ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rimbaud Jean-Nicolas Arthur (*20.10.1854 - †10.11.1891)

   
­­­­

Zlá krev (Sezóna v pekle)

Mám po svých galských předcích bledě modré oko, omezený mozek a neobratnost v boji. Můj oblek se mi zdá stejně barbarský jako jejich. Avšak nemaži si máslem vlasy.
Galové bývali ve stejné době nejnejapnější rasové na dobytek a žháři travin...
Mám po nich: modloslužebnictví a lásku k svatokrádeži; ó všecky neřesti, vztek, vilnost, velkolepou vilnost - zvláště lež a lenost.
Hrozím se všech zaměstnání. Zaměstnavatelé i dělníci, vesměs sprostí sedláci. Ruka s pérem se vyrovná ruce s pluhem. - Jaké století rukou! - Má ruka nebude nikdy k ničemu. A pak, služebnost zavádí příliš daleko. Počestnost žebroty mne hluboce zarmucuje. Zločinci se mi hnusí jako vykleštění: já, já jsem bez úhony a je mi to jedno.
Avšak kdo dal mému jazyku tolik lsti, že vedl a chránil až dosud mou lenost? Nepoužívaje k ničemu kloudnému ani svého těla, a lenivější nežli ropucha, žil jsem všude. V Evropě není ani jediná rodina, které bych neznal. - Tím míním rodiny, jako je moje, rodiny, které získaly všecko Prohlášením práv Člověka. - Znával jsem kdekterého syna rodiny!

Kdybych měl alespoň nějaké předchůdce, ať již ve kterémkoliv období francouzských dějin!
Avšak ne, nic.
Jsem si docela jist, že jsem byl vždycky nižšího původu. Nemám smysl pro odboj. Můj kmen se vzbouřil vždycky jen proto, aby mohl loupiti, tak jako vlci na nedobitou zvěř.
Odvolávám se na dějiny Francie, prvorozené dcery Církve. Možná, že jsem jako venkovan vykonal cestu do Svaté země: mám v hlavě cesty po švábských planinách, pohledy na Cařihrad, jeruzalémské valy; mariánský kult a dojetí nad Ukřižovaným se ve mně probouzí mezi tisíci světskými kouzelnými představami. - Sedím, malomocný, na rozbitých hrncích a na kopřivách pod zídkou leptanou sluncem. - Později jsem možná táboříval jako rejtar v Německu za nocí.
A ještě toto: tančím na rudé mýtině sabat se stařenami a dětmi.
Nepamatuji se na nic vzdálenějšího, leč na tuto zemi a na křesťanství. Mohl bych znovu a znovu nacházeti sebe sama v oné minulosti. Ale vždy o samotě; bez rodiny; jakou řečí jsem vlastně mluvil? Nikdy se neuvidím v Kristových radách; ani v radách Vrchností, zástupců Krista.
Co jsem byl zač v minulém století: znovu se nalézám až teprve dnes. Už není tuláků a neurčitých válek. Všecko zalehl nižší kmen - lid, jak se říká, a rozum, národ, věda.
Ó věda! Přišli již na všecko. Pro tělo i pro duši poslední pomazání - mají lékařství a filozofii, babské léky a vhodně upravené lidové písně. A zábavy knížat a zapovězené hry! Geografie, kosmografie, mechanika, chemie...
Věda, nová urozenost! Pokrok. Svět kráčí vpřed! Proč by se neobrátil? To je vidění čísel. Spějeme k Duchu. To je naprosto jisté. To je věštba, co říkám. Chápu, a poněvadž se neumím vyjádřit bez pohanských slov, raději bych chtěl mlčet.

Pohanská krev se vrací! Duch je blízko; proč mi Kristus nepomáhá, když dal mé duši urozenost a svobodu? Žel, Evangelium pominulo! Evangelium! Evangelium.
Mlsně očekávám Boha. Jsem od věčnosti nižšího původu.
Zde jsem na Armorickém pobřeží. Ať se za večera rozžehují města. Má denní práce je skončena; odjíždím z Evropy. Mořský vzduch spálí mé plíce; zkažená podnebí mne zahubí. Plavat, váleti trávu, lovit a zvlášť kouřiti; pít lihové nápoje, silné jako vroucí kov, jak to dělávali ti drazí předkové kolem ohňů.
Vrátím se s železnými údy, s temnou kůží, s divokým okem: budou usuzovati podle mé masky, že jsem ze silného kmene. Budu míti zlato: budu lenošný a surový. Ženy ošetřují takové kruté neduživce, vrátivší se z tropických krajin. Budu zapleten do politiky. Spasen.
Teď jsem proklatec, mám hrůzu z vlasti. Ze všeho nejlepší je hodně opilý spánek na písčitém břehu!

Neodjíždí se. - Dejme se tedy opět zdejšími cestami s břemenem své neřesti, která od té doby, co jsem začal užívati rozumu, zapustila do mého boku kořeny utrpení, která se vzpíná k nebi, bije mne, sráží a smýká mnou.
Pozůstatek nevinnosti a zbytek bázlivosti. Tak jest. Nevnášet do světa své znechucenosti a zrady.
Vzhůru! Pochod, břemeno, poušť, nuda a vztek.
Komu bych se pronajal? Které zvíře je třeba zbožňovati? Na jaký svatý obraz se máš obořit? Jaké srdce zkruším? Co bych měl tvrdit za lež? V jaké krvi se ubírati?
Raděj se mít na pozoru před spravedlností. - Krušný život, otupělost sama - nadzvednout vyschlou pěstí víko rakve, sednout si, udusiti se. Tak se vyhnout i starobě, i nebezpečí; strach není francouzská vlastnost.
Ach, jsem tak opuštěn, že obětuji své směřování k dokonalosti kterémukoliv božskému obrazu.
Ó mé sebezapření, ó má podivuhodná milosrdnosti, ovšem, že zde na zemi!
De profundis, Domine, jsem já ale hlupák!

Již za raného dětství jsem obdivoval zarytého zločince, za nímž vždy znovu zapadají vrata galeje; navštěvoval jsem krčmy a zájezdní hospůdky, jež patrně posvětil svým pobytem; díval jsem se jeho očima na modrou oblohu a na polní práci v květu; ve městech jsem větřil jeho neštěstí. Míval víc mravní síly nežli světec, víc zdravého rozumu než cestovatel - a sebe, sebe sama za svědka své slávy a svého práva.
Za zimních nocí, na cestách, bez přístřeší, bez šatu, bez chleba, svíral mé zledovělé srdce nějaký hlas: "Ať je to slabost nebo síla; to jsi ty, to je tvá síla. Nevíš ani kam, ani proč jdeš; vejdi kamkoliv, odpověz na všecko. Nelze tě zabít už o nic víc nežli mrtvolu." Ráno jsem míval tak zapadlý zrak a tak umrlé vzezření, že ti, jež jsem potkával, mne možná ani neviděli.
Bláto ve městech se mi zdálo náhle rudé a černé jako zrcadlo, když se míhá v sousedním pokoji lampa jak poklad v lese. Zavolal jsem mnoho zdaru, spatřiv na nebi moře plamenů a dýmu; a vlevo i napravo spoustu bohatství, plápolajícího jako miliarda blesků.
Ale prostopášnost a kamarádství se ženami mně bylo zatrženo. Neměl jsem dokonce ani žádného společníka. Viděl jsem se před rozjitřeným davem, tváří v tvář úderné četě, jak pláči nad neštěstím, které nechápali, a jak odpouštím! - Jak Johanka z Arku! - "Kněží, profesoři, učitelé, mýlíte se, vydávajíce mne do rukou spravedlnosti. Nikdy jsem nepatřil k tomuto lidu; nikdy jsem nebyl křesťan; jsem z kmene, který zpíval na mučidlech; nechápu zákony; nemám mravního smyslu; jsem hovado: jste na omylu."
Ano, zavřel jsem oči před vaším světlem. Jsem zvíře, jsem černoch; avšak mohu býti spasen. Vy jste nepraví černoši, zuřivci, ukrutníci, lakomcové. Kupče, ty jsi černoch; úředníku, ty jsi černoch; generále, ty jsi černoch; císaři, ty stará prašivino, ty jsi černoch; napil jsi se nezdaněného lihu z ďáblovy továrny. - Tento lid má své nadšení z horečky a rakoviny. Neduživci a staříkové jsou tak ctihodní, že volají přímo po tom, aby byli uvařeni. - Nejchytráčtější je opustiti tuto pevninu, po níž se potuluje šílenství, aby poskytlo rukojmí těmto ubožákům. Vstupuji věru do opravdového království Chamových dětí.
Znám ještě přírodu? Znám sebe sama? Už ani slova. Pohřbívám ve svém břiše umrlce. Výkřiky, buben, tanec, tanec, tanec! Ba nevidím už ani hodinu; kdy bude po mně veta, jakmile přistanou běloši.
Hlad, žízeň, výkřiky, tanec, tanec, tanec, tanec!

Běloši zakotvují na břehu. Dělo! Nezbývá, leč podrobiti se křtu, vzít na sebe šaty a pracovat. Milost poranila mé srdce. Nepředvídal jsem ji! Nikdy jsem nespáchal nic zlého. Napříště se mi ulehčí, budu ušetřen pokání. Má duše, která takřka odumřela jakémukoliv dobru a ve které se rodí světlo, vážné jak pohřební svíce, nepocítí výčitek. Osud synáčka z dobré rodiny, předčasná rakev, pokrytá průzračnými slzami. Prostopášnost je docela určitě blbá, neřest je stejně hloupá; je třeba odvrhnouti stranou všecku hnilobu. Avšak hodiny na věži už nebudou moci odbíjeti jen hodinu čiré bolesti. Dám se unést jako dítě, abych si pro zapomenutí na neštěstí hrál v ráji?
Rychle! Jsou ještě nějaké jiné životy? V bohatství nelze mít klidný spánek. Bohatství vždycky bývalo veřejným majetkem. Jedině božská láska uštědřuje klíče k poznání. Vidím, že příroda je jen divadlo dobroty. Sbohem, přeludy, ideály, omyly! Rozumný zpěv andělů zaznívá ze záchranné lodi: to je božská láska. - Dvě lásky! Mohu zemříti pozemskou láskou, umřít oddaností. Opustil jsem duše, jejichž utrpení vzroste mým odchodem! Vybrali jste si mne jediného z trosečníků. Což nejsou ti, kteří jimi zůstávají, mými přáteli?
Zachraňte je!
Přišel jsem k rozumu. Svět je dobrý. Budu blahořečiti životu. Budu mít v lásce své bratry. To již nejsou dětské sliby. Ani naděje na vyváznutí ze stáří a smrti. Bůh utvrzuje mou sílu a chválím Boha.

Již nejsem zamilován do nudy. Běsnění, prostopášnosti, ztřeštěnost, jejíž rozlety a pohromy dobře znám - celé to mé břemeno je složeno. Oceňme bez závrati rozsah mé nevinnosti.
Nebyl bych již schopen žádati o útěchu výpraskem. Nemyslím, že pluji na svatební hostinu s Ježíšem Kristem, kterého mám za tchána.
Nejsem již v zajetí svého rozumu. Řekl jsem: Bůh. Chci svobodu ve spáse: kterak jí dosáhnouti? Opustily mne frivolní choutky. Nepotřebuji už ani oddanosti, ani božské lásky. Netoužím lítostivě po století citlivých srdcí. Každý má svůj rozum, své pohrdání a milosrdenství: zachovávám si své místo na vrcholu tohoto andělského žebříku zdravého rozumu.
Co se týče zajištěného, domácího štěstí atd., ne, nemohu. Jsem příliš rozptýlen, příliš sláb. Život vzkvétá prací, stará pravda: ale co se týče mne, můj život není dost těžký, vzlétá a vznáší se vysoko nad činem, který je tak drahocenný světu.
Co je to ze mne za starou pannu, že nemám odvahy milovati smrt!
Kdyby mně Bůh popřál nebeského vzdušného klidu a modlitby, jak dávným světcům. - Světci, silní, poustevníci, umělci, jakých už není potřeba.
Ustavičná fraška? Má nevinnost by mne rozplakala. Život je fraška, v níž hraje kdekdo.
Dosti! Ejhle trest! - Kupředu!
Och, plíce pálí, hučí ve spáncích! Noc se mi převaluje v očích za světla!
Srdce... údy...
Kam sejde? Do boje? Jsem sláb. Ostatní postupují kupředu. Nářadí, zbraně... čas!...
Palte! Palte do mne! Tak! Nebo se vzdám. - Zbabělci! - Zabíjím se. Vrhám se pod koňská kopyta! Ach! Zvyknu tomu.
To by byl francouzský život, pěšinka cti!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 20.10.2019

­­­­

Diskuse k úryvku
Jean-Nicolas Arthur Rimbaud - Zlá krev (Sezóna v pekle)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­