ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Komenský Jan Amos (*28.03.1592 - †15.11.1670)

­­­­

První list lidí chudých k Kristu Pánu (Listové do nebe)

Nejdůstojnějšímu Pánu, Pánu Ježíši Kristu, Boha věčného věčnému Synu, Spasiteli a Vykupiteli všeho světa, lítostivému ochránci chudých, vdov a sirotků, i všech opuštěných zástupci nejvěrnějšímu, i našemu nejmilostivějšímu Bohu, všelikou poníženost vzkazujeme.

S ostejcháním bychom před tebe předstupovali, velebný Pane, my bídní a u světa pohrdaní lidé, kdybychom v tom ujištěni nebyli, že ty v konání soudu při nás synech lidských nepatříš na osobu lidskou, aniž podlé zevnitřního vidění soudíš, ale podlé spravedlnosti; protož tobě vševědoucímu Pánu tím směleji a doufánlivěji stížnosti své přednášeti budeme; v čemž aby nás snesl a trpělivě vyslyšel, poníženě žádáme. Nebo což ubozí činiti máme, když již na světě nelze najíti, kdož by politoval nás, aneb aspoň naříkání naše slyšeti chtěl? Již hledati musíme v nebi aspoň, najde-li se, kdož by se o nás ujal a nešťastných opuštěných zastal. Poslechniž tedy, velebný Králi náš, vždy ponlženě prosíme, a rozeznej při naši pro milosrdenství své. Neboť jiného nemáme, v komž bychom naději složili, kromě tebe. Budeme pak stížnost klásti proti bratřím našim vlastním, synům vlastním téhož otce našeho Adama těm, kteříž z milosti nad nás více něčím poctěni a zbožím světa obdařeni jsou; proti nimž ač bychom mnoho mluviti mohli o jejich zlém užívání darů tvých, o pýše, nádhernosti, lhostejnosti a rozpustilostech všelijakých, i zanedbávání tvých poct etc.: a však poněvadž ty soudce jsi, zvolený k tomu od svého Otce, rozumíme, že na to lépe nežli my pozor máš a budeš věděti časem svým, jak v ty věci nahlédnouti; protož my toho zanechajíce, svých toliko bezpráví a křivd, kteréž se nám od nich dějí, tobě svému Pánu potoužíme a za ochranu pokorně požádáme.

Nejprvé pak (postrpiž nás v tom, Pane milý, ať se tobě cele otevřeme, a jakákoli myšlení vstupují na srdce naše, před tebou vylejeme) spatřujic my takové tyto neřády v světě a potřásání se oněchno nad námi, mysliti se chce, také-li pak v tom vůle tvá jest, aby taková mezi námi lidmi nerovnost byla, jedni aby hojnost měli až na zbyt všech věcí, jiní naproti tomu nouzi třeli; jedni ustavičnými rozkošemi oplývali, druzí hladem a žízní mřeli; jedni bez všelijaké práce lhostejně živi byli, druzí co oslové dny i noci v potu trávili. Nebo zdaliž jsi nás všech nestvořil, ty jediný Stvořiteli náš? a nestvořil k obrazu svému? Zdaliž jsi všech nás nepostavil nad dílem rukou svých v světě a hospodářství neporučil? Zdaliž jsi za všecky neumřel? Zdali všechněm milosti své nepřeješ? Kudyž pak na to přišlo, aby taková nerovnost mezi námi lidmi byla? Jistě, jistě aneboť všecky věci lidské kola štěstím se motají a točí, aneboť ty zvláštní nějaké příčíny, že, aby se tak dálo, dopouštíš, míti ráčíš! Jakť jest koli: totoť se jistě nenáležitě děje, že oní všechněch věcí hojnost až na zbyt míti mají, a my nouzi trpěti, kteříž tak dobře jsme tvor tvůj jako oni. Mají mnozí z nich plné stodoly a špižírny, až myši kazí; my mezi tím hladem mřeme. Mají plné škříně kožichů, čub, sukní, kabátů, až molové to hryzou; my mezi tím odpolu nazí chodíme. Mají plné truhly stříbra a zlata, aniž toho čím užívají, leč že na to hledí; my pak ubozí co s dluhy. činiti nevědouce, žádného však milosrdenství založením některým haléřkem užiti nemůžeme. Ó Bože nesmrtedlný! vzhlédniž na to, co se děje, a nás neb zastaň, neb že tvůj tvor nejsme, nás se odečti. Ale čímž pak onino lepší byli, žes je nad nás vyvýšil a k zpínání se nad nás příčinu dal? An hle, ani v těch svátečních dnech není toho milosrdenství při nich, aby lásky nějaké k nám dokázali! Sami v stkvoucím oděvu, v šarlatu, aksamítě, kmentu, liščinách před tebou se postavují; my pak v chatrných svých hadřích před tebou hanbíc se ukazujeme. Oni ve dny sváteční rozkoší užívají, jedí, pijí, hodují; my pak hladem přimíráme; nebo když ruce zahálejí a odpočivají, i zubové zaháleti musejí. Ješto zdaž by onino tehdáž aspoň špižírní svých otevříti neměli? Zdaliž by dvou, tří, čtyr nás ubohých k sobě pozvouce, toho chleba poskytnouti nemohli, abychom všickni v takové dny před tebou se veselili? Neměli-liž by roucha toho a šatů, kteréž v truhlách molové kazí, propůjčiti, aby se aspoň prochodily a před zkázou bránily? Ale ach, nastojte, taková jest ta jejich štědrost, že když chudí tvoji, slepí, chromí, vodnotedlni a jinák bídami sklíčení, aneb nešťastní vězňové i před těmi chrámy se postavují a pro to nejhlubší milosrdenství Boží, kteréž jim tam hlásáno bývá, a za něž se snad modlívají, prosí, aby se slitovali: ubroukáni spíše než uslyšáni neb retováni bývají. Mnozí v důstojných čubách a v rouchu stkvostném vykračují i dosti z nábožna, jako sama pobožnost; a však spatří-li, an tu chudý jest, odvrátě oči půjde mimo, aniž se hnouti dá, aby jedinký halíř jménem Božím na sobě vymodliti dal. Nýbrž i na tvé služebníky a zprávce své, proto že se někdy za některého z nás přimluví, hněvati a domlouvati se nestydí! Máš, Pane Bože, takových ctitelů mnoho. Ješto což by nevděčnému boháči ubylo, kdyby k službě tvé jda, pár nebo dva haléřků s sebou vzal a potom pro jméno tvé prosícímu poskytl? Ano v tom by tvou vůli naplnil a svou k tobě vděčnost pronesl; ale vidíš, Pane Bože, jak haléře jednoho více sobě váží, než důstojného jména tvého, kteréž nadarmo do uší svých pouštěti smějí! Jistě, přikazateli, jakož dle zakázaní tvého do úst nadarmo bráti nesluší velebného tvého jména, tak do uší na prázdno je pouštěti k též nešlechetnosti přináleží. Upadáme někdy někteří v bídu a nedostatek i v prodlužení se častokráte; a však v tom postaveni jsouce, přenesnadně milosrdenství užiti můžeme, aby neb půjčili a založili, neb slíbili a k rukojemstvl se propůjčili; ješto se často před nimi třeseme, z toho srdce hotovi jsouce zase nahražovati, a nejen to, čim by nám vděk učinili, navrátiti, ale nad to i odměňovati se službami svými, tělem takměř i duší konanými. Ale nelze doptati se milosrdenstvt; aniž tu jméno tvé, kteréž jindy nejvyšší a nejplatnější bývalo útočiště, co pomůže. Ale toť by ještě snesitedlné bylo, že v svých věcech tak houževní a nezdílní jsou; kdyby aspoň toho malička, což od tebe nám propůjčeno bývá, a my v potu tváři své nabýváme, nám přáli: ale, ó nesmrtedlný Bože! jaká nenasycená těch hltáků žádost! že plné majíce stodoly, truhly, koše, nám předce i ten chléb náš z rukou a z úst vydírají; ne tak sice kvaltem a násilím, so jako forteli a obmysly předivnými. Máme mnozl přetěžké živnosti své; a však jimi dnem i nocí pracujíce, ne sobě, než oněm nahánime. Vymyslili na nás v té příčině přechytrý fortel k zhoubě naší, že v nouzi naší sami se ohlašuji, a přívětiví a lítostiví vidíni býti chtějíce, zakládati hotovi jsou; ale potom vrchovatě toho od nás i s lichvou vyhledávají, nic již, byť o kůži šlo, nelitujíce. Tak že mnozí z nás nic nejsme než oslové jejich, od nich, což do úst vzíti máme, berouce, živnosti pak své všecken užitek jim donášejíce, aniž v tom jaká lítost nad námi ubohými jest. Mnohých o to jest péče, aby lidí potřebných co nejvíc k sobě přivábili, a činí to pod zástěrou lítosti a dobročinnosti. Mezi tím když je k sobě naučí a naskytáním nětčeho v dluhy sobě zapletou, již ne jinák, než jako s svými otroky zacházeji podlé vůle své: tak že mnozí po mnohá léta pracujíce, boháčům všecku živnost svou donášíme, sami ani toho chleba do sytosti najísti se nemohouce; naposledy, když při nás síly necítí, a naděje není, aby nás déle v otroctví užívati mohli, zžírají nás do konce, na statečky naše přípovědi dělají, z chalup shánějí a na žebrotu nás, manželky i dítky naše přivozují. Nadto ne jen sami nás z své strany šklubí a hubí, ale i jiným, aby nás ubohé lidi trápili, napomáhaji. Nebo mnozí pro hanbu nesmějíc na lichvu nám chudým a nuzným půjčovati a za ty chtějíc vidíni býti, kteříž ouroků neberou, leč od cizích, jakž Pán Bůh v zákoně svém dovolil, židům na lichvu půjčují a potom nám k nim ukazují, kteříž i sobě nětco přitáhnouti chtějíce, dvojnásobní a trojnásobní ouroky od nás berou a nás skrze to nešťastné lidi zžírají. Nadto rozličné roboty vymejšlejí, těžká břemena na nás vzkládají, sami se jich ani prstem nedotýkají; a ačkoli jim v statku nijakž se vrovnati nemůžeme, však mezi tím z toho, což pracně v živnosti své dobudeme, víceji dani, i z té špatné chaloupky, než oni z svých mnohých domů, aneb jistě s nimi zároveň, dávati musíme. Má-li kdo z nás při jakou před soudem s někým bohatším, řídko práv zůstane. Nebo sami čím podmašťovati nemajíce, dary a úplatky předchvacováni býváme, a skrze to naše pře vždycky nespravedlivé; tak že se to zhusta plní těchto časů, což tam někdy říkávali proroci tvoji, že za pár střevíců prodáván bývá chudý. Naproti tomu řídké jest divadlo, aby chudého pře spravedlivá zůstala. Tak vždycky mastné svrchu zplývati musí. Ach, politujž se tobě toho, věčný Bože!

Naposledy i to námi hýbe nemálo a i tebou by hýbati mělo, ochránce náš, že ne jen statečkové naši chudí věchtem jsou jim k zmítání, ale i nás samy pro tu nešťastnou chudobu, ješto obraz tvůj jsme, sobě zlehčují a za nic váží. Sami od sebe všecko činíme a činiti musíme, což k uctění jich přináleží, pozdravení dáváme, klobouky snímáme, klaníme se, ba i vašností a ráčení dodáváme, a div se co zemským nějakým bohům nemodlíme; ač by již tuším i klekání před sebou a modlitbám rádi. Sami pak co od nich máme? To, abychom jim onucemi byli, o něž by, kdy se komu z nich líbí, nohu otříti volno bylo. Více sobě častokrát psa svého váží, než chudého člověka. Když se chudí z chudých rodíme, jako by se štěnec narodil, tak se to váží. Pakli kdo umře, ani kdo s ním povyjíti nebude, leč sami sobě tu čest učiníme-li. Z nich pak umře-li kdo, všecko město a osada ať jest tu a kvílí; narodí-li se jim kdo, všickni o tom vězte a plésejte. Jestliže kdo z nich mluví, všecko jsou Šalomounova slova, pozorujte všickni. Promluví-li z nás chudých kdo, byť i platně bylo, a neb se toho ani souditi nebude, a zůstaneš za blázna, a neb, že od chudého rada vyšla, pohrdne se ní, aby nezpyšněl. Jde-li mimo chudý a pozdravení dá, ani se nepoděkuje, aby na tom dosti měl, když na něj pohlédnouti ráčil, ač i to řídké. Řídký z nich zrak svůj na chudého opře, boje se snad, aby se nenakazil; pakli náhodou pohledí, šetř jen, anť oči rychle zase snese, aby se nezdálo, že ho tím ctí. An i k tomu kmotrovství, kteréhož se v křesťanské tvé církvi užívá, jich užiti nemůžerne; ješto ty znáš, že by to ušlechtilý řád byl (a jest v některých krajinách, kdež více pobožných máš), aby bohatí dítkám chudých lidí za kmotry se propůjčovali, aby po smrti rodičů ubohých byl, kdo by se o nešťastné, opuštěné sirotky ujíti a je k dobrému duše i těla vésti mohl. Tito pak i v církvi tvé, kdež aspoň rovnost by býti měla, pýchu provodí, nad námi se zpínají, za onuce sobě počítají a kladou, a z nás vždycky snažnější jsou smích sobě dělati, nežli nám ubohým lidem nětčím v hod se učiniti.

A protož dokudž se dívati budeš, ó soudce vší země? Dokudž se neujmeš o při chudých? Však pak o tobě písmo mluví, že jsi proto skušený ve všem, aby uměl čitedlnost míti bíd našich a nad těmi, kteříž je snášeji, se slitovávati. Kdež tedy jest jaká lítost? aneb jestliže jest, pročež pak jí nezjevíš a neslituješ se skutečně? Nebo sic víme, že vševědoucí jsi, a což před tebou mluvíme, znáš, že tak jest. Nečiniž se tedy neslyše, ó Bože pomst! Povstaň a ujmi se o při naši. Kdybychom žádati chtěli, aby rovnost učinil mezi námi a zboží svá mezi všecky nás jednostejně rozdělil, nic bychom nespravedlivého nežádali. Nebo jakož jsi nás všecky stvořil, ty jediný učiniteli náš, z jedné krve, k jednomu cíli, jednostejným způsobem bez rozdílu: tak také slušnéť by se býti zdálo, aby všecky opatroval bez rozdílu. Aniž žádati bychom chtěli, aby nás nad onyno povýšil, je pak ponížil; než ta toliko, aby zároveň se všechněmi nakládal. Což by spravedlnosti tvé jistě na odpor nic nečelilo. A však líbí-liť se tobě to tak, nechažť jest tak. Tohoto nic méně žádati nepřestaneme, aby nás tak přííiš pošlapávati a utiskati nedopouštěl a oněmno mocně poručil, aby lítost nad námi měli, a nechtí-li nás, tedy aspoň obrazu tvého v nás aby více ušetřovali, i také v nuzných našich potřebách slz našich vice sobě vážili. Což jestiže se stane, Pane a Králi náš, a tento neřád v světě napraven. bude, budeme míti z čeho tvé jméno chváliti a budeme také pokojněji moci tobě sloužiti. A protož, poněvadž i tvé slávě na tom nětco záleží, ej, povstaniž a zjev se, ujmi se o při chudých a vyveď ji, ať poznají všickni, že ty Bůh a ochránce náš jsi a všech. doufajících ve jméno tvé. Amen, staň se, Králi náš.

Dáno z údolí pláče a zpečetěno slzami ssoužených tvých etc.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 05.06.2009

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Brána jazyků otevřená
-Informatorium školy mateřské
-Labyrint světa a ráj srdce, Labyrint světa a ráj srdce (2), Labyrint světa a ráj srdce (3), Labyrint světa a ráj srdce (4), Labyrint světa a ráj srdce (5), Labyrint světa a ráj srdce (6), Labyrint světa a ráj srdce (7), Labyrint světa a ráj srdce (8), Labyrint světa a ráj srdce (9), Labyrint světa a ráj srdce (10), Labyrint světa a ráj srdce (11)
-Labyrint světa a ráj srdce (rozbor), Labyrint světa a ráj srdce (rozbor) (2)
-Velká didaktika, Velká didaktika (2)
Čítanka-Druhý Kristů list k bohatým (Listové do nebe)
-Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské (2)
-Labyrint světa a ráj srdce, Labyrint světa a ráj srdce (2), Labyrint světa a ráj srdce (3), Labyrint světa a ráj srdce (4), Labyrint světa a ráj srdce (5), Labyrint světa a ráj srdce (6), Labyrint světa a ráj srdce (7), Labyrint světa a ráj srdce (8), Labyrint světa a ráj srdce (9), Labyrint světa a ráj srdce (10), Labyrint světa a ráj srdce (11), Labyrint světa a ráj srdce (12), Labyrint světa a ráj srdce (13)
-Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům, Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům (2)
-Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo, Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (2)
-O poezii české
-Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (2), Přemyšlování o dokonalosti křesťanské (3)
-První list lidí chudých k Kristu Pánu (Listové do nebe)
-Zpráva a naučení o kazatelství
­­­­

Diskuse k úryvku
Jan Amos Komenský - První list lidí chudých k Kristu Pánu (Listové do nebe)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­