Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• z části Spleen a ideál (Spleen et idéal)
• název francouzského originálu: Bénédiction (Les Fleurs du Mal)
• v českém překladu vyšlo pod více názvy - Svatopluk Kadlec přeložil báseň jako Žehnání a Vladimír Mikeš jako Požehnání

Žehnání / Požehnání ve francouzském originálu

Lorsque, par un décret des puissances suprêmes,
Le Poète apparaît en ce monde ennuyé,
Sa mère épouvantée et pleine de blasphèmes
Crispe ses poings vers Dieu, qui la prend en pitié:

-"Ah! que n'ai-je mis bas tout un noeud de vipères,
Plutôt que de nourrir cette dérision!
Maudite soit la nuit aux plaisirs éphémères
Où mon ventre a conçu mon expiation!

Puisque tu m'as choisie entre toutes les femmes
Pour être le dégoût de mon triste mari,
Et que je ne puis pas rejeter dans les flammes,
Comme un billet d'amour, ce monstre rabougri,

Je ferai rejaillir ta haine qui m'accable
Sur l'instrument maudit de tes méchancetés,
Et je tordrai si bien cet arbre misérable,
Qu'il ne pourra pousser ses boutons empestés!"

Elle ravale ainsi l'écume de sa haine,
Et, ne comprenant pas les desseins éternels,
Elle-même prépare au fond de la Géhenne
Les bûchers consacrés aux crimes maternels.

Pourtant, sous la tutelle invisible d'un Ange,
L'Enfant déshérité s'enivre de soleil
Et dans tout ce qu'il boit et dans tout ce qu'il mange
Retrouve l'ambroisie et le nectar vermeil.

II joue avec le vent, cause avec le nuage,
Et s'enivre en chantant du chemin de la croix;
Et l'Esprit qui le suit dans son pèlerinage
Pleure de le voir gai comme un oiseau des bois.

Tous ceux qu'il veut aimer l'observent avec crainte,
Ou bien, s'enhardissant de sa tranquillité,
Cherchent à qui saura lui tirer une plainte,
Et font sur lui l'essai de leur férocité.

Dans le pain et le vin destinés à sa bouche
Ils mêlent de la cendre avec d'impurs crachats;
Avec hypocrisie ils jettent ce qu'il touche,
Et s'accusent d'avoir mis leurs pieds dans ses pas.

Sa femme va criant sur les places publiques:
"Puisqu'il me trouve assez belle pour m'adorer,
Je ferai le métier des idoles antiques,
Et comme elles je veux me faire redorer;

Et je me soûlerai de nard, d'encens, de myrrhe,
De génuflexions, de viandes et de vins,
Pour savoir si je puis dans un coeur qui m'admire
Usurper en riant les hommages divins!

Et, quand je m'ennuierai de ces farces impies,
Je poserai sur lui ma frêle et forte main;
Et mes ongles, pareils aux ongles des harpies,
Sauront jusqu'à son coeur se frayer un chemin.

Comme un tout jeune oiseau qui tremble et qui palpite,
J'arracherai ce coeur tout rouge de son sein,
Et, pour rassasier ma bête favorite
Je le lui jetterai par terre avec dédain!"

Vers le Ciel, où son oeil voit un trône splendide,
Le Poète serein lève ses bras pieux
Et les vastes éclairs de son esprit lucide
Lui dérobent l'aspect des peuples furieux:

-"Soyez béni, mon Dieu, qui donnez la souffrance
Comme un divin remède à nos impuretés
Et comme la meilleure et la plus pure essence
Qui prépare les forts aux saintes voluptés!

Je sais que vous gardez une place au Poète
Dans les rangs bienheureux des saintes Légions,
Et que vous l'invitez à l'éternelle fête
Des Trônes, des Vertus, des Dominations.

Je sais que la douleur est la noblesse unique
Où ne mordront jamais la terre et les enfers,
Et qu'il faut pour tresser ma couronne mystique
Imposer tous les temps et tous les univers.

Mais les bijoux perdus de l'antique Palmyre,
Les métaux inconnus, les perles de la mer,
Par votre main montés, ne pourraient pas suffire
A ce beau diadème éblouissant et clair;

Car il ne sera fait que de pure lumière,
Puisée au foyer saint des rayons primitifs,
Et dont les yeux mortels, dans leur splendeur entière,
Ne sont que des miroirs obscurcis et plaintifs!"

***

Žehnání v překladu Svatopluka Kadlece

Když moci nejvyšší v svých hůrách nařídí to
a na tom světě běd se Básník objeví,
zděšená rodička, jíž Bohu jest již líto,
pozvedne k Nebi pěst a rouhajíc se dí:

"Ach, že jsem nevrhla spíš celé klubko zmijí,
než abych živila tu směšnou ratolest!
Prokleta budiž noc se slastmi, které míjí,
za kterých počalo mé břicho již můj trest!

Protože ze všech žen jsi mne chtěl mít tou ženou,
jež v smutném manželu má odpor probouzet,
a ježto nemohu tu zrůdu pokřivenou
jak lístek milencův do ohně vrhnout zpět,

já obrátím Tvou zášť, jež příliš těžká je mi,
na nástroj prokletý té strašné zvůle Tvé
a tak ten zákrsek vždy budu tisknout k zemi,
že nikdy nezvedne své puky morové!"

Tak v nářku polyká své záští slintající,
pro Boží záměry bez porozumění,
a sama v Geheně se stará o hranici,
jež matkám za hříchy je přisouzena v ní.

Provázen Andělem, v jehožto chráněnství je,
ten vyděděnec však se sluncem opíjí
a všechno, co kdy jí, a všechno, co kdy pije,
pokládá za nektar a za ambrosii.

Hovoří s oblakem, se zefyrem si hraje,
na cestě křížové se zpěvem opájí,
a Duch, jenž bloudí s ním, se rmoutí, poznávaje,
že je tak veselý jak ptáče na háji.

Ti, jež by miloval, naň patří s hrůzou v zraku,
či hledí, smělejší před jeho mírností,
vyloudit z něho pláč, a krutí, bez rozpaků
zkoušejí na něm moc své tajné hrubosti.

Jak v chléb, tak ve víno, jímž, ubožák, se sytí,
míchají špínu slin a popel v zlovůli,
všech věcí, jichž se tkne, se pokrytecky štítí
a vyčítají si, že v jeho stínu šli.

A jeho milenka jde křičíc na náměstí:
"Když se mu zdá, že mám ke zbožnění dost krás,
já chci si na způsob těch starých model vésti
a jako ony se dám pozlacovat zas.

A nardy, kadidly, myrhami, klaněními
a vůní mas a vín pak budu mámit se,
zvědava, zda jsem s to v tom srdci, patřícím mi,
nejvyšších božských poct si dobýt smějíc se.

A až se nabažím té bohaprázdné frašky,
položím na něj spár své ručky v závrati,
a moje nehtíky mu budou bez překážky
jak drápy Harpyjí až k srdci vnikati.

Jak ptáče, jež se chví, mrouc plno nepokoje,
mu z hrudi vytrhnu to rudé srdce ven,
a abych ztišila to drahé zvíře svoje,
já, pohrdajíc jím, je jemu hodím v plen!"

A Básník pozdvihne své zbožné paže prose
a spatří vzhlížeje na Nebi trůn se stkvět,
a blesky, sršící mu z ducha skvoucího se,
jej zbaví pohledu na tento vzteklý svět:

"Dík Tobě, Bože můj, jenž dáváš utrpení
tak jako božský lék vši špínu léčící,
nejlepší z olejů, nad který jistě není,
ke svatým rozkoším nás připravující,

já vím, žes Básníkům přiřk' místo, důstojné jich,
v blažených kohortách svých svatých Legií
a že je povoláš na věčnou slavnost jejich,
kvas Trůnů, Mocností a Sil, jenž nemíjí.

Vím, že jen bolest je stav pravé vznesenosti,
do které nemohou se svět a pekla dát,
a pro svou korunu mystické zářivosti
- že musím úctu vždy a všude vzbuzovat.

Té krásné čelence, jež plna jasu plane,
by sotva stačily, byť Tebou vsazeny,
však skvosty Palmyry, pod písky zasypané,
či perly z mořských den a staré kameny

vždyť bude ze světla, jež čerpá svoji záři
ve svatém ohnisku původních paprsků,
a oči smrtelné, byť v plném lesku září,
jsou pouze jejich mdlá zrcadla bez lesklu!"

***

Požehnání v překladu Vladimíra Mikeše

Básníka má-lí mít svět, který zná jen nudu,
Básníka z úradku nejvyšších mocností, zoufalá
matka se ožene po osudu,
na Boha zatíná pěst, k jeho lítostí:

- "Tísíckrát lepší je porodít klubko zmijí,
než krmit tenhle škleb! Jak mohla mě tak svést
ta zlořečená noc rozkoší, která míjí
a za níž počalo mé břicho i můj trest!

Za to, žes vybral mne ze všech žen jako ženu,
která má probouzet v svém smutném muži hnus,
za to, že nemohu hodit zpět do plamenů
jak dopis milostný tu zrůdu zrůd a hrůz,

zášť, jíž mě drtíš tak, že neznám odpočinek,
obrátím na něho, zmučím tvůj nástroj muk,
sama mu pokroutím ten zpotvořený kmínek,
že na něm nevzejde jeden morový puk!"

Polyká pěnu slin své nenávistné zloby
a z věčných záměrů nechápe vůbec nic
a sama pro oheň, za zločin matek v hloubi
Gehenny narovná polena do hranic.

Nad vyděděncem však bdí Anděl a on žije,
roste a dychtivě se sluncem opájí,
růžový nektar a nádherná ambrózie
pro něho všecko je, co pije a co jí.

Hovoří s oblakem, hraje si s vánkem, skáče,
vesele zpívá si na cestě ke kříži.
Duch, jenž ho sleduje na jeho pouti, pláče,
když vidí, že je pták a nic ho netíží.

Ti, jež chce milovat, naň hledí plni hrůzy,
nebo ti smělejší, jež dráždí jeho klid,
se snaží přimět ho vyplakat všecky slzy
a zkoušejí, kdo víc ho umí potrápit.

K vínu a ke chlebu, ke všemu živobytí
přidají vždycky hrst popela s plivnutím,
a čeho dotkne se, pokrytecky se štítí
a vyčítají mu, že svedl je jít s ním.

A žena s jinými se na ulici shodla:
"Jsem pro něj zlatá? Jsem. Krásná až k závrati.
Tak proč bych nebyla jak starověká modla,
ty byly ze zlata, tak ať mě pozlatí;

zpiju se vůněmi, chci nard, kadidlo, myrhu,
chci do sytosti mít poklon a mas a vín,
se smíchem ze srdce, jež zbožňuje mě, vyrvu
pocty, jež patřily antickým bohyním!

A potom, až mě ta bezbožná fraška znudí,
vztáhnu a pomalu do něho zaryji
svou křehkou, silnou dlaň a proškrábu se hrudí
až k srdci nehtíky či spáry harpyjí.

Jak malé ptáčátko strachy se tetelící
to okrvavělé srdce mu vyrvu ven
a s pohrdáním je své oblíbené psici
jak žrádlo pohodím a řeknu: jen si vem!"

K Nebi, kde září trůn, nádherný, jasně bílý,
Básník, rozzářený, své zbožné ruce zved,
a blesky vlastního ducha ho oslnily
a výhled zakryly na znesvářený svět:

"Dík, Pane, za bolest, za všecko, co nás raní,
dík za ten božský lék nalitý do duše
na naši špinavost, za čiré pomazání,
jež silné připraví na svaté rozkoše!

Tvá vůle je to, vím, Básník má stoupat vzhůru,
být jednou zařazen do svatých Legíí,
to ty ho navěky zveš ke slavnostem kůrů,
Trůnů a Mocností všeho, co nemíjí.

Vím, že jen bolest je jediná urozená,
již peklo ani svět nemohou nahlodat,
mystická koruna musí být zaplacena
všude a za všech dob, a bolest je ten vklad.

Však na ten diadém, jenž oslnivě hoří,
by stará Palmýra neměla šperků dost
a všechny neznámé kovy a perly moří,
byť tebou vsazeny, by byly malý skvost,

neboť má čelenka bude z čirého světla,
jež vyvře z dávného svatého plamene,
a oči smrtelné se vším tím, co v nich světlá,
jen jeho zrcadlo žalostně zkalené.

Čtenářský deník	-	Čas je hráč, Čas je hráč (2)
	-	Květy zla, Květy zla (2)
	-	Květy zla (rozbor), Květy zla (rozbor) (2)
	-	Rusovlasé žebračce (Květy zla)
	-	Zdechlina (interpretace básně)
	-	Zdechlina (Květy zla), Zdechlina (Květy zla) (2)
	-	Zdechlina (Květy zla) (rozbor)

Čítanka	-	Albatros (Květy zla)
	-	Blázen a Venuše (Malé básně v próze)
	-	Cesta na Kytheru (Květy zla)
	-	Cikáni na cestách (Květy zla)
	-	Cizinec (Malé básně v próze)
	-	Co jenom povíš dnes (Květy zla)
	-	Člověk a moře (Květy zla)
	-	Davy (Malé básně v próze)
	-	Divá žena a můj miláček (Malé básně v próze)
	-	Dvojitá komnata (Malé básně v próze)
	-	Exotický parfum (Květy zla)
	-	Harmonie večera (Květy zla)
	-	Hymna na Krásu (Květy zla)
	-	Každý svou chiméru (Malé básně v próze)
	-	Klenoty (Květy zla)
	-	Krása (Květy zla)
	-	Majáky (Květy zla)
	-	Maska (Květy zla)
	-	Miluji vzpomínku (Květy zla)
	-	Minulý život (Květy zla)
	-	Mlhy a deště (Květy zla)
	-	Mrcha (Květy zla)
	-	Mršina (Květy zla)
	-	Nehodný mnich (Květy zla)
	-	Nemocná můza (Květy zla)
	-	Nepřítel (Květy zla)
	-	O jedné hodině zrána (Malé básně v próze)
	-	Obryně (Květy zla)
	-	Opíjejte se! (Malé básně v próze), Opíjejte se! (Malé básně v próze) (2)
	-	Osud (Květy zla)
	-	Ó, já tě zbožňuji (Květy zla)
	-	Pes a flakon (Malé básně v próze)
	-	Posedlost (Květy zla)
	-	Proměny upírovy (Květy zla)
	-	Rusovlasé žebračce (Květy zla)
	-	Sed non satiata (Květy zla)
	-	Špatný sklenář (Malé básně v próze)
	-	Ty, ženo nečistá (Květy zla)
	-	Umělcovo confiteor (Malé básně v próze)
	-	V těch šatech vlnivých (Květy zla)
	-	Vlasy (Květy zla)
	-	Vtipkář (Malé básně v próze)
	-	Vzlétání (Květy zla)
	-	Vztahy (Květy zla)
	-	Záhuba (Květy zla)
	-	Zdechlina (Květy zla)
	-	Zoufání stařeny (Malé básně v próze)
	-	Žehnání (Květy zla)