Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednou jsme jeli s rodinou na výlet na sever k moři. Jen jsme vystopili z auta, uviděli jsme dech beroucí představení.
Sytě modrá hladina moře s chomáčky pěny na hřebenech vln se před námi vzdouvala a zase ustupovala. Nekonečná kobaltově zářící plocha byla cítit solí, očistnou a léčivou vůní. Voda vířila mezi strmými útesy, bylo cítit, jak bublá v každé, i té sebemenší spáře mezi kameny.
Bylo to totéž moře, které jsem už jednou spatřila. Tehdy bylo však šedivé a hrozivé. Vánek od moře byl příjemný a svěží. I když čas od času zavanul silný poryv větru doprovázený sprškou jemných kapek mořské vody.
Vlny, jež se nám s duněním rozbíjeli pod nohama. Vlny, potichu brumlající svůj nápěv a klouzavě se převalující z jedné strany na druhou, bríza, příchuť oceánu a skal, slaný vítr... Vůně, chutě, melodie, všechno bylo divoké a nespoutané, pravé moře severu, dravé a syrové. Právě jsme netoužili být jinde než tady. Nelákalo nás východní pobřeží, kde jsou klidné a upravené pláže s jemným pískem a spoustou lidí. I tady byly velké a krásné pláže, mnohé z nich si však zachovaly domácký vzhled a klid, obklopovaly je zelené a travnaté plochy. Ať člověk pohlédl kamkoli, všude se prostírala živoucí zeleň a modř.
V pěně vln se objevil racek a po něm přilétli i další, jejich osrý křik moře nedokázalo přehlušit. V tu chvíli zněl hlas vln a racků jako zpěv podmalovaný hudbou a lidský hlas byl proti němu pouhý šepot.
Právě při těchto příležitostech si uvědomíme, jak jsme malí, chaoticky sem a tam pobíhající tvorové, kteří ničí vše krásné pouze pro své potěšení. Pro své potěšení a ukázání své směšné moci nad přírodou...