ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Mrštík Vilém (*14.05.1863 - †02.03.1912)

   
­­­­

Pohádka máje

I.

Na začátku února r. 187* přijel z Brna do Ostrovačic hezký, mladý hoch, jménem Ríša. Jmenoval se vlastně Richard Gregor, ale od let nikde mu jinak neřekli než Ríša, Ríšo. Otec jeho býval v Ostrovačicích na hospodě, velebníček ostrovačické fary byl mu strýcem; ani ten mu jinak neříkal, než Ríšo. A jméno to mu už zůstalo.
V tu dobu, kdy dojel, byl v Ostrovačicích bál. Ríša patrně o něm věděl: černé šaty přivezl s sebou v kufříčku a bílou kravatu měl uschovanou v kapse. Večer na plese objevil se v lehké, srbské čamaře, s hluboce vystřiženou vestou a v ruce mačkal malý, měkký klobouček, známý pode jménem Derby.
"Tam, kde se před jedenadvaceti lety narodil, přišel po jedenadvaceti letech tančit" - - - S tou myšlénkou, polo něžnou, polo mladou překročil hostinský práh.
Zábava byla už živá.
Šenkovna proměněna v taneční sál, bývalá jeho ložnice v hernu.
V sále už tančili.
Postavil se do dveří a tváří jeho přešel úsměv. Jak se mu to zdálo všechno naivní, prosťoučké, ale milé. Pro muzikanty vystavěna byla tribuna, červeněbílá draperie splývala po ní až k zemi. Okno bylo ukryto pod úbělem záclon a se stropu z rohu do rohu a do prostřed k mnohoramenné lampě v obloucích se vznášely pestré řetězy papírových kroužků. Kde co se dalo, okrášleno bylo růžičkami, stužkami a chvojím: i obrazy i zrcadla i dvéře, ba i krucifix byl celý zelený a po stranách stromečky mu stály jako malované na bělounké půdě zdi. A všude, kam se oko obrátilo, vidět bylo smrčí, tam křížek malý, tam hvězda tmavá - tam zas celý věnec zelený kol obrazu Anděla Strážce a chvojím obtočen byl i kapelníkův pult, na kterém ležely sežloutlé noty. Vůně čerstvě natrhaných větviček prolévala se sálem a bylo mu, jakoby ani nebyl v taneční síni, ale smrkovém háji.
Přes zrcadlo shora na obě strany rozhrnut byl růžový organtin, posypaný zlatými hvězdami. Dáma po dámě docházely k zrcadlu a jemným dotekem prstů opravovaly si vlhké ještě účesky. Jiné v neposkvrněných posud šálech vedly se sálem. Dámy z pošty, nadučitel s paní, jeho kolega z Kynic, lékařovy slečny z Rosic, židovky, židi, farář z Domášova, farář z Kynic, myslivci z okolních revírů, jejich mládenci a dcerky, správci velkostatků, několik váženějších rolníků se svými maminkami, všechna ta strakatina nejbližšího okolí dala si tu dostaveníčko a nechybělo mnoho, 'representace' ostrovačického kraje byla skoro úplna.
Ríša pohlížel na dávné svoje známé z dětských let.
Farář z Kynic sešedivěl, učitel se spad', Schulzové židovce vypadly dva horní zuby; Fritz jako vždy červený ve tváři s hlavou jako mléko, plný řetězů a prstenů, potřepával pravou nohou a kolem se rozhlížel zrakem, jemuž patřil celý svět. Maryšler lhal až po dnes v ruce pahýlem ustřeleného palce přidržuje kočičák, Svoboda z Říček kouřil trabucca, žid Wainer z Říčan mlsal a dolním rtem dlouho vždycky s vousů olizoval plzeňské. -
Nejmilejší bylo ovšem podívání na mladé žabky, které s Ríšou sedaly kdysi v jedněch lavicích a dnes už v dlouhých sukních daly si sloužit jako kterákoliv dáma z velkých salonů. Ríša byl milovníkem mladých děvčat a na nich také utkvěl pohled jeho nejdéle. Obdivoval krásné, dlouhé pletence doktorovy slečny z Rosic, u slečny Ludmily z pošty liboval si nejvíc krásný, živý zrak a na titul královny plesu zdála se mu činit největší nároky Maryšlerova Cilka, mlaďoučké, koketní stvoření v růžových šatech, s kytičkou kamilek v kaštanových vlasech. Malé, křehoučké, trochu zlomyslné, na duchu poněkud zanedbané děvčátko, ale krásné, krásné, šíj měla jak labuť bílou, čelo padlý sníh a v očích vlídné usmání.
Než právě, kdy ji Ríša v duchu růžovou, mlaďounkou a svěží jak ráno v mocné své náruči na trůn vynášel krásy všech krás, - semlelo se cosi v zadní světnici a Ríša vypustil Cilku z náručí, zapomněl na ni a cele se věnoval tajemství náhlého toho ruchu v zadní místnosti.
Ohlédnul se a viděl:
Milka přiběhla k Cyrile z pošty, Cilka k Ludmile, kývly na kupcovu Vali a všechny sborem vyběhly komusi naproti.
"To je dost!" řekla i stará paní z pošty a také vyšla za nimi. Byla to stařičká už dáma s ohnutými zády, bezzubými rty, ale milá každým svým slovem, každým pohnutím.
Obrátila se na polo k Ríšovi a pravila s důrazem na každém slově, jak mívala ve zvyku:
"Přijela Helena z "Komory". To uvidíte krásné děvče! Něco takového jste ještě neviděl."
"Tak je krásná?"
"Na," luskla stará paní rty jako na koně. - "Uvidíte."
Ríša chtěl vstát a přesvědčit se sám, ale v tom mu napadlo: "Helena? Z "Komory"? Která by to byla? Ah, Bože," - vzal bradu do ruky - "snad" a v duchu počítal léta. Revírník "Pod komorou" - ten že by byl ještě živ? To musí být už velice starý! A Helena, Helena - - - byly čtyry ty dcery, Albina, ta umřela, Anna, Gusta - to bude ta nejmladší. - Tu neznám. - A znám, tenkrát to bylo takové nepohledné, pihovité děvče - ta že by teď byla tak hezká!? Možná. Ženské jsou jako hmyz - housenka nestojí za nic a pak se z ní vypiplá nejkrásnější motýl." -
Zdvihnul hlavu a chtěl se jít podívat.
Vešla.
Hluboké ticho zavládlo sálem; hosté ustupovali stranou, jako když se blíží vzácná nějaká osobnost. A všem bylo pojednou, jakoby do dusné místnosti zavanul příjemný dech lesní samoty. To rusalka horská opustila tajemnou svou skrýš a přišla se podívat sem do tichého údolí, jak to vypadá u nás. Vešla nesměle, překročila práh a zarazila se - oči divoce se jí rozlítly po sále a hledaly pomoc odkudsi zezadu. Než, plesnivý její otec jemně ji vzal pod paží a poklonil se "staré paní", svěřuje jí svoji dcerku.
"Matky už nemá, vemte si ji za dceru."
A hned se zas vrátil mezi svoje známé.
To bylo vítání, volání, ctění! Se všech stran hrnuly se dotazy, stařeček nestačil odpovídat na každý zvlášť. Kde tak dlouho byli?! Že se přece jednou vybrali a podívali se mezi lidi!
"My všichni už myslili, že jste do sněhu snad zapadli nebo zemřeli. Tak zapomnět na všechen svět!"
Starý revírník, drobný, malý mužíček s bleděmodrýma očima a dlouhými bílými licousy přes špičatou bílou bradu, usmíval se tichým úsměvem starých lidí. Hlučné uvítání lichotilo stařičké jeho duši, potrhoval ramenem stíženým dnou, usmíval se a hladě každému ruce dlaní, pološeptem odpovídal všem najednou. Byl trochu přihluchlý, musilo se na něj křičet a ústa těsně k uchu dát, aby rozuměl.
Kde byl tak dlouho? ptal se ho kynický pan farář a revírník, nastavuje tvář, tichounce šeptal velebníčkovi do ucha, jakoby i on byl hluchý: "Už jsem starý, velebný pane, velice starý. Už to nejde, jak to chodívalo - - To už nejsou ty časy, kdy jsem běhával kopec nekopec - z dědiny do dědiny - - Nohy... nohy!" vykřiknul, bolestně zvyšuje hlas a dotýkal se při tom rukou kolena, jako tam že to chybí.
"A jak pak lesy?" ptal se velebníček, usmívaje se mu do jeho krásných, modrojasných očí.
"Jak?"
"Povídám lesy, - jak lesy!"
"Ja," odpověděl chytře revírník a strčil hlavu do ramen: "- to musí být, - to bolest, nebolest, - povinnost je povinnost, ale to nemusí být. - A jak pak - partičku," skočil pojednou v řeči - "zahrajem si? Kde pak je pan Blažíček - a velebný pán - no, to jsem rád - to jsem rád -" a zase komusi tisknul a ruce hladil dlaní, vyptávaje se, co dělá jeho manželka. Pak se obrátil, vzal velebníčka jemně kolem pasu a vedl jej k nízkému, malému stolku v zadním pokoji, kde hořely už dvě svíčky a taroky ležely na stolku.
Takový byl způsob, jakým revírník uvedl svou dceru do světa. Ostatně byla tu stará paní a Helenčiny kamarádky, by úlohu tu vykonaly za něho. Také jakmile shlédly Helenčinu zlatou hlavu ve dveřích, jak sestry kolem včely shlukly se kolem ní a vedly ji na hrbolatou, nerovnou podlahu šenkovny. Ale hned místnost sama svou podlahou, lidmi a bláznivými cetkami učinila na ni dojem odpuzující. Odtud ten plachý, divoký pohled sálem. Lekla se té strakatiny kolem sebe a ticha, které provázelo její vstup; byla by nejraději pryč utekla zase zpět.
Svraštila obočí a v plachém tom pohybu kročeje hotovém ku skoku nazpět činila dojem srnky, kterou vyplašili z lesa a hnali v šírý, strašný svět.
Než, v tom jí do jemných, rozšířených nozder zavanul lahodný dech pryskyřice. A tu si všimla toho chvojí zeleného kolem sebe, kterým obtočen byl celý sál. Oči se jí usmály a jiskřička úsvitu zahrála jí v čistém úbělu zoubků. Rázem zapomněla na všechno nemilé a bylo jí pojednou, jakoby se byla doma ocitla uprostřed háje, pod svými bory a sosnami, jejichž vůně zapadala do stísněných jejích prsou. A už jí nebylo tak nevolno, provázena otcem, krásná a usmívající se vyšla "staré paní" vstříc, dala se odvésti od ní sálem tam na tu lavičku nízkou mezi dvěma okny, kde nad hlavou jí visel v chvojí ponořený krucifix. A jako slípka, když polekané kuře béře pod své peruti, ujala se jí "stará paní", přisedla k ní a zavedla s ní hovor o zimě.
Lehoučký šumot protáhl sálem, odkudsi z leva zazvonil veselý ženský smích; Helenka z prvu se ani neodvážila pozvednout oči, teprve nyní vyhrnula řasy a viděla, že několik párů očí je upřeno na ni. Krev se jí nahrnula do tváří, v uších jí začalo znít - ropot hlasů v nesouvislém zmatku pohvizdajících houslí a lkavé pikoly hlučel kolem ní. Tušila, že předmětem všech pohledů je ona, a bylo jí pojednou do pláče a stydno tak, jakoby stála na pranýři na pospas pohledů všech.
Teprve po chvíli se upokojila, když hudba začala hrát.

***

Byl to první její ples. Před tím nikde nebyla, nikam nechodila a tančila-li kdy, tančila jenom se svými sestrami. Od té doby, co nad nebožkou matkou začala růst tráva, jakoby se světa byla zmizela. Když se do něho vrátila, lekla se tolika lidu najednou. Nikdo ji neočekával, překvapení zračilo se v tváři všech.
Proslýchalo se o ní, že roste do krásy, ale tak krásnou si ji přece nikdo nemyslil. Bylo jí teprve šestnácte let, dítě ještě, ale jedno z těch světlých zjevení, jakými se zřídka chlubí matka země. Nesměle kladla nožky, nesměle se dívala, ale jaká byla právě v nevinné té zdobě polodětských půvabů! Kdo ji znal jako školačku, nikdy by byl neřekl, že vyroste v takový květ.
Až do nedávná nikdo o ní nevěděl, nikdo o ní nesoudil, - v lesích zrozena, k lesům připoutána láskou i osudem, žila sama sobě život tiché samoty a nepozorována ve stínu stromů vykvetla jako fialka. A tu pojednou dryadka hor přestrojená objevila se mezi lidmi a rozhlížela se modrýma svýma očima kolem sebe, bílýma rukama tiskla rusé svoje vlasy na spáncích a nožky opatrně kryla pod obrubu šatů, aby nikdo neviděl, jak jsou malounké... Lehounká jak peří sechvěla se na přistavenou lavičku a kdo na ni pohlédnul, cítil, že samo nebe seslalo v ní na zem jednu z nejčistších svých bytostí.
Měla na sobě šaty modré, kolem boku spjaté atlasovým pasem barvy jen o poznání světlejší, který šerpou po boku jí splýval na stranu; na bílé šňůře kolem boků jí visel vějíř z růžových per. Za pasem měla bledou růži ukrytou v chumáčku tmavých fialek. Když se zapomněla, z pod obruby šatů vykoukly jí uzounké špičky bílých střevíčků. Nebylo možno vymysliti prostějšího úboru, než milou, třebas naivní, při tom ale nevýslovně tklivou harmonii modravého toho roucha, růžových per a bílých střevíčků. Vlasy měla přihlazené k spánkům po venkovském způsobu a na zad shrnuty v prostou úpravu dvou hustých pletenců; každý z těch pletenců byl na konci ovázán temně modrou sametkou. Když vstala, vlasy sáhaly jí až hluboko dolů... Ve tváři byla bílá, až světlá, jakoby se v mléce koupala, živila rosou, ba zdálo se, že i krev měla světlejší než lidé jiní. Tělem byla nevysoká, ale štíhlá a jemná a měla krásné pohádkové oči; modrá jejich barva se rozlévala bílou její podobou, tvář plna byla jejich lesku a smutné, divně zamyšlené krásy. Když mluvila, rty její jakoby se rozpukly: byly červené a živé jako krev; kdykoliv se usmívala, shrnuly se vždy na jednu stranu a obnažily dvě řady drobounkých, dětských ještě zoubků. Jednu chvíli tak prudce pohodila hlavou, že jeden z jejích pletenců, který "stará paní" právě v rukou vážila a ukazovala své sousedce, vysmykl se této z ruky a přes kulaté ramínko svezl se jí na prsa a odtud na útlý, mladý její klín...
Sehnula rozpačitě hlavu a hrála si s atlasovou svojí šerpou. Ve zlaté úpravě vlasů ležel nyní světlý profil její tváře, jemně vykroužená brada s důlkem uprostřed a malé, ku hlavě vkusně přitisknuté ouško. Pojednou, jakoby ji omrzela dětská ta hra s atlasovou šerpou, zdvihla hlavu nazad a krásným pohybem ruky přehodila vlasy zpět. Oči zbožně obrátila vzhůru ke stropu a dlouhý, těžký vzdech vydral se jí z prsou; krásná hruď se jí při tom vzedmula a průhlednou rouškou mušelínu prosvitla bílá její pleť. Měla mírně vystřižený krk a nahé místo křížem přeložené průsvitnou rouškou. - Bože, jak si tu připadala pojednou osamocená, opuštěná a zbytečná, zbytečná při vší pozornosti, kterou jí věnovaly karamádky, při vší té novotě a nevídanosti strakatého života, kterému nerozuměla a smysl jeho jedva chápala!
Jediným tím povzdechem jakoby se vyplakala uvnitř, - oči se jí vyjasnily. Helenka už klidně dívala se s jedné osoby na druhou. Hudba hrála, páry tančily - osaměla. Zdeňce poklonil se jakýsi pán a v náručí ji odnesl do prostřed kola. Také Cilka už se vznášela v růžových svých šatech a usmívala se na ni přes rameno shrbeného pána. Stará paní odešla kamsi do vedlejšího pokoje.
Helenka užila vhodného toho okamžiku, uklidila se stranou do zastrčeného koutku u prvního okna od síně a skryla se mezi záclony. Tam jí bylo líp. Nikdo na ni neviděl a sama viděla všechno. Jen aby do tance ji nikdo nebral, pane Bože, jen to ne. - Tak jí srdíčko v prsou poskočilo, když si pomyslila, že by také tak někdo mohl přistoupit k ní, také tak se jí poklonil a vyzval ji k tanci... Uměla tančit, ale netroufala si. Tenkrát byla ještě malá; její sestry, dokud byly doma, zvláště Gusta, učily ji prvním krokům valčíku a polky, i při klavíru tančila už potom skoro dospělá, ale to byly sestry, kdežto tady - stud jí zkrvavil běloučké líce a celá hořejší polovice jejího těla skryla se za bílou záclonou...
Ale než se nadála, stál už někdo u ní. Přistižena v rozpacích, tak byla pomatena v tu chvíli, že nevěděla kam s očima, kam s rukama, kam s celým tělem. Neřekla ani "ano" ani "ne" a jen bojácně obrátila oči vzhůru, jakoby se teprve ptala, co ten člověk po ní chce. Ale viděla už jen černé, hladce přičísnuté temeno hlavy, jejíž vlasy na dvě strany rozděleny byly bílou, až kamsi za krk spadající stezičkou. Než se vzpamatovala, černý pán byl už tentam a jen podle té stezky na hlavě táhnoucí se od temene za límec poznala jej v tmavé skupině pánů. Cosi jim vypravoval a červený v tváři smál se do bílého šátku.
Pak už nikdo pro ni nešel.
Nyní teprve si rozvážila, co vlastně provedla. Zastyděla se, ale pak se usmála a byla ráda: teď aspoň nikdo pro ni nepřijde.
Dohráli.
Cilka vysmekla se svému pánu z náručí a přisedla k ní.
"Proč jsi nešla?" ptala se.
Helenka vypravovala, jak se to stalo.
"Který to byl? - Ten? - A! - to je žid. To já ti najdu jinakého tanečníka" - a chtěla vstát.
"Pro Boha ne," stáhla ji Helenka zpět. "Ne, ne - ne - já nechci! - - -"
"Jednou musíš začít."
"Já vím, ale dnes ne, - jenom dnes ne, až jindy."
"Ty jsi divná - - - A nač tu jsi?"
"Tak - podívat se."
"Vždyť ty ani nevíš, co to je - tanec!"
"Aťsisi."
Pak se hovor svezl v jinou stranu a Helenka vypravovala Cilce, co je u nich nového. Hned byla veselejší, hovořila, usmívala se a bavila se s karamádkou svou jako se svou duší. Francouzský králík, ten, co tak vždycky po pokoji běhal a se vším si hrál, - "už není", pravila lítostivě. Chodil za ní, chleba z ruky jí bral a je tomu tři dni, našla jej mrtvého. Složila ruce, snesla je na klín a vyhlédnuvši kamsi do prázdna vypravovala dále. Srnku jim někdo otrávil; tři dni pro ni plakala, tři noci nespala, čtvrtý den jí přivedli jinou, ale už to nebyla ta, to už nebyla "Lucka" - lekala se nesmírně a pak, aby ji zas někdo nezmařil. Dala ji tedy odvésti zas do lesa... Z Broka se dělá hrozný dareba. Jinde ležet nechce než u ní a převalí se, kde mu napadne. Onehdy s lůžka prackou stáhl její šaty na zem, svinul si je do věnečku a na ně. Přišla, právě když si lehal, a tolik mu domluvila, že zalezl pod lůžko a odtud jen se tak ohlížel po ní, kdy už tomu hubování bude konec. V letě je s ním ještě větší kříž. Jinde být nechce než na sluníčku na dvoře nebo v zahrádce a tu záhon nezáhon, kvítek nekvítek, kde sluníčko svítí, tam se převrátí. A jakou škodu při tom způsobí, to si nepomyslí. "Tak Bůh ví, co s ním budeme dělat" - dodala - "snad ho budeme muset uvázat nebo do boudy zavírat - už to s ním není a není k vydržení. - Martě onehdy snědl celý hrnek sádla, potom zas krajáč mléka v komoře jí vyvrátil a tak škoda na škodu - - Strašlivý pes!" zapomněla se a vykřikla skoro na celý sál. Pak se náhle odmlčela a probírala se v myšlénkách, co by ještě pověděla.
Sem že by nebyla šla, ale tatínek nedal, tatínek chtěl, že radši doma zůstane, než aby šel sám. "Vždycky jsem byla sama doma, nikdy jsem nikam nechodila a najednou: "pojedem!" A hned šaty šít, do Brna s Martou, oblékli mě, naložili na sáně a tak. A co já tu? Tančit se mně nechce a teď jen abych se dívala a čekala, až bude po všem."
A tak švitořila as dvacet minut, než začali hrát: jak vlaštovička, kterou vyvádějí z hnízda, obrací krček, hlavu nazdvihuje, dolů se dívá a šveholí při tom sobě pro radost i jiným. Cilka jako dospělá a zkušená už v tajemstvích tohoto světa dala si všemožnou práci, aby ji přemluvila a bojácnou uvedla v let: "pojď" - pravila - "neboj se, nejsi malé dítě, jednou se pustit musíš," naléhala stále a aby ukázala, jak už sama lítat umí, vznesla se jak obláček nad zem a zmizela v sále.
Muzikanti spustili intrádu a pro Cilku si přišel tentýž černě oděný pán, co ji prve odvedl k tanci.
Vlašťovička zase osaměla a dětskýma svýma očima bloudila sálem. Chvíli se tak dívala na poletující kolem párky, pak se ohlédla po stojících pánech, až utkvěla na jednom z nich, který ani nevypadal jako ostatní; měl na sobě čamaru a jako dvě černá pírka rozkládaly se mu na obě strany dvě čárky jemně přihlazených knírků. Zdálo se, jakoby i on byl přišel více, aby se díval, nežli se bavil: stál ve dveřích hlavu loktem podpíraje o veřeje dveří a po rtech mu přecházel poloútrpný jakýsi úsměv.
Líbilo se jí to sebevědomé jeho usmání a ráda by byla věděla, kdo je ten pán... Ale v tom už zase byla očima na druhém konci sálu, odtud na stropě, na zemi a konečně sklopila oči a nedívala se nikam. Rozpačitě rovnala si vlasy na spáncích a ani se neodvážila oči pozvednout, aby se nezdálo, že vyhledá někoho k tanci. Trvalo chvíli, než se zahleděla zas do vířícího kola tanečníků. U dveří do vedlejší místnosti jak u česna úlu hejno černých včel tlačilo se jich několik.
Z dlouhé chvíle prohlížela si Helenka svoje okolí; kolem dokola sálu posedaly obstarožné dámy a s jakýmsi usmívavým klidem v očích dívaly se, jak se kolem vznášejí mladé jejich dcerky, černě odění páni jak je tisknou na vyžehlená prsa.
Nejživěji bavily se dvě židovky v bílých šatech jako sníh, s rudě tmavou růží v hrubých, až do modra přecházejících černých účeskách. V Helence vzbouřil se všechen mravní stud, když je tak viděla ve tvářích červené, na prsou nahé, jak těma očima svítí, rameny kroutí a bílé svoje zuby ukazují přes obrubu bělostného vějíře. Netančily v tu chvíli a bavily se v rohu s jakýmsi...
Cosi jako stín přeletělo čistým jejím čelem, když viděla baviti se s nimi toho, jehož před chvílí viděla ve dveřích. V pravé ruce držel kapesník a cosi jim vysvětloval; židovky kroutily hlavou, jakoby říkaly "ne, ne, ne" - a ta starší na to pravila hrubým, mužským skoro hlasem tak, že to i Helenka slyšela:
"- To nám nepotřebujete povídat, to my už dávno víme!" - a dala se do smíchu.
"Čemu se směje?" ptala se Helenka sama sebe, nechápala. Nevěděla ještě, že se ženy dovedou smát i tehdy, když se není ani čemu smát.
Zavolala Cilku a ptala se jí, kdo jsou ty dvě dámy.
"Ale, - takové kokety," - odpověděla Cilka - "židovky." Jmenovala je jménem; jedna se jmenuje Saba, druhá Berta, ale pak nechala židovek a dala se do hovoru o černém jejich vis-?-vis.
Ptala se Helenky, zná-li toho pána tam.
Helenka neznala.
"Ani sis ho nevšimla?"
Helenka se začervenala a zapřela ho jako Petr Krista.
"Nevšimla."
Cilka přisedla k ní.
"Přijel z Brna, schválně na ples. - Ale ty ho jistě znáš."
Jmenovala Ríšu jmenem.
"Ríša - - - - Ríšu neznáš? Vždyť k vám chodíval."
"Kdy?" - obrátila se Helenka na Cilku příkře a zdála se být uražena. -
"- Za Stanislavem, o prázdninách."
Na jmeno se Helenka pamatovala, podoba jí vymizela z paměti.
"Co na tom," pravila Cilka a otevřela hubičku jakoby čekala, že vlítne něco do ní. Pojednou, jakoby procitla, přerušila mlčení a vypravovala Helence, co všechno věděla o tom, jehož jmenovala Ríšou.
"Studuje v Praze, v Brně byl na svátcích. Za pár let může být doktorem práv nebo státním nějakým úředníkem, nezludračí-li se. Tatínek povídal, že se z něho stal hrozně lehký člověk. Špatně se učí, při maturitě jen proklouz' a v Praze do přednášek prý ani nechodí. Studenti z Rosic to o něm vypravovali, jak tu byli o Vánocích, a povídali, v kavárně prý až do rána někdy hraje v karty."
A ještě mnoho jiných věcí vypravovala Cilka o Ríšovi, ale Helenka už jí neposlouchala. To všechno byly pro ni příliš cizí věci: maturita, karban, kavárny, co jí bylo právo, universita, doktorát, hluchý pojem úřednických karriér!? Koketerie židovek byla pro ni větší hádankou než celá právnická fakulta.
Když Cilka odešla, rázem na všechno zapomněla, co jí Cilka vypravovala, a oddala se pozorování nevysvětlitelného zjevu nebojácných židovek. Měly kolem sebe pánů mnoho, už je téměř ani vidět nebylo pro černou hradbu nastavěných zád, jen spodem prosvitaly bílé obruby jejich šatů a koketně, stranou lehce vyvrácené jejich střevíčky.
Co jí bylo nejdivnější, byly rozpustilé jejich způsoby a pak to, jak se jen taková dotěrnost může někomu líbit. Ta mladší, Saba, počínala si jako posedlá. Hlavu hned napravo, hlavu hned nalevo, toho se dotkla vějířem, s tím zažertovala slovem, pak šeptla komusi něco do ucha a na konec vyběhla a oběma dlaněma tisknouc svoje spánky, jakoby nechtěla ničeho slyšet, utíkala z kruhu ven. Brzy se však do něho vrátila a jakoby se nic nebylo stalo, žertovala s pány dál. - Všude jí bylo plno, volala i přes celý sál a v tanci byla jak vítr.
Berta byla už jemnější; za to si libovala v jakési příjemné hře očí a ještě svůdnější hře zubů, ve kterých se každý mohl vidět jako v zrcadle. Také se víc usmívala nežli smála, rozhrnujíc při tom ústa na celou šíř, aby dobře bylo vidět obě ty sanice opravdu nádherných zubů.
Polka přehlušila jejich smích, páry daly se do tance.

***

Hrála venkovská muzika, ta lkavá, ta divná, smutná píseň moravského kraje, jejíž srdcejemná vroucnost tolik rozehřívá a rozteskňuje zároveň...
Helenka naslouchala měkké té lahodě tanečních zvuků a cosi jako sladké zemdlení, milostiplná bolest sevřela jí útroby. V tom zapomenutí sebe jen jako snem viděla, jak se před ní ruce točí, plave mušelín, šátky jak věnečkem se vinou kolem do kola... Zvuky se rozlévaly sálem, stenaly housle, křídlovka plakala, klarinet s ní... A srdce zrovna zmíralo v sladké té dřímotě snivého nářku, nevýslovná úzkost projímala údy a duše její všechna se ztrácela v náhlém tom probuzení blouznivého toužení, chladná a přísná až doposud roztála jak sníh a aniž tušila, rozmar tance strhl ji s sebou.
Napravo, nalevo, věncem splynula s ostatními, kam jí smýknul hoch, kam jí točila hudba, tam letěla s ní. Malá závrať ji pojala při pouhém pomyšlení, že by jednou také tak mohla tančit, také tak žít... Srdce se v ní lehce třáslo strachem o každé pohnutí, o každý krok... Stěny se s ní točily, muzikanti letěli kamsi nalevo a hlava na hlavě, na mraku mrak, celá houšť ohromných a strašných těl valila se proti ní a hrozila ji povalit... Násilně roztrhla víčka a... černá ta massa se rozpadla v nic a jak voda splynula zase s ní v rozmarný, barevný vír - - - Tančila s sebou.
Co tak snila, ani nevěděla, že přestali hrát.
Tleskot několika rukou vyrušil ji z opojného snění.
Hlava se jí mile točila, nožky se pod ní třásly.
"Oh!" sáhla si na čelo a zase tak zhluboka, zhluboka si povzdychla jako před chvílí. A teprve nyní viděla: kolem přecházejí uřícené tváře, rychle oddychují prsa... V hovoru ploval smích, ve smíchu umíral šepot zamilovaných. A muzikanti už zase brali housle do rukou, kapelník smyčcem měřil znamení a tanec začal znova. Ještě rychlejší, ještě divočejší nežli byl první, polka překotná a prudká zamíchala všemi barvami a bílé skvrnky, nahé krky, lokty obtúlená poprsí jen jen se míhala kolem, zase těla se točila přitisknuta k sobě, prsa se dotýkala prsou a mizela v letu, nohy se proplétaly... tam sukně bílá, tam stuha tmavá, za ní růže v černých kadeřích, - - - všechno jako letem vlnilo se světlým prostorem, - obrysy se mátly, kontury se svíjely, na stranu kamsi padaly hlavy, jak pěna ve středu se stáčel šatů sníh a jen chvílemi vždy v žlutém svitu lamp zazářila převrácená plocha čel. - Helence bylo až úzko při pohledu na překotný ten chvat, divoký úprk honících se soudruží, oči se jí přivíraly, dech se v ní úžil, smutno jí bylo, a byla ráda, když vřeštivá a závratná ta honba kvapíku přešla zase v snivou, lahodnou, v tu divně lkavou píseň sentimentálního tria, v jehož kouzlu všechno se jí zdálo mírnější a krásnější. Rozšířila oči a cítíc volno na prsou, pila do sebe tu horkou atmosféru tance, v jehož vlnách potácel se tu před ní celý svět. Spita víc nežli ty, které se tu před ní kolíbaly hudbou jako zmámené, s rozkoší se poddávala radostnému hýření, jehož smysl tušiti se zdála i rozechvěná její krev.
A tanci nebylo konce... Těla už jen se motala, jak na vodě zvířené vlnky převalovala se přes sebe, jedna vrážela do druhé, hned ta odpadla stranou, hned zas druhá a jiná se přihrnula na její místo, tu černá hedvábná záda se zableskla v světle, tam šáteček jak pěna bílý převrátil se na vzduchu, pak černé vlasy vystřídaly rusé, bílé šaty černé a za těmi zas Cilka proklouzla - v růžových šatech - a roztála hned, jakoby ji vítr zdych'. A všechny kolem a kolem na jednu stranu třely se ty kruhy o sebe, proplétaly se navzájem, hned na různo se braly, hned do sebe se kladly, barva s barvou proplétaly se za sebou a všechny najednou kroužily kolem jednoho bodu uprostřed sálu, nad kterým lampa visela a ohromným svým stínítkem dolů srážela své jasné světlo po temenech hlav a rozkřídlených ramenou. Jako kleštěmi drželi se všichni navzájem, páni dámy kolem pasu, dámy pány kolem krku a všichni spiti, všichni rozehřáti nedbali ústrků, nedbali ran, bez paměti hnali se kruhem, až naposled se zatočili, naposled se přitiskli k sobě a v náhlém spádu finale rozpadli se na dvě strany, páni dveřmi se hnali ku svému pivu, dámy uřícené, červené v tváři, se šátečky v rukou na stranu se vedly k oknu, kde bylo chladněji.
Helenku obstoupily obě její karamádky a vyburcovaly ji - - - - Snila o pěkném tanci. Také ji tak někdo za ruku vzal, v kříži ji prohnul a kolem s ní zatočil, až ledva půdy se dotýkala a jako na křídlech vznášela se nízko nad zemí; letěla, letěla, nevěděla ani kam. - Dítě loučilo se s nevinným svým snem, mlaďoučká její prsa poprvé tu vzkypěla bojácnou, nepoznanou rozkoší. V tu chvíli také poprvé ucítila bolest své samoty a karamádky zastihly ji nespokojenou, rozmrzelou, nejraději by byla šla domů.
"Nechte mě, nenuťte mě," bránila se karamádkám, nutícím ji k tanci. - "Já nechci," dodala vrtošivě a Cilka i Zdeňka i "stará paní" pohlédly na sebe, usmály se nad ní a nechaly ji.
"Stará paní" pokusila se pak ještě několikrát, pobavit ji aspoň "svým" způsobem, ale Helenka dětinně hrála si rukou po hranách lavice a na některé její otázky ani neodpovídala. -
Nebyla hloupá, ale nechtělo se jí.
A už ani tanec ji nebavil. V nejživějším ruchu vzpomněla si na tichou svoji světničku a v duchu se už viděla na bílém svém lůžku, odkud hvězdy vídala oknem, jak plují nocí a mezi nimi měsíc se ubírá nebem nad zasněženou zemí.
V tom přisedl k ní kdosi.
Ne dáma, ale pán.
Lekla se černého toho šatu, který se tak nepozorovaně přikradl do jejích snů.
Prudce uhnula stranou, stáhla mrzutě obličej a bokem hleděla před sebe; ani do tváře mu nechtěla pohlédnout, nevěděla proč, ale přála si, aby už byl pryč. "Co tu chce, Ježíši Kriste, vždyť ho ani neznám."
Ale černě oděný pán v čamaře, s bílou kravatkou kolem krku a s třemi černými knoflíčky v jedné řadě za sebou na vyžehleném poprsí - duše nedobrá - nedbal jaksi jejích rozpaků, přisedl ještě blíž a beze všech okolků přímo se jí zeptal, pamatuje-li se na něho.
Na otázku tu nebylo jiné odpovědi, než vyjít s barvou očí ven. Pohnula hlavou, zvolna vyhrnula víčka a tu na něho pohlédly takové krásné oči, jakých ještě neviděl. "Pane Bože, jaké to jsou oči!" pravil k sobě Ríša a div ruce nesepjal, jak se mu líbily ty její oči. I bílé jejich rohovky proniknuty byly pomněnkovou barvou a celá tvář zalita byla jejich světlem. Ve stínu zakaboněného obočí byla to celá kola ležící v matném přísvitu sněhobílých skrání, tím širší a krásnější při večerním osvětlení, které v nich tančilo zlatou, jako zrnko drobnou jiskrou. Když sklopila zas víčka, jakoby světla před ním pohasla a místo nich chvělo se jen něco modré záře v řasách.
Neodpovídala.
"Jak, nepamatujete se na mne?" ptal se jí znovu hlasem neklidným, ale nevýslovně milým a vroucím.
"Kdo jste?" pravila přívětivě, ale vážně.
"Student," odpověděl jí Ríša vesele a sám se tomu zasmál. Představil se jí - uvedl své jméno s příjmením a ihned se odvolal na dětská svoje léta. "Na Ríšu se nepamatujete?"
Zavrtěla hlavou.
"Stanislav, váš bratr, byl můj nejmilejší karamád."
Nepamatovala se.
"Chodíval jsem k vám "Pod komoru" na třešně, na jahody - moje matka s vaší maminkou byly karamádky."
Nevěděla o ničem.
"Se Stášou po zahradě i po lese jsme sháněli, ptáky jsme chytali, raky lovili ve vašem potoce, po vozích jsme lozili a jednou dokonce hrála jste si s námi i vy."
Helenka se usmála.
"Ó, to se hrozně mýlíte," pravila, "já si s chlapci nikdy nehrála! - A kde jste teď?" odvrátila pojednou hovor stranou s taktem, kterému se Ríša až podivil.
"V Brně, na prázdninách," odpověděl. "Pozítří pojedu zas do Prahy." A zase se jí tak krásně do očí zahleděl, jakoby ji uřknouti chtěl. Zamhouřila ještě více oči, aby ho raději už neviděla, a umínila si, že se na něho už nepodívá, kdyby nevím jak tomu chtěl.
Ale Ríša se jen potutelně usmál a jakoby si řekl: "co pak já se do těch očí nepodívám!" - přisedl k ní ještě blíž.
Helenka uhnula stranou o tolik, o kolik on se přiblížil k ní; mráček nevole přelétnul jí tvář.
"Od té doby, co vám bratr umřel, jakobyste do vody byla zapadla... Nebyla vy jste také v Brně?"
"Byla," odpověděla ochotně, "ale jenom krátký čas."
"V ústavu?"
"A jak vy to všecko víte!" pohodila hlavou, ale ani tentokrát mu nevyhlédla do tváře; sešpulila hubičku a tloukla vějířem do levé dlaně.
Ríša hlavní data z jejího života zvěděl od "staré paní" a tu nechtěl prozradit.
Začal z jiného konce.
"To je divné, že jsem vás nikdy nepotkal."
"Já nikam nechodila," odpověděla rychle.
"Nelíbí se vám v Brně?"
"Nelíbí," zatřepala rozhodně hlavou, že ne, ale odpovědi stále házela do zdi.
Ríša polo zahanben, polo spleten neúspěchem svého dvoření, nevěděl už, co si počít má, aby Helenku vyplašil z její uzavřenosti. Až posud buď málo zvyklý nebo vůbec neobeznalý ve světě povah jemnějších - ocitnul se tu před ní jako před zlatým zámkem, z jehož zakletí nic ji nedovedlo vyrušit. Tu poprvé stál tváří v tvář záhadě, k jejíž rozřešení k ničemu se nehodily posavadní jeho způsoby. Ani slova, ani pohledy mu nepomáhaly. Ríša pozoroval, že chladná zůstala i k nejvroucnějším jeho vzpomínkám. A přece neustal, přece setrval, cosi jej dráždilo k ní, z její tváře, její postavy, z celého jejího chování cosi jakoby mu slibovalo něco nebývalého, nepoznaného. A Ríša nevěda hned, co by vhodného s ní promluvil, setrval zatím v chvilkovém svém mlčení a oddávaje se tichému pozorování jejího zjevu, plnou duší dýchal do sebe vůni chladné té fialky. Už z pouhého jejího hlasu cítil, že na něho něco vane, čím okřívá. Z něčeho jakoby procitnul na chvíli, co nebylo pravým a jediným jeho světem, jiné daleko světější struny ozvaly se v něm. Ta poesie lesů a rozlehlých strání jakoby i na ní byla zanechala známku svojich stop, - rozesnívala a přenášela v jiný svět. A oči pásly se na rozkošném tom kvítku ideální zahrady, v jejíchž barvách koupal se tu celý její zjev. Cosi svatého bylo i v jejím rouše, stříbro nebeského světla chvělo se jí na čele, v očích měla celou nebes zář, ba i ty ruce měla jako svatá, - táhlé, útlé, pravé ruce svaté Cecilie, které stvořeny zdály se býti jen proto, aby se buď listy probíraly knih posvátných, nebo na varhany hrály v kůru zpěvů andělských...
"To jste byla ráda," pravil Ríša v snivém jakémsi roztoužení, které se pojednou tolik zalíbilo Helence. Nedíval se už na ni, hleděl před sebe a tak, jakoby sám k sobě mluvil víc než k ní. - "To jste byla ráda, když jste se vrátila domů. Tak je u vás krásně, tak ticho všude kolem vás, jenom ten mlýn vám klepával do oken a zpívali ptáci. Na všechno se pamatuji, na každý strom i na tu studánku, která vám ve dne v noci hrčí na dvoře. Vy ani nevíte, co máte. Žijete v ráji a nevíte o něm."
"Ó, vím," odpověděla Helenka radostně a pozvedla při tom hlavu. "To vy ani nevíte, jak já mám tu naši samotu ráda!"
A pravila to s takovým ohněm, takovým nadšením, jakého je schopna duše srostlá s něčím od dětství.
"A nezatoužíte nikdy po světě jiném?" ptal se Ríša.
"Nikdy."
"To jste opravdu šťastna. - V Praze, když tak sedám v kavárně sám a sám, a dívám se oknem na vodu a na Petřín, často si na vás vzpomínám."
"Na mne?" zasmála se Helenka a jak už mile byla naladěna, dodala s nelíčenou prostotou: "A nelžete, vždyť mne ani neznáte!"
"Znám vás, proč bych vás neznal. Řekl jsem vám přece, že jsem k vám chodíval."
"No ja, co tenkrát, - tenkrát jsem byla ještě malá, ale teď - teď mne neznáte!"
"Však jsem já neřekl, že jenom na vás vzpomínám - na vašeho bratra, vaše sestry, na celou vaši myslivnu, na všechno i na vaše holuby, králíky, drůbež, zahrádky, pole, na všecinko, všecko vzpomínám - i na ten váš komín bílý, který jsem vyhlížel vždycky z daleka, jak nad myslivnou mává do vzduchu."
"Co vy všecko nevidíte," pravila Helenka a sama se zamyslila nad tím obrazem své myslivny, jak šindelem kryta dýmem svým jak chochol mává lidem na cestu.
"Toho páva máte ještě?" ptal se zase Ríša. "Zdaleka jsem ho vždycky slýchával a jak jsem vždycky oči otvíral, když jsem ke dvoru docházel a páv na kůlničce tiše proti slunci rozkládal své peří. Takovýhle měl vějíř," dodal Ríša a rukou opsal půlkruh ve vzduchu, který obsáhl bezmála celý sál.
"To taky není pravda, tak veliký ocas on nemá" -
"Nu, tak má menší - ale jak pak vy jste mu říkali? - počkejte," třepal roztržitě rukou - "já si vzpomenu. - Tak nějak jako "au - ou" nebo" - -
"Ale 'pau', ne 'au'," - vykřikla Helenka a dala se do smíchu, "jak někdo pávu říkat může 'au'!" -
"'Pau, pau' se jmenoval, už se pamatuji. - Tož vidíte, že všechno vím. Co drůbeže jste měli a máte, myslím, doposud, krocanů, morek, perliček ale patnáct - všechno mám v paměti a vy se na mě ani nepamatujete!?" - otočil zas po ní Ríša svoje oči.
Zatočila hlavou.
"Ne."
"Tož, jakou vy to máte paměť?"
Pokrčila ramenoma.
"Já nevím."
Byl konec hovoru. - - - -
"Čtverylka," zvolal aranžér, pozdvihuje ruku a právě když muzikanti dohráli intradu, Ríša vstal, krásně se Helence poklonil, ona jemu poděkovala pokynutím hlavy a přesedla zas na původní svoje místo, odkud ji Ríša byl vyplašil. Byla vážná zas, ale tvář její dlouho ještě potom zachovala teplý jakýsi třpyt, jakoby se rozpomínala na celý ten hovor s Ríšou vedený tonem pro ni nevyhladitelným.
Ríša odešel, ale s Helenky už očí nespustil. Stará paní, sedící u prostředního okna, pohrozila mu prstem, nahnula se k Helence a pošeptala jí něco do ucha. Helenka se zapýřila, zmateně rukou přejela klín a zatékala očima po sále. Pak se usmála, ale neodpověděla na stařenčinu poznámku. Nutila se ku přemýšlení o věcech zcela vedlejších, jako: co dělá doma Marta a neteskní-li po ní Brok. - - Ale poznámka staré paní už jí nedala pokoje. - Viděla, že si ji Ríša opravdu neustále prohlíží a když i oči zavřela, bylo jí - jakoby se někdo na ni díval. Teprve, když začali tančit čtverylku, dodala si srdce a pohlédla do rozestavených řad, právě když párem postupovaly proti sobě. - - - "Zase se na mě dívá, co na mně má?" -
A nebyla to už jen kravatka bílá, krásně vyžehlená náprsenka, co viděla před sebou: celý jak byl, stál tu před ní a zvláště černých těch vousků si povšimla, které si hladil levou rukou na stranu. Nemohla říci, že se jí nelíbil. Byl prostředně vysoký a jak se jí zdálo, ještě velice mladý. Měl černé, veselé oči, husté, černé a nazad sčesané vlasy a ruce neobyčejně malé. Byl celý černě oděn a jen ta kravatka bílá, límeček a manšety leskly se bílými pruhy kolem zdravého týlu a útlých rukou. Když tančil, a zvláště, když v letu drobnou svojí rukou si přejížděl bílé, nízké čelo, nazad shrnuje havraní, dopředu vzdorovitě se prohýbající vlasy, měl při sobě něco, na čem aspoň na okamžik spočinuly tiché její pohledy.
Zapřela ho prve. Pamatovala se na něho.
Chodíval k nim.
Ale tenkrát byl ještě takový maloučký. Nosíval krátké kalhotky, modré punčošky a klobouček nazad shrnutý. Také na jeho hlas se pamatovala - ale kdež už byly ty časy! Stanislav zemřel, Anna se provdala, matka jí zemřela, tak zůstala sama doma se svým přihluchlým tatínkem a s Martou, která obstarávala domácnost.
Při těch myšlénkách měnily se před ní obrazy, střídaly se páry, ale ty dvě černé oči, které ji pronásledovaly od prvního okamžiku čtverylky, nedaly jí pokoje ani teď. I když s jinou tančil a s jinou se bavil, oči jeho na okamžik aspoň zabrousit musily tam, kde seděla ona.
"Bože!" zasteskla si v duchu Helenka - "co pořád na mně má?" A bylo jí při tom, jakoby se na ni upíraly oči všech. Studem hoříc chtěla vstát a odejít, ale nijak se k tomu nemohla odhodlat. Jako přikovaná zůstala na svém místě i čekala, čekala - nevěděla sama nač... A tak jí bylo čehosi líto za něho, že tak přede všemi... Svraštila bolestně rty a nedívala se už nikam. Chtěla jít do vedlejšího pokoje, kde seděl její otec, vzít jej kolem krku a říci mu: "Tatínku, tatínku, pojď domů, mně je tady smutno!"
A bylo jí smutno. Tatáž divná tesknota sevřela jí útroby, jako když před chvílí tu seděla sama a dívala se do veselého zmatku tance. - "0h, já si pomohu! já - - -" opakovala ještě několikráte po sobě - "já - já - -"
A hleděla novou posici pro svoje tělo tak, aby jí nebylo vidět do tváře a celou aby ji pokryly záclony; - - - že ji sem vodili, že ji sem nutili, co ona tu, žalovala sama k sobě v ústraní a za záslonou rozestřela bílý svůj šáteček, aby osušila rychle svoje oči. Tak jí bylo, jakoby ji někdo byl urazil, v srdci jí ublížil, - židle ji tlačila, vzduch ji dusil, do hrdla ji štípal prach; všechno jí bylo pojednou protivné, prázdné, beze všeho smyslu, beze všeho života; na tisíc mil odtud byla by se cítila šťastnější, nežli v té místnosti zde, kde jí pojednou všichni připadali jako blázni. Dva kroky napravo, dva kroky nalevo, dopředu, dozadu - "vždyť to nemá smyslu!" - zhrozila se v duchu. A jedinou tou myšlénkou jakoby se ocitla nade vším tím bláznovstvím navzájem se motajících párů, hleděla už na ně jakýmsi polo shovívavým, polo pohrdavým zrakem nade všechno povýšené bytosti. Přejela si šátkem oči, přetřela tvář a očima daleko čistšíma vyhlédla do prostřed sálu. - A ku podivu, jak zvláštní, divné vzezření mělo nyní všechno kolem ní. Jak se rychle změnil v ní i její zrak! Jedinou tou slzou jakoby se znovu byla zrodila; co ji před tím dráždilo, zdálo se jí pojednou daleko čistší, jasnější a vlídnější. Teskno jí bylo posud, ale dýchala už volněji, na duši jí bylo lehčeji i úsměv objevil se na její tváři, trpký, smutný, mdlý, ale přece úsměv. "A co," - pomyslila si - "ať se na mě dívají, když jim to dělá radost?" pravila a ve vzdorovitém posunku hlavy nastavila čelo všem pohledům na odiv.
Čtverylka byla u konce, po finále tančilo se ještě do kola. Hudba ukolébala Helenku v nové sny. Zmizelé představy vracely se k ní, zase žila jednou duší se všemi, procházela se sálem, ovívala se vějířem, bavila se jako všechny kolem ní. A tak snadné jí to všechno připadalo pojednou. Tak samo sebou se to všechno dělo: přišel pro ni pán, poklonil se jí, ona jemu se poklonila naproti, položila ruku na jeho rameno a čekala, až se před nimi uvolní kolo. A než se nadála, nožky už letěly sálem, tělo jak proutek províjelo se mu pod rukou a napravo, nalevo s proudem splynula v takt. A kolem ní hudba se točila, strop, stěny, lampa, guirlandy květin a zeleného chvojí, všechno se míhalo kolem ní, světlo jí tančilo v očích a když přestali hrát, chvíli se s ní ještě točil sál, letěly páry - procitla jako bez dechu. Byla unavena a jakoby opravdu byla tančila, v náručí cítila čísi teplo, ve tváři horký dech. V tom se jí zamihlo cosi v očích. Lekla se, jakoby to opravdu byl on -
Ale nebyl, - jen se jí tak zdálo. Zahlédla jej už na opačném konci sálu a spokojeně si oddechla. Převrátila oči na jinou stranu a byla ráda, že ji nikdo neviděl v tu chvíli, kdy v myšlénkách tančila s ním. Když ruce složila zas do klína a rozhrnujíc v prstech vějíř zamyšleně pohlédla před sebe, byla duší zase v rovnováze. Dámy přecházely kolem, muzikanti měnili své partesy. Uprostřed sálu stáli dva páni a rozmlouvali o něčem. Jeden z nich byl Ríša. Helenka nevěděla, o čem spolu mluví, ale ty posunky hlav, ty pohledy, kterými se obraceli oba stranou a přece na ni, - nebylo žádné pochybnosti, - mluvili o ní.
Prudce se vzpřímila a chtěla odejít.
Ale bylo pozdě už, - Ríša zdvihl ruku a dal hudbě znamení.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Breberka, 10.07.2011

­­­­

Diskuse k úryvku
Vilém Mrštík - Pohádka máje







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)