Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

I.

Oh, moje Manon! To juž není nesmělý Váš abbé,
jenž k sličné Manon chodil, stonavé a nudou slabé,

a při němž Manon doufávala: snad se dneska vzmuží
a začne slibovanou legendu o hříchu žlutých růží...

Oh, moje Manon! Zvykejte! Dnes hlas mám příliš tvrdý
a jako Geus jen na svůj hlad si mohu býti hrdý.

Já schválně opustil své soudruhy a rodná pole,
bych zazpívat Vám mohl kantilenu při viole,

a mstivou kantilenu, v níž by moje ústa chabá
Vám vyčtla, že jste spíše hladem nežli nudou slabá,

a v níž by vzmužily se moje oči bez tepla
nad legendou, jak luna dlouhým pláčem oslepla...

Vím, že má Manon všecka nervosní je z všeho toho,
že ráda by si lhala starou touhu pro někoho,

a zatím ticho trapné, ticho rozespalé všady
na uvítanou jinému se snáší nad zahrady.

II.

Do pusté naší krajiny ni měsíc nezasvítí,
vše bez vůně je, bez tepla, a marno něco síti -
jen tiše, tiše, Geusové, - prý musí to tak býti.

A zvony mdlé jsou, bez moci, a neprocitnou ani,
nemožno poplach zvoniti a dlouho do svítání -
jen tiše, tiše, Geusové, jen ztište svoje přání.

A na pláň dlouhou řaďte se a s ostřím v pěsti mstícím
se dejte do tmy na pochod ku Městům klidně spícím -
jen tiše, tiše, Geusové, za větrem žalujícím.

A cestou v polích ztracenou před brány připližte se,
los metejte, kdo nad spícím pěst svoji první vznese -
jen rychle, rychle, Geusové, za rod náš pomstěte se!

III.

To bylo lstivé kyrie, jež na večer vsí pustou lkalo,
za naše pole, které dlouhou bázní neplodné se stalo -
to byla prosba za teplo, jež hlas náš, mdlý a nevyspalý,
pro naše ženy chtěl, jež dlouhou bázní neplodné se staly.

To bylo lstivé kyrie za naše mladé ženy lysé,
my za ně denně prosili a štkali, ve tmách plazili se,
my bez reptání každým hladem pro ně mřeli ve svém žití -
však tímto hladem, Pane, tímto hladem nechtěli jsme mříti!

A když pak ve vášnivém náručí nám opět umíraly
i ženy poslední, jež dlouhou bázní neplodné se staly,
my se zaťatou, mstivou pěstí, se zaťatým, mstivým hledem
jsme smýkali tvým jménem, divoce ho ve tmách řvali:

že zrovna tuhle vášeň - slyšíš? slyšíš? - v našem těle snědém
my udusit a na oltář ti hodit nikdy nedovedem!