Menu
Komenský Jan Amos (*28.03.1592 - †15.11.1670)
Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (3)
KAPITOLA III. - O milování Pána Boha, odkud se v srdcích zaněcuje
Dvěma se praménky milování Pána Boha do našich srdcí pouští. Jedním skrze poznání divné Božské dokonalosti, kterouž on sám v sobě má. Druhým skrze rozjímání přeštědré dobroty a lásky, kteráž z něho na nás vyplývá.
Co se prvního tkne, povaha srdce našeho jest, že se láskou ke všechněm těm věcem, kteréž samy v sobě pěkné a libé jsou; kloní, buďte ony duchovní neb tělesné. Proč sobě Eva zapověděné ovoce zachutnala? proto že bylo na pohledění libé. Proč Jákob více Ráchel miloval než Liu? proto že v očích jeho pěknější byla. Proč Šalomoun za moudrost žádal, a ne za bohatství aneb dlouhověkost? proto že ji za věc zvláštní a ušlechtilejší držel. A tak summou, co zvláštnějšího a krásnějšího, to srdci našemu milejší. Mysl tedy pobožného a vyvoleného člověka, když Boha a jeho nestvořenou bytnost rozjímá, vyrozumívá, že tam jest nezpytatedlná jakási čistota, krása, ušlechtilost, sláva i radost, čemuž podobného v světě nic nenachází. Protož mu se srdce hned tam obrací, a jiné tyto věci, jakož špatnější, za hřbet stavěje, tu v Bohu skrytou krásu sobě chutnati a po ní dychtiti začíná.
Ale mnohemť se více láska Boží v srdci našem rozněcuje, když soudíme, že Bůh jest studnice plná milosrdenství. Ne nějaká však sama v sobě uzavíraná, ale k nám otevřená a z sebe na nás (ach, nad naši hodnost) plnost lásky vydávající; jak z skutků stvoření, opatrování, vyvolení, vykoupení a posvěcení patrné jest
Nebo jaká to štědrost, že, když jsme ničímž byli a měli na věky věků ničímž býti, on vlastní své bytnosti nám udělil, abychom, jakož on v pravdě jest, tak i my také byli tvorem jeho; a to jakým tvorem? Ne mrtvým, bezdušným, ne nerozumným, hovadím, ale ku podobenství svému sformoval nás, stkvoucím, ušlechtilým, rozumným, nesmrtelným tvorem učinil nás. Ó hodenť jest jistě milování!
Čeho pak hoden pro své ustavičné nás chování a opatrování? V něm živi jsme, hýbeme se i v bytu trváme. On zdržuje dýchání naše, on řídí kroky naše, on životu pokrm, on tělu oděv dává; on vodí nás v mladosti, on zdržuje v starosti, on nás na svých rukou nosí, on nás od pádu a nohy naše od poklesnutí ostříhá; on nás posiluje ve mdlobě, on v nemoci léčí; on nám milosti své udílí a dobrá myšlení vnuká; on, když my spíme, za nás bdí, on, když přichází nebezpečenství, zastírá. Summou, on jest nám všecko v celém našem na světě zůstávání. Kdož by ho pak nemiloval?
A co o vyvolení k věčnému spasení říci máme? Poněvadž prvé, než jsme byli, již se o nás staral plný lásky Otec, jak by nám věčně dobře býti mohlo. Tuť jistě pobožná duše s svatým Pavlem zvolati musí: Ó hlubokosti bohatství moudrosti i umění Božího (Řím. 11.) A neb, jakž se zpívá: Ó předivná, nezasloužilá milosti!
K doplnění pak milosrdenství svého i toto učinil, že, když jsme my skrze hřích hanebně se od něho odvrátili, a neproměnitedlná spravedlnost jeho vyhledávala, aby hříšník na věky setřín byl, on k spokojení té své neproměnitelné spravedlnost: a pravdomluvnosti vlastního Syna svého rád na smrt ohavnou a v zlořečenství vydal, jen aby nám spomoženo bylo, a my k věčné slávě, kteréž nyní ani nerozumíme, zase právo míti mohli. Který jazyk to vymluví? Který rozum to vystihne, jak užasnutí hodné jest toto milosrdenství Boží? V tomť jest zjevena láska Boží k nám, dí svatý Jan, že Syna svého, toho jednorozeného, poslal Bůh na svět, abychom živi byli skrze něho. V tomť jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že on prvé miloval nás a dal Syna svého, aby byl oběť slitování za hříchy naše (1 Jan 4,).
Naposledy k plnému nás o lásce své ujištění dává nám Ducha svého svatého, jenž jest základ a neb závdavek spasení, a tím nás s sebou sám pojí, vnukáními jeho svatými řídí a k spasení věčnému (kteréž bychom my nedbánlivostí svou tisíckrát zmrhali) mocí svou Božskou ostříhá (1 Pet. 1,).
Toto všecko když vyvolená duše pobožně rozjímá, nemůže než náramnou radostí slzeti a s Davidem svatým zvolati: Ach, čímž se odplatím Hospodinu za všecka dobrodiní jeho mně učiněná? (Žalm 116). A vyhledávajíc, čím by se odplatila, nic nenachází, kromě že poznává, že věčného milování jest hoden ten, kterýž nás až na věčnost zamiloval. Protož k němu se s týmž Davidem obraceje říká: Z vnitřnosti srdce miluji tě, Hospodine, sílo má, hrade můj a vysvoboditeli můj, v němž naději skládám, štíte můj, rohu spasení mého, mé útočiště (Žal. 18).
Související odkazy
Diskuse k úryvku
Jan Amos Komenský - Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (3)
Aktuální pořadí soutěže
- mrtaf (3,0)
- Anka (2,5)
- Aneta Sedláčková (1,5)
- Drozdislav (1,5)
- Simír (1,0)
Štítky
sběratel kostí rabelais vid Joe hannah Zkrocení zlé muromec waltari humor a satira pohádkové vyprávění Erich Maria Remarque grafém lad Emerson kdo je přítel risk lyrika epika drama durrel Tintin Nahý oběd dionýsos queneau dopis rukojmímu stezka edda kousnutí psem domov loutek Postrižin šrámek frána znaky klasicismu
Doporučujeme
Server info
Počítadlo: 678 119 314
Odezva: 0.03 s
Vykonaných SQL dotazů: 6
Návštěvnost: TOPlist.cz - školství › Český-jazyk.cz
© 2003-2024 Český-jazyk.cz - program a správa obsahu: Ing. Tomáš Souček, design: Aria-studio.cz Autoři stránek Český-jazyk.cz nezodpovídají za správnost obsahu zde uveřejněných materiálů! Práva na jednotlivé příspěvky vlastní provozovatel serveru Český-jazyk.cz! Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.
Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí