Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Novela známého jihoamerického spisovatele Gabriela Márqueze nese název Plukovníkovi nemá kdo psát. A opravdu, je tomu tak. Hlavní hrdina knihy, Plukovník, rok od roku čeká na dopis, který potvrdí jeho penzi. Avšak stále mu nikdo nenapsal a nedočká se toho ani na konci knihy. Bojovník občanské války pátek co pátek, už asi 15 let, dochází do přístavu, sleduje přívoz pošty, bedlivě zkoumá pošťáka a čeká, že řekne něco jiného než: "Pro Plukovníka nic" nebo "Plukovníkovi nemá kdo psát". On i jeho žena už nemají co jíst, oba jsou nemocni. Ona je astmatička a prodělává záchvaty, Plukovník mívá na podzim pocity, že mu ve střevech parazitují živočichové, trpí horečkami a bolestmi. Na léky ovšem peníze nemají a ještě musí obstarávat jídlo pro kohouta, dědictví po jejich mrtvém synovi, jenž je dřív živil. Kohouta musí krmit a vycvičit na zápasy. Jejich strádání se neustále stupňuje, manželé se dohadují, co prodají, aby dostali nějaké peníze. Východiskem by bylo prodat kohouta, ale na tom se stále nemohou dohodnout. Kritická politická situace v městečku a neustálé strasti Plukovníka a jeho ženy vytváří pochmurnou atmosféru příběhu. Vše vyvrcholí jejich hádkou, kdy na otázku, co tedy mezitím, než začnou zápasy, budou jíst, Plukovník dramaticky odpoví: "Hovno!" Tím kniha končí.

VLASTNÍ NÁZOR:

Knihu jsem četla hodně rychle, avšak spíše z povinnosti než ze zájmu. V podstatě mě nudilo, jak se neustále dokola omílá, zdali se kohout prodá či nikoliv. Situace nebyla schopna se vyřešit...ztrácela jsem u toho nervy. Do teď příliš nechápu, co bych si měla z příběhu vzít za ponaučení a co si o něm mám myslet. Plukovníkova vytrvalost, naivita a podle mne i hloupost, mě doháněla k šílenství, protože takového člověka nemůžu vystát, i když je jenom na stránkách knihy. Možná že za pár let se na to budu dívat jinak, ale nyní mne bohužel tento typ knihy neoslovuje.
Velkou roli v příběhu hraje politická situace. Politika, penze, mrtvý syn, kohout...pořád dokola. Plukovníkova hrdost by nikdy nedovolila dát najevo jeho bídu, což je sice obdivuhodné, avšak hrdostí se člověk nenají. A čekáním na penzi, které se pravděpodobně nedožije, také ne.