Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Jaroslav Vrchlický
• název originálu: The Question

Já snil, že, jak jsem ondy cestou šel,
v ráz nahá zima v jaro změnila se,
mé kroky vůně dech sved', jenž se chvěl
kol v šeptajících, šumících vod hlase,
po trávníku, nad nímž se lesík tměl,
jenž zelené své páže v jarní kráse
div nevrh' mu kol šíje políbení
jen dal mu, prch', jak ty mne líbáš v snění.

Tu rostly fialky a svlačců směs
i chudobka, perlový Arktur země,
terč slunečnic, jenž nespočine, les
dál petrklíčů, modrých zvonků plémě,
jichž zrozením se trávník sotva vznes',
i štíhlý květ, jenž matky své tvář jemně
slzami zrosí sebranými v ráji,
když vánků, druhů hlasy kol ní hrají.

A v teplém houští šípek plál a dřín,
chmel s hlohem, do nějž měsíc zář svou vlil,
a květy třešní s číškou vzácných vín,
tož rosy, již den ještě nevypil,
pak růže, břečťan tmavý v lesa klín
své vinoucí se listí rozvěsil,
směs květů, azur, temno, zlato v nich,
že neviděl zrak bdící krásnějších.

A blíže, kde se bystřiny břeh třás',
plál kosatec na květech sníh a nach,
a blatouch mezi sítím, v jehož vlas
čalounem květů velký leknín sáh',
jich odlesk rozházel mdlý luny jas
na tmavý dub, jenž k vodě rámě vztáh',
na sítí, třtiny, jejichž zeleň sytá
zrak zkájí, v němž se tolik barev kmitá.

Dál snil jsem, z těchto květů vysněných
jsem kytku udělal, ji svázal tak,
že plály stejně, jak můj zrak je stih'
v svých tónech, barvách, ladu, naopak,
ty děti Hór vězněny v rukách mých,
a radost v oku, hrdý šel jsem pak
s tou kyticí, odkud jsem přišel domů,
bych moh' ji darovati. - Ach, jen komu?

Otázka v anglickém originálu (The Question)

I dreamed that, as I wandered by the way,
Bare Winter suddenly was changed to Spring,
And gentle odours led my steps astray,
Mixed with a sound of waters murmuring
Along a shelving bank of turf, which lay
Under a copse, and hardly dared to fling
Its green arms round the bosom of the stream,
But kissed it and then fled, as thou mightest in dream.

There grew pied wind-flowers and violets,
Daisies, those pearled Arcturi of the earth,
The constellated flower that never sets;
Faint oxlips; tender bluebells, at whose birth
The sod scarce heaved; and that tall flower that wets-
Like a child, half in tenderness and mirth-
Its mother's face with Heaven's collected tears,
When the low wind, its playmate's voice, it hears.

And in the warm hedge grew lush eglantine,
Green cowbind and the moonlight-coloured may,
And cherry-blossoms, and white cups, whose wine
Was the bright dew, yet drained not by the day;
And wild roses, and ivy serpentine,
With its dark buds and leaves, wandering astray;
And flowers azure, black, and streaked with gold,
Fairer than any wakened eyes behold.

And nearer to the river's trembling edge
There grew broad flag-flowers, purple pranked with white,
And starry river buds among the sedge,
And floating water-lilies, broad and bright,
Which lit the oak that overhung the hedge
With moonlight beams of their own watery light;
And bulrushes, and reeds of such deep green
As soothed the dazzled eye with sober sheen.

Methought that of these visionary flowers
I made a nosegay, bound in such a way
That the same hues, which in their natural bowers
Were mingled or opposed, the like array
Kept these imprisoned children of the Hours
Within my hand,-and then, elate and gay,
I hastened to the spot whence I had come,
That I might there present it!-Oh! to whom?