Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Místo, kde si ruch dnešního světa dává šlofíka a o kormidlo se hlásí klid bez digitálních hraček a chvatu motorových koní. To je řeka a les, v něm stojí malý domeček, ze kterého se linou hlasy lidí se štěkotem malého psíka jen o víkendech a prázdninách.

Tam to mám ráda. Každé ráno vstávám ani ne brzy ani ne pozdě, když ještě pára pospává nad hladinou líně tekoucí vody, pozoruji vážky létající nad větrem ohýbaným rákosem a v pozadí hukotu rychlovarné konvice slyším hádající se drozdy s červenkami, kdo má jemnější soprán.

Vezmu hrneček s téměř vařícím nápojem, ve druhé ruce misku plnou lesního ovoce a jdu si sednout ven na sluníčko, jež je již v plné síle. Pluje těsně nad protějším skalnatým břehem a pozoruje svůj obraz v říčním království ryb. Zrcadlo mu rozvlní až laminátová rybářská pramice otevírající zip celé hladiny. Je tu krásně, cítím, jak mé plíce filtrují čistý vzduch lesa a paprsky probouzí pihy na mém nose. Vítr si hraje s mými vlasy a pes odpočívá na klíně. Oba čerpáme energii na rutinní procházku po okolních nekonečných lesích, tam potkáme jen domorodce s vždy širokým úsměvem, liší se jen zavazadlem.

Někteří mají pruty přes rameno a v ústech otázku, zda tatínek dnes už něco chytil, jiní nesou proutěný košík - ať už s houbami, nebo bez - a prosí o recept na maminčinu vyhlášenou smaženici. A někteří nenesou nic, buď jsou na procházce jako my, nebo jdou na návštěvu k sousedům.

Taková jsou rána na Vysočině, na místě, kde matička příroda sebrala kreativního ducha do náručí, ve druhé ruce paletu pestrých barev a společně vykouzlili jedinečnou scenérii beroucí dech v každou denní dobu i po 60 letech života tady. To říkala moje babička a já s ní souhlasím.
Když se člověk podívá na východy a západy na kopci, dobytek pasoucí stráně, děti hrající si na návsích a stoupající dým z táboráku, nemůže si ani ve snu představit krásnější místo pro život.
To je naše Vysočina.