Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

VII.

Juž zvečera zarostlé prsty na varhanách únavou spaly,
a pod hřívou ryšavou dlouho kdos tajil svůj pláč,
neb lhalo tu všecko - i svíce, jež v temnotách pohasínaly,
i obrazy svatých: oh, zsinalé tváře vždy nejspíš snad lhaly...

Vše lhalo tu, všecko. I pižmová levkoje vůní svou lhala,
i luna, jež kohosi vzbuditi marně se vysilovala,
i veliká, zarostlá ruka, jež k ránu již bojácně spala,
a ryšavá hříva: oh, ryšavá hříva vždy nejvíc snad lhala.

Pak únavou zapadla luna, jež marně se vysilovala...

A svárlivé ruce, jež za dne se divoce ze zvyku rvaly,
se pomalu budily z mrákot, jak v bolestné závrati spaly,
a hubené, zarostlé prsty, jež ze všeho nejvíce lhaly,
tak bázlivě k hořením oktávám z ticha se přibližovaly

a hrály pak tichounké impromptu, bázlivé impromptu hrály.

VIII.

Je večer - černé mraky jdou
neplodnou, chorou krajinou
se modlit Anděl Páně...
Klekají tiše nad lada,
kde ironická nálada
mdle usmívá se na ně.

Je hříšný večer, večer mdlý,
nikdo se s nimi nemodlí.

A černé mraky k Věži jdou,
jež dříme v dálce za vodou,
a ruce věší na ni...
Však zvony mdlé jsou bez moci
a spí po dlouhé nemoci
a neprocitnou ani.

Je hříšný večer, večer mdlý,
ni zvony mé se nemodlí.

A zbožné mraky dále jdou
se svojí marnou modlitbou
a s tichým smutkem jejím...
A moje rusá nálada
mdle usmívá se na lada
a ironisuje jim:

Je hříšný večer, večer mdlý,
u nás se nikdo nemodlí.

IX.

Byl deštivý soumrak - a vítr se za řekou bál,
a světla se bála, a báli se nemocní psi,
již bojácně štěkali chvílemi z rozmoklých skal,
oh - báli se od včera, báli se do prázdných vsí.

Ač včera již navečer hnali je důtkami z bud,
než odešli za řeku, vítr kde bojácně pěl,
psi nemocní štěkali, štěkali z rozmoklých hrud,
hlas jejich vychrtlý chvílemi zimou se chvěl,

Neb v chalupách při lampě zkoušeli broušenou zbraň,
k půlnoci teprv, když běhoun se vesnicí hnal
a smluvené heslo dal: Staniž se - staniž se - staň!,
psy nemocné za klení hnali až do rodných skal -
a sami se srotili, sami na rozmoklou pláň.