ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rimbaud Jean-Nicolas Arthur (*20.10.1854 - †10.11.1891)

­­­­

Opilý koráb

  • báseň z roku 1871
  • název francouzského originálu: Le Bateau ivre

Opilý koráb ve francouzském originálu

Comme je descendais des Fleuves impassibles,
Je ne me sentis plus guidé par les haleurs:
Des Peaux-Rouges criards les avaient pris pour cibles,
Les ayant cloués nus aux poteaux de couleurs.

J'étais insoucieux de tous les équipages,
Porteur de blés flamands ou de cotons anglais.
Quand avec mes haleurs ont fini ces tapages,
Les Fleuves m'ont laissé descendre où je voulais.

Dans les clapotements furieux des marées,
Moi, l'autre hiver, plus sourd que les cerveaux d'enfants,
Je courus! Et les Péninsules démarrées
N'ont pas subi tohu-bohus plus triomphants.

La tempête a béni mes éveils maritimes.
Plus léger qu'un bouchon j'ai dansé sur les flots
Qu'on appelle rouleurs éternels de victimes,
Dix nuits, sans regretter l'oeil niais des falots!

Plus douce qu'aux enfants la chair des pommes sûres,
L'eau verte pénétra ma coque de sapin
Et des taches de vins bleus et des vomissures
Me lava, dispersant gouvernail et grappin.

Et dès lors, je me suis baigné dans le Poème
De la Mer, infusé d'astres, et lactescent,
Dévorant les azurs verts; où, flottaison blême
Et ravie, un noyé pensif parfois descend;

Où, teignant tout à coup les bleuités, délires
Et rhythmes lents sous les rutilements du jour,
Plus fortes que l'alcool, plus vastes que nos lyres,
Fermentent les rousseurs amères de l'amour!

Je sais les cieux crevant en éclairs, et les trombes
Et les ressacs et les courants: je sais le soir,
L'Aube exaltée ainsi qu'un peuple de colombes,
Et j'ai vu quelquefois ce que l'homme a cru voir!

J'ai vu le soleil bas, taché d'horreurs mystiques,
Illuminant de longs figements violets,
Pareils à des acteurs de drames très antiques
Les flots roulant au loin leurs frissons de volets!

J'ai rêvé la nuit verte aux neiges éblouies,
Baiser montant aux yeux des mers avec lenteurs,
La circulation des sèves inouïes,
Et l'éveil jaune et bleu des phosphores chanteurs!

J'ai suivi, des mois pleins, pareille aux vacheries
Hystériques, la houle à l'assaut des récifs,
Sans songer que les pieds lumineux des Maries
Pussent forcer le mufle aux Océans poussifs!

J'ai heurté, savez-vous, d'incroyables Florides
Mêlant aux fleurs des yeux de panthères à peaux
D'hommes ! Des arcs-en-ciel tendus comme des brides
Sous l'horizon des mers, à de glauques troupeaux!

J'ai vu fermenter les marais énormes, nasses
Où pourrit dans les joncs tout un Léviathan!
Des écroulements d'eaux au milieu des bonaces,
Et les lointains vers les gouffres cataractant!

Glaciers, soleils d'argent, flots nacreux, cieux de braises!
Échouages hideux au fond des golfes bruns
Où les serpents géants dévorés des punaises
Choient, des arbres tordus, avec de noirs parfums!

J'aurais voulu montrer aux enfants ces dorades
Du flot bleu, ces poissons d'or, ces poissons chantants.
- Des écumes de fleurs ont bercé mes dérades
Et d'ineffables vents m'ont ailé par instants.

Parfois, martyr lassé des pôles et des zones,
La mer dont le sanglot faisait mon roulis doux
Montait vers moi ses fleurs d'ombre aux ventouses jaunes
Et je restais, ainsi qu'une femme à genoux...

Presque île, ballottant sur mes bords les querelles
Et les fientes d'oiseaux clabaudeurs aux yeux blonds.
Et je voguais, lorsqu'à travers mes liens frêles
Des noyés descendaient dormir, à reculons!

Or moi, bateau perdu sous les cheveux des anses,
Jeté par l'ouragan dans l'éther sans oiseau,
Moi dont les Monitors et les voiliers des Hanses
N'auraient pas repêché la carcasse ivre d'eau;

Libre, fumant, monté de brumes violettes,
Moi qui trouais le ciel rougeoyant comme un mur
Qui porte, confiture exquise aux bons poètes,
Des lichens de soleil et des morves d'azur;

Qui courais, taché de lunules électriques,
Planche folle, escorté des hippocampes noirs,
Quand les juillets faisaient crouler à coups de triques
Les cieux ultramarins aux ardents entonnoirs;

Moi qui tremblais, sentant geindre à cinquante lieues
Le rut des Béhémots et les Maelstroms épais,
Fileur éternel des immobilités bleues,
Je regrette l'Europe aux anciens parapets!

J'ai vu des archipels sidéraux! et des îles
Dont les cieux délirants sont ouverts au vogueur:
- Est-ce en ces nuits sans fonds que tu dors et t'exiles,
Million d'oiseaux d'or, ô future Vigueur?

Mais, vrai, j'ai trop pleuré! Les Aubes sont navrantes.
Toute lune est atroce et tout soleil amer:
L'âcre amour m'a gonflé de torpeurs enivrantes.
Ô que ma quille éclate! Ô que j'aille à la mer!

Si je désire une eau d'Europe, c'est la flache
Noire et froide où vers le crépuscule embaumé
Un enfant accroupi plein de tristesse, lâche
Un bateau frêle comme un papillon de mai.

Je ne puis plus, baigné de vos langueurs, ô lames,
Enlever leur sillage aux porteurs de cotons,
Ni traverser l'orgueil des drapeaux et des flammes,
Ni nager sous les yeux horribles des pontons.

***

Opilý koráb v překladu Vítězslava Nezvala

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře -
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

***

Opilý koráb v překladu Františka Hrubína

Když plul jsem po proudu bezcitných Veletoků,
bez plavců už jsem byl, kdovíkde zhynuli:
ječící Rudoši je všechny po útoku
svlékli a přibili co terče na kůly.

Mužsto sem, mužstvo tam, nedbal jsem, převážím-li
anglickou bavlnu či vlámské obilí.
Kam a jak ženu se, řeky si sotva všimly,
když už ty randály s posádkou skončily.

A druhou zimu pak v zuřivém burácení
jsem se hnal, temnější než mozek děťátek,
na Poloostrovech, urvaných souší, není
hrůz triumfálnějších, víc zmatku nad zmatek.

Potom jsem na moři křest bouří přijal zkrátka,
vlny své oběti válely sem a tam,
po deset nocí jsem tancoval jako zátka,
rád, že jsem z očí všem pitomým svítílnám.

Sladší než dužina kyselých jablek děcku,
do kostry jedlové mi voda vnikla pak,
omyla z modrých vín a z blitin špínu všecku
a odnášela pryč mé kormidlo a hák.

Od těch dob koupal jsem se v mléčné básni moří
hvězdami nasáklých, k zeleným azurům
hltavě přisátých, v něž vzníceně se noří
tvář utopencova, bledá a plná dum,

kde modra potřísniv a delíria víry
a rytmy loudavé, jak mihotá se den,
prudší než alkohol, širší než vaše lyry,
kvas hořkých ryšavin se z lásky perlí ven.

Znám smrště, oblohy, jež blesky roztínají,
znám proudy, příboje a znám i večery
a úsvit vznícený jak holubice v máji,
a zřel jsem skutečnost vší vaší chiméry,

západ, jenž polosvit, mystický, hrůzyplný,
po zfialovělých sedlinách prostírá,
rekům z her pradávných se rovnající vlny,
jež s chvěním chocholů se nesou do šíra.

Snil jsem noc zelenou oslepujících sněhů,
polibků, zvolna se v zrak moří nořících,
šum neslýchaných míz v šíleném koloběhu,
zpěv modrých fosforů, v žluť procítajících.

Měsíce hleděl jsem, jak příboj s hysterií
páření v kravínech na bradle skáče, řve,
ó nikdy mordy těch funivých moří v říji
zářivé chodidlo Marie nepotře.

A plul jsem - víte to? - kol Florid plných divů,
kde květy mísí se s očima pardálů,
lidská pleť s uzdou duh, napjatou od přílivu
k obzorům nad stády sinavých přívalů.

Kvasící bažiny, obrovskou vrši z proutí,
v ní Leviatana hnít v sítí viděl jsem,
a strašné masy vod, jak v bezvětří se hroutí,
dálky, jak v propasti se řítí s rachotem,

ledovce, perleť vln a slunce stříbroskvoucí
a hnědé zálivy, ohyzdné vraky v nich
a obří hroznýše, v pachu se hnusně troucí,
co žráni od štěnic padají ve větvích.

Dorády modrých vln byl bych přál vidět dětem,
houf zlatých, zpěvných ryb. Mým poutím do dáli
žehnali květy pěn. A nevýslovným letem
tu a tam vichřice mě okřídlovaly.

Když jsem jak mučedník byl znaven pásy, póly,
tu moře, jehož vztek mě sladce kolébal,
s chapadly žlutými zvedlo své stinné stvoly:
jak žena klesl jsem a nemohl jsem dál.

A div ne ostrov už, jenž světlookých ptáků
trus a křik kolébá a věčnou šarvátku,
jen jsem se nadnášel a křehkou vazbou vraku
neživá těla v sen klesala pozpátku.

Tu v hřívě zálivů ztracen, tu do éteru
bez ptactva orkány vrhán, já, bouřlivák,
jejž plachetnice Hanz, ni Monitory věru
by nevylovily, já, vodou zpitý vrak,

já, volný, který se z mlh fialových noří,
nebesa proráží jako zeď žířící
a soply azuru a svrabem slunce hoří,
lízátky pro váš vkus, vy skvělí básníci,

černými koníčky provázen, pluje dálkou,
já, břevno šílené, pln mlunných puchýřů,
když ultramariny všech obloh svoji pálkou
rozbíjel července do žhnoucích trychtýřů,

já, jenž se otřásal, když uslyšel jsem živě
řvát hustý Maelstrom, ryk behémontích tlam,
věčný tkáč modravých strnutí, lítostivě
na staré předprsně Evropy vzpomínám.

Ostrov s oblohou, jež zeje hrůzyplně,
i archipely hvězd jsem viděl planoucí:
snad právě v exilu těch nocí nesčíselně
zlatého ptactva spí, ó Sílo budoucí!

Však příliš plakal jsem. Úsvity vždycky drtí.
Vždy slunce kruté je a z luny vždy jde strach.
Zpil jsem se láskou, vzdul a zmalátněl až k smrti.
Ó kéž mi praskne kýl! Kéž zmizím v hlubinách!

toužím-li po vodách Evropy, toužím vskutku
po černé, studené kaluži u křoví,
v níž vonným soumrakem hoch pouští si, pln smutku
lodičku křehoučkou jako motýl májový.

Už lodě s bavlnou předhonit nemám síly,
ve vašem stesku spíš, ó vlny, utonu,
ani plout nádherou vlajek a mířit k cíli
sledován hroznýma očima pontonů!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 10.01.2010

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jean-Nicolas Arthur Rimbaud - Opilý koráb







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­