ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Twain Mark (*30.11.1835 - †21.04.1910)

­­­­

Dobrodružství Huckleberryho Finna (6)

Kapitola VI.

Co vám mám dlouho povídat, táta byl za chvíli zase čilý jako ryba a začal soudce Thatchera honit po soudech, aby vydal ty peníze, a začal honit také mě, protože jsem nepřestal chodit do školy. Dvakrát mě nachytal a zbil mě, ale já chodil do školy dál a většinou jsem tátovi proběhl pod rukama nebo jsem mu utekl. Předtím jsem o školu moc nestál, ale teď jsem tam chodit chtěl, patrně tátovi na zlost. Pokud jde o soud, byla to věc na dlouhé lokte. Vypadalo to, jako by se jim vůbec nechtělo začít; a tak jsem si občas od soudce Thatchera vypůjčil dva tři dolary pro tátu, abych si ušetřil bití. Když táta dostal peníze, pokaždé se opil; a pokaždé, když se opil, ztropil po městě výtržnost; a pokaždé, když ztropil výtržnost, byl zavřený. Byl už takový a tenhle koloběh byl načisto v jeho slohu.
Potom si navykl potloukat se příliš mnoho kolem vdovina domu, a tak mu vdova nakonec řekla, že nepřestane-li kolem domu špehovat, udělá mu nepříjemnost. Dovedete si představit, jak tím tátu dopálila? Říkal, že jí ukáže, kdo je pánem Hucka Finna. A tak si na mě jednoho dne na jaře počíhal, chytil mě a odvezl mě na loďce nějakých pět kilometrů proti proudu; přistál na illinoiském břehu v místech, kde je zalesněný a kde nejsou žádné domy; ale byla tam stará chata, srub, který byste v hustém lese nenašli, kdybyste o něm nevěděli.
Tam se táta usadil a tam mě držel a nikdy se mi nenaskytla příležitost utéct. V té staré chatě jsme bydleli a táta na noc vždycky zamykal dveře a klíč si dával pod hlavu. Táta měl pušku, kterou patrně ukradl; chytali jsme ryby a stříleli jsme zvěř a z toho jsme byli živi. Co chvíli mě táta zamykal a chodil po proudu dolů těch pět kilometrů k přívozu, kde byl obchod. Tam vyměňoval ryby a zvěřinu za kořalku. Pití si nosil domů, opíjel se a lebedil si a tloukl mě. Vdova za čas přišla na to, kde jsem, a poslala nějakého muže, aby se mě pokusil zmocnit. Ale táta ho zahnal flintou a nedlouho potom jsem si zvykl na chatu i na ten život a všecko se mi líbilo - až na to bití.
Byl to život líný a náramný; mohl jsem se celý den pohodlně povalovat, kouřit a chytat ryby, a nikde žádné knížky a žádné učení. Tak utekly dva tři měsíce. Z šatů už byly jen špinavé hadry a cáry a nechápal jsem, jak se mi kdysi mohlo tak líbit u vdovy, kde se člověk musel mýt a jíst z talíře a česat se a chodit v pravidelnou dobu spát a v pravidelnou dobu vstávat a kde člověk musel pořád dřepět nad knížkou a poslouchat vážná kázání slečny Watsonové. Už se mi nechtělo vracet. Kvůli vdově jsem kdysi přestal klít, protože to neměla ráda.
Teď jsem zase s chutí klel, protože táta nic proti tomu neměl. Celkem vzato jsem tam v lese měl náramné časy.
Ale postupem doby se táta začal víc a víc ohánět holí a já už to nemohl vydržet. Byl jsem samá modřina. A táta si také zvykl odcházet velmi často a vždycky mě zamykal. Jednou mě zamkl a byl pryč tři dny. Připadal jsem si hrozně opuštěný. Myslel jsem, že se utopil a že se už jakživ odtamtud nedostanu. Byl jsem vystrašený. Umínil jsem si, že musím najít nějaký způsob, jak se dostat odtud nadobro. Zkoušel jsem už předtím mockrát, jak se dostat z chaty, ale nikdy se mi to nepodařilo. Chata měla okno tak malé, že by se jím pes neprotáhl. Komínem to také nešlo; byl příliš úzký. Dveře byly pevné, z dubových klád. Táta také, když odcházel, dával dobrý pozor, aby nenechal v chatě nůž ani nic podobného; myslím, že jsem světnici prohledal snad stokrát; prohledával jsem ji vlastně celou dobu, kdy jsem tam byl sám, protože to byl jediný způsob, jak zabíjet čas. Našel jsem starou rezavou dřevařskou pilu bez rukojeti; byla zastrčená mezi trám a krov stropu. Pilu jsem namazal a dal se do práce. Na zadní stěnu chaty za stolem byla přibitá stará koňská houně, aby vítr, který vnikal škvírami srubu, nezhášel svíčku. Vlezl jsem pod stůl, nadzvedl jsem houni a dal se do velké klády při zemi. Chtěl jsem vyříznout otvor tak velký, abych mohl proklouznout. Byla to zdlouhavá, těžká práce, ale už jsem to měl skoro hotové, když jsem zaslechl z lesa tátovu pušku. Odstranil jsem stopy své činnosti, spustil houni a schoval pilu a za chvilečku táta přišel.
Táta nebyl v dobré náladě - to jest byl ve své obvyklé míře. Říkal, že byl dole ve městě a že všecko jde od desíti k pěti. Jeho advokát mu řekl, že soudní spor může vyhrát a že peníze může dostat, jestliže ovšem soud vůbec zahájí řízení. Ale jsou tu způsoby, jak věc dlouho odkládat, a soudce Thatcher že se v tom velmi dobře vyzná. A dále táta řekl, že si lidé povídají o novém procesu stran poručnictví, abych mu byl odňat a dán do opatrování vdově. Lidé prý říkají, že to vdova tentokrát vyhraje. Pořádně ve mně hrklo, protože jsem se k vdově už vracet nechtěl. Neměl jsem chuť žít jako v šněrovačce a dát se civilizovat, jak tomu říkali. Pak táta začal nadávat na všechny a na všechno, nač a na koho si jenom mohl vzpomenout, a potom začal nadávat znova, pro jistotu, aby někoho nevynechal, a pak to zakončil jakýmsi souhrnným nadáváním, jež zahrnulo spoustu lidí, jejichž jména neznal a kterým proto říkal Tentonoc a Tentok, když na ně přišla řada; a potom pokračoval zas v nadávání všeobecném.
Řekl, že by se na to podíval, aby mě vdova dostala. Bude si prý dávat pozor, a kdyby se někdo pokusil s takovou přijít, ví prý o místě vzdáleném deset dvanáct kilometrů. Tam mě schová a pak že mě můžou hledat, až zcepenějí, a přece mě nenajdou. Z toho mi zase bylo úzko, ale jenom chvilečku; hned jsem si řekl, že tady nebudu čekat, až k tomu dojde.
Potom mě táta poslal pro věci, které přivezl na loďce. Bylo to čtvrt metráku kukuřičné mouky v pytli, šrůta slaniny, střelivo, šestnáctilitrový demižon kořalky, stará knížka a dvoje noviny, tedy papír na těsnění nábojů do flinty, a lano. Odnesl jsem první dávku, vrátil jsem se pro další věci a sedl jsem si na příď člunu, abych si odpočinul. Všecko jsem si rozmyslel a rozhodl jsem se, že si vezmu s sebou pušku a šňůry na ryby a že se ztratím do lesa, až uteču. Umínil jsem si, že nezůstanu na jednom místě, ale že půjdu na vandr vnitrozemím a že budu chodit většinou v noci. Živit se budu lovem a rybařením a dostanu se tak daleko, že ani táta, ani vdova mě už jakživi nenajdou. Díru ve zdi že dopiluju a dírou uteču dnes v noci, pakliže se táta dostatečně opije, a předpokládal jsem, že to udělá. Byl jsem do svých plánů tak zahloubaný, že jsem si ani neuvědomil, jak dlouho v té loďce už sedím, až táta začal halekat a ptát se, jestli prý jsem usnul nebo jestli jsem se utopil.
Když jsem odnosil věci do chaty, bylo už skorém tma. Zatímco jsem vařil večeři, táta si několikrát přihnul, rozehřál se a začal zase nadávat. Táta byl opilý už ve městě, proležel celou noc v příkopu a byla na něho podívaná. Člověk by byl řekl, že to je Adam, od hlavy k patě samá hlína. Pokaždé, když kořalka začala působit, táta se pouštíval do vlády. Tentokrát povídá:
"Tomuhle se říká vláda - jen se na ni podívej, jak vypadá. Soud číhá na příležitost vzít otci syna, vlastního syna, kterého vypiplal, o kterého se chvěl úzkostí, který ho stál tolik peněz. Ano, a právě když člověk syna konečně odchoval a syn je dost velký, aby začal pracovat a udělal také něco pro svého otce, aby mu poskytl trochu odpočinku - tumáš. Soud a policie začínají honit otce. A tomuhle se říká vláda. A to ještě není všecko. Soud nadržuje Thatcherovi a pomáhá mu upírat mi můj vlastní majetek. A tohle dělá soud. Pěkný soud, který člověku vezme šest tisíc dolarů a ještě víc, vrazí ho do rozbité chajdy v lese a nechá ho chodit v šatech, za které by se čuně stydělo. Tomuhle se říká vláda. Pod takovou vládou se člověk práva nedovolá. Někdy mám opravdu chuť z takové země se prostě a nadobro vystěhovat. A taky jsem jim to řekl; do očí jsem to řekl starému Thatcherovi. Moc lidí to slyšelo a mohou to dosvědčit, co jsem řekl. Nežádejte si mě, řekl jsem jim, sice se z tédle zatra země odstěhuju a už mě jakživi neuvidíte. Doslova tak jsem jim to řekl. Podívejte se, povídám jim, podívejte se na můj klobouk, jestli tomu vůbec můžete říkat klobouk. Dýnko sedí na hlavě, ale ostatek se mi veze dolů až po bradu a potom to už vůbec není klobouk, ale spíš to vypadá, jako bych měl hlavu vraženou do kusu trouby od kamen. Podívejte se na to, povídám jim, a řekněte sami, jestli to je klobouk pro mě, jednoho z nejbohatších mužů ve městě, jen kdybych dostal, co mi patří.
Ba jo, to je mi vláda, to je mi znamenitá vláda. Jen se na to podívej. Ve městě byl svobodný starý černoch z Ohia - mulat -, skoro tak bílý jako běloch. Měl také na sobě nejbělejší košili, jakou jsi kdy viděl, a klobouk lesk jako blesk. A v celém městě není člověka, který by měl tak krásné šaty jako ten mulat. A měl zlaté hodinky a řetízek a hůl se stříbrnou rukojetí - zkrátka, co ti mám povídat, nej odpornější starý šedovlasý nabob celé Ameriky. A co tomu řekneš? Je prý profousorem na nějaké vysoké škole a umí prý mluvit všelijakými řečmi a vůbec prý všecko ví. A to ještě není to nejhorší. Prý má doma volební právo. To přestává všecko. Jářku - kam to Amerika spěje? Byly zrovna volby a já chtěl jít volit, a také bych tam byl došel, kdybych nebyl býval tak opilý. Ale když jsem se dověděl, že zde máme stát, kde pouštějí černochy k volbě, stáhl jsem se zpátky. Řekl jsem, že já už nikdy volit nepůjdu. Doslova tak jsem jim to řekl. Všichni mě slyšeli; a pro mě za mě může celá Amerika shnít - já už volit nepůjdu do nejdelší smrti. A ta drzost toho černocha! Představ si, on by mi nebyl uhnul z cesty, kdybych ho nebyl odstrčil. Proč, povídám lidem, proč toho černocha nedáte do dražby a proč ho neprodáte? To bych chtěl vědět. A víš, co mi na to řekli? Prý nemůžeme, pokud by se v našem státě nezdržel šest měsíců, a on tu ještě není tak dlouho. Tady máš ukázku, jak to chodí. Tomuhle se říká vláda, když to nemůže prodat svobodného černocha dřív než za šest měsíců. Tady máš vládu, která si říká vláda a která dělá, že je vláda, a myslí si, že je vláda, a která přece musí po celých šest měsíců sedět zticha jako putička, než smí chňapnout toulavého, zlodějského zatraceného bělokošilatého svobodného černocha a..." Táta v zápalu nekoukal, kam ho staré olšové nohy nesou, a tak klopýtl a padl po hlavě do necek s nakládaným vepřovým a narazil si obě holeně, a zbytek jeho projevu byl veskrze velmi peprný, namířený hlavně proti černochům a proti vládě, ale také tu a tam se zmínkami o neckách. Přitom táta zčerstva poskakoval světnicí, napřed po jedné noze a pak po druhé, a držel si napřed jednu holeň a pak druhou a potom se najednou rozmáchl levou nohou a uštědřil neckám ohromný kopanec. Byl to čin neuvážený, protože tou botou vpředu vykukovaly dva prsty. A tak táta prudce zavyl, až člověku vstaly vlasy na hlavě, padl k zemi, válel se po podlaze a držel si prsty u nohy; a nadával tak, že překonal všecky své dosavadní výkony v tomto oboru. Sám to později konstatoval. Slýchával Sowberryho Hagana ve dnech jeho slávy a řekl, že překonal i Hagana; ale myslím si, že v tom táta snad přeháněl.
Po večeři táta sáhl po džbánu a řekl, že má dost kořalky pro dvě opice a jedno delirium tremens. To bylo jeho pořekadlo. Počítal jsem, že táta bude do hodiny tak opilý, že nebude ani slyšet, ani vidět, a potom jsem chtěl buď ukrást klíč, nebo se propilovat. Táta pil a pil a nakonec se svalil na houně, ale štěstí mi nepřálo. Táta pořádně neusnul, bylo mu špatně. Sténal a hekal a dlouho kolem sebe mlátil. Nakonec jsem už byl tak ospalý, že jsem neudržel oči otevřené, a než jsem se nadál, už jsem tvrdě spal a svíčka hořela na stole.
Jak dlouho jsem spal, nevím, ale najednou se rozlehl hrozný výkřik a já byl vzhůru. Táta vyhlížel divoce. Poskakoval sem a tam a dopředu a dozadu a křičel něco o hadech. Říkal, že mu lezou po nohách vzhůru; a pak táta zase vyskočil a zařval, že ho had kousl do tváře, ale já jsem žádné hady nikde neviděl. Potom táta začal pobíhat po místnosti dokolečka dokola a křičel: "Sundej ho! Sundej ho! Kouše mě do týla!" Jakživ jsem neviděl člověka tak koulet očima. Za chvilečku byl v koncích s dechem, padl k zemi a lapal vzduch; potom se začal převracet a převaloval se na zemi s náramnou rychlostí a přitom kopal na všechny strany, bil kolem sebe rukama, jako by něco chytal ve vzduchu, a řval a volal, že ho berou čerti. Poznenáhlu se vyčerpal a chvilku ležel nehnuté a úpěl. Potom přestal i úpět a ležel načisto tiše, ani hlásku nevydal. Z lesa jsem slyšel sovy a vlky a ticho se zdálo hrozné. Táta ležel v rohu. Pomaloučku se nadzvedával a naslouchal s hlavou skloněnou na stranu. Potom povídá, načisto potichu: "Tremp - tremp - tremp; mrtví jdou; tremp - tremp - tremp; jdou si pro mě; ale já s nimi nepůjdu. O, už jsou tady. Nechte mě! Dejte pryč ty své ruce - jsou studené - pusťte mě! Slitujte se nad ubožákem!"
Potom se táta spustil na všechny čtyři, odplazil se a žebronil, aby ho pustili a aby ho nechali na pokoji, zamotal se do pokrývky a vlezl pod rozviklaný stůl a pořád škemral; nakonec se dal do pláče. Slyšel jsem ho vzlykat pod pokrývkou.
Za chvilku se vykutálel zpod stolu, vyskočil, stál na nohou, díval se divoce kolem sebe, a když mě spatřil, chtěl se dát do mě. Honil mě po chatě kolem dokola s otevřenou kudlou v ruce, nazývaje mě Andělem smrti. Křičel, že mě zabije a pak že si pro něho už nebudu moct přijít. Prosil jsem ho a říkal jsem mu, že jsem jenom Huck, ale on se smál takovým řezavým smíchem a řval a nadával a honil mě dál. Jednou, když jsem se na místě otočil a proklouzl mu pod rukama, chytil mě za kabát mezi rameny a já myslel, že je se mnou konec, ale vyvlekl jsem se z kabátu rychlostí blesku a zachránil jsem se. Brzy nato se táta vyčerpal a svezl se k zemi zády ke dveřím a řekl, že si chvilečku odpočine a pak že mě zabije. Nůž položil pod sebe a řekl, že se vyspí, spánkem že se posilní a pak že se ukáže, kdo s koho.
Netrvalo dlouho a táta usnul. Polehoučku potichoučku jsem si přitáhl židli a vylezl jsem na ni tak opatrně, jak jsem jen mohl, abych nedělal hluk, a podal jsem si pušku. Zajel jsem do hlavně nabijákem, abych se přesvědčil, zda je opravdu nabitá; potom jsem ji podepřel o sud tak, že mířila na tátu, a sedl jsem si za ni. A čekal jsem, zda se táta pohne. Jak pomalu a tiše se vlekl čas!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 30.11.2021

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Mark Twain - Dobrodružství Huckleberryho Finna (6)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­