Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Božena Benešová, rozená Zapletalová, se narodila v Novém Jičíně v rodině advokáta. Dětství a mládí prožila na Moravském Slovácku. Prostředí malého města a měšťanské společenské vrstvy mělo významnou úlohu v jejím názorovém vývoji a později i v jejím literárním díle. Jiný, značně odlišný zážitkový okruh spojuje Benešovou s Frenštátem pod Radhoštěm, odkud pocházeli oba její rodiče a kde v dětství i v pozdějším věku trávila léto. Matka byla ze zdejšího tkalcovského rodu, dědeček tu měl textilní dílnu, byl starostou města a staročeským poslancem. Benešové se dostalo vzdělání běžného u měšťanské dívky její doby: tři roky navštěvovala vyšší školu v Olomouci, dále se vzdělávala sama. Roku 1896 se provdala za železničního úředníka v Napajedlech. Od mládí psala verše i povídky, ale publikovat začala poměrně pozdě: první prózu uveřejnila roku 1900. Významným povzbuzením bylo pro ni sblížení s R.Svobodovou, s níž se seznámila roku 1902 na Radhošti. Jejím prostřednictvím se Benešová dostala do kontaktu s F.X.Šaldou a s okruhem kolem něho a tím se jí otevřely nové možnosti pro literární uplatnění. Roku 1908 se přestěhovala do Prahy, stala se existenčně nezávislou a začala soustavně literárně pracovat. Přispívala zejména do Šaldových časopisů, se Svobodovou redigovala Lípu a konečně jako kritička a fejetonistka spolupracovala s několika deníky (Tribuna, Venkov). Do jejího života silně zasáhla válka, kdy byl odveden její sedmnáctiletý syn a dlouhou dobu byl nezvěstný, než se po převratu vrátil z italských legií. Zemřela 8. dubna 1936 v Praze.

DÍLO:

Psala psychologická prozaická díla, ve svých povídkách zachytila tragické osudy mladých lidí střetávajících se se světem maloměšťáckého šosáctví a konvence, citové chudoby a životní prázdnoty a procházejících bolestným procesem poznávání a deziluze. Po zkušenostech z první světové války vyúsťuje její kritika maloměšťáctví v hledání cesty k mravnímu přerodu jedinci a celé společnosti. Postavy jejích románů svádějí zápas s vnitřní osamělostí a individualistickým sobectvím a navazují nové lidské vztahy a sociální vazby.

Povídkové sbírky: Nedobytá vítězství (1910); Myšky (1916); Kruté mládí (1917); Tiché dívky (1922); Oblouzení (1923); Není člověku dovoleno (1931); Tři povídky (1914); povídka Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová (1936)
Romány: Člověk (dva díly: 1919, 1920); románová trilogie: Úder (1926), Podzemní plameny (1929), Tragická duha (1933)