Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Červánků krví západ zahoří
a první jezdec takto hovoří:

"Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal,
však dnes jsem doma sestru zanechal;
tak mladičká jest - jaký trud a žel,
až uloupí ji cizák nepřítel!"

Teď nový mrak se po obloze hnal
a druhý jezdec tak se zadumal:

"Což sestra žal svůj brzy pochová,
jak pod okénkem zazní podkova;
však hůř jest mně - já doma ženu mám
a bolesti pln na ni vzpomínám.
Ta dítky má - div mne to nezmučí!
pod srdcem jedno, druhé v náručí.
A jak hloh trpké nese ovoce,
tak vychování dítek bez otce!"

Nezavál vichr z pusté skaliny,
leč třetí zalkal z duše hlubiny:

"Což sestra, žena - věru bolný cit!
já ale matku musel opustit;
matička moje, bídná stařena,
jak nad potokem vrba zlomená,
ta vypláče si oči do krve,
vždyť jedu od ní dneska po prvé;
té při vzpomínce jest mi ku pláči,
kdo po smrti jí víčka zatlačí!"

A v smutném tichu jedou dál a dál
močálem černým, kolem holých skal,
a nežli měsíc na vlnách se skvěl,
na sestru první jezdec zapomněl;
a válečnou když píseň zapěli,
i druhý jezdec čelo zveselí;
a vrahů tábor hle již v plamenech,
však třetí pořád samý pláč a vzdech;
a nežli mlha klesla na trávy,
již vybojován boj byl krvavý.

Prvnímu orel v lebku zaťal spár
a v rose schladil krve jeho žár.

Vlk druhého si zavlík' v houštinu
a bohatou měl na něm hostinu.

Leč třetí prapor až ke konci nes'
a s jmenem matky na rtu k zemi kles'.
A že i v smrti na ni vzpomíná,
tož z těla jeho vzrostla kalina,
a na kalinu bílý ptáček slet'
a zazpíval - keř jeden list a květ,
a zpívá ptáček z noci k svítání: -
ó matko! - dítě! - jaké shledání!