ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cervantes Saavedra Miguel de (*29.09.1547 - †23.04.1616)

­­­­

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (3)

Kapitola III.

Kde se vypravuje, jakým půvabným způsobem byl don Quijote pasován na rytíře.

A zarmoucen tímto pomyšlením, rychle ukončil svou hospodskou skrovnou večeři, zavolal hostinského, a zavřev se s ním ve stáji, vrhl se před ním na kolena, řka: "Nevstanu, statečný rytíři, pokud mi vaše dvornost neudělí daru, o nějž vás chci požádati a který se obrátí k vaší chvále a všeho lidstva prospěchu." Hospodský, vida svého hosta u svých nohou a slyše podobné řeči, byl popleten, hleděl na něj nevěda co činiti a říci, žádal, aby vstal, však musil dříve slíbiti, že mu udělí žádaný dar. "Neočekával jsem méně od vaší velké šlechetnosti," odpověděl don Quijote; "nuže, povím vám, že moje přání.jež vaše štědrost slíbila splniti, je, abyste mě zítra pasoval na rytíře; této noci v hradní kapli budu bdíti ve zbrani a zítra, jak jsem řekl, se naplní, čeho si tolik přeji, a budu moci podle své povinnosti do všech čtyř dílů světa za dobrodružstvím na prospěch potřebných, jak jest úkolem rytířstva a bludných rytířů jako já, který po podobných výkonech prahnu." Hospodský, který, jak už víme, byl chytré chlapisko a už trochu tušil, že jeho host nemá všech pět pohromadě, byl nyní, slyše tyhle řeči, o tom přesvědčen, a poněvadž se chtěl na noc pobavit, rozhodl se vyhovět jeho nápadu; odpověděl tedy, že jeho žádost je velmi oprávněná, že takový úmysl je náležitý a pochopitelný u takových vynikajících rytířů, jakým se don Quijote se svým statným zjevem zdá; že on sám za svých mladých let byl se oddal tomuto ušlechtilému řemeslu, hledaje v různých koutech světa dobrodružství, že neopominul navštívit Percheles v Malaze, ostrovy Riaranské, Compas v Seville, Azoguejo v Segovii, Oliveru ve Valencii, Rondillu v Granadě, břehy sanlucarské, Potro v Toledu a hospody cordobské i jiná místa, kde všude zkoušel lehkost svých nohou a obratnost svých rukou, provedl nejedno darebáctví, napálil mnoho vdov, zkazil několik děvčat a podvedl řadu sirotků, i proslul konečně téměř po všech vězeních a soudech, co je jich ve Španělsku; že nakonec se uchýlil do tohoto svého hradu, kde žije obklopen svým i cizím jměním a přijímaje u sebe všechny bludné rytíře jakéhokoliv druhu a postavení, jen z velké náklonnosti, již k nim má, a aby spláceli částí svého jmění jeho dobrou vůli. Také pověděl, že v hradu kaple není, že ji strhl a míní postavit novou; nicméně, je-li nutno, že ví, že u zbraní lze bdíti kdekoliv, že té noci mohlo by to býti na hradním nádvoří; ráno, po pobožnosti, vykonaly by se příslušné obřady, aby se stal rytířem, a takovým rytířem, že rytířštějšího nebude pod sluncem.
Tázal se ho, má-li peníze. Don Quijote odpověděl, že nemá ani troníka, protože nikdy nečetl v románech o bludných rytířích, že by některý z nich byl peněz s sebou nosil. Hostinský na to, že se mýlí a že i když se o tom v knihách nemluví, poněvadž se autorům zdálo zbytečným psát o věcech tak zřejmých a potřebných jako peníze a vyprané košile, přece nesmí si nikdo myslit, že jich rytíři neměli; že pokládá zajisté a zaručené, že všichni bludní rytíři (jimiž se hemží tolik knih) mívali s sebou nabité měšce pro nepředvídané příhody, zrovna tak, jako měli košile, ba i nádobku s mastmi k léčení utržených ran: neboť ne vždy na polích a pouštích, kde bojovali a bývali raněni, býval lékař, ledaže ovšem mívali za přítele nějakého moudrého čaroděje, hned jim spěchajícího ku pomoci a přinášejícího vzduchem po oblaku pannu nebo skřítka s nádobou tak mocné vody, že stačilo se jí napít několik kapek a okamžitě se pozdravovali z ran a poranění, jako by jim nic nebylo bývalo: ale nemívali-li nic takového, pokládali minulí rytíři za dobré, aby jejich zbrojnoši byli opatřeni penězi a jinými nutnými věcmi, jako jsou obvazy a léčivé masti. A když neměli zbrojnoše (ale to se stávalo zřídka), sami je s sebou nosili ve velmi malých tlumocích, sotva viditelných na bedrech koně, což mělo ještě další velkou důležitost: poněvadž se toto nošení tlumoků na rytíře často moc nehodilo, nenosili je bludní rytíři ani rádi. Že mu tudíž radí (ale může mu to i rozkázat, jakožto svému kmotřenci, jímž se má tak brzo státi), aby nadále necestoval bez peněz a druhých zmíněných opatření, a že uvidí, jak se mu to vyplatí, až se nejméně naděje.
Don Quijote mu slíbil, že se zařídí přesně podle rady, načež mu rozkázáno, aby střežil své zbraně na velkém postranním dvoře. Sebrav je všechny, uložil je don Quijote do koryta vedle studny, navlékl si štít, chopil se kopí a se vznešenou tváří počal se procházeti před korytem; v tu dobu počínalo se smrákat. Hospodský pověděl všem hostům o bláznovství rytířově, stráži nad zbraněmi a očekávaném pasování. Všichni se divili tak podivnému šílení, šli se zpovzdálí podívat a spatřili, jak s klidnými posunky chvíli se prochází, chvíli zase, opřen o kopí, upírá oči na zbraně a dlouho si je prohlíží. Snesla se noc, ale měsíc tak jasně svítil, že mohl závoditi se sluncem, jež mu to světlo půjčovalo, a všichni viděli, cokoliv jen nový rytíř počal.
Tu si jeden mezkař vzpomněl, že půjde napojit svůj pár mezků; bylo třeba odstraniti zbraně dona Quijota, ležící v korytu; ten však zvolal Hlasitě k přicházejícímu: "Ať jsi kdokoliv, odvážný rytíři, jenž přicházíš se tknouti zbraní nejstatečnějšího bludného rytíře, který se kdy opásal mečem, měj se na pozoru a nech je s pokojem, ne-chceš-li přijíti o život pro svou odvahu." Mezkař nedbal (však lépe by bylo, kdyby byl dbal, neboť tím by byl dbal jen o své zdraví), ale vytáhl zbroj za řemeny a daleko ji odhodil. Když to don Quijote viděl, zvedl oči k nebi, a obrátiv své myšlení, jak se zdálo, na paní Dulcineu, pravil: "Pomozte mi, paní moje, v této první potupě, jež se děje tomuto vám poddanému srdci! Ať mne neopouští vaše přízeň a ochrana v tomto prvním rozhodném okamžiku!" A za těchhle a podobných řečí spustil štít, zvedl kopí oběma rukama a dal jím ránu mezkaři přes hlavu, až ho složil na zem v takovém stavu, že dát mu ještě jednu, bylo by zbytečno shánět lékaře. Načež sebral zbraně a jal se procházeti stejně klidně jako dřív. Brzo potom, nevěda, co se stalo (neboť mezkař ležel ještě ve mdlobách), přišel druhý, rovněž s úmyslem napojit dobytek; když vyndával zbraně z koryta, don Quijote, teď již beze slova a nedovolávaje se ničí přízně, spustil po druhé štít, zvedl podruhé kopí, a nerozbil-li toto, rozbil alespoň hlavu mezkařovu na tři kusy, rozraziv mu ji na čtyřech místech.
Celá hospoda i s hospodským přiběhla po hluku; což vida don Quijote, uchopil štít, položil ruku na meč, řka: "Paní krásy, moci a sílo mého chorého srdce, nyní bys měla obrátit zraky své vznešenosti na mne, svého jatého rytíře, který očekává takové dobrodružství." Tím si, jak myslil, dodal takového ducha, že by neustoupil o krok, i kdyby ho napadli všichni mezkaři světa. Přátelé poraněných, vidouce je, začali zpovzdálí zasypávati dona Quijota kamením a ten si pomáhal jak jen mohl štítem, však neodvažoval se ustoupiti od koryta, aby se neodloučil od zbroje. Hospodský křičel, aby ho nechali, že jim přece řekl, že je to blázen a že ho proto soud pustí, i kdyby je všecky pobil. Don Quijote křičel ještě víc, nazývaje je zákeřníky a zrádci a že pán hradu je darebák a nehodný rytíř, dovoluje-li, aby se takto nakládalo s bludnými rytíři, a že kdyby už byl přijat do rytířského řádu, ukázal by tnu, jak za zákeřnost platí: "Ale vás, podlá a nízká holoto, vůbec nedbám; házejte, přistupte, pojďte a urážejte mě, jak můžete, a uvidíte, jak se vám vyplatí vaše hloupá drzost." Mluvil s takovou silou a smělostí, že hrozně poděsil všechny útočníky: z toho důvodu i proto, že jim hostinský domlouval, nechali házení a on dovolil sebrati raněné a jal se opět střežiti svou zbroj stejně tiše a klidně jako předtím.
Hospodskému se nelíbily kousky jeho hosta, rozhodl se pospíšit si a udělit mu neblahou hodnost rytířskou, dřív než se přihodí nové neštěstí: přistupuje k němu, omlouval se za drzost, s níž ona chátra se k němu chovala, aniž on o tom co věděl; že ostatně byli řádně potrestáni za svou smělost. Řekl mu jako prve, že v hradu není kaple a že jí ani k tomu, co se má vykonati, není třeba; že celé pasování záleží, pokud jsou mu obřady řádové známy, v ráně do týla a v udeření mečem do ramene, což se může stát třeba na poli; že už dosti ostříhal svou zbroj, poněvadž stačí bdění dvouhodinové, však on bděl více než čtyři. Don Quijote mu vše uvěřil a řekl, že je hotov ho uposlechnouti a aby vše skončil co možno nejrychleji: neboť kdyby byl podruhé napaden, jsa už pasovaným rytířem, nemínil by nechat v hradě jediné duše na živu, kromě těch, jež by nechal na jeho rozkaz z úcty k němu. Upozorněn a poděšen tím, přinesl hradní pán ihned knihu, kam zapisoval slámu a obrok, jež dával mezkařům, a provázen klukem nesoucím kus svíčky a dvěma už zmíněnými holčinami přistoupil k donu Quijotovi, rozkázal mu pokleknouti a čta v své knížce, jako by zbožně Boha vzýval, uprostřed četby zvedl ruku a udeřil ho řádně v záhlaví, načež ho vlastním jeho mečem pěkně přetáhl přes rameno, stále bruče mezi zuby, jako by se modlil.
Potom rozkázal jedné z ženských, aby ho mečem opásala, a holčice to učinila velmi nenucené a slušně: a nedalo málo práce nepuknout smíchem v každém okamžiku ceremonie; ale výkony nového rytíře, jichž byly svědkem, jim chuť k smíchu sebraly. Pasujíc jej, pravila ta výtečnice: "Bůh učiň Vaši Milost šťastným rytířem a dejž jí zdar v zápasech!" Don Quijote se jí optal, jak se jmenuje, aby nadále věděl, komu je zavázán za prokázané dobrodiní, neboť mínil jí popřáti trochu ze slávy, jíž by silou svého ramene dobyl. Odvětila velmi poníženě, že se jmenuje Tolosa, že je dcerou příštipkáře původem z Toleda, že bydlí v krámkové čtvrti v Sancho Bienaji a že, kdekoli by se nalézala, je hotova ho poslouchati a míti za pána. Don Quijote odpověděl, aby pro lásku k němu svolila napříště se jmenovat doňa Tolosa. Slíbila mu to, a druhá mu připjala ostruhu: měl s ní téměř tutéž rozmluvu jako s první, tázal se jí po jménu a zvěděl, že se jmenuje Molinera a je dcerou počestného mlynáře z Antequery. Také ji prosil don Quijote, aby se nazývala doňou Molinerou, a nabídl jí své služby a přízeň.
Po kvapném skončení těch dosud nevídaných ceremonií don Quijote toužil už býti zase na koni a vydati se za dobrodružstvím. Osedlav Rocinanta, vsedl naň a objímaje hostitele, řekl mu věci tak podivné, děkuje mu za pasování, že není možno je vylíčit. Hospodský, touže, aby již byl za vraty, odpověděl mu s nemenší výmluvností, ale kratšími slovy, a nesháněje se po zaplacení řádu, nechal jej odjeti s Pánembohem.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 20.09.2011

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Miguel de Cervantes Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­