Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• Nováková v románu odkrývá duši českého lidu, romanticky uctívá jeho dějinnou minulost a potvrzuje vliv českobratrské reformace

Životopisný román o knězi buditeli, spisovateli Josefu Justinu Michlovi (1810-1862), vyniká mistrným vystižením atmosféry obrozenecké doby a je zároveň i obrazem českého předbřeznového života v horské oblasti českomoravského pomezí.

BIBLIOGRAFICKÉ ÚDAJE:

Vydalo nakladatelství Melantrich v Praze roku 1971 (9. vydání). Ilustroval Alois Moravec. Počet stran: 350.

DĚJ:

Jedná se o román nešťastného kněze piaristy, který touží po volnějším a přirozenějším životě a ke kterému byl osud příliš tvrdý a nelítostný.

Narodil se v roce 1810 v Poličce jako syn dosti zámožného, ale lakomého měšťana Michla. Jmenoval se vlastně Josef Justin Michl, nicméně po matce, rozené Drašarové, mu říkali Drašar.
Studoval gymnázium v Litomyšli. Pak na popud svých rodičů, kteří z něj chtěli mít "velkého pána" bez jakýchkoliv finančních obětí, vstoupil do piaristického řádu. Zde v něm páter Král z Branné svými dopisy a českými knihami probudil vlastenecké nadšení. Styk s českými vlastenci Hankou, dr. Ammerlingem a jinými v Praze, kde studoval teologii, jej utvrdil v lásce k vlasti, která se táhla celým jeho smutným životem jako jediný světlý čistý paprsek.
Vydal Ouplný literaturný letopis a Pravopis illyrský. Po ukončení studií působil jako profesor v Berouně. Zde poznal svoji Mínu, kterou nazýval Hévou podle Kollárovy Slávy dcery a zároveň si jasně uvědomil, že se nehodí k úkolu, k němuž ho rodiče nutili, že kněžská pouta se svou přísností a celibátem jsou pro něj příliš těžká.

Když onemocněl souchotinami, vymohl si rok dovolené a odjel do Uher na léčení. Zároveň doufal, prostudovav uherské zákony, že mu bude umožněno v Pešti vystoupit z piaristického řádu a přihlásit se k víře svých předků - pod obojí. V Pešti se setkal s Kollárem, od něhož očekával pomoc a radu ve věci svého přestoupení. Jenže Kollár, sám již stár a pronásledován úřady, připravil mu těžké zklamání. Dovolená mu uplynula, aniž dosáhl svého cíle.
Mezitím ztratil Mínu, jeho dům (dědictví po matce) mu vyhořel (když v roce 1845 shořela celá Polička), ale přesto se nevzdával své naděje na nový život. Roku 1849 se zřekl svého úřadu a oznámil svůj přestup k evangelické církvi. Učil se na škole v romantické, mezi lesy vklíněné vesničce Březině, kde netrpělivě očekával vydání konstitučního manifestu, jenž sliboval úplnou svobodu náboženství a uznání všech lidských práv. Ale nedočkal se.
Pak se mu narodila nemanželská dcera Justina, jejíž matka Josefa Maděrová při porodu zemřela. Dítěte se ujala Drašarova sestra, ovdovělá Johanka Bártová. I školu musel opustit z superintendentního nařízení. Bydlel u Maděrových, učil po chalupách děti a dělal písmáka sedlákům.
Jakmile zemřela i Josefčina sestra Kateřina, chátral duševně i tělesně víc a víc. Vydal ještě Květy škol poličských, ale v Poličce u svých rodáků již upadl v opovržení. Přestěhoval se poté do nejubožejší chaloupky v Březině k mladé, ale duševně méněcenné ženě, s níž měl chlapce Vilíka Černého, a tam také zemřel roku 1862 v úplné chudobě a zapomenut.

Teprve po 30 letech vsadili mramorovou desku na jeho hrob a ocenili jeho spisovatelskou a buditelskou činnost.