ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cervantes Saavedra Miguel de (*29.09.1547 - †22.04.1616)

   
­­­­

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (2)

Kapitola II.

Jednající o tom, jak poprvé důmyslný don Quijote opustil domov.

Když se takto připravil, nechtěl již prodlévati s uskutečněním svého úmyslu, poháněn domněním, že světu tuze chybí: urážky naň čekaly, aby je odčinil, křivdy, aby je napravil, nesprávnosti, aby je odstranil, zlořády, aby je vykořenil, povinnosti, aby je naplnil. A tak, aniž komu sdělil svůj úmysl a aniž ho kdo viděl, jednoho časného jitra (bylo to za horkých dnů červencových) oděl celou svou zbroj, vsedl na Rocinanta, nasadil nepodařenou helmici, navlékl na rámě štít, chopil se kopí a postranními vrátky vyjel ze dvora do polí, úžasně spokojen a vesel, vida, jak snadno se daří jeho dobré přání. Ale sotva se octl v polích, napadla ho strašná myšlenka, divže nezanechal počatého podniku: vzpomněl si totiž, že není pasován na rytíře a že podle zákona rytířského nemůže a nesmí dát se v boj s žádným rytířem: a i kdyby jím byl, měl jakožto nováček nésti holé zbraně, bez hesla na štítě, jež lze získati jen vynikajícím činem. Vlivem těchto myšlenek zakolísal ve svém rozhodnutí; ale protože jeho bláznovství více zmohlo než jakýkoliv jiný důvod, řekl si, že se dá pasovat prvním rytířem, jehož potká, neboť tak to byli udělali mnozí jiní, jak se dočetl o tom v knihách. Co se týče zbraní, pojal úmysl je vyčistit, aby byly popřípadě bělejší než hranostaj: tím se uklidnil a pokračoval v cestě, již nechával na vůli svému koni, domnívaje se, že v tom právě záleží dobrodružnost.
A cestou k sobě náš nový dobrodruh mluvil, říkaje si: "Kdo by pochyboval, že jednou v budoucnu, až pravá historie mých slavných činů dojde známosti, učenec líčící ji bude vyprávěti o této mé první výpravě, tak zrána, takto: Sotva růžový Apollo rozestřel po tváři širé a prostorné země zlaté nitky svých krásných vlasů a sotva malí a pestří ptáčkové pozdravili zpěvem svých jazýčků jako hrou na harfu v sladké, medové harmonii příchod růžolící Jitřenky, opustivší měkké lože žárlivého manžela a ukazující se smrtelníkům branami a balkony manchského obzoru, slavný rytíř don Quijote de la Mancha opustil zahálce učící postel, vsedl na svého proslulého koně Rocinanta a jal se cestovati po staré a známé rovině montielské" (a jel po ní opravdu).
Pak dodal: "Šťastný věk, a století šťastné, jež se doví o slavných mých činech, hodných, aby byly vryty v bronz, vytesány z mramoru, namalovány na obrazech, pro paměť budoucnosti. A ty, čarovný mudrci, ať jsi kdokoliv, jenž se máš státi kronikářem této bludné historie! Prosím tě, abys nezapomněl na mého dobrého Rocinanta, druha mého věčného na všech cestách a výpravách." Potom zase povídal, jako by opravdu byl zamilován: "Ó princezno Dulcineo, paní tohoto zajatého srdce, velmi jste mi ublížila, propouštějíc mě a nařizujíc krutě, abych se neobjevoval před vaší krásou. Kéž byste si vzpomněla, paní, na toto své poddané srdce, trpící tolika starostmi pro vaši lásku." Do tohohle míchal ještě jiné nesmysly, všechny po způsobu svých knih, a pokud mohl, napodobil jejich řeč: přitom jel tak pomalu a slunce stoupalo tak rychle a tak pálilo, že by snadno vysušilo jeho mozek, kdyby byl jaký měl.
Téměř celý den putoval, aniž se mu přihodilo něco, co by stálo za vypravování, což ho uvádělo do zoufalství, neboť si přál setkati se co nejdříve s někým, na kom by vyzkoušel moc svého silného ramene. Někteří autoři praví, že prvním jeho dobrodružstvím byla příhoda v průsmyku Lápice, jiní až prý u větrných mlýnů: pokud jsem já mohl vyšetřiti v tomto případě a podle zápisů, jež jsem nalezl v análech manchských, putoval po celý den, až kvečeru kůň i on umírali únavou i hlady; ohlížeje se kolkolem po nějakém zámku nebo salaši, kde by se ubytoval a uspokojil četné své potřeby, spatřil nedaleko cesty hospodu, i bylo mu, jako by spatřil hvězdu, vítající ho ne-li na prahu, aspoň před branou vykoupení. Pospíšil si a dorazil tam se soumrakem. U vrat stály náhodou dvě ženské, jak se říká "z těch pravých", jež mířily do Sevilly s několika mezkaři, ostávšími v té hospodě na noc: a poněvadž našemu dobrodruhovi vše, co myslil, v duchu viděl a si představoval, zdálo se skutečností a podobalo se tomu, čeho se byl dočetl, jakmile spatřil hospodu, napadlo jej, že je to zámek o čtyřech věžích a s báněmi ze zářícího stříbra, ba i s padacím mostem a hlubokým příkopem, se vším, bez čeho se pořádný obraz hradu neobejde.
Přiblížil se k hospodě (již měl za hrad), na kousek cesty zarazil Rocinanta, očekávaje, že se na hradbách objeví trpaslík a zatroubí na znamení, že se k hradu blíží rytíř. Ale když viděl, že prodlévají a že Rocinante spěchá, aby už byl ve stáji, dorazil až k vratům hospody a spatřil tam tý dvě povedené holčice, které se pro něho staly dvěma krásnými slečnami nebo dvěma půvabnými dámami, bavícími se před branami hradu. Náhodou se stalo, že nějaký pasák, shánějící ze strniště stádo prasat (jmenují se tak opravdu s vaším laskavým svolením), zatroubil na roh, aby se shromáždilo, a okamžitě don Quijote si představil to, čeho si přál, že totiž trpaslík oznamuje jeho příchod: a neobyčejně spokojen přiblížil se k hospodě a dámám; ty vidouce člověka takhle vyzbrojeného, s kopím a štítem, plny strachu utíkaly do hospody; ale don Quijote, poučený jejich úprkem, že se bojí, zvedl papírové hledí, a odkrývaje suchou a zaprášenou tvář, pravil hlasem zdvořilým a důrazným: "Neprchejte, milostivé dámy, a nebojte se urážky, neboť moje povolání rytíře nedovoluje mi činiti příkoří nikomu, tím méně tak vznešeným slečnám, jak patrno z vašeho zevnějšku."
Holky si ho prohlížely a pokukovaly mu po tváři, kterou bídné hledí zakrývalo; ale když se uslyšely jmenovati vznešenými slečnami, Což se tak málo srovnávalo s jejich řemeslem, nemohly se zdržeti smíchu a chechtaly se, že se don Quijote zastyděl a řekl: "Ke kráse sluší skromnost a je velmi pošetilé smáti se bez důvodu; však neříkám vám to, abych vás rozmrzel nebo vzbudil vaši nevoli, neboť nepřeji si nic jiného než vám sloužiti."
Řeč, jíž nechápaly, a špatný střih oděvu našeho rytíře zvýšily jen jejich veselost, což rytíře ještě více pohněvalo, a kdovíjak by to dopadlo, kdyby v tom okamžiku nebyl vyšel hospodský, muž stejně mírumilovný jako tlustý, který, vida tu znetvořenou figuru, ozbrojenou tak nesouladně kopím k dlouhé uzdě a štítem k lehkému krunýři, byl by málem provázel holky v projevech jejich veselé spokojenosti. Ale boje se všech těch zbraní, rozhodl se promluviti k němu zdvořile: Jestliže, milosti pane rytíři, hledáte nocleh mimo postel (neboť v této hospodě žádné není), naleznete v ní všeho ostatního v hojností." Don Quijote, vida poníženost velitele pevnosti (za to měl totiž hospodského a hospodu), odvětil: "Pro mne, pane kasteláne, cokoliv stačí, poněvadž mou ozdobou jsou mé zbraně, mým odpočinkem boj, atd."
Hospodský si myslil, že jej rytíř nazval kastelánem, poněvadž ho má za kastilského ničemu, ač pocházel z Andalusie, ze San Lúcarského pobřeží, a byl ostatně zloděj ne menší než Cacus a mazaný neméně než nějaký student nebo podkoní. I odpověděl: "Podle toho ložem vaší milosti je tvrdý kámen a vaším spánkem stálé bdění; je-li tomu tak, můžete klidně sestoupit z koně, neboť v tomto domě naleznete přesnadno příležitost nespat celý rok, tím spíše jednu noc." Přitom přistoupil podržeti třmen dona Quijota, který sesedl s velkou nesnází a námahou, jako člověk, jenž po celý ten den neměl v ústech. Potom řekl hostinskému, aby se řádně postaral o jeho koně, protože to je nejlepší zvíře, co pod sluncem jí chléb. Hostinský si koně prohlédl a nezdál se mu hodný té chvály, ba ani polovice ne; opatřiv jej ve stáji, vrátil se pro další rozkazy svého hosta, kterého svlékaly z výzbroje holky, zatím se s ním smířivší; sňaly mu sice krunýř z prsou a nárameníky, ale živou mocí nemohly mu uvolniti hrdlo ani mu sundati nepovedenou helmici, přivázanou zelenými šňůrami; bylo třeba je přeříznouti, neboť uzly nebylo možno rozvázati, ale k tomu on nijak nechtěl svolit: a tak zůstal po celou noc v helmici a byl tou nejpůvabnější a nejpodivnější figurou, již lze vymysliti: a když jej svlékaly (domnívaje se, že ty ženské sloužící ke všemu jsou významné paní a dámy toho hradu), pravil jim velmi vtipně: "Nikdy nesloužily rytířovi výbornější službou dámy, jako když se don Quijote z domoviny vyjet chystal, dívky obklopily jeho, princezny pak Rocinanta, neboť toto je, mé dámy, jméno mého koně, jako mé je don Quijote de la Mancha. Neboť i kdybych se nebyl chtěl prozraditi, až by hrdinství, vykonaná ve vaší službě a na váš prospěch, sama mne prozradila, nutnost přizpůsobiti starou romanci o Lanzarotovi k přítomným okolnostem způsobila, že znáte mé jméno předčasně. Ale přijde doba, kdy vaše milosti mi dají rozkaz, já poslechnu a síla mé paže projeví moji touhu sloužiti vám."
Holčice, jež nebyly stvořeny k tomu, aby naslouchaly podobné výmluvnosti, mlčely, jen se ho tázaly, chtěl-li by něco pojíst. "Snědl bych cokoliv," odvětil don Quijote, "a cítím, že by mi to přišlo velmi vhod." Toho dne byl náhodou pátek a v celé hospodě bylo jen několik porcí ryby, kterou v Kastilii nazývají treska, v Andalusii "bakalářík", jinde "faráříček" a ještě jinde pstroužek. Tázali se jeho milosti, zda by snad nepojedl pstroužka, poněvadž prý jiného k jídlu nemají. "Mnoho pstroužků," odpověděl don Quijote "vydá za pstruha: protože mi je lhostejno, dají-li mi osm reálů v drobných nebo v jediné minci. Mohlo by i býti, že ti pstroužci budou jako telecí, jež je lepší než hovězí, a jako kůzlečí, jež předčí kozí. Ale ať tomu jakkoliv, jen to už přineste, neboť působí námahu nosit těžkou zbroj a prázdný žaludek k tomu." Prostřeli mu stůl přede dveřmi hospody na čerstvém vzduchu a hospodský přinesl mu porci špatně vymočené a ještě hůře upečené tresky a chléb tak černý a plesnivý jako jeho zbroj. Ale vidět ho jísti bylo notně směšné: protože, maje na hlavě helmu se zdviženým hledím, nemohl vlastní rukou nic dát do úst, proto jedna z těch ženských mu v tom pomáhala. Však dát mu též napít nebylo možno, až hospodský probodl rákos, a vloživ rytíři jeden konec do úst, druhým lil víno: a všechno to snášel trpělivě, jen aby nemusil přetrhnout provázky helmice.
V té chvíli se náhodou přiblížil k hospodě klestič prasat a přicházeje čtyřikrát či pětkrát zapískal na rákosovou píšťalu, čímž trvale utvrdil dona Quijota v domnění, že je v slavném hradě, že ho obsluhují za zvuku hudby, že třeskaje pstruhem, chléb bílou houskou, běhny dámami, hospodský kastelánem hradu, což jej plnilo spokojeností nad zdarem jeho rozhodnutí a výpravy. Velmi jej však trápilo, že není pasován na rytíře, protože se mu zdálo, že nemá práva počíti nějaké dobrodružství dřív, než přijme rytířský řád.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 17.01.2011

­­­­

Diskuse k úryvku
Miguel de Cervantes Saavedra - Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)