ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cervantes Saavedra Miguel de (*29.09.1547 - †22.04.1616)

­­­­

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha

Kapitola I.

Jež líčí stav a působení slavného rytíře dona Quijota de la Mancha.

V jedné osadě manchského kraje, na jejíž jméno si nechci vzpomenouti, žil před krátkým časem rytíř z rodu těch, kteří mívají na stojanu kopí, starý štít, hubenou kobylu a honícího psa. K obědu míval nejčastěji hovězí, málo skopové, k večeři studené maso na koření, v sobotu jídal slaninu s vejci, v pátek čočku, v neděli nějaké holoubě na přilepšenou a na to šly tři čtvrti jeho příjmů. Zbytek padl na kabát z černého sukna, na sametové sváteční kalhoty a sametové střevíce; ve všední den nosil šat z obyčejného sukna domácího. Měl doma hospodyni, jíž bylo přes čtyřicet let, neteř, jíž nebylo ještě dvacet, a sluhu, který mu sedlal herku a zahradničil. Našemu šlechtici bylo asi tak padesát: byl pevně stavěný, suchý, v líci hubený, vstával za úsvitu a rád chodil na lov. Jmenoval se prý Quijada nebo Quesada (spisovatelé, kteří o té věci píší, nejsou zajedno); nám se zdá pravděpodobným, že jeho příjmení bylo Quijana. Ale to pro nás nemá důležitosti: stačí, když se naše vyprávění neuchýlí ani o krok od pravdy.
Nuže, třeba věděti, že tento šlechtic se oddával za svých volných chvil (a to bylo vlastně po celý rok) četbě o rytířských dobrodružstvích, a to s takovou vášnivou chutí, že téměř docela zapomínal na lov i na řízení svého statku. A došel tak daleko ve své nesmyslné dychtivosti, že prodal mnoho měr orných polí, aby si mohl nakoupit románů o rytířích. Snesl do svého domu všechny, jež bylo lze sehnat, a ze všech se mu žádné tolik nelíbily jako ty, které složil pověstný Feliciano de Silva. Jasnost jeho řeči a složité jeho myšlenky zdály se mu být přímo perlami, nejvíce když četl ona vyznání lásky a vyzvání k souboji a potkával věty, jako tahle: "smysl nesmyslu, jímž týráte mou mysl, mou mysl bolí a dává smysl mému nářku na vaši krásu," anebo: "vznešená nebesa, která vaši božskost božsky obklopují hvězdami a činí vás záslužnou zásluh, kterých vaše urozenost zaslouží."
Z takovýchhle a podobných řečí ztrácel ubohý rytíř rozum, nespal a jen se snažil jim porozuměti a proniknouti k jejich smyslu, ač by jej nenalezl a nerozuměl jim ani sám Aristoteles, kdyby jen proto vstal z mrtvých. Nebyl moc spokojen ranami, jež don Belianis dával a dostával, poněvadž se domýšlel, že i kdyby ho byli ošetřovali ti nejlepší mistři, musil by přece jen mít obličej i tělo plné jizev a šrámů. Ale zato si pochvaloval na autorovi, že skončil své dílo slibem nekonečných dobrodružství, a mnohokrát dostal chuť vzít pero a dokončit je, jak se tam slibuje: byl by tak bezpochyby učinil, kdyby ho od toho nebyly odvedly jiné, neustálé a významnější myšlenky. Často se přel s farářem osady (jenž byl člověkem učeným, neboť dosáhl hodnosti v Siguenze) o tom, kdo byl lepším rytířem, Palmerin Anglický nebo Amadis Galský; ale mistr Mikuláš, holič z téže vesnice, tvrdil, že se nikdo nevyrovnal rytíři de Febo, nanejvýš že by se s ním mohl měřiti don Galaor, bratr Amadisa Galského, rytíř dokonalý v každém směru: nebyl to prý žádný titěra, ani tak stále uplakaný jako jeho bratr, a statečností se mu také vyrovnal.
Zkrátka, zajedl se tak do svého čtení, že četl v noci od světla do světla a ve dne óde tmy do tmy: a od toho nevyspání a ustavičné četby vyschl mu mozek tak, že ztratil rozum. Fantazie jeho se naplnila vším, čeho se dočetl v knihách, čarami, hádkami, bitvami, souboji, zraněními, dvorností, láskami, mukami a nemožnými nesmysly; a tak si nasadil do hlavy, že celá ta spleť vymyšlených bajek, jež četl, byla pravdou, že nakonec proň nebylo jistější věci na světě. Říkával, že Cid Rui Diaz byl velmi dobrým rytířem, ale že se musí schovat před rytířem Ohnivého meče, který jednou ranou rozťal vedví dva zuřivé a nesmírné obry. Více se mu už líbil Bernardo del Carpio, protože v údolí Roncesvalském zabil začarovaného Rolanda, uchýliv se ke lsti, jíž užil Herkules, aby zardousil Antaja, syna Země. Velmi pěkně mluvil o obru Morgantbvi, poněvadž, třeba pocházel z rodu obrů, obyčejně nadutých a nehorázných, přece byl přívětivý a dobře vychovaný. Ale nade všechny si cenil Reynalda de Montalvan, hlavně když si ho představoval, jak činí výpady z hradu, olupuje, koho dopadne, a jak prý ukradl v Allende sošku Mohamedovu, celou ze zlata. Byl by dal svou hospodyni a ještě neteř k tomu, kdyby mohl kopnouti zrádce Galalona.
Když už jeho rozum byl tak popleten, napadla ho nejpodivnější myšlenka, ná jakou kdy na světě blázen přišel, totiž že je vhodné a nutné jak pro rozmnožení jeho cti, tak pro dobro země, aby se stal potulným rytířem, vyrazil do světa na koni a ozbrojen, hledat dobrodružství a napodobit vše to, o čem se dočetl, že bludní rytíři konali: napravovat křivdy a účastnit se nebezpečných příběhů, jejichž zdarem došel by věčného jména a slávy. Ubožák se viděl už za zdatnost svého ramene nejméně s korunou trapezuntského císaře na hlavě: a tak ponoukán přepodivnou svou zálibou v těchto příjemných smyšlenkách, pospíšil si převraceti svoje přání v skutečnost.
První, co udělal, bylo, že vyčistil zbroj po svých pradědečcích, jež zrezivělá a pokrytá mechem válela se po dlouhá staletí zapomenuta v koutě. Vyčistil ji a spravil, jak se jen dalo; ale viděl, že mnohé na ní chybí, jmenovitě že neobsahuje helmu s hledím, ale pouhou přílbu: ale zde pomohl jeho důmysl, i vyřezal z tuhého papíru dolení část helmice, jež spojena s přílbou, podobala se helmici úplné. Je ovšem pravda, že chtěje vyzkoušet její pevnost a odolnost proti sečné ráně, vytáhl meč, ťal do ní dvakrát a hned první ranou zničil rázem vše, co lepil dlouhý týden: snadnost, s jakou z ní nadělal kousků, ho přece jen trápila, a aby se proti tomu nebezpečí pojistil, upevnil novou helmu, do níž se dal, uvnitř několika železnými pruty; teď byl konečně spokojen s její odolností, a aniž ji podrobil další zkoušce, přijal ji do své zbroje a pokládal za nejdokonalejší helmici s hledím.
Potom si šel prohlédnout svého koně, a ačkoliv měl mozolů víc než je čtyráků do reálu, a více chyb než herka Gonelova, rytíři se zdálo, že se mu nevyrovnají ani Bucefal Alexandrův, ani Babieca Cidův. Čtyři dny myslil jen, jaké mu dát jméno: protože (jak si říkal sám u sebe) nebylo by rozumné, aby kůň rytíře tak slavného a ostatně sám sebou tak ušlechtilý byl bez významného jména, i snažil se vymysliti je tak, aby hlásalo, čím kůň byl dřív, než náležel potulnému rytíři, a Čím je nyní: neboť bylo velmi náležité, aby když přece její pán mění svůj stav, také kobyla změnila jméno a přijala nové a zvučné, odpovídající novému řádu a povolání: a tak po mnoha jménech, jež utvořil, přeměnil, zavrhl, slepil, rozlepil a zase sestavil ve své paměti a obraznosti, nakonec jej nazval Rocinante, jménem podle něho vznešeným, zvučným a stejně zřetelně povídajícím, že byl dosud pouhou herkou, že však nyní je prvním ze všech koní světa.
Když byl tedy dal svému koni tak hezké jméno, chtěl pojmenovati ještě sám sebe a přemýšlením o tom strávil nový týden; nakonec se nazval don Quijote: podle čehož, jak bylo řečeno, usoudili autoři této pravdivé historie, že se bezpochyby jmenoval Quijada, a ne Quesada, jak chtěli namluviti jiní. Ale vzpomenuv, že statečnému Amadisovi nestačilo jmenovat se jen tak suše Amadis, nýbrž že připojil k tomu i jméno svého království a vlasti, chtěje ji proslavit, a říkal si Amadis Galský, rozhodl se i on, jako dobrý rytíř, vést si po jeho příkladu a zvát se donem Quijotem z La Mancha, čímž podle svého mínění velmi zřetelně označoval svůj rod i vlast, poctěnou tím, že si z ní bral přídomek.
Maje zbraň vycíděnu, místo přílby helmici s hledím, pojmenovav koně a pokřtiv sebe, pochopil, že mu již neschází nic, leč najít si dámu a zamilovat se do ní: neboť bludný rytíř bez lásky, toť strom bez listí a plodu a tělo bez duše. Říkal si: "Jestli se pro své hříchy nebo na své štěstí setkám s nějakým obrem, jak se bludným rytířům obyčejně stává, a srazím jej prvním útokem nebo jej vpůli rozetnu, nebo přemohu a zajmu, nebude-li pak dobré mít, komu bych ho poslal darem, aby vešel, padl na kolena před mou sladkou paní a řekl pokorným a odevzdaným hlasem: paní, jsem obr Caraculianbr, pán ostrova Malindranie, kterého v boji přemohl rytíř, jemuž navždy budiž chvála, don Quijote de la Mancha, jenž mě poslal, abych se představil Vaší Milosti a odevzdal se do jejích služeb." A jak se zaradoval náš rytíř, když takto u sebe promluvil a hlavně když nalezl, koho nazvat svou dámou! Podle obvyklého mínění žilo prý v nedaleké vesnici velmi hezké selské děvče, do něhož byl po čas zamilován, aniž to ovšem ona kdy zvěděla a starala se o to. Jmenovala se Aldonza Lorenzová a tu si usmyslil nazvati paní svých myšlenek; a hledaje pro ni jméno, jež by nečinilo jménu jeho hanbu a jež by připomínalo jméno princezny nebo velké dámy, pojmenoval ji Dulcinea z Tobosa, protože z Tobosa pocházela: jméno podle jeho mínění zvučné, nezvyklé a významné jako všechna ostatní, jež dal sobě a svým věcem.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 19.10.2010

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Miguel de Cervantes Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)