Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze roku 1959. Z řečtiny přeložil Otakar Smrčka. Počet stran: 159.

OBSAH:

Jako Homérské hymny označujeme sbírku písní vzývajících bohy a vypravujících mytologické příběhy, které vznikaly od 7. do 3. století př.n.l. a tradice je (neopodstatněně) připisovala Homérovi. Z některých hymnů se dochoval jen úvod a závěr, tj. především oslovení boha, jiné jsou kompletní a poskytují cenné informace o řecké mytologii. Nejstarší, nejdelší a nejvýznamnější skladbou je hymnus na bohyni úrody Démétru, který se váže ke vzniku mysteriosního kultu této bohyně v Elefsíně (Eleusis) nedaleko Athén.

HYMNUS NA DÉMÉTRU

Koré (Persefona) je dcera rusovlasé Démétry a Dia, který ji bez matčina vědomí předem slíbil svému bratru Hádovi, bohu podsvětí. Ten dívku unesl, když s ostatními panenskými bohyněmi trhala květiny na louce (Země-Gaia jí nastražila obzvlášť krásný, bohatě rozvitý a vonný květ, a když se po něm Koré natáhla, Hádes ji uchvátil do svého vozu).

Déméter se dvěma pochodněmi týden chodila po světě a hledala dceru, aniž by se vykoupala nebo pojedla, a vyptávala se na ni ptáků, dokud se nesmilovala bohyně noci Hekaté, jež ze své jeskyně slyšela Kořin výkřik. Společně se vznesly k bohu slunce Héliovi a postavily se mu do dráhy; zastavil spřežení a pověděl jim, že Hádés získal Koru podle dohody s Diem.

Déméter se odmítla vrátit mezi bohy na Olymp a chodila poli, aniž by ji smrtelníci poznali. V Elefsíně ji královské dcery uviděly sedět u studny v podobě vznešené stařenky, která se prohlásila za uprchlou zajatkyni z Kréty. Pozvaly ji do paláce; když Déméter vešla, temeno jí sahalo ke stropu a kůže vydávala záři, takže královna poznala, že je na ní cosi neobyčejného. Bohyně se však posadila na židli a bez hnutí sklíčeně seděla, dokud ji gesty nerozesmála služka. Když se vzchopila, začala se starat o královského synka. Potírala ho ambrosií a v noci ho vkládala do ohně, aby mu kromě krásy zajistila věčné mládí a nesmrtelnost. Když to královna jedné noci zpozorovala a vykřikla, Déméter odložila dítě na zem a ve vzteku vyčetla smrtelníkům, že nikdy nepoznají, co je pro ně dobrem.

Elefsínští jí z jejího pověření postavili chrám, aby ji usmířili, Déméter tam vkročila a zůstala sedět přemožena žalem. Zatím nerostla úroda a bohové se začali obávat, že když lidstvo vymře, nebude je mít kdo uctívat. Zeus za Démétrou posílal jednotlivé bohy, ale jejich dary a sliby ji nepřesvědčily. Nakonec tedy přece jen vyslal božského posla Herma pro Koru do podsvětí. Hádés jí ale předtím, než ji vysadil na své zlaté spřežení, násilím vložil do úst jádro z granátového jablka. Tím si zajistil, že se Koré musí na jednu třetinu roku vrátit pod zem (toto je část roku, kdy úroda neroste), ačkoli dvě třetiny roku smí dívka trávit s matkou na povrchu (a úroda roste).

HYMNUS NA APOLLÓNA

Bohyně Létó, čekající Diova syna, těsně před porodem procházela po egejských ostrovech, aby našla bezpečné místo. Všechny ji odmítaly ze strachu před hněvem žárlivé Héry. Teprve skalnatý Délos souhlasil, že na něm může zůstat (za to mu slíbila obživu z darů pro Apollónovu svatyni), bál se však, že až se sveřepý bůh narodí, pohrdne jím a patou ho srazí do moře, kde ho osídlí jen polypy a lachtani. Apollón si ale Délos naopak zamiloval.

Létó trpěla porodními bolestmi devět dní a nocí, protože Héra na Olympu zadržovala bohyni porodu, cloníc jí pohled zlatými mráčky. Ostatní bohyně se shlukly kolem Létó a nakonec na Olymp vypravily poselkyni Íridu, bohyni duhy. Obě se proplížily kolem Héry, a když se blížily Délu, Létó se zapřela rukama o palmu, poklekla na měkké louce a porodila Apollóna, jenž hned po narození vyjádřil vůli hrát na lyru a věštit. (Autorským subjektem tohoto hymnu je slepý pěvec z Chiu, jenž na Délu poslouchá pěvecký sbor dívek, umějících napodobit cizí hlasy a zvuky.)

Brzy po svém zrození Apollón procházel Řeckem a hledal, kde by zařídil svou svatyni. Přišel do Poseidónova háje, kde lidé zkoušeli zapřahat dorostlá hříbata do vozíku a nechávali je táhnout bez vozky; pokud kůň vozík rozbil, bylo to znamení, že Poseidón odmítá ujařmení svého zvířete. Pak se trosky vozu odkládaly do jeho svatyně.
Následující část hymnu je porušená, takže nevíme, jaký děj následoval.

Apollón si přál zřídit chrám u pramene Telfúsy na hoře Helikón, ale Telfúsa to odmítla, aby jí neubíral slávu, pod záminkou, že ho budou rušit pijící koně a mezci. Apollón později prohlédl její výmluvu, vrátil se a strhl na pramen skálu stojící nad ním, takže ho zasypal kamením. Nakonec našel příhodné místo v Delfách. Tam ale sužovala lid i dobytek dračice Pýthó, chůva zrůdného obra Týfóna. (Do hymnu je vložen příběh, jak Týfón přišel na svět. Héra se rozhněvala na Dia, že přivedl na svět Athénu sám, zlořečila mu před ostatními Olympany a modlila se k titánům v Tartaru, aby také počala dítě sama ze sebe. Rok nevstoupila do Diova lůžka ani s ním neusedla na trůn. Poté porodila Tyfóna a dala ho vychovat dračici Pýthóně). Apollón plaza zabil a Hélios ho svými paprsky proměnil v prach.

Poté bůh pro svůj chrám v Delfách unesl loď plující z Kréty do "písečného Pylu". Udělal to tak, že se v podobě mořské obludy, resp. delfína (odtud název Delfy) přichytil z boku a nedovolil námořníkům, aby se přiblížili. Když obepluli Peloponés, přišel zpět na loď v podobě mladíka a oznámil jim, že se stanou jeho kněžími v Delfách a žít budou z obětí.
Sám Apollón věští z vavřínů rostoucích pod horou Parnassos.

HYMNUS NA HERMA

Narodil se Diovi a nymfě Semele, která se s ním ukryla do sídla v jeskyni, aby ji nepostihl Héřin hněv. Už jako novorozeně se vykradl z kolébky, cestou ven narazil na želvu, vykuchal ji a vyrobil z jejího krunýře první lyru. Protože se stále v kolébce nudil, v noci ukradl Apollónovi padesát krav z božského stáda, a když je hnal zpátky, po písku kolem Pylu kráčel pozpátku ve střevících pletených z rákosu, aby jeho šlépěje neměly tvar lidských. Doma dvě z krav vlastní silou složil naznak, převalil na bok a prorazil jim páteř, načež je naporcoval a upekl (vynalezl při tom křesadlo).

Apollón ho vypátral, avšak dítě lhalo, křivě přísahalo a odvolávalo se na svoje stáří. Jejich při rozsoudil Zeus (který znal pravdu) - museli poloviční bratři jít krávy hledat společně. Hermés si nakonec Apollóna naklonil tím, že mu věnoval lyru a schopnost na ni hrát, Apollón zase Hermovi předal bič a vládu nad stády. Nemohl se s ním podělit o věštecké umění, ale poslal ho za létajícími sestrami, jež dokáží prorokovat po požití medu a od nichž se učil on sám. Hermés byl uveden na Olymp a stal se poslem bohů.
Je rovněž patronem zlodějů a podvodníků, pastýřem a nositelem bohatství a štěstí.

HYMNUS NA AFRODÍTU

Z bohyní jejím svodům odolávají jen panny Athéna, Artemis a Hestie, zato ostatní bohy a bohyně potměšile spojuje se smrtelníky. Za to ji Zeus postihl láskou k člověku, aby se jim nemohla vysmívat, a Afrodíté se zamilovala do Anchísa, krásného pastýře na svazích hory Ídy.

Přišla k němu navoněná a oblečená v zářícího roucho ze své svatyně na Kypru, v patách jí táhly rozvášněné říjné šelmy, popřela, že je bohyně, a nechala se jím odvést na lůžko (přála si, aby se s ní nejprve řádně oženil, ale odmítl). Poté ho vzbudila z kouzelného spánku a řekla mu, že s ním počala syna, jehož mu přivede po čtyřech letech. Zatím dítě odchovají nymfy (bytosti, které podle hymnografa žijí dlouze a umírají spolu se stromy, jež vyklíčí v den jejich zrození). Anchíses však nesmí prozradit, že měl v lůžku bohyni. Tímto synem je Aeneas, pozdější trójský bojovník. Nato Afrodíté Anchísovi odmítla dát nesmrtelnost, a uvedla odstrašující příklad. (Bohyně Éós tuto vlastnost vyprosila od Dia pro svého lidského milence, zapomněla však požádat i o věčné mládí. Když její druh zestárl, zavřela ho v místnosti, kde se nakonec proměnil v cvrčka.)
Anchísa tedy čekal ještě dlouhý a spokojený život; zemřel ve vysokém věku.

HYMNUS NA DIONÝSA

Dionýsa zajali piráti v domnění, že je to obyčejný mladík, aby ho prodali do otroctví. Lodivoda pojal strach, že je to bůh, a radil zbytku posádky, aby ho ihned propustili. Když odmítli, z Dionýsa spadla pouta, mezi prkny paluby prosáklo rudé víno, šlahouny obepjaly stěžeň, réva rozkvetla a urodila hrozny. Poté se bůh proměnil ve lva, vytvořil v zeleni medvěda a sám v podobě šelmy usmrtil kapitána. Ostatní námořníci se vrhli do vln a Dionýsos z nich učinil delfíny. Ušetřil pouze bohabojného lodivoda.

HYMNUS NA PANA

Pan je synem Herma (jenž pásl smrtelníkova stáda v Arkádii, "mateři bravu") a nymfy. Když ho porodila, zděsila se jeho chlupatosti, kopýtek a rohů, ale Hermés se ho ujal a zanesl jej na Olymp, kde se bohové rozesmáli. Navečer Pan tančí na horkých úbočích s nymfami, hraje na píšťalu a na zádech mu visí kůže z rysa.

Kratší hymny nám podávají informace, že

• ASKLÉPIOS je synem Apollóna a princezny Koróny
• HESTII z vlasů kape olej; Kronos a Rheia ji zplodili jako první, ale z Diovy vůle byla učiněna poslední; stáli o ni jako o manželku Poseidón i Apollón, ale ona přísahala panenství s prsty na Diově hlavě, je ctěna v každém chrámu a první úlitba při hostině patří jí
• KYBELÉ miluje ryk hudby a řev šelem
• SELÉNÉ porodila Diovi dceru vynikající krásou i mezi bohy; navečer se noří z mořské koupele se zářící členkou (= úplňku?), jezdí s lesklými vraníky
• ATHÉNA doskočila na Olymp z Diovy hlavy, hora se otřásla a z moře se zvedla vlna, ale bohyně ji zadržela, než se rozbila, Hélios na okamžik stanul a díval se, jak odkládá zlatou zbroj
• DIOSKÚROVÉ jsou synové Dia a ženy spartského krále Lédy, která je počala v jeskyni pod vrcholem Taygétu, Castor je dobrý jezdec a Polydeukés vyniká v pěstním zápase, oba chrání námořníky v bouři

VÁLKA ŽAB A MYŠÍ
(BATRACHOMYOMACHIE)

Jde o parodii na Íliadu.

Myšák, jenž právě utekl kolčavě, se přijde občerstvit k rybníku. Tam ho žabák vyzve, aby si prohlédl vodní prostředí z jeho hřbetu, ale oba překvapí vodní had; žabák se potopí a myšák utone. Myši tedy vyhlásí žabám válku.

Zeus svolá bohy, aby jí přihlíželi, Athéna odmítne pomoci myším, neboť jí dělají nepořádek v chrámě a rozkousaly jí drahé roucho, kvůli němuž upadla do rukou lichvářů, nechce se však připojit ani na stranu žab, protože ji budily kvákáním, když se unavena vrátila z války. Myši vítězí díky statečnosti mladého hrdiny, Diovi je však líto prohrávajících žab, jež budou brzy vyhubeny, a pošle jim posilu v podobě raků. Myši se obrátí na útěk a slunce zapadne, čímž válka skončí.
Popis boje tvoří jen konec básně.

UKÁZKA - HYMNUS NA KYBELU:

Opěvuj, zpěvná Múzo, ty dcero velkého Dia,
Matku všech bohů i lidí všech, jež ráda má zvláště
Bubínků rachot, chrestaček hluk a volání píšťal,
Vyjících vlků řev a lvů, již očima svítí,
Ozvěnou dunící hory a úvaly obrostlé lesem.
Pozdravena buď v písni a s tebou bohyně všecky!