moje myšlenka vzpínají se po tom, abych se zachoval jako muž a přítel; a připadám si jako úskočný škůdce; a miluji až k fyzické bolesti.

28. listopadu

Byl jsem ze služby ordonančního důstojníka odvolán. Vrátil jsem se ke švadroně. Hyb, ruch, vůbec činnost, jejíž výsledek se projevuje bezprostředně. Toť úleva pro člověka jako já: nepřemýšlivého. Také je méně času na vzpomínky. Ale což se vzpomíná na něco, co je námi? To prostě je. Nač si uvědomovati bolest? Ta prostě bolí. - Myslím však, že je spravedlivo, aby v této době těžké zkoušky každý člověk nesl také ještě vlastní břemeno bolesti. Aby je nesl mlčky a přemáhal je, uvědomuje si ho. Nedovedu říci, proč to mám za spravedlivé. Ale cítím to jako pravdu. Donedávna jsem myslil, že každá myšlenka, odpoutávající nás od národa, je hříšná. Dnes je mi zřejmo, že krom toho je třeba býti připoutánu k člověku. Tato pouta jsou mi jakoby záchranou mého lidství - a já jsem šťasten, ano, šťasten, že těmito pouty je bolest, horce dýchající, zasvěcující.
Naznačil jsem onehdy Násti možnost, že se Alexandra dopátrám. Odpověděla mi dnes: Pod Vaší ochranou je dobře, Jevgeniji, nevíte snad ani jak dobře. Vy kdybyste přišel smrt zvěstovat, kdoví neuvěřila-li bych, že se s milovanou bytostí shledám na věčnosti. Takový jste Vy! Životadárce. - Snad jí napíši, že zemřel; snad. Pro ni beztak je mrtev.

1. prosince

Napsati jí, že zemřel? - Nemohu. Jsem ničemný žonglér. - Napsati jí, že ji miluji? Nesmím. - Jsem zbabělec.

4. prosince

Přihodilo se jistě cosi nepříjemného. Rozkaz stíhá rozkaz a jeden je vyvracován druhým. Štábní důstojníci vrčí a šuškají mezi sebou. K nám jsou kupodivu laskavi, a my pak stejně reagujeme na vojáky. Ti ovšem jsou nadmíru spokojeni a zeširoka se šklebí. A přece se jistě stalo cosi nepříjemného! Řekli byste, jedním z příznaků katastrofální armádní události že je také dobrá nálada lidí ji tvořících? A přece je tomu tak. Táži se však sama sebe, není-li tento paradoxní zjev příznačným jediné pro armádu ruskou? To by bylo zoufalé. Dnes ovšem moje osobní pocity směrodatnými nejsou... Ale moje "ničevo" není-li všeobecně ruským?

6. prosince

Ustupujeme pomalu - ale jistě... Podvelitelé říkají: Toť vinou excelencí, a excelence zajisté: Toť ony kanálie od setníků dolů! Ale co tomu říká Rusko? Soudím-li podle vojáků, je mu to k smrti lhostejno. Vojáci totiž jsou výborné nálady - a jakby ne: vzdalujeme se tamtěch, a jen až bude mezi námi Visla, nepřekročitelná Visla, pak se bude bezpečně žíti - jako na Něvském. Na ústup mručí jen zadní voje. Ale i pro ně jsou střídy. Tak což. - Plil bych, plil.

9. prosince

Nazad, nazad! Prosté konstatování: poněvadž ústup nemůže se díti v klikatinách, nýbrž v přímce, přijdeme co nejdříve do oné krajiny nebo velice blízko. Přistihuji se v hříšných myšlenkách: není mi hrozno, že snad projdu co nejdříve vsí Č. - na ústupu. - Zpráva od Násti: "Co mi sdělíte, a sdělíte-li mi vůbec co? Zdá se mi, že i nejhroznější zprávu o něm bych snesla snáze než toto ticho. I slova 'zemřel', 'zpronevěřil se' pojí osudy - aťsi znamenala rozluku, hlucho však je duté, a já ještě příliš žiji a lačním po životě, než že by mi Nic nebylo mukou nejhroznější."

11. prosince

Rozkaz brigádního velitele: Podle dispozic pro všeobecný ústup, daných velitelem 4. jízdní divize, bude 7. pluk kozáků nocovati ze dne 12. na 13. prosince ve vsi Č., aby chránil pravý bok 45. brigády. Rozkazuji za tím účelem:... - Můj bože, co se stane? Jaké jen jsou cesty tvojí prozřetelnosti?

15. prosince

12. prosince ke čtvrté hodině dorazili jsme do Č. Čím blíž jsme byli, tím více - podivno - povolovalo moje napětí. A několik kilometrů před vsí bylo mi, že zůstává jen radostné očekávání přátelského setkání. Statek Panuškina leží na hlavní ulici. Když jsem ubytoval svou švadronu (ve stodolách na kraji vsi), vsedl jsem na koně znovu a jel k Panuškiným. Zdálky viděl jsem Násťu: stála pod branou, mluvila s důstojníkem, jenž vycházel ze vrat. Patrně jest u nich ubytován. Na ulici rušno, byla ucpána vozy. Násťa spatřila mě, teprve když jsem stanul před ní. Ani zvuk nevydral se z jejích úst. Ale hluboce se zarděla a naklonila hlavu, jako by se o ni pokoušely mdloby.
"To je překvapení, Jevgeniji Ivanoviči," pravila, "jak se máte stále?"
"Jak se daří vám, slečno Panuškinová?"
Ale žádný z nás neodpovídal. - Kapitán přerušil ticho zlostným:
"Jak by se dařilo důstojníkovi na ústupu? Mizerně. - A přitom se před vojáky tvař, jako by všechno bylo v nejlepším pořádku. Hanba, hanba to je."
Pak pronesl cosi o služební povinnosti a odešel.
Osaměli jsme. Smrákalo se rychle a vzduch byl naplněn chladnou vlhkostí. Násťa pohlédla na mě tak jako tehdy u piana:
"Nedaří se vám, Zostove, co jste přislíbil, viďte? Nedověděl jste se nic?!"
"Nic," odvětil jsem; jediné slovo jsem vyřkl, sto jiných spolykal. A v duchu jsem vyrážel slova: moje radost, když jsme přijížděli k vesnici: jaký úskok lásky! Chtěla mě přepadnouti nepřipraveného, abych se prozradil.
"Pobledl jste. Strasti válečné? Chcete na chvíli k nám? Ale jsem sama doma. Otec chodí po vesnici s důstojníky, matka odjela do Bialystoku - a bůhví kam dále -, když počal ústup."
Vešli jsme do salonu.
"27. října jste mi zde hrála Chopina. Dnes je teprve 15. prosince. Poznali jsme se za tu dobu, Násťo? Či jen tolik poznali, že nemáte posud, proč byste mnou pohrdala?"
Vzala mě za ruce.
"Jak to mluvíte? Pohrdati vámi - vámi, jenž dovede říci: Můj život nebyl dobrý a krásný, a nebude, a přece mám důvěru, že život vůbec dobrý a krásný je. A proto Vám píši, Násťo, abyste se mu nezpronevěřovala zoufalstvím - nikdy."
Citovala moje psaní, jako by odříkávala báseň zpaměti. A řekla:
"Věříte tomu opravdu? Či to byla pouze oběť, kterou jste mi přinesl?"
"Násťo!" zvolal jsem a hlavu křečovitě odvrátil; pak jsem se snažil říci klidně: "Ne, mýlíte se, věřím tomu."
"Vy něco víte!" vykřikla, "anebo cosi skrýváte."
"Ne, nevím nic, co byste měla zvěděti. A neskrývám před vámi nic, co byste nevěděla."
"Zostove," pravila, "chtěl byste mi říci, jak jste učinil, že vám zůstalo srdce tak jinošské?"
Tu jsem jí řekl:
"Náš Miška, to jest můj bratr, hrál si se mnou jednou a rozbil moji zamilovanou hračku. Panáčka, jenž metal kozelce, když byl natažen. Stalo se to nedopatřením, ale Miška věděl, jak velice jsem k oné hračce lnul. My jsme se často právali; ale tenkráte, když se stala nehoda, hráli jsme si v nejlepší shodě. Bylo mu asi velmi líto, že mě zarmoutil. Neboť zatímco já zděšením oněměl, dal se do lítostivého pláče a náhle mi padl kolem krku a volal přerývavým hlasem: 'A to já, bratře, to já, který tě mám tolik, tolik rád.' Anastasie Jakovlevno, nemohu vám ani říci, jakým zázrakem jsem náhle postřehl, že můj žal pro rozbitou hračku přeplouvá v pocit nesmírného štěstí. Vzpomínku na tehdejší den nedal bych za nic na světě. Neboť v naší rodině nezakládali jsme si na citových výlevech a nikdy jsme si neřekli, že se máme rádi. Pravda, věděli jsme to jeden o druhém. Ale právě že jsme to věděli tak jistě, křivdili jsme sobě navzájem, pomlčujíce o tom. A já bych nebyl nikdy pocítil slast takového vyznání, nebýti rozbité hračky."
"Bylo to tehdy poprvé a naposled?" otázala se.
"Poprvé ano. A naposled? Nic není naposled, pokud žijeme. Ale já poznal radost, to je důležité, Násťo - a možná dost, že ona chvíle dala mi více než vše ostatní až po dnešní den."
Pak jsme dlouho mlčeli. Panuškin se vrátil; hovořili jsme ještě ve třech, ač těžko tak říci: neboť Násťa prostála skoro všechen čas u okna, nemluvíc. Ani já nebyl hovorný. A Panuškin řekl: "Co jsme se na vás navzpomínali! Víte, vás, vás bych poznal v lese za noci - a i kdybych byl slepý." A smál se žertu.
Zvedl jsem se k odchodu. Měl jsem noční hlídkovou službu. Při loučení řekla mi Násťa nezvykle pevným hlasem:
"Nezapomeňte! A nezapomeňte zvláště, že jsem vám oddána z celé duše a že vás mám z celé duše ráda."
Zahlédl jsem ji ještě jednou; druhý den při odjezdu. Zdá se mi, tentokráte že plakala.

+++

Zde svoje doplňky deníku poručíka Zostova přerušuji. Blížíme se ke dni 5. ledna a tu zdá se mi, že bych příliš zrazoval, doplňuje. Srovnáním původních zápisků - totiž prvního (27. října) a posledního (5. ledna) - pozná čtenář, tak doufám, že jsem při rekonstrukci deníku nepostupoval docela libovolně. Pokud jde o pořad vojenských událostí, i ty myslím jsou řazeny dosti pravděpodobně. Z prvního zápisu plyne, že Zostov šel z Č. na západ, ze zápisu z 5. ledna je pak jasně patrno, že nedlouho předtím byl znovu v Č., tedy na ústupu. Zdá se, že se ruská armáda za Č. asi na čtrnácte dní zastavila; na východ od vsi, a ne příliš daleko od ní. Neboť zápis, jenž následuje, svědčí o tom, že po druhém setkání v Č. vyměněny byly z obou stran aspoň dva dopisy, což by za nepřetržitého ústupu bylo vyloučeno.

5. ledna 1915

Moje svědomí je klidné. Bůhví že jsem nepožádal nikdy ani myšlenkou, co patřilo jinému. Bůhví že jsem neuchvacoval. Nevyhýbal jsem se životu, to by bylo hříchem, snažil jsem se dojíti v sám střed jeho proudu, ale nabízel jsem se mu, přemáhaje stud a zváživ svoje právo i povinnost. Když jsem podruhé a naposledy přišel do Č. a vyprávěl Nástěnce o své rozbité hračce, nechtěl jsem tím nic jiného než říci jí, že ji moje láska chrání před brutalitou osudu. Aťsi vzdálen, srdcem jsem blízko u ní. Bylo mou povinností říci jí to - a zahalil-li jsem svoje vyznání ve vzpomínku z dětství - ani tím jsem se neprohřešil. Bylo to povinností, neboť jsem si stálostí své lásky jist, a člověk, jenž miluje, nemá lásku smlčovati, neboť láska je útočiště, je štít, je pevnina a nikdo z nás neví, vyskytne-li se ještě kdy jiný člověk, jenž drahé bytosti lásky poskytne. Není tedy hříchem zamlčovati ji? Nic jsem nežádal - i to ví Bůh. Jen říci jí, aby věděla - a pak jsem odešel.
Nástěnko, Nástěnko, přiblížili jsme se nyní jeden k druhému, žádný z nás přemlouván, přiblížili jako dva lidé, kteří poznali, že milují pro požehnání lásky a jsou milováni pro požehnání daru. S vděčným a radostným srdcem přijímám dar a požehnání. Násťo, Nástěnko, hrůzy dneška končí. Až přijedu potřetí do Č. - holoubku můj, jaké to jen bude shledání!

(Připsáno téhož dne večer.)

Běda, nařízen nový ústup. Dovídám se, že nepřítel pronikl na východ od K. Právě teď, právě dnes! Jako by Bůh mezi nás dva závoru pokladl. Mohl by toho dopustiti, kdyby byl vševědoucí? Neboť dobrý jistě je! Ale vševědoucí - nikoliv! A já reptám proti tomu, že jím není. - Jsme ustanoveni za zadní voj.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 22.09.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Richard Weiner - Deník (Lítice)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­