ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Ibsen Henrik (*20.03.1828 - †23.05.1906)

   
­­­­

Stavitel Solness (Hry IV.)

  • přeložil Jaroslav Kvapil
  • hra o třech dějstvích
  • alegorické Ibsenovo drama, jehož dějovou osou je příběh úspěšného stavitele s temnou skvrnou v minulosti
  • titulním hrdinou hry, nepostrádajícím autobiografické rysy, je úspěšný stavitel, jenž rekapituluje svůj život a dílo, a to zejména pod vlivem mladé a energické dívky Hildy, které kdysi slíbil postavit zámek; Solnessovy pochybnosti o sobě vycházejí i z dávné tragédie, kterou v minulosti postihla jeho rodinu a kterou si stavitel klade za vinu; inspirován Hildinou mladistvou energií se odhodlává se svou trýznivou bilancí radikálně vyrovnat - symbolickou a osudovou roli tu hraje Solnessův strach z výšek, jímž celý život trpí...

OSOBY

STAVITEL HALVARD SOLNESS
ALINA SOLNESSOVÁ - jeho žena
DOKTOR HERDAL - domácí lékař
KNUT BROVIK - prve architekt, teď asistent Solnessův
RAGNAR BROVIK - jeho syn, kreslič
KAJA FOSLIOVÁ jeho neť, účetní
HILDA WANGLOVÁ

Několik dam, zástup lidu na silnici.

Děje se u stavitele Solnessa.

DĚJSTVÍ PRVNÍ

Prostě zařízená pracovna Solnessova. V levé stěně dvojkřídlé dveře do předsíně. Napravo dveře do vnitřních místností domu. V pozadí otevřené dveře do kreslírny. V levém popředí pult s knihami, listinami a psacím náčiním. U dveří kamna. V pravém koutě pohovka se stolem a několika židlemi. Na stole láhev vody a sklenice. V pravém popředí menší stolek s houpací židlí a lenoškou. Na stole v kreslírně, na stole v koutě a na pultě svítí pracovní lampy.

V kreslírně sedí KNUT BROVIK a jeho syn RAGNAR, zaměstnaní konstrukcemi a výpočty. U pultu v pracovně stojí KAJA FOSLIOVÁ a zapisuje do hlavní knihy. KNUT BROVIK je drobný stařík s bílými vlasy a vousy. Nosí trochu sešlý, ale čistotný černý kabát, brýle a bílý, poněkud zašlý nákrčník. RAGNAR BROVIK jest třicátník, plavý, dobře ošacen a trochu sehnuté postavy. KAJA FOSLIOVÁ jest útlé, asi 20leté děvče pečlivě oblečena, ale vypadá neduživě. Na očích má zelené stínítko - Všichni tři pracují chvilku mlčky.

KNUT BROVIK (náhle povstane u kresličského stolu, jakoby puzen úzkostí, těžce a namáhavě vydechne, pokročí ke dveřím): Ne, teď už mě to bezmála přemůže!
KAJA (jde k němu): Je ti dnes asi hodně zle, strýčku?
BROVIK: Ach, myslím, horší se to ode dne ke dni.
RAGNAR (povstal a přikročil): Měl bys, tatínku, jít raději domů. Měl by ses pokusit trochu spát -
BROVIK (netrpělivě): Snad dokonce do postele? Cožpak chceš, abych se udusil!
KAJA: Nuž, tedy se trochu projdi.
RAGNAR: Ano, projdi se. Doprovodím tě.
BROVIK (prudce): Nepůjdu, dokud nepřijde! Dnes si s ním promluvím od plic - (s tajeným hněvem), s ním - s šéfem.
KAJA (úzkostlivě): Ach, ne, strýčku -, počkej ještě!
RAGNAR: Ano, tatínku, počkej raději!
BROVIK (těžce dýchá): Ha - ha -! Já, já už nemám přespříliš pokdy na čekání.
KAJA (naslouchajíc): Pst! Slyším ho dole na schodech!

Všichni tři se vrátí k práci.
Krátká přestávka.

STAVITEL HALVARD SOLNESS přichází z předsíně. Je to muž zralých let, zdravý a silný, kučeravé vlasy ostříhány, s tmavými natočenými kníry a tmavým hustým obočím. Jest oděn šedě zelenou, zapjatou kazajkou s vysokým límcem a širokými výložkami. Na hlavě má měkký šedý plstěný klobouk, pod paždím několik map.

STAVITEL SOLNESS (u dveří kyne do kreslírny a zeptá se šeptem): Odešli?
KAJA (tiše vrtíc hlavou): Ne. (Odloží stínítko.)

SOLNESS jde pokojem, odhodí klobouk na židli, mapy odloží na stůl u pohovky a přiblíží se pak opět k pultu. KAJA bez přestávky píše, ale zdá se, že jest nervózně neklidná.

SOLNESS (nahlas): Co to zapisujete, slečno Fosliová?
KAJA (sebou trhne): Ach, jen něco, co je -
SOLNESS: Ukažte, slečno! (Nahne se k ní, tváří se, jako by prohlížel hlavní knihu, a zašeptá.) Kajo?
KAJA (píšíc, tiše): Co?
SOLNESS: Proč vždycky sundáte stínítko, když přijdu?
KAJA (jako prve): Vypadám v něm tak ošklivě.
SOLNESS (se usměje): A toho se vám nechce, Kajo?
KAJA (úkradmo na něj pohlédne): Za nic na světě. Před vámi ne.
SOLNESS (jí pohladí něžně vlasy): Chudáčku, chudáčku, Kajičko -
KAJA (skloní hlavu): Pst - mohli by vás slyšet!

SOLNESS přejde ledabyle pokojem napříč, vrátí se a stane u dveří do kreslírny.

SOLNESS: Neptal se na mne nikdo?
RAGNAR (povstane): Ptali, ti mladí lidé, co si chtějí dát vystavět vilu venku na Lövstrandu.
SOLNESS (bruče): Tak, ti? Ti ať čekají! Sám jsem si ještě neujasnil plán.
RAGNAR (pokročí trochu váhavě): Záleží prý jim tuze na tom, aby dostali nákresy hodně záhy.
SOLNESS (jako prve): Bodejť by ne - to chce kdekdo!
BROVIK (vzhlédne): Povídali, že hrozně touží, aby se mohli stěhovat do vlastního.
SOLNESS: Inu arci, arci. Známe to! A potom vezmou za vděk s tím, co se jim nejprve namane. Pořídí si jakýs takýs byt - takou jakous noclehárnu, ale žádný domov. I ne, děkuji mockrát. Ať si raději najdou někoho jiného. Řekněte jim to, až zas přijdou.
BROVIK (posune brýle na čelo a překvapen naň pohlédne): Někoho jiného? Vy byste se té práce vzdal?
SOLNESS (netrpělivě): Arci, arci, u všech všudy! Není-li zbytí, ať -; radši než tak nazdařbůh stavět. (Vybuchne.) Vždyť ty lidi sotva znám.
BROVIK: Jsou to docela spořádaní lidé. Ragnar je zná, stýká se s tou rodinou. Tuze spořádaní lidé.
SOLNESS: Eh, což, spořádaní -, spořádaní! O tom nemluvím. Pro pánaboha, cožpak mi už nerozumíte? (Prudce.) Nechci se obírat cizími lidmi. Pro mě za mě ať si jdou, ke komu chtějí!
BROVIK (povstane): Povídáte to vážně?
SOLNESS (mrzutě): Ovšemže -! Jednou provždy. (Chodí napříč pokojem.)

BROVIK a RAGNAR pohlédnou na sebe; RAGNAR udělá varovný posunek. BROVIK pak vejde do předního pokoje.

BROVIK: Mohl bych s vámi slůvko promluvit?
SOLNESS: Ach ovšem.
BROVIK (Kaji): Jdi zatím tam dovnitř.
KAJA (nepokojně): Ale, strýčku -
BROVIK: Povídám, dítě, jdi a zavři za sebou!

KAJA, odcházejíc váhavě do kreslírny, pohlédne kradmo s úzkostí a prosebně na SOLNESSA a zavře dveře.

BROVIK (hlasem trochu ztlumeným): Nechci, aby se ti chudáci děti dověděli, jak je mi zle.
SOLNESS: Vypadáte v posledních dnech opravdu hodně bídně.
BROVIK: Záhy doklepám. Sil mi ode dne ke dni ubývá.
SOLNESS: Posaďte se přec!
BROVIK: Děkuji -, dovolíte-li?
SOLNESS (mu přistrčí lenošku): Sem, prosím -, nuže?
BROVIK (stěží se usadil): Inu, jde o Ragnara. Toť ta bolest největší. Co z něho bude?
SOLNESS: Váš syn zůstane arci u mne, pokud bude chtít.
BROVIK: Ale právě, on nechce. Zdá se mu, že už nadál nemůže.
SOLNESS: No, myslím, že ho docela dobře platím. Ale chce-li přídavek, byl bych ochoten.
BROVIK: Ne, ne! O to nejde. (Netrpělivě.) Ale přec aby měl také příležitost pracovat samostatně!
SOLNESS (aniž by na něj pohlédl): Myslíte, že má Ragnar tolik schopností?
BROVIK: Hleďte, toť právě tak strašlivo, že jsem o tom hochu začal pochybovati. Vždyť vy jste o něm neřekl nikdy slůvka povzbuzení - Ale pak mě zase napadá, že to ani nemůže být, a on že schopnosti má.
SOLNESS: Inu, když se ničemu nenaučil, ničemu důkladnému - mimo kreslení, myslím.
BROVIK (na něj pohlédne s tajeným záštím a řekne chraplavým hlasem): Však vy jste tenkrát také neměl přespříliš odborných znalostí, když jste byl zaměstnán u mne. Ale vy, vy jste vzal nohy na ramena. (Namáhavě dýchá.) Zmohl jste se. A půdu jste mně pod nohama podkopal - mně a mnohým jiným.
SOLNESS: Inu, vidíte, měl jsem štěstí.
BROVIK: Pravda pravdoucí, ve všem všudy měl jste štěstí. Ale proto snad nebudete tak zatvrzelý, abyste mě nechal umřít, aniž bych poznal, je-li Ragnar k čemu - a pak bych také rád, aby se ti dva vzali - dokud ještě žiju.
SOLNESS (nevrle): Ona je svolna?
BROVIK: Kaja vlastně ne. Ale Ragnar o tom denně mluví. (Prosebně.) Musíte -, musíte mu teď k nějaké práci samostatné dopomoci! Musím nějaký výkon toho hocha vidět. Slyšíte?
SOLNESS (podrážděn): Ale u všech všudy, přec mu nemohu objednávky z nebe snést!
BROVIK: Mohl by teď dostat hezkou objednávku, právě teď velkou práci.
SOLNESS (překvapen): Tak?
BROVIK: Svolíte-li vy.
SOLNESS: A jaká je to práce?
BROVIK (trochu váhavě): Mohl by dostat stavbu té vily venku na Lövstrandu.
SOLNESS: Té? Tu přec mám stavět já sám.
BROVIK: Vždyť se vám do toho přespříliš nechce!
SOLNESS (vybuchne): Mně že se nechce? Kdo si to troufá říci?
BROVIK: Sám jste to právě řekl.
SOLNESS: Eh, toho nedbejte, co jen tak řeknu. Ragnaru že by stavbu té vily zadali?
BROVIK: Zajisté! Vždyť se zná s tou rodinou. A pak - udělal jen tak pro své potěšení nákresy, rozpočty a tak dále -
SOLNESS: A ti lidé, co to mají obývat, jsou s těmi nákresy spokojeni?
BROVIK: Jsou. Jen kdybyste vy je prohlédl a schválil -
SOLNESS: Že by pak si dali od Ragnara svůj příbytek vystavěti?
BROVIK: Náramně se jim líbilo, jak on to zamýšlí. Připadlo prý jim to jako něco zcela nového, povídali.
SOLNESS: Oho, něco nového! Žádný takový staromódní barák, jak já je stavívám!
BROVIK: Připadlo prý jim to jako něco jiného.
SOLNESS (s tajenou trpkostí): K vůli Ragnarovi tedy přišli - zatím co já tu nebyl?
BROVIK: Ti lidé přišli promluvit s vámi. A pak také zeptat se, zda byste snad neustoupil.
SOLNESS (vybuchne): Já, ustoupit?
BROVIK: Totiž v tom případě, kdybyste shledal nákresy Ragnarovy -
SOLNESS: Já! Ustoupit vašemu synu!
BROVIK: Ustoupit od smlouvy, myslili.
SOLNESS: Eh, což to je pěšky jako za vozem. (Trpce se směje.) Tak, tak, tak! Halvard Solness - má tedy zvolna ustupovat! Uprázdnit místo těm mladším! Snad i těm nejmladším! Jen místo uprázdnit! Místo! Místo!
BROVIK: Panebože, snad je tu místa víc než jen pro jednoho.
SOLNESS: Ach, přespříliš místa tu není. No, toho teď nechme! Ale já neustoupím nikdy. Dobrovolně ne, nikdy! Jaktěživ ne!
BROVIK (s námahou povstane): Mám tedy z tohoto světa odejít bez jistoty? Bez radosti? Bez víry a důvěry v Ragnara? Aniž bych jediné jeho dílo uviděl? Mám?
SOLNESS (se zpola odvrátí a bručí): Hm -, neptejte se dál.
BROVIK: A přec, na to mi dejte odpověď! Mám se jak žebrák loučit se světem?
SOLNESS (jako by se sebou samým bojoval; konečně řekne tlumeným, ale pevným hlasem): Musíte odejít ze světa, jak právě dovedete.
BROVIK: Dobrá! (Jde pokojem.)
SOLNESS (jde za ním; zpola zoufale): Rozumějte mi! Já přec jinak nemohu! Jsemť, jaký jsem, a předělat se také nemohu!
BROVIK: Ne, ne - patrně nemůžete. (Zapotácí se a stane u stolu před divanem.) Dovolíte-li sklenku vody?
SOLNESS: Prosím. (Naleje a podá mu sklenici.)
BROVIK: Děkuji. (Napije se a zase sklenici odstaví.)

SOLNESS jde ke dveřím kreslírny a otevře je.

SOLNESS: Ragnare, pojďte a doprovoďte otce domů!

RAGNAR rychle povstane a vejdou s KAJOU do pracovny.

RAGNAR: Co je ti, tatínku?
BROVIK: Podej mi ruku a pojďme.
RAGNAR: Ano, a ty pojď také, Kajo.
SOLNESS: Slečna Fosliová tu musí ještě zůstat. Jen ještě chviličku. Ještě nějaké psaní.
BROVIK (pohlédna na SOLNESSA): Dobrou noc. Spěte blaze - můžete-li.
SOLNESS: Dobrou noc.

BROVIK a RAGNAR odejdou dveřmi do předsíně. KAJA jde k pultu. SOLNESS stojí se skloněnou hlavou napravo u lenošky.

KAJA (nejistě): Nějaké psaní -?
SOLNESS (zkrátka): Ale, ne, ne. (Drsně na ni pohlédne.) Kajo!
KAJA (úzkostně, tiše): Co?
SOLNESS (ukáže velitelsky prstem na podlahu): Pojď sem! Hned!
KAJA (váhavé): Ano.
SOLNESS (jako prve): Blíž!
KAJA (poslušná): Co mám?
SOLNESS (na ni chvilku hledí): To vy jste snad to všechno spletla?
KAJA: Ne, ne, co vás napadá!
SOLNESS: Ale vdávat se teď přec chcete.
KAJA: Ragnar je se mnou už čtyři pět let zasnouben.
SOLNESS: A zdá se vám tedy, že se to musí skoncovat? Což?
KAJA: Ragnar i strýček říkají, že ano. Musím se tedy podvolit.
SOLNESS (něžněji): Cožpak, Kajo, nemáte Ragnara trochu ráda?
KAJA: Měla jsem kdysi Ragnara tuze, tuze ráda - než jsem přišla sem k vám.
SOLNESS: Ale teď už ne? Docela nic?
KAJA (vášnivě, zvednuvši k němu sepjaté ruce): Ach, vždyť víte, teď mám ráda jen jediného a vedle toho již nikoho na světě! A jaktěživa již nebudu nikoho ráda mít.
SOLNESS: I ba, to se tak povídá. A přesto chcete ode mne a necháte mě tady se vším všudy samotna.
KAJA: Ale což bych nemohla u vás zůstat, kdyby Ragnar -
SOLNESS (odmítavě): Ne, ne, to je naprosto nemožno. Odejde-li Ragnar a počne na vlastní vrub, bude vás přece potřebovat sám.
KAJA (lomíc rukama): Ach, zdá se mi, že se nedovedu od vás odloučit. Myslím, to že je naprosto nemožno.
SOLNESS: Hleďte tedy Ragnara od těch hloupých nápadů odvrátit. Pro mne za mne si ho vemte - (Změní tón.) Totiž, domluvte mu, aby tu v svém dobrém postavení zůstal. Pak i vás tu mohu, má milá Kajo, ponechat.
KAJA: Ach ano, byla by to krása, kdyby to bylo možno.
SOLNESS (se chopí oběma rukama její hlavy a šeptá): Hleďte, vždyť bez vás nemohu být! Musím vás mít ode dne ke dni ve své blízkosti.
KAJA (nervózně unesena): Ach bože! Ach bože!
SOLNESS (ji políbí do vlasů): Kajo - Kajo!
KAJA (před ním klekne): Jak jste dobrý! Jak jste ke mně nesmírně dobrý!
SOLNESS (prudce): Vstaňte! Vstaňte přec -! Zdá se, že někdo jde! (Pozvedne ji. KAJA vrávorá k pultu.)

PANÍ SOLNESSOVÁ objeví se v pravých dveřích. Jest hubená, ztrápená, ale se stopami někdejší krásy. Plavé svislé kadeře. Oděna elegantně, zcela černě. Mluví trochu zvolna a lkavým hlasem.

PANÍ SOLNESSOVÁ (ve dveřích): Halvarde!
SOLNESS (se obrátí): Ach, tos ty, má milá -
PANÍ SOLNESSOVÁ (pohlédnouc na KAJU): Zdá se, že přicházím asi nevhod.
SOLNESS: Ach, nikterak. Slečna Fosliová má napsat jen nějaké psaní.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ano, vidím.
SOLNESS: Cos mi chtěla, Alino?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Jen povědět, že je tam v krajním pokoji doktor Herdal. Viď, přijdeš tam také, Halvarde?
SOLNESS (na ni nedůvěřivě pohlédne): Hm - cožpak ten doktor musí tak nutně se mnou mluvit?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Nutně ne. Přišel navštívit mne, ale ovšem by také tebe rád pozdravil.
SOLNESS (se zticha zasměje): Bodejť by ne! Inu, že tedy prosím, ať chvilku poshoví.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Přijdeš tam tedy potom?
SOLNESS: Možná. Potom - potom, má milá. Za chvilku.
PANÍ SOLNESSOVÁ (pohlédnouc zase na KAJU): Ano, ale nezapomeň, Halvarde! (Ustoupí a zavře za sebou.)
KAJA (tiše): Bože, bože - milostpaní jistě o mně smýšlí zle.
SOLNESS: Ach, ani zdání. Aspoň ne hůř než prve. Ale bude líp, půjdete-li teď, Kajo.
KAJA: Ach, ano, teď musím jít.
SOLNESS (přísně): A to druhé ať vy mi urovnáte. Slyšíte!
KAJA: Ach, kdyby záleželo jen na mně.
SOLNESS: Chci to mít spořádáno, povídám. A to hned zítra.
KAJA (úzkostně): Nepůjde-li to jinak, rozejdu se s ním tedy.
SOLNESS (vybuchne): Chcete se s ním rozejít? Cožpak jste se zbláznila? Rozejít se s ním chcete?
KAJA (zoufale): Ano. Raději. Vždyť já musím zůstat, musím zůstat u vás! Nemohu vás opustit. Je to zhola, zhola nemožno!
SOLNESS (prudce): Ale u všech všudy -, co Ragnar? Vždyť právě Ragnara chci mít -
KAJA (naň pohlédne polekána): Hlavně kvůli Ragnarovi jste - jste -?
SOLNESS (se ovládne): Ach, nikterak, ne. Vy přec nic nechápete. (Něžně a tiše.) Ovšem, vás tu chci mít především, vás, Kajo. Ale právě proto musíte domluviti Ragnarovi, aby neodcházel. Tak, tak - a teď jděte.
KAJA: Nuž tedy dobrou noc.
SOLNESS: Dobrou noc. (Ona odchází.) Ach, slyšte! Nákresy Ragnarovy jsou tam?
KAJA: Ano. Neviděla jsem, že by je odnášel.
SOLNESS: Jděte tedy a přineste mi je. Snad bych se přec mohl na ně trochu podívat.
KAJA (radostně): Ach ano, podívat.
SOLNESS: K vůli vám, má zlatá Kajo. Tak zčerstva, zčerstva, přineste mi je, slyšíte?

KAJA vejde spěšně do kreslírny, úzkostně hrabe se tam v zásuvce, vytáhne odtud mapu a přinese ji.

KAJA: Tady jsou všechny nákresy.
SOLNESS: Dobrá. Položte je tam na stůl.
KAJA (položí mapu): Tedy dobrou noc. (Prosebně.) A vzpomeňte si rád na mě.
SOLNESS: Vždyť tak vzpomínám pořád. Dobrou noc, má zlatá Kajičko! (Pobledne úkradmo napravo.) Jděte tedy!

PANÍ SOLNESSOVÁ a DOKTOR HERDAL vcházejí zprava.
DOKTOR HERDAL je starší, přitloustlý pán s bezvousou, spokojenou tváří. Má řídké světlé vlasy a zlaté brýle.

PANÍ SOLNESSOVÁ (ještě ve dveřích): Halvarde, doktor se již nechce zdržet.
SOLNESS: No, pojďte dál.
PANÍ SOLNESSOVÁ (KAJI, jež zatahuje lampu na pultě): Už jste to psaní, slečno, dopsala?
KAJA (zmatena): Psaní -?
SOLNESS: Bylo docela krátké.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Bylo patrně hrozně krátké.
SOLNESS: Jen jděte, slečno Fosliová, a ráno ať jste dochvilna!
KAJA: Zajisté. Dobrou noc, milostpaní. (Odejde předsíní.)
PANÍ SOLNESSOVÁ: To je dobrota, Halvarde, že máš tuhle slečnu.
SOLNESS: Arciže. Je ke všemu způsobilá.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Zdá se.
HERDAL: A zručná účetní?
SOLNESS: Inu, za ta dvě léta se trochu pocvičila. A pak je tak dobromyslná a ke všemu ochotná.
PANÍ SOLNESSOVÁ: To je jistě tuze příjemné -
SOLNESS: Ovšem, zvlášť není-li člověk zhýčkán.
PANÍ SOLNESSOVÁ (s mírnou výčitkou): Opravdu, Halvarde?
SOLNESS: Ach ne, ne, milá Alino. Odpusť, prosím.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Není třeba - Vy přec, doktore, ještě přijdete a popijete s námi čaje?
HERDAL: Jakmile navštívím své nemocné, přijdu.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Díky. (Odejde napravo.)
SOLNESS: Pospícháte, doktore?
HERDAL: Ach, nikterak.
SOLNESS: Moh bych si teď s vámi trochu popovídat?
HERDAL: S radostí.
SOLNESS: Sedněmež si tedy. (Nabídne HERDALOVI houpací židli a sám si sedne do lenošky.)
SOLNESS (pohlédne naň pátravě): Slyšte -, nevšiml jste si ničeho na Alině?
HERDAL: Pokud tady byla, myslíte?
SOLNESS: Ano. Vůči mně. Nevšiml jste si?
HERDAL (s úsměvem): Inu, u všech všudy - toť se ví, toho si člověk všimne, že vaše paní, hm -
SOLNESS: No?
HERDAL: - že vaše paní nemá tu slečnu Fosliovu zvlášť v lásce.
SOLNESS: Ničehož jiného? Tohohle všiml jsem si už sám.
HERDAL: A není vlastně ani divu.
SOLNESS: Cože?
HERDAL: Že ji to zvlášť netěší, máte-li denně cizí ženskou u sebe.
SOLNESS: Ano, ano, patrně máte pravdu. A také Alina. Ale vidíte - změnit se to nedá.
HERDAL: Což byste si nemoh vzít účetního?
SOLNESS: Bůh ví jakého? I ne, tím by mi nebylo zpomoženo.
HERDAL: Ale když vaše paní -? Je tak slabá - nesnese-li nadál té podívané.
SOLNESS: S pánembohem a pro mne za mne, řek bych bezmála. Tu Kaju Fosliovu si nechám. Nikdo jiný mimo ni se mi nehodí.
HERDAL: Nikdo jiný?
SOLNESS: Ne, nikdo jiný.
HERDAL (popojede židlí): Nuž, tedy slyšte, milý pane Solnessi! Dovolíte mi docela důvěrnou otázku?
SOLNESS: Ano, prosím.
HERDAL: Vidíte, ženské mají v některých věcech prožlukle jemný čich -
SOLNESS: Mají. Svatá pravda. Nu, a -?
HERDAL: Nuž, slyšte tedy. Je-li vaší paní tahle Kaja Fosliová zhola nesnesitelná -?
SOLNESS: Nu, a což?
HERDAL: - nemá ona mimoděk tak trochu příčiny k tomuhle odporu?
SOLNESS (naň pohlédne a povstane): Oho!
HERDAL: Nemějte mi za zlé, ale - nemá?
SOLNESS (zkrátka a určitě): Ne.
HERDAL: Sebemenší příčiny?
SOLNESS: Nic než svou vlastní nelibost.
HERDAL: Vím, že jste v svém životě znal různé ženy.
SOLNESS: Ano, znal jsem.
HERDAL: A také že jste některé z nich měl tuze rád.
SOLNESS: I to.
HERDAL: Ale to s tou slečnou Fosliovou -? Tady se tedy neděje nic takového?
SOLNESS: Ne, naprosto ne - z mé strany.
HERDAL: Ale tedy z její?
SOLNESS: Na to, doktore, myslím, nemáte práva se ptát.
HERDAL: Však jsme začali mluvit o jemném čichu vaší paní.
SOLNESS: Pravda. Jde-li o to - (ztlumí hlas) - jemný čich Alinin, jak vy říkáte, ten již je poněkud vyzkoušen.
HERDAL: No -, vidíte tedy!
SOLNESS (usedne): Doktore Herdale, povím vám teď zvláštní historii. Chcete-li si ji poslechnouti?
HERDAL: Zvláštní historie poslouchám vždycky rád.
SOLNESS: No dobrá. Rozpomeňte se, že jsem přijal do služeb Knuta Brovika a jeho syna, když s tím starým šlo to tak z kopce.
HERDAL: Ano, o tom všem vím.
SOLNESS: Oba dva, vidíte, jsou opravdu chlapíci, schopní lidé, každý svým způsobem. Ale tu vám syna napadlo se zasnoubit, a pak se chtěl také ovšem oženit a začít stavět samostatně. Takové jsou nápady těch mladých lidí!
HERDAL (se směje): Ano, ano, je to zlozvyk, chtít se brát.
SOLNESS: Dobrá. Ale tím by přece nebylo poslouženo mně. Vždyť já sám potřebuju Ragnara a toho starého také. Ten vám totiž, vidíte, znamenitě vypočítává nosnosti a krychlový obsah, a jak se všem těm prožluklým věcem říká.
HERDAL: Inu arci, to patří k celku.
SOLNESS: Zajisté. Ale Ragnar chtěl stůj co stůj začít na vlastní vrub. Nebylo zbytí.
HERDAL: Ale pak přece zůstal u vás.
SOLNESS: Ano. Poslyšte. Kteréhosi dne přijde sem ke mně ta Kaja Fosliová něco jim vyřídit. Nikdy tu prve nebyla. A když jsem viděl, jak se ti dva do sebe zakoukali, napadlo mě z čista jasna, kdybych měl to děvče tady v kontoru, že by snad i Ragnar tady zůstal.
HERDAL: Nápad zcela samozřejmý.
SOLNESS: Ano. Ale slůvka jsem v té chvíli neřekl. Jen jsem tu stál a díval se na ni a přál si ji tu nanejvýš usilovně mít. Pak jsem jí řekl několik vlídných slov, zcela lhostejných - a pak šla.
HERDAL: No, a -
SOLNESS: Ale den poté, tak k večeru, když starý Brovik i Ragnar odešli domů, přišla sem zas, a jako bychom se - byli o něčem dohodli -
HERDAL: Dohodli? O čem?
SOLNESS: Právě o tom, co jsem si jen sám potají přál, ale o čem jsem se slůvkem nezmínil.
HERDAL: Pozoruhodno.
SOLNESS: Že? A hned chtěla vědět, čím tu bude zaměstnána a smí-li hned nazítří nastoupit, a tak dále.
HERDAL: Nemyslíte, že proto, aby mohla být pospolu se svým ženichem?
SOLNESS: I to mě nejprve napadlo, ale ne, nebylo tomu tak. Jemu se právě zde u mne takořka nadobro vymkla.
HERDAL: A přimkla se k vám?
SOLNESS: Ano, naprosto. Pozoruji, že cítí, pohlédnu-li na ni odzadu; chvěje se a třese, jakmile se octnu v její blízkosti. Co tomu říkáte?
HERDAL: Hm, to lze vysvětlit.
SOLNESS: No, dobrá. Ale což to druhé? Kterak věřila, že jsem jí řekl, co jsem si pouze přál a chtěl docela mlčky v svém nitru, sám v sobě? Co říkáte tomu? Můžete mi to, doktore Herdale, vysvětliti?
HERDAL: Ne, netroufám si.
SOLNESS: Mohlo mě to předem napadnout. Proto jsem se o tom dosud slůvkem nezmínil - Ale nadále je mi ta věc šlakovitě na obtíž. Pochopte! Denně se musím tvářit, jako bych - A je to hřích na té chudince. (Prudce.) Ale já jinak nemohu, neboť nechá-li mě ona na holičkách, půjde i Ragnar po svých.
HERDAL: A neřekl jste své paní všecku tu souvislost?
SOLNESS: Ne.
HERDAL: Ale propánečka! Proč to neuděláte?
SOLNESS (naň pevně pohlédne a tiše řekne): Protože mi to připadá jakoby jakási - jakási sebetrýzeň, že to bezpráví od Aliny snáším.
HERDAL (vrtě hlavou): Tomu, bůh ví, za mák nerozumím.
SOLNESS: Hleďte, tím totiž snímám jaksi aspoň trochu té bezedné, nezměrné viny.
HERDAL: Vůči své ženě?
SOLNESS: Ano. A tím se přec jen mé mysli ulehčuje. Vždyť člověk by se některou chvíli zalknul. Rozumíte?
HERDAL: Bůh ví, ne, slůvka nerozumím.
SOLNESS (povstav přeruší řeč): No, tak tedy nemluvme již o tom. (Projde ledabyle pokojem, obrátí se a stane u stolu.)
SOLNESS (pohlédna na DOKTORA s čtveráckým úsměvem): Teď si, doktore, jistě myslíte, že jste mě dostal pořádně do úzkých.
HERDAL (trochu mrzutě): Do úzkých? O tom nemám také ani zdání, pane Solnessi.
SOLNESS: Ach, jen s pravdou ven. Vy, vy - pozoroval jsem to docela dobře.
HERDAL: Cože jste pozoroval?
SOLNESS (tlumeným hlasem, pomalu): Že si mě tu, jako by se nechumelilo, berete na mušku.
HERDAL: Já? Pane na nebi! A proč?
SOLNESS: Protože si myslíte, že já - (Vybuchne.) U všech všudy, věříte o mně témuž, čemu Alina.
HERDAL: A čemu věří vaše paní o vás?
SOLNESS (opět se ovládnuv): Počíná věřit, že jsem - jak to říci - nemocen.
HERDAL: Nemocen? Vy? O tom mi slůvka neřekla. A co je vám, můj milý?
SOLNESS (se nakloní přes lenoch židle a zašeptá): Alina se domnívá, že blázním. Ano, domnívá.
HERDAL (povstane): Ale, znejmilejší pane Solnessi -!
SOLNESS: Ano, domnívá, ano bůh ví, že domnívá -! Jistojistě. A tuto domněnku vnukla také vám. Ach, doktore, ujišťuji vás, pozoruji to na vás přespříliš dobře. Holečku, mne nelze tak snadno napálit.
HERDAL (naň s podivením pohlédne): Pane Solnessi -, jaktěživo mne to ani ve snu nenapadlo.
SOLNESS (se nedůvěřivě usmívá): Tak? Opravdu ne?
HERDAL: Nikdy. A vaši ženu jistě také ne. Mohl bych si to troufat odpřisáhnout.
SOLNESS: Inu, raději toho nechte. Neboť, vidíte, jednak má snad konec konců i příčinu, aby tomu věřila.
HERDAL: Ale namoutě -!
SOLNESS (jej přeruší pohybem ruky): Dobrá, milý doktore, nespouštějme se do toho. Ať si každý myslí, co chce. (Přejde do tiché spokojenosti.) Ale slyšte, doktore - hm -
HERDAL: Nuže?
SOLNESS: Když tedy nevěříte, že jsem tak říkajíc nemocen a potrhlý a blázen, a tak dále -
HERDAL: Co tedy myslíte?
SOLNESS: Jistě se tedy ovšem domníváte, že jsem neobyčejně šťastný muž.
HERDAL: Což je to pouhá domněnka?
SOLNESS (se směje): Kdežpak! Jen si pomyslete - stavitel Solness! Halvard Solness! U všech všudy!
HERDAL: Nuže, doznávám, připadá mi, že jste měl neobyčejnou měrou štěstí.
SOLNESS (potlačiv zádumčivý úsměv): Měl jsem, měl. Na to si stýskat nesmím.
HERDAL: Hned na počátku vyhořela vám tady ta šeredná stará haluzna. A to byl přec opravdu velký zisk.
SOLNESS (vážně): Nezapomínejte, že to vyhořel rodný dům Alinin.
HERDAL: Arci, arci. Pro vaši ženu to byl veliký zármutek.
SOLNESS: Do dneška to v ní nepřebolelo, a je tomu již dvanáct třináct let.
HERDAL: A co následovalo, bylo pro ni patrně ranou nejtěžší.
SOLNESS: Obojí.
HERDAL: Ale vy, vy sám, vy jste se při tom vyšvihl. Začal jste tady, chudý venkovský hoch, a teď jste tu prvý muž svého oboru. Ach ano, pane Solnessi, měl jste opravdu štěstí.
SOLNESS (naň plaše pohlédne): Ano, ale právě toho se tak hrozně děsím.
HERDAL: Děsíte? Že máte štěstí?
SOLNESS: Je mi úzko a teskno od rána do večera. Tuze. Neboť jednou, hleďte, musí se přec dostavit obrat.
HERDAL: Nesmysl. Odkud by se dostavil?
SOLNESS (pevně a s jistotou): S mládeží se dostaví.
HERDAL: Eh, mládež! Vás přec ještě, doufám, nehodí do starého železa. Ach ne. Vy přec dnes čníte jako věž, pevněji než kdykoli prve.
SOLNESS: Obrat se dostaví. Tuším jej a cítím, jak se blíží. Někdo se prodere vpřed a požádá: Ustup mi! A všichni ostatní poženou se za ním a budou hrozit a křičet: Ustup! Ustup! Ustup! Ach ano, dejte pozor, doktore! Kteréhosi dne přijde sem mládí a zaklepá -
HERDAL (se směje): No, božíčku, a co pak?
SOLNESS: Co pak? Ano, pak bude po staviteli Solnessovi.

Na dveře vlevo zaklepáno.

SOLNESS (sebou trhne): Co je to? Neslyšíte?
HERDAL: Někdo klepe.
SOLNESS (nahlas): Dál!

HILDA WANGLOVÁ vejde z předsíně. Je prostřední postavy, pružná a urostlá, sluncem trochu ožehnutá. V oděvu turistky, sukni vykasánu, límeček po námořnicku přehrnutý, na hlavě lodnický klobouček. Na zádech tlumok, v řemení pléd a dlouhou horskou hůl v ruce.

HILDA WANGLOVÁ (SOLNESSOVI se zářícíma očima): Dobrý večer!
SOLNESS (na ni nejistě pohlédne): Dobrý večer -
HILDA (se směje): Snad mne už ani neznáte!
SOLNESS: Ne - na mou věru - v té chvíli -
HERDAL (se přiblíží): Ale já vás, slečinko, ještě znám.
HILDA (vesele): Ach, to jste vy?
HERDAL: Ano, já. (SOLNESSOVI.) Sešli jsme se toto léto kdesi na horách. (HILDĚ.) Co se stalo s ostatními dámami?
HILDA: Ach ty, ty se pustily na západ.
HERDAL: Těm se jistě nelíbilo, že jsme natropili večer tolik hloupostí.
HILDA: Ne, těm se to sotva líbilo.
HERDAL (hrozí prstem): A také nezapřete, že jste s námi trošičku koketovala.
HILDA: Jistě to bylo zábavnější než sedět a plést punčochy s těmi starými pometly.
HERDAL (se směje): Úplně s vámi souhlasím.
SOLNESS: Přišla jste dnes večer?
HILDA: Ano, právě.
HERDAL: Docela sama, slečno Wanglová?
HILDA: Zajisté.
SOLNESS: Wanglová? Jmenujete se Wanglová?
HILDA (se na něj s veselým podivem podívá): Bodejťže se tak jmenuji!
SOLNESS: Toť jste tedy dcera obvodního lékaře v Lüsangeru?
HILDA: A čí bych byla dcera?
SOLNESS: Nuže, toť jsme se tedy viděli nahoře, toho léta, když jsem tam byl a stavěl věž starého kostela.
HILDA (vážně): Ovšem že to bylo tenkrát.
SOLNESS: To už je dávno.
HILDA (naň pevně pohlédne): Zrovna deset let.
SOLNESS: Tenkrát, zdá se mi, byla jste ještě dítě.
HILDA (zlehka): No, přec už dvanáct třináct let.
HERDAL: Tady v městě jste poprvé, slečno Wanglová?
HILDA: Arciže.
SOLNESS: A snad tu ani nikoho neznáte?
HILDA: Nikoho mimo vás a vaši paní.
SOLNESS: Tak, tu znáte také?
HILDA: Jen zběžně. Byli jsme spolu několik dní v lázních.
SOLNESS: Ach, tak, tam nahoře.
HILDA: Povídala, že ji smím navštívit, až sem někdy do města přijdu. (S úsměvem.) Toho ostatně ani třeba nebylo.
SOLNESS: Že o tom nic nepovídala!

HILDA podepře hůl o kamna, shodí tlumok a položí jej i s plédem na pohovku. DOKTOR HERDAL jí chce býti nápomocen. SOLNESS stoje hledí na ni.

HILDA (k němu pokročí): Nu, a teď dovolte, prosím, abych tu mohla dnes přespat.
SOLNESS: S největší radostí.
HILDA: Nemám totiž jiných šatů mimo ty na sobě. Leda trochu spodního prádla v tlumoku. Ale to se musí vyprat. Je hrozně špinavé.
SOLNESS: Ach, snadná pomoc. Hned řeknu své ženě.
HERDAL: Navštívím zatím své nemocné.
SOLNESS: Ano, navštivte, a potom jistě zas přijdete.
HERDAL (vesele pohledná na HILDU): No, na to se můžete zadušovat. (Směje se.) Přec jste dobře prorokoval, pane Solnessi.
SOLNESS: Jak to?
HERDAL: Mládí přec tedy přišlo a zaklepalo u vás.
SOLNESS (vzrušen): Ale arci jiným způsobem.
HERDAL: Ovšem, ovšem. Nelze popírat.

Odejde do předsíně. SOLNESS otevře dveře napravo a mluví do vedlejšího pokoje.

SOLNESS: Alino, pojď sem trochu. Je tu slečna Wanglová, znáš ji.
PANÍ SOLNESSOVÁ (stane ve dveřích): Kdože povídáš, že je tu? (Spatří HILDU.) Ach, to jste vy, slečno? (Pokročí a podá jí ruku.) Přec jste k nám tedy do města zavítala.
SOLNESS: Slečna Wanglová přišla právě teď a prosí, aby tu mohla přenocovat.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Tady u nás? S radostí.
SOLNESS: Víš, chce si své věci trochu uspořádat.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ujmu se vás, jak dovedu. Vždyť je to má povinnost. Vaše zavazadla patrně dojdou?
HILDA: Nemám zavazadel.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Však se to nějak zařídí. Prozatím se tu chvilku, prosím, zdržte u mého muže. Postarám se zatím, aby vám nějaký pokoj hezky upravili.
SOLNESS: Nemohli bychom použíti některého dětského pokojíku? V těch je přec ještě docela uklizeno.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ach, ano. Tam je místa ažaž. (HILDĚ.) Prosím, usedněte a odpočiňte si trochu. (Odejde napravo.)

HILDA, ruce na zádech, těká pokojem sem a tam; všelicos si prohlíží. SOLNESS stojí v popředí u stolu, také ruce na zádech, a provází ji očima.

HILDA (stane a pohlédne naň): Cožpak vy máte několik dětských pokojíků?
SOLNESS: Tři dětské pokojíky jsou v domě.
HILDA: Není možná! Toť tedy máte ukrutně moc dětí?
SOLNESS: Ne. Dětí nemáme. Ale teď byste tu zatím vy mohla býti tím dítětem.
HILDA: Na tu noc, třeba. Křičet nebudu. Pokusím se spát jako dudek.
SOLNESS: Jistě jste pořádně unavena.
HILDA: I kdež! Ale přec - Je hrozně krásné ležet a snít.
SOLNESS: Zdává se vám často v noci?
HILDA: I toť! Skoro vždycky.
SOLNESS: A o čem se vám zdává nejvíc?
HILDA: To vám teď neřeknu. Až jindy, možná. (Těká zas pokojem, stane u pultu a hrabe se trochu v knihách a papírech.)
SOLNESS (přikročí): Hledáte něco?
HILDA: Ne. Jen si tu všecko prohlížím. (Otočí se.) Což nesmím?
SOLNESS: Ó prosím.
HILDA: Tenhle velký protokol vy píšete?
SOLNESS: Ne, moje účetní.
HILDA: Ženská?
SOLNESS (s úsměvem): Arciže.
HILDA: Ta je tu pořád s vámi?
SOLNESS: Ano.
HILDA: Je vdána?
SOLNESS: Ne, slečna.
HILDA: A tak.
SOLNESS: Ale patrně se záhy vdá.
HILDA: Štěstí pro tu slečnu.
SOLNESS: Sotva však pro mě. Pak mi tu nebude nikdo pomáhat.
HILDA: Což byste nenašel jinou a také tak dobrou?
SOLNESS: Což, abyste tu zůstala vy a psala ten protokol?
HILDA (jej změří od hlavy k patě): To je nápad! I ne, pěkně děkuju. (Těká zas pokojem a sedne si do houpací židle.)

SOLNESS pokročí ke stolu.

HILDA (jako by pokračovala): - protože tady se lze ještě jinak než tímhle zaměstnávat. (Pohlédne naň s úsměvem.) Nemyslíte?
SOLNESS: Arciže. Především si tu asi chcete nakoupit věcí a pěkně se vystrojit.
HILDA (vesele): I ne, ne. To, myslím, ne.
SOLNESS: Tak?
HILDA: Já totiž, víte, všecky peníze utratila.
SOLNESS (se směje): Tedy ani zavazadla, ani peníze.
HILDA: Nic a nic. Ale houby - teď je mi to jedno.
SOLNESS: Vidíte, takhle se mi líbíte.
HILDA: Jen takhle?
SOLNESS: Ach, jinak také. (Sedne si do lenošky.) Váš otec ještě živ?
HILDA: Ano, tatínek ještě žije.
SOLNESS: A vy, vy tu patrně tedy hodláte studovat?
HILDA: Ani mne nenapadne.
SOLNESS: Ale zůstanete tu, doufám, delší dobu?
HILDA: Záleží na okolnostech. (Chvilku sedí a hledí naň, houpajíc se zpola vážně, zpola s tajeným úsměvem. Pak sejme klobouk a odloží na stůl.) Staviteli Solnessi?
SOLNESS: Což?
HILDA: Vy asi hrozně zapomínáte.
SOLNESS: Zapomínám? Nevím, proč.
HILDA: Což vy o tom tam shora se mnou mluvit nechcete?
SOLNESS (chvilku zaražen): Tam z Lüsangeru? (Lhostejně.) Inu, myslím, o tom přespříliš mluvit netřeba.
HILDA (naň s výčitkou pohlédne): Takhle vy teď mluvíte?
SOLNESS: Nuž, mluvte o tom prve vy.
HILDA: Když se ta věž dostavěla, byla u nás v městě velká paráda.
SOLNESS: Ba, na ten den tak snadno nezapomenu.
HILDA (se usměje): Ne? To jste hodný.
SOLNESS: Hodný?
HILDA: Hudba hrála na náměstí, a sta a sta lidí tam bylo. My školačky měly bílé šaty a všechny jsme nesly vlajky.
SOLNESS: Ach ano, na ty vlajky - na ty se ještě pamatuju.
HILDA: Vy jste pak vystoupil rovnou na lešení. Až na to nejhořejší. A nesl jste veliký věnec a ten věnec zavěsil jste nahoře na korouhvičku.
SOLNESS (zkrátka, přerušiv ji): Tehdy jsem to dělával. Je to starý zvyk.
HILDA: A bylo hrozně napínavo státi dole a dívat se k vám nahoru. Božíčku, aby tak sletěl! On - sám stavitel!
SOLNESS (odváděje řeč): Ano, ano, snadno se to mohlo stát. Neboť jedna z těch čertových holek bíle oděných, ta si vedla tak divě a tolik na mě nahoru křičela -
HILDA (záříc radostí): „Ať žije stavitel Solness!“- ano, ano.
SOLNESS: - a tak bláznivě mávala vlajkou, div že se mi, když jsem to viděl, hlava nezatočila.
HILDA (tišeji, vážně): Ta čertova holka byla jsem já.
SOLNESS (upře na ni strnule oči): O tom jsem teď přesvědčen. Najisto jste to byla vy.
HILDA (zase živě): Bylo to hrozně krásné a napínavé. Neměla jsem pomyšlení, že by na světě bylo stavitele, jenž by dovedl tak nesmírně vysokou věž zbudovat. A pak, že jste sám tam nahoře stál, až nejhořeji, vy sám! A že jste neměl ani trochu závrati! Při tom pomyšlení bylo člověku vlastně nejzávratněji.
SOLNESS: Kterak jste to tak jistě věděla, že nemám -
HILDA (odmítajíc): Ach ne. Fuj! To jsem přec v svém nitru cítila. Sic byste tam nebyl mohl stát a zpívat!
SOLNESS (na ni udiven pohlédne): Zpívat? Což já zpíval?
HILDA: Ano. Zajisté.
SOLNESS (zavrtí hlavou): Jaktěživ jsem noty nezazpíval.
HILDA: A přece, tenkrát jste zpíval. Znělo to jako harfy v povětří.
SOLNESS (zamyšlen): Tohleto všecko je tak podivné.
HILDA (chvilku mlčí, pak povstane a tlumeným hlasem řekne): Ale - pak - pak teprve přišlo to vlastní.
SOLNESS: To vlastní?
HILDA (živě a jiskřivě): No, to vám přec netřeba teprv připomínat!
SOLNESS: A přec, připomeňte mi trochu i to.
HILDA: Nevzpomínáte si, že vám uspořádali v klubu velkou hostinu?
SOLNESS: Arciže. A patrně téhož odpůldne, protože nazítří ráno jsem odejel.
HILDA: A po klubu byl jste pozván u nás na večeři.
SOLNESS: Zcela správně, slečno Wanglová. Podivuhodno, kterak jste si sebemenší maličkost zapamatovala.
HILDA: Maličkost? Co to povídáte? Což i to byla maličkost, že jsem byla v pokoji sama, když jste vešel?
SOLNESS: Opravdu, byla?
HILDA (aniž by mu odpověděla): Tenkrát jste mi neříkal „čertova holka“.
SOLNESS: Ne, neříkal.
HILDA: Řekl jste, že mi ty bílé šaty náramně sluší a že vypadám jako princezna.
SOLNESS: A jistě jste tak, slečno Wanglová, vypadala. Mimo to bylo mi toho dne tak lehce a volně -
HILDA: A pak jste řekl, až dorostu, že budu vaší princeznou.
SOLNESS (se trochu zasměje): Vida, vida, i to jsem řekl?
HILDA: Ano, jistotně. A když jsem se vás ptala, jak dlouho mám čekat, řekl jste, že se vrátíte asi za deset let - jako běs - a že mě unesete do Španěl nebo tam někam. A že prý mi tam koupíte království, slíbil jste.
SOLNESS (jako prve): Ano, po dobrém obědě člověk neskrblí. A opravdu jsem to řek?
HILDA (se tiše směje): Ano. A také jste řekl, jak prý se to království má jmenovat.
SOLNESS: No a -
HILDA: Má prý se jmenovat, řekl jste, pomerančové království.
SOLNESS: Vida, to je přec pochoutka jméno!
HILDA: Ne, mně se nelíbilo. Vypadalo, jako byste si chtěl ze mě tropit žert.
SOLNESS: Jistě že jsem na to nepomýšlel.
HILDA: O tom arci zdání nebylo. Neboť co jste udělal pak -
SOLNESS: Pro pána krále, co jsem udělal ještě?
HILDA: Není možná! Cožpak jste i na to zapomněl? To si přec, myslím, člověk pamatuje.
SOLNESS: Ano, ano, jen mi drobátko pomozte. Pak si snad - No?
HILDA (naň pevně pohlédne): Popad jste mě a zlíbal, staviteli Solnessi.
SOLNESS (ústa otevřev povstane ze židle): To že -?
HILDA: Ano, ano, ano. Popad jste mě oběma rukama, hlavu nazad zvrátil a zlíbal. Mnohokrát.
SOLNESS: Ale má milá, zlatá slečno Wanglová -!
HILDA (povstane): Což to zapřete?
SOLNESS: Ano, rozhodně.
HILDA (se naň posměšně podívá): Ach tak. (Otočí se a jde volným krokem až docela ke kamnům. Tam stane zrak odvrácen, nehnuta, ruce na zádech.)

Krátká pauza.

SOLNESS (se opatrně přiblíží a stane za ní): Slečno Wanglová -?

HILDA mlčí a nehýbá se.

SOLNESS: Nestůjte tu přec jako sloup! O čem jste tu vypravovala, jistě se vám zdálo. (Vloží ruku na její rameno.) Slyšte přec -

HILDA netrpělivě trhne ramenem.

SOLNESS (jako by mu kmitla myšlenka): Či by -! Počkejme -! V tom vězí něco hlubšího, uvidíte!

HILDA sebou nehne.

SOLNESS (tlumeně, ale s důrazem): Já jistě na to všecko myslil. Jistě jsem to chtěl, přál jsem si toho, jistě se mi toho chtělo. A tak - Není to tahle souvislost?

HILDA stále mlčí.

SOLNESS (netrpělivě): Nuže, u všech všudy -, tedy jsem to udělal!
HILDA (obrátí trochu hlavu, aniž by naň pohlédla): Přiznáváte se tedy?
SOLNESS: Ano, k čemukoli chcete.
HILDA: Že jste mě chopil v náručí?
SOLNESS: Ano.
HILDA: A že jste mi hlavu nazad zvrátil?
SOLNESS: Docela nazad.
HILDA: A zlíbal mě?
SOLNESS: Ano, zlíbal.
HILDA: Mnohokrát!
SOLNESS: Kolikrát libo.
HILDA (se rychle obrátí a zas má radostně zářivý výraz v očích): Nuž, tedy vidíte, přec jsem to na vás vyzvěděla!
SOLNESS (se zatváří trochu do úsměvu): Pomyslete, já na to zapomněl.
HILDA (zas trochu nemilostivě ustoupí od něho): Ach vy, vy jste jich v životě asi mnoho zlíbal.
SOLNESS: Ne, tohle si o mně nemyslete.

HILDA si sedne do lenošky. SOLNESS stojí, podepřen o houpací židli.

SOLNESS (na ni pátravě pohlédne): Slečno Wanglová?
HILDA: Což?
SOLNESS: Jak to bylo? Co se dělo s námi potom?
HILDA: Nic se už nedělo. Víte to nejlíp sám. Potom přišli ostatní hosté, a konec a dost.
SOLNESS: Opravdu! Pak přišli ti ostatní. Že jsem i na to zapomněl!
HILDA: Ach, nic jste nezapomněl. Jen jste se trošku styděl. Na takové věci se, myslím, nezapomíná.
SOLNESS: Svatá pravda.
HILDA (zas naň živě pohlédne): Či jste snad také zapomněl, kterého dne to bylo?
SOLNESS: Kterého dne -?
HILDA: Ano, kterého dne jste ten věnec na věž zavěsil? No, zčerstva!
SOLNESS: Hm -, bůh ví, na ten den jsem zapomněl. Vím jen, že to bylo před desíti roky. Tak někdy na podzim.
HILDA (několikrát zvolna pokývne): Bylo to před desíti roky devatenáctého září.
SOLNESS: Ano, ano, tak nějak. Vida, i to jste si pamatovala. (Ustane.) Ale počkejme - Opravdu, i dnes je devatenáctého září.
HILDA: Ovšem, a těch deset let je těch tam. A vy jste nepřišel, jak jste mi slíbil.
SOLNESS: Vám že slíbil? Postrašil vás tím, myslíte?
HILDA: Nezdá se mi, že to bylo pro strachy.
SOLNESS: Nuž, chtěl jsem vás tedy trochu bláznit.
HILDA: Jen to že jste chtěl? Bláznit mě?
SOLNESS: Nu, řekněmež tedy, s vámi žertovat. Bůh milý ví, už ani nevím. Ale patrně to bylo něco takového. Vždyť jste byla tenkrát děcko!
HILDA: Ach, pouhé děcko jsem snad už tenkrát nebyla! Jen takový žabec, jak se vám zdá!
SOLNESS (na ni pátravě pohlédne): Opravdu jste po celou tu dlouhou dobu vážně myslila, že zas přijdu?
HILDA (zatají trochu šelmovský smích): Ovšem, toho jsem se od vás nadála.
SOLNESS: Že přijdu k vašim domů a vás si odvedu?
HILDA: Ano, jako běs.
SOLNESS: A že z vás udělám princeznu?
HILDA: To jste mi přec slíbil.
SOLNESS: A že vám dám království?
HILDA: A proč ne? Přec to nemusilo být obyčejné, skutečné království.
SOLNESS: Ale přec něco zrovna tak dobrého.
HILDA: Ano, aspoň tak dobrého. (Zlehka naň pohlédne.) Myslila jsem si, dovedete-li vystavět nejvyšší věže světa, že snad dovedete i takové nějaké království opatřit.
SOLNESS (zavrtí hlavou): Nevyznám se ve vás, slečno Wanglová.
HILDA: Že ne? A mně se to zdá tak snadné!
SOLNESS: Ne, nevyznám se, zda všecko, co povídáte, také tak myslíte, či zda si tu ze mne jen šašky tropíte -
HILDA (se směje): Šašky? Snad že i já?
SOLNESS: Ba právě. Šašky. Navzájem. (Pohlédnuv na ni.) Věděla jste už dávno, že jsem ženat?
HILDA: Ano, všechnu tu dobu jsem to věděla. Proč se ptáte?
SOLNESS (ledabyle): Jen mě to tak napadlo. (Pohlédne na ni vážně a tlumeně řekne.) Proč jste sem přišla?
HILDA: Protože chci své království. Lhůta vypršela.
SOLNESS (se mimoděk zasměje): Vy jste čtverák!
HILDA (vesele): Tedy to moje království, pane staviteli! (Prstem klepajíc.) Království vyklopit!
SOLNESS (přistrčí si houpací židli a usedne): Tedy doopravdy - proč jste přišla? Co tu vlastně chcete?
HILDA: Inu, především si tu chci všecko obejít a prohlédnout, co jste zbudoval.
SOLNESS: To byste se nachodila.
HILDA: Ano, tuze jste toho nastavěl.
SOLNESS: Zajisté, zvlášť v posledních letech.
HILDA: A hodně kostelních věží? Těch nezměrně vysokých?
SOLNESS: Ne. Nestavím už věží kostelních. Ani kostelů.
HILDA: Co tedy stavíte teď?
SOLNESS: Lidské příbytky.
HILDA (přemýšlivě): Nemohl byste i na lidských příbytcích tak nějak věže vztyčit?
SOLNESS (zaražen): Jak to myslíte?
HILDA: Myslím - něco, co ční - jakoby volně do výše, s korouhvičkou na závratném vrcholu.
SOLNESS (trochu přemýšlí): Podivno, že to povídáte. Vždyť právě to bych nejraději chtěl.
HILDA (netrpělivě): Proč to tedy neděláte?
SOLNESS (zavrtí hlavou): Protože to lidé nechtějí.
HILDA: Vida - nechtějí!
SOLNESS (lehčeji): Ale teď si stavím nový příbytek, právě tady naproti.
HILDA: Pro sebe sama?
SOLNESS: Ano. Je bezmála hotov. A na tom je věž.
HILDA: Vysoká věž?
SOLNESS: Ano.
HILDA: Hodně vysoká?
SOLNESS: Lidé jistě řeknou, že je příliš vysoká. Aspoň pro obydlí.
HILDA: Tu věž si hned zítra ráno prohlédnu.
SOLNESS (sedí, bradu o ruku opřenu a hledí na ni): Řekněte mi, slečno Wanglová, jak se jmenujete? Křestním jménem, myslím.
HILDA: Přece Hilda.
SOLNESS (jako prve): Hilda? Tak?
HILDA: Ani to jste si nezapamatoval? Vždyť jste mi sám říkal Hildo. Toho dne, když jste byl tak nezpůsobný.
SOLNESS: I to tedy?
HILDA: Ale tenkrát jste mi říkal Hildičko, a to se mi nelíbilo.
SOLNESS: Tak, nelíbilo, slečno Hildo?
HILDA: Ne. Za té příležitosti ne. Ostatně - „princezna Hilda“ - to by, myslím, znělo docela pěkně.
SOLNESS: Zajisté. Princezna Hilda, princezna - Jakže se to království bude jmenovat?
HILDA: Eh, což! Na tamtom hloupém království mi nezáleží. Chce se mi, chce království zcela jiného.
SOLNESS (se opřel nazad v židli a nehnutě na ni hledí): Není to zvláštní -? Čím déle o tom přemýšlím, připadá mi, jako bych se byl dlouhá léta lopotil - hm -
HILDA: Čím?
SOLNESS: Abych si vzpomněl na něco - na něco zažitého, o čem jsem myslil, že mi to zas vymizelo. Ale nikdy jsem neuhod, co to asi je.
HILDA: Měl jste si udělat uzlík na šátku, pane staviteli.
SOLNESS: Pak by mně zas mozkem vrtalo, co znamená ten uzlík.
HILDA: Ach ano, jsou i tací běsi na světě.
SOLNESS (zvolna povstane): Štěstí, že jste teď přišla ke mně.
HILDA (naň zhluboka pohlédne): Štěstí?
SOLNESS: Vždyť já tu vězel sám a sám. Zhola bez pomoci a jako strnulý. (Tišeji.) Řeknu vám to teď - zmáhala mě úzkost - šílená úzkost z mládeže.
HILDA: Eh, mládí se přec báti netřeba.
SOLNESS: Ach, právě mládí. A proto jsem se uzavřel a zatarasil. (Tajemně.) Vězte: mládí sem přijde, zabuší na dveře a probije se ke mně!
HILDA: Nuž, měl byste se tedy vzchopit a jemu otevřít.
SOLNESS: Otevřít?
HILDA: Ano, aby k vám mládí vešlo. Po dobrotě.
SOLNESS: Ne, ne, ne! Neboť mládí, hleďte, totě odplata a jde v čele převratu. Jakoby s novou vlajkou přichází.
HILDA (povstane, pohlédne naň a řekne se záchvěvem v koutcích úst): Mohu vám býti, staviteli, nějak nápomocna?
SOLNESS: Ano, teď opravdu můžete. Neboť i vy přicházíte jakoby s novou vlajkou, zdá se mi. Tedy mládí proti mládí.

DOKTOR HERDAL vejde z předsíně.

HERDAL: Aj, vy jste tu ještě se slečnou?
SOLNESS: Ano. Oba dva jsme si měli o ledačems povídat.
HILDA: O všeličems starém i novém.
HERDAL: Opravdu?
HILDA: Ach, bylo to tuze zábavné. Pan stavitel Solness má vám úžasnou paměť. Na sebemenší maličkost si hned vzpomene.

PANÍ SOLNESSOVÁ vyjde z pravých dveří.

PANÍ SOLNESSOVÁ: Tak, slečno Wanglová, váš pokojík je připraven.
HILDA: Ach, jak jste ke mně laskava!
SOLNESS (své ženě): Dětský pokojík?
PANÍ SOLNESSOVÁ: Ano. Prostřední. Ale nejprve pojďme povečeřet.
SOLNESS (kývne HILDĚ): Hilda se vyspí v dětském pokojíku.
PANÍ SOLNESSOVÁ (naň pohlédne): Hilda?
SOLNESS: Ano, slečna Wanglová se jmenuje Hilda. Znal jsem ji, byla ještě děcko.
PANÍ SOLNESSOVÁ: Opravdu, Halvarde? Nuž, prosím pěkně. Je prostřeno.

Chopí se ruky DOKTORA HERDALA a odejde s ním napravo. HILDA si zatím sebrala svoje zavazadla.

HILDA (tiše a rychle SOLNESSOVI): Je pravda, co jste řek? Mohu vám býti nějak nápomocna?
SOLNESS (vezme její věci): Vždyť vás jsem postrádal nejvíce!
HILDA (naň pohlédne radostně udivenýma očima a spráskne ruce): Můj ty velký, krásný světe -!
SOLNESS (napjatě): Nuž -?
HILDA: Toť tedy mám to království!
SOLNESS (mimoděk): Hildo -!
HILDA (opět se záchvěvem kolem úst): Totiž - bezmála.

Jde napravo; SOLNESS za ní.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 24.01.2023

­­­­

Diskuse k úryvku
Henrik Ibsen - Stavitel Solness (Hry IV.)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­