Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• přeložil Josef Hrůša

Můj drahý Sidney Colvine!

Cesta popisovaná v této knize byla mi velmi příjemná a byla i šťastná. Po nepěkném začátku měl jsem potom již až do konce jen samý úspěch. My všichni jsme však, jak tomu říká John Bunyan, "poutníci v poušti tohoto světa" a také všichni putujem s oslem. Nejlepší, co na světě najdeme, je poctivý přítel. Šťastný je poutník, který jich najde mnoho. A opravdu cestujeme, abychom je nacházeli. Jsou cílem a odměnou našeho života. Činí, že jsme sami sebe hodni, a když jsme o samotě, jsme tím bližší nepřítomnému.
Každá kniha je v důvěrnosti okružní list přátelům toho, kdo ji napsal. Jen oni chápají její význam, nacházejí soukromé vzkazy, ujišťování o lásce a projevy vděčnosti zanechané pro ně v každém řádku. Veřejnost je jen šlechetný podporovatel, který platí poštovné. Nicméně, třeba je list adresován všem, máme přece starý přátelský obyčej adresovat jej na rubu jen jednomu. Nač má muž být hrdý, když ne na své přátele? A proto, můj drahý Sidney Colvine, jsem hrdý na to, že se mohu podepsat jako Váš upřímný

R. L. S.

VELAY

Mnoho je na světě mocného,
nic však mocnějšího než člověk.
... I šelmu žijící volně na horách
ovládá bezpečně silou své myšlenky.
- ANTIGONE

Kdo uvolnil pouta divokému oslu?
- JOB

Oslice, tlumok a sedlo na zavazadlo

Pobyl jsem asi měsíc v malé osadě Le Monastier, ležící v rozkošném horském údolí asi patnáct mil od Le Puy. Byly to krásné dni. Le Monastier je známý výrobou krajek, opilstvím, nevázaným jazykem a jedinečnou pestrostí politických názorů. V tomto malém horském městečku totiž žijí stoupenci všech čtyř politických stran francouzských, legitimisté, orléanovci, imperialisté i republikáni. A všichni se tam vespolek nenávidí, jsou si protivní, pomlouvají se a osočují. Nadobro odložili i všechnu slušnou řeč, užívajíce jí už leda jen při obchodování nebo aby si vespolek v hospodské vřavě vyčítali lži. Je to čisté Polsko v horách. Shledal jsem však, že v tomto zmateném babyloně jsem středem pozornosti právě já. Kdekdo se úzkostlivě snažil být k cizinci vlídný a pomáhat mu. Nebyl to snad jen projev prostého pohostinství u horalů obvyklý, ani projev úžasu, s kterým se na mne dívali divíce se, že člověk jako já dobrovolně žije v Monastieru, ač by byl mohl žít kdekoli jinde na širém světě. Způsobila to do veliké míry má výprava; chystal jsem se totiž na cestu na jih Cevennami. Cestovatel toho druhu, jako jsem byl já, byl zjev v onom kraji dosud nevídaný a neslýchaný. Dívali se na mne s opovržením jako na někoho, kdo se připravuje na cestu na měsíc, přece však zase s uctivým zájmem jako na poutníka, který se vydává na výpravu k nehostinnému pólu. Všichni mi ochotně pomáhali v přípravách. Zástup přátel, majících se mnou účastenství, podporoval mě v kritické chvíli obchodního vyjednávání a nakupování. Jediný krok se neudělal, aby nebyl rozhlášen cinkáním sklenic u kulatého stolu a oslavován přátelským obědem nebo aspoň svačinou.
Bylo již hodně pozdě v říjnu, když jsem konečně byl přichystán vyrazit; v té výši, kudy běžela má cesta, nemohlo se již déle čekat na babí léto. Rozhodl jsem se, přestože snad nebudu tábořit v přírodě, mít aspoň u sebe vše, čeho je nutně třeba k táboření, neboť nic tak neruší duševní klid jako nutnost najít si se soumrakem střechu nad hlavou a ti, kdož se trmácejí pěšky, nemohou se vždy s jistotou bezpečit, že ve venkovské hospodě najdou dobré pohostinství. Stan, zejména pro osamělého poutníka, je na obtíž; s nesnázemi se staví a s nesnázemi se skládá. Ale také na pochodu je to příliš nápadná část vašich zavazadel. Zato spací pytel je stále pohotově. Potřebujete si jen do něho vlézt. Jeho účel je dvojí: na noc poslouží jako lůžko a ve dne jako tlumok. Ale přitom nehlásá do světa váš úmysl tábořit pod širým nebem každému, koho potkáte. Tohle je nesmírně důležité. Není?li totiž vaše tábořiště skryto, je to místo klidu zdroj neklidu; stáváte se věcí veřejnou. Družní venkované vás hned po časné večeři přijdou navštívit, spát smíte jen na půl oka, vstávat musíte před svítáním. Rozhodl jsem se tedy pro spací pytel. Po několika zájezdech do Le Puy, když jsem tam za drahé peníze pohostil sebe i své rádce, byl spací pytel nakreslen, sestaven, vyroben a s jásotem přinesen domů.
Dítě mé vynalézavosti bylo skoro šest stop dlouhé. Patřily k němu ještě dva zvláštní trojúhelníkové výstřižky, které v noci měly sloužit jako podušky, ve dne pak jeden jako horní a druhý jako dolní víko k ucpání pytle. Říkám tomu výrobku pytel, ale tak by se mohl nazývat jen ze zdvořilosti. Podobal se spíše dlouhému rohlíku nebo jaternici se zelenou nepromokavou plachtovinou zevně, uvnitř pak bylo modré beránčí rouno. Byl pohodlný jako tlumok, teplý a suchý jako lůžko. Pro jednoho bylo v něm přepychově mnoho místa volného a v nouzi by byl mohl posloužit i dvěma. Mohl jsem se v něm krásně schovat až po krk. Hlavu jsem svěřil kožené čepici, která se dala stáhnout přes uši a měla pásek zapínaný pod nosem; sloužil jako dýchací přístroj. Za prudkého a vytrvalého deště pak chtěl jsem si sám udělat stan nebo aspoň stánek z nepromokavého pláště zatíženého třemi kameny a opřeného o ohnutou větev.
Snadno se pochopí, že jsem tohle těžké břímě nemohl sám nosit na svých jen lidských bedrech. Nezbývalo tedy než vybrat si vhodného nosiče břemene. Nu, kůň je příliš jemný tvor mezi zvířaty, bázlivý větroplach, vybíravý v žrádle a choulostivý. Taktéž je trochu drahý a příliš neklidný, jankovitý, aby se mohl nechat o samotě. Byl bys tedy k svému tahounu připoután jako dva galejní otroci k sobě. Nebezpečí na cestě připraví ho nadobro o rozum, zkrátka je to spojenec nespolehlivý a náročný, který poutníkovi leda jen množí jeho cestovní trampoty. Já jsem potřeboval zvíře laciné, malé a otužilé, třeba hloupé, jen když bude mít klidnou povahu. Všechny tyto vlastnosti zřejmě ukazovaly na jedno: osla.
V Monastieru bydlil nějaký stařík, podle řeči trochu slabomyslný; běhávali za ním kluci a byl znám jako otec Adam. Otec Adam měl vozík, který mu tahala malá oslice, jen o málo větší než pes, šedá jako myška, s vlídnýma očima a vystouplou dolní čelistí. Cosi něžného a ušlechtilého bylo na tom zvířeti, jakási kvakerská uhlazenost zdobila tu šelmičku, která hned upoutala mou pozornost. Poprvé jsme se setkali na tržišti v Monastieru. Abych vyzkoušel její dobrou povahu, posazoval jsem jí na hřbet několik kluků z ulice. Ale jen se některý z nich usadil, už letěl přes hlavu dolů a válel se v prachu. Ponenáhlu však vyprchala z mladistvých srdcí všechna odvaha a místo ní se v nich zahnízdila nedůvěra, a když nastala nouze o ochotníky, musil jsem zkoušku ukončit. Ve vyjednávání mě již podporovala deputace mých přátel, ale jako by to nestačilo, seskupili se okolo mne všichni kupující i prodávající a pomáhali mi smlouvat. Otec Adam s oslicí byli skoro na půl hodiny středem živého a hlučného jednání a smlouvání, až konečně oslice přešla do mých rukou za 65 franků a sklínku brandy. Pytel stál mě již 80 franků a dvě sklenice piva, takže Modestina, jak jsem oslici vzápětí pokřtil, bylo zboží za všech okolností lacinější. Tak tomu také mělo být, neboť ta oslice byla jen nositelka mé matrace, neboli samočinná kostra lůžka na čtyřech nohách.
Poslední slovo jsem s otcem Adamem promluvil v síni s kulečníkem v kouzelné době ranního úsvitu, když jsem mu nabízel brandy. Přiznal se, že je velmi dojat tím rozloučením, a prohlásil, že oslici často kupovával běloučké, křehoučké žemličky, kdežto sám prý se spokojovával jen černým chlebem. Jenže tohle tvrzení podle souhlasného svědectví nejlepších lidí z městečka byl jen bezděčný vzlet jeho fantazie. Měl totiž v osadě špatnou pověst pro surové nakládání s ubohou oslicí. Jisté však je, že přitom uronil slzu, a ta slza stékajíc mu po tváři udělala tam zřejmou šmouhu.
Na radu ošemetného místního sedláře dal jsem si u něho udělat kožené sedýlko s kroužky, abych na ně uvázal svůj tlumok. Starostlivě jsem si doplnil svou výbavu a uspořádal oblečení. Do výzbroje a potřeb jsem si koupil revolver, lihovou lampičku a pánvičku na smažení, dále svítilnu s několika svíčkami po půl penny, veliký zavírák a objemnou koženou čutoru. Hlavní zavazadlo byly dvoje šaty z teplé látky, abych se měl do čeho převléci. Kromě toho obleku, který jsem měl na sobě, byly to cestovní turistické šaty z hrubé látky manšestrové, kožený kabátec a pletený svetr, několik knih a kobereček, kterého jsem užíval na cestách vlakem. Úpravou byl to vlastně také jen vak a výborně mi posloužil za studených nocí. Trvalá zásoba jídla byla zastoupena čokoládovým pečivem a konzervami s boloňskými uzenkami. To vše, kromě toho, co jsem sám nesl na sobě, dalo se snadno nacpat do vaku z ovčí kůže.
A naštěstí zastrčil jsem si tam ještě také jeden prázdný batoh, spíše protože se pohodlně nosil, než že by mě bylo bývalo napadlo, že bych ho na cestách mohl někdy potřebovat. Pro bližší potřebu vzal jsem si s sebou studenou skopovou kýtu, láhev beaulojais, jinou prázdnou láhev na mléko, šlehačku na vejce a velikou hromadu černého i bílého chleba, po příkladu otce Adama pro mne i pro oslici; jenže v mé úpravě věcí bylo určení chleba obrácené.
Obyvatelé Monastieru všech odstínů politického smýšlení shodně mi hrozili různými směšnými nehodami, jakož i nenadálou smrtí v mnohých překvapujících podobách. Zima, vlci, lupiči, především však noční čtveráctví byly mi dennodenně se zvláštní výmluvností připomínány a stavěny na oči. Přece však v těchto předpovědích chybělo skutečné a zřejmé nebezpečí: jako dobrý a poctivý křesťan byl jsem na svých cestách sužován svým vlastním břemenem. Než vypovím své nehody, dovolte mi dvěma slovy zachytit, jaké poučení mi dala má zkušenost. Je?li zavazadlo na obou koncích dobře staženo řemenem a visí?li po celé délce - nikoli snad aby bylo přeloženo dvojmo, pro všechno na světě! - přes sedlo, má cestovatel vyhráno. Sedlo se jistě nepřizpůsobí - to náleží k nedokonalostem našeho pomíjejícího života - jistě se smekne a samo od sebe zvrhne. Ale na každé silnici jsou po obou stranách kameny a člověk se brzy naučí vyvážit všechnu jeho snahu po "převratu" vhodným zatížením kamenem.
V den odchodu jsem jistě vstal brzy po páté, okolo šesté jsme začali nakládat na oslici a za pět minut poté válely se již všechny mé naděje v prachu pošlapány. Nákladové sedlo se totiž na Modestinině hřbetu neudrželo ani minutu. Vrátil jsem je jeho výrobci, s nímž jsem měl tak ošklivý výstup, že ulice před jeho krámem byla ode zdi ke zdi přecpána lidmi, kteří na nás civěli a poslouchali nás. Sedlo lítalo z ruky do ruky jako živé. Snad by bylo názornější říci, že jsme si je házeli na hlavu. A ovšem jsme se přitom jak náleží rozehřáli; byli jsme na sebe nevlídní a leccos jsme si řekli hezky pěkně od plic.
Měl jsem ještě jedno obyčejné nákladové sedlo na osla - říkají mu barde - které se hodilo Modestině na hřbet. Naložil jsem tedy své zboží na ni ještě jednou. Dvojí pytel, kožený kabát - bylo totiž teplo, takže jsem pochodoval bez kabátu - velikou šišku černého chleba, otevřený košík s bílým chlebem, skopovým masem a lahvemi. Všechno bylo k sobě přivázáno velmi umělou soustavou pracných uzlů, a když bylo dílo hotovo, díval jsem se na ně s pošetilou pýchou a spokojeností. V tak podivném nákladu zboží na palubě, složeném do rovnováhy nahoře na osličím hřbetu, který však zespodu nebyl ničím vyvážen, na zbrusu novém sedle dosud neužitém, a tedy neupraveném na tělo zvířete, s docela novými pásky, které, jak se přece dalo čekat, se vytáhnou a cestou uvolní - v tom by byl měl i cestovatel zcela nezkušený a bezstarostný tušit zárodek pohromy. Pracná soustava uzlů pak zase byla dílo příliš mnohých horlivých pomocníků, aby mohlo být vykonáno docela správně. Je pravda, že horlivě dotahovali pásky, že se někdy tři najednou koleny opírali o Modestininy boky a se zaťatými zuby utahovali. Ale později jsem se přesvědčil, že rozvážný člověk může bez násilí vykonat solidnější práci než půl tuctu rozpálených a nadšených pomocníků. Byl jsem tehdy ještě nováček, ani po nehodě se sedlem mi nic nemohlo zvrátit mou bezstarostnou jistotu. I vyšel jsem z vrátek stáje, jako vůl jde na porážku.