Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• ukázka

Když byli již za posledními domky Nové Kamence, zastavil Šmatlán trochu, urovnal si na trakaři lépe zboží a pravil Zahradníkovi: "Ším ses těch novin, co tam na poště měli? Kerý asi byly? Troufám, že tile lidi, co se podlevá nový módy spravujou, nečtou noviny, jako my čtáváme, ani kerý drží farář a starosta?" "Kdožpak to může vedít?" odpovídal Zahradník klidně. "Novin je teďkomej kolik set, chdyby je měl člověk šecky přeříkat, ani by nestačil!..." "To mi věř, brachu," začínal Šmatlán, "chdyby to možná bylo, přeříkal bych noviny a knihu chdekerou - pořádem se mi zdá, že toho vím málo, už za mlada sem byl na to navedenej, abych božskou praudu všude vyhledával"... "Našinec je v tom zle," pokračoval Šmatlán po malé chvilce, "kdák knih a novin dost a dost nabrat? Tile učení - těm je ináč - mají šechnu příležitost - čtou si a učí se, jak srdce ráčí - sprostej člověk vod šeho je vodstrčenej ... Aby byla na božím světě spravedlivost ňáká - to nejní!"
Trakaře obou tkalců doprovázely vrzotem a hrkotem svým řeč Šmatlána, vždy více se rozohňujícího, takže muži ani neslyšeli, že již chvíli za nimi klapají kroky. Když Šmatlán skončil, ozval se za ním krátký, jakoby řezavý smích, a když se ohlédl, spatřil, že je dohonil muž neznámý, oděný také, jak se tkadlec vyjadřoval, "podlevá tý nový módy". Měl modravou, trochu již vybledlou košili, široký klobouk, šat kdysi temnošedý, teď již obnošený, malé šněrovací střevíce, nad nimiž vzorkované punčochy koukaly; byl postavy prostřední, jen o málo větší než Šmatlán sám, slabší, bledého líce a šedomodrých, poněkud unavených očí; černé vlasy, pomádou napuštěné, sčesány byly z obou stran ke spánkům a tu splývaly s úzkým pruhem taktéž černých kadeřavých vousů, jenž táhl se od uší až k vyholené bradě. Na rtu horním vyrůstalo jen slabé chmýří.
Očekával, že se mu někdo z oslovených ozve; leč ti mlčky dále se ubírali po kamenité cestě, jako by usilovně dávali pozor na překážky trakaře jejich zadržující. I dodal neznámý: "Abych řekl zpříma, je mi to dost divno: lidé na nespravedlivost a břemena ustavičně naříkají, - ale aby přiložili ruce a křivdu, kterou jim svět činí, napravili, - to se jim nezdá!"

***

"Však nynější svět nezasluhuje než rozbití - sám, občane, uznáváte, jaká v něm spravedlnost - a že jsem socialista, k tomu se pyšně znám!"
"Pěkně vás prosím, řekněte mi, který je to slovo, nichdá sem ho nečet ani neslyšel."
"My dělníci si vlastně říkáme sociální demokrati; znamená to, že chceme v lidský společnosti být všichni rovni a všichni stejně panovat. Pro nás nejsou ani panovníci, ani hrabata a knížata, ani biskupové - jsme všichni bratři a sestry, občani a občanky."
Šmatlán poslouchal jako u vytržení. Pak sklonil hlavu, jako by o výkladu dělníkově přemýšlel; když ji opět pozdvihl, byly jeho vrásčité tváře zarděny a on zvolal: "A potomej na fáře a po usi hovořej: Socijálisti že sou buřiči, co socijálista, to ďábel sám! Dyť tole už dávno Spasitel náš, Ježíš Kristus, hlásal, že sme si rouni, že sme jednoho otce děti, on boháčům a mocným nichdá nehověl, žebráky, dělníky a publikány kolem sebe shromažďoval! A naši předkové se bratry menovali, ať to byl pán, pan Budovec, Diviš Slavata, nebo řemeslník a baráčník."