Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Márquezovo dílo Kronika ohlášené smrti je považováno za typický projev takzvaného magického realismu (= literární směr, ve kterém se prolíná reálná skutečnost s iluzivními prvky). Podobně jako v jiných svých knihách vychází Márquez také zde ze své důvěrné známosti života v Latinské Americe, místních zvyků a tradic.

Protagonisté románu mají předem dané úkoly, jejich osud je jakoby předem načrtnut a oni v příběhu, který kniha vypráví, míří přímo ke splnění stanovené úlohy v něm. Hlavní postava Santiago Nasar je tak od počátku zasvěcena smrti, podobně jako osudovou úlohou bratří Viacariových je ho zabít. Postavy nejednají o své vůli, ale jsou pouhými figurkami v rukou osudu - právě v tom kniha upomíná na antickou tragédii, absurdita nevyhnutelnosti Nasarovy smrti však zároveň nezapře inspiraci Kafkovými prózami.

Do malého městečka na břehu Karibského moře přichází jednoho dne Bayardo San Román a svým velkorysým chováním okouzlí všechny obyvatele. Rozhodne se, že se ožení s Angelou Vicariovou, a uspořádá obrovskou svatební hostinu, jíž se účastní celé široké okolí. Při svatební noci však zjistí, že jeho žena již není panna - podle tradice ji proto odvede zpět k jejím rodičům. Jedinou možností, jak smýt z rodiny hanbu, je v takovém případě smrt viníka, tedy toho, kdo Angelu o panenství připravil. Když se jí její bratr Pedro zeptá, kdo to byl, zazní jméno bohatého mladíka Santiaga Nasara. Není jasné, zda je skutečným viníkem, nebo zda jej Angela uvedla jen nazdařbůh (a tato otázka zůstane nevyřešena až do konce), v každém případě její bratři Pedro a Pablo vezmou nože a jdou čekat před Nasarův dům, aby jej ráno zabili. Brzy se rozkřikne, co chtějí bratři Vicariové udělat, takže zanedlouho skoro všichni vědí, že Santiago Nasar má být zabit, ale podivnou souhrou náhod se tato zpráva nedostane až k němu samotnému a on umírá na prahu vlastního domu.

Román je stylizován jako rekonstrukce, kterou provádí po 27 letech Santiagův přítel a účastník tehdejších událostí za pomoci vlastních vzpomínek, výpovědí svědků, příbuzných, přátel a účastníků událostí a soudního protokolu. Vyprávění je založeno na precizním líčení posledních hodin Santiagova života (čtenář od první věty ví, že bude zabit) a od této časové roviny odbočuje do minulosti (vysvětluje, co se stalo před svatbou) i do budoucnosti (uvádí osudy všech zúčastněných). Text je členěn do pěti kapitol, z nichž vlastně každá znovu opakuje - z jiného úhlu a s důrazem na jiné okolnosti - Nasarovu smrt, jejíž přímé líčení se však objevuje až na samém konci románu.

Próza je psána velmi sevřeným, precizním jazykem, opírá se především o faktografický přesný popis událostí. Snaží se tak evokovat novinářskou či kronikářskou (viz název knihy) objektivitu, která má vyvolat iluzi neodvratitelnosti událostí a zcela odstraňuje ze zřetele otázku viny a hříchu - její absence však právě problematiku etiky a morálky staví do popředí.