Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vydáno 21. června 1912

Sedím již čtyry měsíce ve vyšetřovací vazbě a ještě jsem se nepřiznal, co jsem udělal se svým malým synovcem - čtyřletým Mílou Klognerů.
Obávám se, že kdybych řekl, kde jsem ho zanechal, že bych se už ho, až by ho našli, nezbavil. Vím, že by první jeho slova byla: "Proč pak tady sedíš?" To nešťastné jeho: "Proč?"
Před více než čtyřmi měsíci slíbili Mílovi jeho rodiče, že s ním jeho strýček, totiž já, půjde na procházku. Chtěj nechtěj musel jsem s ním jít, slíbiv nešťastným rodičům, že toho chytrého chlapečka přivedu zas v pořádku nazpátek.
Také jsem mu hned, jakmile jsme vyšli z domu, řekl: "Drž se mne za ruku, aby se ti nic nestalo."
"Proč se mně nemá nic stát?" s touto otázkou překvapilo mne hned to chytré dítě.
"Víš, Miloušku, mohli by tě přejet?"
"Proč by zrovna mne přejeli, proč pak nepřejedou tebe?"
"Ty jsi ještě malinký."
"Proč pak jsem malinký?"
"Poněvadž ti jsou teprve čtyry roky."
"A proč mně jsou teprve čtyry roky?"
"Poněvadž ti není pět."
"A co kdyby mně bylo pět?"
"Pak bys byl o rok starší."
"Co je to starší?"
"Vidíš, tamhle ta slečna je už starší."
"Proč říkáš, strýčku, tamhle ta?"
"Poněvadž, miláčku, není to tahle, co jde naproti."
"Jakto, tahle?"
"Víš, Miloušku, mlč už hezky."
"Proč mám mlčet hezky?"
Dal jsem mu pohlavek.
Kluk se dal do pláče a já mu řekl: "Tak už nebreč." Utřel si rukávem oči a otázal se mne nevinně: "Proč nemám brečet?"
"Poněvadž jsi muž."
"A proč jsem muž?"
"Poněvadž nejsi holčička."
"Proč nejsem holčička?"
"Poněvadž, milé dítě, nosíš kalhotky, ostatně se to dovíš, až budeš starší."
"Ty nosíš taky kalhotky, strýčku?"
"Vždyť to vidíš, Miloušku!"
"Proč nejseš, strýčku, ty taky chlapeček, jako já?"
"Poněvadž jsem už z toho vyrosť."
"Vyrostu já taky tak?"
"Taky vyrosteš a teď už drž hubu."
"Proč mám držet hubu?"
"Poněvadž bych tě hodil do řeky."
"A to bych byl rád, strýčku." Nyní bylo na mne, aby já se ho optal: "A proč bys byl rád, Miloušku?"
"Poněvadž bych dělal parníček."
"A jak bys dělal parníček?"
"Já bych si odfukoval, strýčku, a po mně by lezli lidi a zvonili by. Já bych dělal parníček "Chuchle" a vyplivoval bych oheň." Náhle obrátil svou pozornost na muže, který kropil ulici. "Proč pak ten pán kropí ulici?"
"Poněvadž splachuje prach."
"Proč pak nás nepostříká?"
"Poněvadž nesmí."
"Proč pak nesmí?"
"Poněvadž by nám zkazil šaty."
"Proč by nám zkazil šaty?"
"Vodou, synáčku."
"A proč vodou?"
"Poněvadž kropí jí a ne pivem."
"A proč nekropí pivem?"
"Poněvadž by se opil."
"A proč by se opil. Ty se taky opíjíš, strýčku, to říká maminka. Proč jsi prase, strýčku?"
"Tomu ty nerozumíš, Miloušku, ale teď už mlč, nebo tě praštím."
"A proč mne praštíš?"
"Poněvadž mně na dáváš."
"Proč bych ti nenadával,doma ti také nadávají."
"Ale to není od nich hezké."
"Od tebe to taky není hezké, strýčku."
Dal jsem mu nový pohlavek. Ani nemrkl a řekl: "Viď, že nesmím plakat, ty taky nepláčeš, když tě teta praští. A proč tě praští?" Dal jsem mu buchtu do zad. Zamlčel se a pak, jako by se ani nechumelilo, zvolal: "Proč tyhle domy nemají vzadu dveře, proč je máji právě tadyhle?"
"Poněvadž by tam nikdo nemohl se dostat."
"A proč by se tam měl dostat?"
"Poněvadž tam bydlí."
"A proč tam bydlí?"
"Poněvadž musí."
"A proč musí?"
"Poněvadž nechce spát na ulici."
"A proč nechce spát na ulici."
"Poněvadž je pořádný člověk."
Zamlčel se a řekl: "Ale ty tady, strýčku, nebydlíš." Na to následovala celá řada otázek: "Proč se stromu říká strom, proč ten strom má větve nahoru, jestli by ze stromu nešly udělat bubliny, proč bublina praskne, proč já vypadám jako bublina, kdy prasknu? (což provázel prosbou, abych praskl za rohem).
Když jsme uviděli psa, tázal se, proč to není kočka (nový pohlavek). Velká pausa, v jeho hlavičce rodily se zatím nové otázky. "Proč, strýčku, nedělají z anděla strážného koblihy?"
"Proč jsem zpocený?"
"Proč, když je ti horko, nevyplazuješ, strýčku, jazyk, jako pes."
"Proč nejsi pes a jsi slon?"
"Proč máš rypák, strýčku?"
Šli jsme kolem nádraží. Řekl jsem k němu zoufale: "Nejel bys rád do Uher?"
"Proč bych jel rád do Uher, strýčku?"
"Poněvadž ti koupím lístek a pojedeme hezky spolu; víš po mašině." Zatleskl ručičkama a zvolal: "Já budu taky funět."
"Jen fuň, chlapečku."
"Já budu pouštět páru."
"Dělej, co chceš, Miloušku." A koupil jsem dva lístky na Puszta Magyarad, směrem k Fíizes-Gyarmatu na poslední stanici uprostřed nesmírné pusty. Podotýkám, že to chytré dítě stále se ptalo: "Kdy pak už budem na místě, kdy pak mne odložíš."
Konečně se toho dočkalo. Šli jsme ze stanice Puszta Magyarad hluboko do pusty přes půl druhého dne a tam uprostřed řekl jsem Mílovi, aby na mne čekal. "Proč mám čekat, strýčku?"
"Poněvadž jsi takový rozoumek." A rychle jsem se vzdálil. Jen za sebou slyšel jsem jeho nevinný hlásek: "Proč utíkáš, strýčku?" a za chvíli na to: "Proč mně, strýčku, štípají brabenečkové?"...
A to jest moje zpověď.