Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dobře věděl, který strom co šuměl,
ba i řeči zvířat porozuměl,
a jak poznal léčivou moc květů,
tak i postih' dráhy hvězdných světů.

Vesmír, nebe, ba i věčnost celou
pronik' duší zbožnou, myslí smělou;
dvakrát přišla smrt - však jaké strachy!
rabín zahrál vítězně s ní v šachy.

Neodbytná ale v krátké době
přišla zase jiné ve podobě,
v hrůze pekla nebo v nebes kráse,
chytrý rabín oklamal ji zase.

Nové jaro přišlo s květy, zpěvy,
kolikáté ani rabín neví;
po nocinoci, již probděl v tuhé práci,
ještě z rána v myšlénkách se ztrácí.

Aj, v tom k němu vnučka jeho milá
krokem laňky tiše přistoupila,
hladila mu rukou děcka něžnou
vrásky čela i tu bradu sněžnou.

"První růži utrhla jsem tobě,
jež vykvetla v sličné jara zdobě,
první z květů je ta růže bílá,
již nám letos vesna vykouzlila." -

"Jak že - co to pravíš, dcero drahá?"
a juž po ní vetchou rukou sahá;
"růže... růže" - a zas hlavu sklání
ve mladosti sladkém vzpomínání.

"Dej sem růži - snad svou tužbu zkojím!"
a juž růži tiskne k retům svojim,
div že do ní nevydechne duši,
ale běda, pozdě zradu tuší...

Šedou hlavu více nepozvedne,
oko hasne - a tvář jeho bledne,
sotva že na dítě ruku sklání
a rtem mdlým jí šepce požehnání.

Jarní slunce v komnatu se vkrádá,
zvědavo, zda rabín v knihách bádá;
jeho duše s hvězdami se druží,
ale ruka drží svadlou růži.