ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Winter Zikmund (*27.12.1846 - †12.06.1912)

­­­­

Zlatá doba měst českých (2)

V ulicích

Hradbami město objato po svém založení a vysazení. V té ohradě byla stavení starší slovanské osady (pokud nezaloženo město na místě zhola novém). Ze starých asi prostinkých staveb strženo, co se nehodilo. Nové domy stavěny v ohradě městské již zpočátku zajisté dle pravidla, aby kdesi na příhodném místě bylo středisko města - rynk - a k němu aby od tří bran a fortny, tedy od čtyř stran, sbíhaly se hlavní ulice, pokud možno do každého rohu dvě. Pravidelné takové založení náměstí a ulic měla Plzeň a Budějovice. Kde již bylo trhové podhradí slovanské s domy, tu ovšem nedělo se všecko dle pravidla. Také ráz půdy, její nerovnost, stoupání a pokles, sklon k vodě měl v tom svoje rozhodující slovo a měnil pravidlo. Celek dopadl obyčejně harmonicky, snad nechtíc.

Proti pravidlu jsou ze znamenitých českých měst dvě pořízena, jedno staré z 13. věku, druhé mladší z věku 15.: Kutná Hora a Tábor. Starého Tábora ulice svědčiti se zdají, že město zřízeno z vojenského tábora a k vojenské obraně připraveny i ulice. Stará Hora Kutná jest labyrint plácků a uliček sem tam se rozbíhajících, jež ukazují, že město vzniklo z hromádky havířských osad a sídel různo postavených a posléze nějakou hradbou objatých.

Ulice starých měst byly podle našich pojmů dnešních ouzky. Širší ulice vznikají teprve pokrokem času, větší vzdělaností, pocházející z hutnějšího života hospodářského. Viděti to na pražském Městě Novém, od Karla IV. zřízeném. Tu jsou ulice proti staroměstským hlavním ulicím dvénásob široké. Co však Karel IV. pokládal za dostatečnou šířku ke komunikaci, to poznati jest na pražském slavném jeho mostě, který jako každý most jest pokračováním ulice. Založen r. 1357. Dnešnímu životu jest Karlův most až běda úzký a našim potomkům asi brzo budou úzky mosty dnes budované. A starší most písecký jest ještě užší nežli Karlův.

Ulice starých měst bývaly klikatý a křižovaly se často. V takové křižovatce vstavováno na některém nárožním domě ve výklenku posvátné znamení, soška, boží muka, obraz, jako tak dosud na silničních křižovatkách. Volá se tím pomoc boží proti zlým příhodám na cestě. Po obou stranách ulice vlekly se stružky, do nichž z domů vylévána špína; do nich také voda kapaličná sváděla se ze žlabů dřevěných, z domů daleko ven nepěkně čouhajících. Cesta mezi stružkou a domem náležela k domu, byla stezkou; jsouc asi lépe ubitá, byla zajisté pramateří nynějších chodníků. Ostatek ulice mezi oběma stružkami byl určen vozům a náležel obci.

Chodcům na úzké stezce při domě překážel často svah, častěji kamenné lávky a dřevěné krámce na domech položené i kůly do země vpravené, po nichž sudy spouštěny do sklepů. Musil tedy chodec začasté zajíti si na obec, do bláta. A že i vůz nelíbezně zavaditi mohl o domy a uraziti kus rohu, toho důkazem jsou ochranné paty - patníky - tu a tam dosud zachované.

Jako mosty jsou prodloužením čili pokračováním ulic, tak loubí neboli podsíně jsou rozšířením ulic a náměstí. Zvykem italských měst již v starší době vznikalo loubí proto, aby za deště trhovci i obecenstvo mohlo se krýti. Podsíně přispívají k malebnosti městských pohledů.

Dlouho do nové doby nebyly v městech všecky ulice dlážděny. Paříž dláždili konec 12. věku. V Němcích nezačali dříve než ve 14. věku. A tak i u nás. Prahu začali dlážditi za krále Jana r. 1329. V Lounech snad dláždili o něco dřív. Toť se ví, že nejprve dlážděn rynk a po něm čtyři hlavní ulice, byť ne celé. Ostatek necháván budoucnosti a potomkům. Pražany k tomu kulturnímu pokroku nutívali občas králové vždy týmž důvodem, který již Karel IV. jim pověděl, aby totiž vydlážděním pominuly smrady a bláta. Proto králové poskytovali měšťanům právo vybírati od vozů dlažebné. Dláždění nebývalo tak rovné, jako se snaží v některých přednějších ulicích býti dnes. Do písku vbito a natlačeno kamenů a kaménků všech forem a hran a beranem železným to kamení tak urovnáno, že by chůze dnešním botám a botičkám byla nadmíru nepříjemná. Ale ať bylo hrbolaté jak bylo, zdravotní pokrok to byl.

Jináče i při dláždění bývalo v starodávných městech k ohyzdě mnoho jiných věcí, tou měrou u nás dnes nemožných. Naši předkové například čistotu sobě nařizovali za všecky časy, ale neuměli v městě poříditi to, aby skutečně bylo čisto. Cožpak to vydá, když město se úředně čistí jen čtyřikrát za rok? Čistili obyčejně před svátky, po jarmárce, a měl-li přijeti královský zástupce dosazovat konšelů. Stružky byly i po vydláždění pořád plny a nevoněly, zvláště ne za parného léta; měšťané zvykli sobě, že to, čeho nechtěli míti doma, to chutě vyhazovali a vylévali oknem, takže zvláště v noci nebylo radno kráčeti podél domů. Řemeslnické nečistoty, zvláště řezníkovy, mydlářovy, jirchářovy a jiných, tlačily se obyčejně samy do ulice, jindy jim obyvatelé ochotně pomáhali. Ba úředně bylo nařízeno měšťanům, když je déšť, aby hnoje z domů tlačili do ulic. Je jisto, že i v dlážděných ulicích - natož v nedlážděných - vždy bylo bláta dosti. Za onoho času bylo to jak tak snesitelno, poněvadž nejezdilo po ulicích tolik vozů jako dnes. Tenkráte páni i měšťané jezdili, když kam musili, spíš na koni. Nejhůř ovšem bylo v blátě těžkému nákladnímu vozu. Dámy vznešené v Praze dávaly se nositi na nosítkách a nosiči snažili se proniknouti se svým naloženým vzácným domečkem po stezce při domech. A o těch stezkách, když se blátem naplnily, bylo nařízeno pravidlo, aby hořejší soused hrnul bláto k sousedovi, ten měl hrnouti dále a tak i ostatní sousedé po řadě. Když pak hromada narostla, že jí soused již nepohnul, zanechal ji a tak poležela kupa bláta a smetí až do deště nebo do úředního čištění, kdy z radnice vysláni lidé a vozy s koni na to.

Před pivovary po celý rok válely se haldy dřev dlouhých pivovarských, na kterých se děti batolily a dováděly. Nočně na těch haldách spávali pobudové všelijací. Byly však ještě jiné úhony. Ulici města Pražského a ovšem venkovského třeba také oživiti vepříkem, který se zatoulal, husami, slepicemi. Vepříti vbíhali i ke kostelu a na hřbitov u kostela i ke škole. Litoměřičtí teprve r. 1545 usnesli se, kdo by chtěl chovati svině a vepře, aby jich na rynk ani na ulici nevypouštěl pod pokutou, a žákům uložili, kdyby spatřili vepře na hřbitově, aby jej bez odporu zajali a ve škole snědli. Lze sobě představiti tu honbu žákovskou, když takový pitomý tvoreček přišel se na školu podívat.

Řezníci a jiní sousedé chovali v městech také veliký dobytek a pasáci jejich co den vyháněli krávy a ovce na pastvu. Tak i v pražských městech.

Když světlo denní zhaslo slunce západem, ulice potemněly a tmavé ulice neosvěcovány. Zato chodec noční byl povinen míti lucernu svou nebo svítící louč. Kdo šel beze světla, byl podezřelý. Praze teprve císař Rudolf nařídil, aby smolnice kladeny byly na pánve železné při nárožních domech připevněné. To potom zavedeno i leckde v městech venkovských. Domky v ulicích bývaly co do podoby, velikosti a výpravnosti nestejný. Na rynku byly největší, kamenné a slohem své nebo předešlé doby nejparádnější, však čím dále od náměstí, tím skrovnější domů výstavnost; bývají také jen ze dřeva, až naposled k městským zdem nejedná ocitla se v ulici chalupa po selsku roubená, ba i chatrč, v jejichž oknech malinkých byly po starodávnu ještě pergamenové mázdry, a ne drahé sklo.

Obmezenost městské ohrady zvláště ve starších městech vynutila, že domy, aby se jich na obmezený prostor vešlo více, nemohly stavěny býti do šíře. Zato hnány spíš do výšky a do hloubky. Čelem domu, do ulice obráceným, byla tedy užší strana domu. Poněvadž při zakládání Nového Města pražského Karlem IV. bylo místa drahně - bylo tu množství polí -, nebylo potřebí stavěti domy úzké; novoměstské domy měly od počátku většinou čela neboli průčelí široká. To bylo tenkrát tedy město moderní. Jenže bylo stavěno velmi rychle a nenákladně. Uvnitř v domech byly místnosti již v 14. věku rozděleny tak, že za vraty obyčejně byla prostornější síň, které říkali dolejší mázhauz. Z té šlo se do dvora a po schodech vystupovalo se na mázhauz hořejší, uzavřitý.

V dolejším mázhauze byly po jedné nebo po obou stranách dvéře do komor klenutých. Také tu byly padací dvéře, jež vedly do sklepa pod zem, do sklepa vlhkého (do lochu, do pivnice). Z hořejšího mázhauzu chodilo se do hlavní světnice, která bývala osvětlena aspoň dvěma okny, a do komor po jednom okně. Jedna z komor byla na spaní, přestože všecky bývaly cihlami dlážděny, a ne prkny. I ty komory, byly-li klenuty, sluly sklepy.

Bylo-li v domě druhé patro, to mělo v sobě spíš jen samé komory. Někdy arci bylo rozvržení místností v patrech stejné. Rozvrh světnic a komor byl zvenčí domu patrn na oknech; dvě okna blízko sebe značí světnici a okno osamělé trochu podál náleží komoře. Staří stavěli si byty zevnitř na venek, dbajíce svého pohodlí a nedbajíce toho, aby okna všecka, jako dnes se děje, byla souměrně ve zdi rozdělena, ať to v bytě pohodlno, či ne.

Sloh a umělecká nastrojenost domu shrnovala se zevně na průčelí. Od prvních dob městských až téměř do půlky 16. věku jest sloh a ráz domů gotický. V první době přísně gotický, od hrany 15. věku vybujněle. Gotika přišla s městy. Přišla z Francie do Němec a jinam. Nejprve se jí uchopily kostely, zalíbil se její lomený nebo hrotitý oblouk, klenba křížová na žebrech spočívající a vůbec celá konstrukce (kostra) i s opěracími pilíři, které držely stavbu tak pevně, že zdi mohly se směle ztenčiti a hnáti i s okny do veliké výšky. Měšťané na svých domech, které se nehnaly do vzdušných výšek, uváděli jen vnější drobnosti gotického slohu, nejspíš ostění dveří a oken. Jako konstruktivní část nového slohu do měšťanských domů dostala se křížová klenba, tu hrubší, tu jemnější a ozdobná, jako známe takovou sličnou klenbu hvězdovou v jednom domě Malého náměstí staroměstského. Hrubší silná klenbová žebra gotická jsou dosavade na některých nejstarších podsíních nebo loubích.

Za vlády Jiřího a Vladislava rozmohla se u nás gotika posledního rozvoje, gotika pozdní, vybujnělá. I malíři pomáhali té bujnosti. Jen vizte, kterak neklidně malíř vymaloval trůn králi Vladislavovi na obrázku; vizte, jak obě fialy trůnu se ohýbají, klidně, rovně státi nemohouce. Staviteli a představiteli té bujné gotiky jsou u nás Rejsek a Beneš z Pistova, onen svou monumentální Prašnou branou v Praze, tento svým Vladislavským sálem (1483), který jest z nejkrásnějších "paláců" v Evropě. Těm mistrům se nelíbily pravidelné formy dosavadní, byly jim strnulé, ba i chudé, začali tedy sloh přeplňovati kamennými ozdobami, do oken chrámových dávali spletitější kružbu, z jednoho pramene u nich i tři žebra vyrůstají a splétají se v sítě oku velmi vděčné. Ostění dveří skládají z prutů, žlábků na koncích se protínajících, jakž zříti na portále chrudimském. Vznikají z kamenných ozdob pletiva jako ze suchých větví skládaná, čehož vzor na orloji v Praze a na královské oratoři u Sv. Víta. V té době na hraně sto letí 15. a 16. bylo všude množství domů městských přestavováno v malebném tom slohu Rejskově. Přitom v oblibu vešlo stavěti arkýře při domech, pokojíčky to ze zdi vystupující; zdvíhaly se buď na pilíři zděném již od země do výše stavěném, buď vydány byly na krakorcích ze zdi vypuštěných.

Štíty na vrcholu domů byly za celou dobu gotickou buď podoby trojce, v obryse hladkého nebo ozubeného. Ozubený štít z gotické doby zachoval se do té chvíle v Praze jediný, a to nad týnskou farou. Dobře si ho všiml malíř Aleš a nakreslil ho na obrázku (78), kdež ho čtoucí musí trochu hledati, ale najde ho. Hladký štít gotický trojhranný býval dosti často ani ne všecek z cihel, ale skládali ho ze zdiva hrázděného, trámy prokládaného, jak to zříti na domech města Budyně. V době pozdní gotiky, která v dekoraci hýřila, dostaly se na domovité štíty ozdoby kamenné ve formě oblouků a obloučků, preclíků a pruhů, čímž se dodnes pochloubati mohou některé vzácné domy v Plzni a na Táboře. Štíty gotické byly vždy vysoký, neboť staří stavěli vysoké, strmé krovy, aby ze střechy snáze padal sníh a netížil ji.celistvých domů gotických zachovalo se mála Z těch pravzácných staveb jest kamenný dům v Hoře z konce 15. věku. Nad arkýřem zdvíhá se tu gotický štít hrotitý, jehož základna a strany jsou zdobeny ratolestmi, lupeny; v nich honí se zvířata podivná. Ramena štítu krášlena jsou dvanácti dračími hlavami. Dole v rozích jsou dva jezdci, kteří se chystají k boji. Nad jezdci pnou se ve štítě tři gotická okna s ozdobnými římsami; nad nimi z gotických ozdob vynikají znaky Slez a Moravy. Český lev, jenž byl uprostřed, zmizel. K vrcholku umístěn jest strom rajský s Adamem a Evou. Pod okny zdobí plochy znaky havířů i znak města z doby krále Jiřího, v níž bezpochyby dům vznikl. Ze znamenitého gotického domu Sokola z Mor v Lounech, postaveného mezi lety 1470 až 1480, zvenčí na průčelí zůstal arkýř, v jehož podstavci zaklenutém do lomeného oblouku jest vchod do domu. Vpředu v arkýři jsou dvě okna obroubená po goticku kraby (hrbolky) a liliemi; nad každým oknem je trojhranná lomenice. Podobná okna jsou i po stranách arkýře. Nahoře konec zdi zdobí ozubená římsa, nad kterouž se pne sedlová střecha gotická, ale nová. Uvnitř toho domu zbyl vlastně jen veliký pokoj s gotickou klenbou, na níž se dvakrát křižují žebra, vybíhající od samé podlahy. Klenbu sprostnější uvnitř domu z téže doby pozdní gotiky. Je tu znázorněna světnice jednoho domu v Hradci Jindřichově.

V 16. věku berou na sebe městské domy jiný umělecký ráz. Vešla do Čech z Itálie renesance, kterou tam Vlaši pěstovali již o celé století dřív. Byl to sloh, v němž užito řeckých a římských forem (sloupů, kládí, oblouků) k novým konstruktivním zásadám stavitelským, dle nichž harmonicky kupily se hmoty, žádající prostor větších a více světla. Tím slohem novým ustupovaly hranaté a lomené formy gotické obloukům okrouhlým a liniím vodorovným, žebrové klenby ustoupily klenutí valenému. V umění veškerém renesance vůbec značí veselejší názor na svět a snahu po přirozené, oku lahodné formě.

U nás renesance uváděna za mnoho let jen po kouscích. Toť právě její povaha, že jednotlivé ozdobné kusy mohou samy o sobě obstáti i třeba na stavbě starého slohu gotického. Pokud povědomo, první renesanční památka u nás jest z r. 1494 na oknech Vladislavského sálu v Praze, což mimochodem svědčí, že slavný mistr Beneš z Pistova nebyl nepřítelem nových nebo moderních forem.

Zpočátku naši zedníci a kameníci uváděli novou módu, nový sloh sami, a to podle rytin, které z Itálie docházely přes Alpy čím dál víc. Je také na těch prvních pracích našich (proto renesance) znáti jakous neobratnost, nezvyklost. Zvláště hlavice korintských sloupů bývají nemotorny. Ale kolem r. 1530 Jan z Pernštejna volal do Pardubic vlaské mistry a tovaryše, tedy hotové odborníky v novém slohu, aby mu přestavěli zámek. V týž čas volal Petr z Rožmberka k sobě Vlachy. Potom hned r. 1535 vlaští mistři přišli na královo zavolání do Prahy, aby tu nad městem postavili Belvedér, letohrad královně, který se do té chvíle stkví v plné kráse čistého umění vlaského. Vlaši pak bez přetrží za celé 16. století (i dále) chodili k nám ze severních končin Itálie, od tamějších jezer ("jezerní Vlaši") i od švýcarských hor příležících. Ale ta renesance, kterou Vlaši a při nich i naši mistři ustrojili na půdě našeho království, jest - vyjma Belvedér - poněkud jiná nežli ryze vlaská; jest změněná a přizpůsobená zdejším stavebním a podnebním poměrům. Vlaši byli jmenovitě přinuceni přibrati do svého lombardského slohu dosavadní české vysoké štíty domovité, které ovšem přeformovali renesančně. Hlavně pro tyto štíty, jakožto znamení nejpatrnější, zove se ta renesance "českou", arci ne tím rozumem, že každý její kus byl výrazem českého ducha. Skutkem je to "vlaská renesance v Čechách". Vlaši postavili proběhem 16. století několik velikých monumentálních zámků (nyní Schwarzenberský v Praze r. 1545-1563, zámek v Litomyšli 1568-1573), plzeňskou radnici (r. 1554), která jest jako palác, a posléze okrouhlý altán v Hradci Jindřichově (r. 1579-1593). Tyto jmenované stavby jsou typické a staly se "české renesanci" pro okolí daleko široko vzorem aspoň v jednotlivostech.

K přestavbě celých domů na renesanční způsob došlo v Praze větší měrou teprve po velikém požáru malostranském r. 1541. Také venkovských měst domy předělávány ne dřív nežli kolem půlky 16. století. Litoměřičtí konšelé byli bezpochyby z prvních, kteří r. 1541 rozkázali svým měšťanům, aby stavěli štíty pro ozdobu města. To mínili štíty módy nové, renesanční, místo dosavadních prostých trojhranů. Při přestavbě měšťanských domů ve způsob renesanční však nečekejme množství světla v domech ani valného rozšíření místností. Obyčejně zůstávalo stavební městiště v původním obmezení, na dolejší gotickou část domu stavitel postavil dům renesanční, kolik tu mohl prostor rozšířiti? To bylo možno jen při panských zámcích, kteréž stavěny zgruntu a na velikých plochách. Sem nastěhovala se renesance s plným svým jasem a vzduchem. V městě to bylo poněkud možno jen tu, kde majitel, získav staré domy dva podle sebe, oba strhl a na jejich místo postavil jediný. Městské domy renesanční tedy většinou zůstaly úzky a místnosti uvnitř zůstaly v starodávném rozdělení a rozložení, jen to zajisté změněno na lepší, že okna proražena obšírnější, tedy že přece vcházelo pak světla víc, a že přidáno domu namnoze patro druhé, vyšší.

Nejvýraznější znak české renesance na městských domech jsou štíty. Nejrozšířenější po všem království i na Moravě jsou štíty obrysů zvonových a štíty se závity (voluty) o rozmanitých formách. Jeden takový zvonový lze aspoň ze strany poznati na obrázku (41). Obrázek ještě jináče zajímavý; jednak tím renesančním arkýřem, který visí na rohu jako vlaštovčí hnízdo, pak tím, že v tomto domě v Litomyšli bývala slavná bratrská tiskárna, a naposled i tím, že tu bydlil slavný spisovatel Jirásek, který před zbořením domu toho učinil si náčrtek, dle něhož pořízen tento obrázek.

Plocha těch zvonových a volutových štítů dělena byla vodorovnými římsami, pásy v několik pater a polopilířky (pilastry) ji dělily v pole souměrná a často velmi pěkně a vtipně skládaná. Bohatější štíty bývají o třech i čtyřech stupních neboli patrech a obyčejně každé patro mívá svoje voluty neb aspoň linii prohnutou, jakož pěkně se nese na dvou štítech obrazu. Jsou to štíty ve Voticích. Snadno spočítáš na podstavci (na atice) tři patra, z nich nejdolejší rozděleno v šest polí, hořejší ve čtyři a nejvyšší ve dvě. Na vrcholu i na koncích každého patra v štítě bývají kamenné makovičky, vázy nebo jiná ozdoba, jež obrys oživuje.

V Plzni Vlaši oblíbili sobě dávati na štíty lehké korouhvičky ple chové. Na jihu našeho království vyskytují se domovní štíty mimo volutové ještě jiné, zvláštní, dvojího rázu. Jeden takovýto: Na vy sokém podkladě, který jest na pohled jakoby pokračování prů čelní zdi, rozložen jest štít ozubený jako nějaká pevnost a ozdobený věžicemi se střílnami falešnými. Prapodivný to nápad a ne ošklivý. Dokonalý vzor takového štítu mají v Třeboni na domě U koníčka, který jest z r. 1544. Podobné štíty byly a ještě jsou v Budějovicích, v Prachaticích, v Sušici, v Pelhřimově a oklikou přes Moravu dostal se ten jihočeský štít až do Německého Brodu.

Druhého způsobu jihočeský štít je složen z oblouků; buď jsou to polokruhy vedle sebe a na sobě stojící, což velmi malebně se nese, nebo jsou to oblouky vyzdvižené na vysokých přímkách a pilastrech. Obrázek ukazuje vzorek takového obloukového štítu, jenž složen v průčelí i po stranách chrámové předsíně v Třeboni vždy ze tří oblouků, z nichž prostřední vyšší nežli oba jeho sousedé. Na tento štít zabloudily také dvě věžice s falešnými střílnami. Takové štíty byly domovem hlavně na Táboře, v Třeboni, Veselí. Volyni, Štíty toho rázu přeneseny na sever přes Prahu až k Lounům na jedné straně a k Pardubicům na druhé. V Praze dosavad pěkně zdobí před chrámem Týnským dům, který býval školou. V Pardubicích štíty tytéž mají na Zelené bráně tamější.

Renesance domů měšťanských užila též sloupových pavlačí neboli arkád (lodžií), jejichž první přesličný vzor Pražané spatřili na královském letohradě Annině (Belvedéru), Hlavice sloupů a pilířů na těch arkádách a také jinde i na portálech nejčastěji bývají známě jónské závitky, ale od polovice 16. věku oblibují se sloupy rázu dórskěho a v dekoraci metopy. Jenže Vlaši sobě mísovitou hlavici dórského sloupu přeměnili v obrouček, který se jim lépe líbil nežli přísná hlava dórská pecníku chleba ne nepodobná. Arkády bývaly umístěny v domě obyčejně na straně do dvora. Viz takové dvorové arkády s toskánskými sloupy v Jindřichově Hradci na obrázku (49). Ale znamenitý dům Mydlářovský v Chrudimi (obr. 50) má dvě patra arkád na samém průčelí, tedy obrácená do ulice, což bylo i za onoho času vzácností, vzniklou zajisté příkladem a vlivem zámku v Litomyšli. Dům stavěn r. 1573.

Dům je o třech patrech. Oblouky arkád pnou se v prvém a v druhém patře na šesti sloupech štíhlých; zábradla jsou velmi uměle stesána z pískovce. Na zábradle dolejší galerie jsou na devíti polích povydané obrazy alegorické, zobrazující opatrnost, střídmost, spravedlnost, statečnost, mír, vojnu, lásku, bedlivost a moc nebo sílu. Pod těmi vytesanými obrazy jest po celé šířce domu nápis český z bible vzatý. Také podklady této pavlače ozdobují kamenné plastiky, mimo několik růží je tu jelen, býk, tatrman a jméno Kristovo. Zábradlí druhého patra jest bez obrazů, jen sloupky, kuželky je vyplňují. Na třetí galerii bývaly arkády a zábradlo zase bohaté plastikami, ale to všecko již odstraněno; na místě toho je tu galerie dřevěná, bezcenná. Bývalo v Chrudimi víc takových domů s vlastními pavlačemi v průčelích, ale domácí páni v novém věku pro větší zisk je dali zazdíti. I architektura dřevěná v městech východočeských (například v Sobotce) oblíbila sobě otevřené lodžie podle vzoru kamenných domů. Arci robila je ze dřeva.

Z forem ryze vlaských domovitá renesance česká přibrala také kuklice čili lunety. Je to řada hrotitých výklenků u střechy v římse. Bývaly kuklice pěkně zdobeny obyčejně kresbami a malbami. Na oko působí velmi účinně svým světlem a stínem. Obrázek (51) podává kuklice v bechyňském zámku. Zdobeny jsou ty lunety černým listovím a žlutým ovocem, pletenci listovými a uvnitř kuklic hlavami lidskými. Oblibovány v české renesanci kvádrované portály vlaské, z nichž jeden (z města Stříbra) zobrazen na obrázku (52). Viděti na obrázku, kterak dovedně složeny jsou ty kvádry nestejné formy a nestejné velikosti v pěkný celek. Jest z roku 1585.

Některý měšťan na okrasu svého domu věnoval až tolik peněz, že mu kameníci postavili portál, který byl skoro jako samostatné dílo sochařské. Složili ho ze sloupů, na něž vložili antického způsobu kladí, architráv, vlys s figurami. Takový umělecký portál dal sobě zhotoviti také slavný knihtiskař Melantrich v Praze. Dům Melantrichův nedávno zbourán, ale portál zachován, aby potomci viděli, že naši staří zdobili si domy umělečtěji, nežli se děje namnoze dnes.

Na renesančních domech stavitele obnovili podvojná okna, která znala již gotika. Ovšem že takové sdružené okno mělo římsu teď renesanční, jak viděti jest na obrázku. Na témž obrázku pod okny zříti jest dvě řady kvádrů. Ale to nejsou v skutečnosti kameny, než jsou to jen kamenů obrazy, do malty vyškrábané čili vrejsované. K ozdobě zdí Vlaši přinesli k nám ze své vlasti rejsování čili, jak říkali tomu, sgraffito. Barva, obyčejně černá (ze sazí), červená i modrá dala se do omítky. Na to položena omítka bílá. Také obráceně se dělo: bílá dospodu, barevná omítka navrch. A na té vrchní se obraz vyškrábal.

Nejprostější rejsování bylo to, jímž naznačena rustika čili kvádry kamenné. Oblíbena byla rustika diamantová, jako ukazuje obrázek ze zámku Bystrého. Na prostou škrábaninu čar stačil vlaský i náš dovednější zedník. Ale byly vyškrabovány i kusy umělecké, k nimž výkres pořizoval mistr malíř. Z figur byly oblíbeny v sgrafitech alegorie rozličných ctností, osoby z bible, z dějin římských, z mytologie, králové čeští, scény ze života. K dekoraci sloužila uměle skládaná listoví a karyatidy, kdež ruce a nohy vousaté karyatidy přecházejí v listy. Toto rejsování jest v Přerově u Českého Brodu.

Přední místo po stránce domovních maleb a sgrafit zajímají domy v Prachaticích. Tehdejší uměnímilovní konšelé čeští dali si na pivovar bitvu vyrejsovati na vápně červeném. Posléze jest připomenouti, že vlaskou renesancí u nás také vznik měly zvonovité báně, jimiž kryty při domech arkýře a věže. Ty zvonovité střechy byly pobíjeny plechem a barvou i hodně křiklavou natírány.

Od r. 1570 pozorovati na stavbách českých měst, že vluzují se do renesance dosavadní nové formy. Neklidným malířům a sochařům a po nich i stavitelům zdála se býti renesance již poněkud střídmou asi rovné tak, jako kdysi přísná, pravidelná gotika upadla mistrům týchž umění v nemilost, takže protrhli pravidla a vymyslili si gotiku divočejší. To se teď opakovalo. Nejprve malíři a po nich ostatní začali bráti ze severu německého a nizozemského a také z druhé strany z Itálie formy bujnější. Doneseny k nám začátky baroka, kteréž jméno skoro donedávna bylo novému slohu přezdívkou.

V těch nových formách k nám uvedených vévodí na předním místě kartuše, kterouž ozdobu Nizozemci a Němci měli na stavbách již od polu 16. věku. Kartuše jest vlastně rámec neb orámování, utvořené jakoby ze schlípené kůže nebo z plechu v koncích a v rozích stočeného nebo zahnutého. Na portále stříbrském jest nesmělou, prostičkou kartuši zříti v klenáku vprostřed oblouku nad vraty. Prosté dvě kartuše ohledej na obrázku (110). To jsou kartuše na dvou malbách v kancionále litomyšlském z. r. 1561, tedy asi nejstarší kartuše u nás. Hledej je v nejhořejší části obou obrázků; jsou to orámování nápisu. Nádherně skládanou kartuši a umělecky propracovanou. Je ta kartuše v kancionále mladoboleslavském z r. 1571; stojí v ní energický lev jakožto erb města Boleslavě. Za všimnutí stojí na tom obraze též obě alegorické figury a andělíčkové s křídly motýlími.

Ty kartuše staly se známkou baroka a knihy malované i tištěné jsou jimi plny. A tu také svoji ozdobnou úlohu dobře plní. Ale nelze říci, že by to byla forma nějak zvláště sličná a pěkná a že by se zvláště na stavby hodila.

Kromě kartuší dostaly se na stavby naše také hojně masky, z nichž dvě viz na témž obrázku, věnce, pyramidky a mušle. Takové mušle prvního baroka viz na portále domovitém v Rokycanech z konce 16. věku (obr. 63). Barokním nápadem sloupy a pilastry, které byly dotud hladky nebo také někdy drobně žlábkovány, obdržely po celém dříku svém pásy, jakož vidíš na bráně v Náchodě. Také již začínají se sloupy kroutiti a vrtěti nepokojně. Hrot domovitého štítu dosavadního v témž barokním neklidu byl rozťat a vykrojen, aby do výkrojku mohla býti postavena pyramidka nebo váza, jak to patrno na barokním domě z konce 16. věku v Budějovicích. Dům ten již zbořen. Obrys závitků na štítě také nenechán na pokoji. I ten nucen na některém místě ze své dosavadní měkké a okrouhlé linie povyskočiti a ve špičku se zlomiti. Touž snahou po neklidné linii baroko proměnilo se na arkýřích a věžicích domovitých, stejně jako na věžích veřejných staveb městských dosavadní zvonovité báně změněny ve formu cibule nebo ve štíhlejší formu hrušky. To tak asi byly hlavní změny, jež u nás na domech prováděny do konce "zlaté doby". Jest již patrno, že umělcům šlo o pohyb linií a větší život; později přenesli neklid čar i na půdorysy staveb, a tu vzniklo pak dokonalé baroko, hotový celistvý sloh 17. století.

Nelze odejíti od měšťanských domů bez povšimnutí ještě některých drobnějších věcí do oka bijících. Dvéře domovní bývaly začasté mistrnou prací truhlářskou, byly-li plechem pobity, i tu zámečník snažil se v plechu vybíti ozdoby. Na dveřích důležitý nástroj byl klepák kovový. Byly sic v Praze i na venkově v městech tu a tam zvonce u vrat, ale častěji nočnímu chodci bylo domů dobývati se klepáním. A na to byl klepák na vratech přibitý a vždy aspoň poněkud ozdobný.

Nad vraty nutno všimnouti si světlíku; bývala to železná mřížka, kterouž propouštěno světlo zvenčí. Mřížka ta bývala obyčejně kovářská práce dobrá, druhdy i umělecky výborná; v době čiré renesance pracovány všecky její pruty v jedné ploše, v době barokní aspoň některá zdoba nebo prut z plochy vystoupil.

V některých živějších ulicích bývaly v přízemí domu dílny řemeslnické, jež spolu sloužily za krám. Nade dveřmi a oknem takové dílny krámné upevňovali stříšku, obyčejně šindelovou, aby déšt dovnitř nezamrskoval. Konšelé chtívali, aby ty stříšky nepřekážely jezdcům, aby sobě o ně hlav nenaráželi.

Domy městské nebyly číslovány jako dnes; číslovati začali teprve v století l8. Od starodávna sloužil k označení domu znak vytesaný nebo na zdi, či také na tabuli malovaný. K znakům vybíráni živočichové nejrozmanitějších rodu a velikostí, od blechy až po slona a báječného jednorožce. Také rostliny oblibovány. Aniž spokojovali se lide s barvou přirozenou; byl na domě bílý jelen, černý lev, zlatá husa, modrý medvěd, zlatý kocour, modrá štika, černá růže aj. Za některým jménem tajila se osoba, příhoda, vtip. Říkali U Turků, U mouřenína, U smrti, U černého ševce, U černé Důry, U vlka. jenž husím piští, a všelijak jináče. Též nápisy bývaly na domech, zhusta dosti nenápadně v kameni vryté nad vraty. Víc do oka bily nápisy na zdli psané. Bývaly to nápisy druhdy mravoučné i modlitebné, zbožné. V Prachaticích na jednom dome pod obrázkem psíka na provázku vedeného čte se: "Mládež z mládí vésti". Myšlenka dobrá, správná, ale ten psík jakožto symbol mládeže by dnes urazil i malé chlapce.

Dřevěně žlaby, dlouze do ulice trčící, zůstávaly v městech venkovských tu a tam za všecku dobu: v Praze se jich sic dokonce nezbavili též, ale již začátkem 16. století je řezali, zkracovali, pokládajíce je za ohyzdu města. Již r. 1508 konšele pražští nařídili, aby žlabové dlúzí, na něž lidé nečistoty lejí, trpěni nebyli, než místo nich aby trúby dolu při zdech byly dělány jak od starodávna.

Střechy domu měšťanských i v Praze byly kryly většinou šindelem, řidčeji taškami a kůrkami cihelnými. Proto když vypukl kdekolivěk požár, při nejmenším větru ihned hořela všecka ulice. Pro takové hrozné ohně musíme si k starodávné ulici městské ještě přimysliti louže, které konšelé schválně udržovali, aby po ruce byla voda k hašení. I v Praze při věži sv. Jindřicha na trhu senném byly dvě lakové louže nepěkné. V každém domě neb aspoň v určitých domech visely řebříky a kožené košíky na vodu. I před domy stávaly sudy s vodou, jimiž také nutno ulici starodávnou oživiti. Že ty sudy s vodou nočním časem rozpustilcům překážely, toť rozumí se skoro samo sebou. Mívali bujní lidé dětinskou radost, když některého soudruha v sudě namočili nebo když sud převrhli.

Na rynku byly domy nejvýstavnější. Nade všecky arci vynikal chrám a radní dům. Ty však navštívíme až v příštích kapitolách. Teď se poohlédneme po prostoře, která bývala v městech nejlépe upravena, poněvadž to byla prostora honosná, k níž se připínaly zvláštní úkoly; proto býval rynk také dřív než ulice dlážděn. Arci v městech malých, poddanských podobal se rynk leckdy návsi, na níž ani veliká louže ani klády nescházely. Z měst velikých nejostudnější náměstí mělo Nové Město pražské. Toť bylo dlážděno jen u samého radního domu, a ohromný ostatek až k Emauzům byla samá jáma, samý hrb, roští, haldy dřev a všelijaké boudy. Krásný malý gotický chrámek Božího těla jako by sem, kde se konaly trhy dobytčí, ani nepatřil dobře. Zajímavý rynk města prachatického. Je to rynk sic kreslený r. 1816, ale má patrně podobu ještě touž. jakou měl v 16. věku.

Jináče na ryncích úpravných děla se veliká shromáždění sousedů, tu se sbíralo a scházelo měšťanské i žoldnéřské vojsko, tu děly se vojenské prohlídky (mustruňky), tu vítáni cizí hosté a vzácní; na ryncích menších měst konány masopustní a jiné zábavy, slavnostní průvody a tance i kolby. Takž na plzeňském rynku r. 1555 konány kolby urozených pánů, jimž vůdcem byl arcikníže Ferdinand. Vždy se rozjeli dva jezdci proti sobě a lámali dřevce. Tenkrát se všickni potloukli, jednomu div že oko nevyraženo. Sám arcikníže obdržel dřevcem ránu. že mu ruka podhěhla krví. Na témž náměstí podnikli kolbu r. 1573 dva měšťané o cenu 500 tolarů. V Lounech r. 1606 kláli dva tovaryši, hrnčíř a kovář: lámali dřevce soubojem o děvče, oba na koni a po rytířsku. Při každém sokovi drželo po třiceti sousedech. Hrnčíř, malý, suchý, hrdinsky zvítězil nad statným kovářem, ale kronikář lounský vypravuje, že kovář naposledy přece pannu dostal. Na Staroměstském rynku pražském přijímal u veliké slávě přísahy všeho měšťanstva král Zikmund i Albrecht a Ladislav, jeho syn. Tu r. 1621 vykonána i ona hrozná poprava českých lidí předních na vysokém theatrum.

Ohledáme všední, obyčejné vzezření městských rynků.

Na Kašně rynkovní ulpí oko divákovo nejprve. Do kašen mistr rúrák neboli rourník hnal vodu po rourách dřevěných a ovšem i cínových. Kašny prvotně bvly sprostné, dřevěné. Takové měla malá města i v dobách pozdějších. Ba v některém městě místo obšírné kašny vidíš na obrázcích studnici s rumpálem a pod přístřeškem, jako by na vsi bylo. V poddanském městě Příbrami ještě v 16. věku měli místo kašny nějakou studnici a u ní dlouhou tyč, váhu na vážení vody. Ale tu a tam v městech bohatších již od 15. věku stavěny kašny umělecké práce. Takové kašny byly pomníkem a ozdobou rynku a zvány klenotem města. Kašna gotické práce umělecké stávala od r. 1470 v Hradci Králové. Nemilosrdně ji strhli věkem sešlou r. 1782. Její mladší sestra gotická z r. 1480 stojí do té chvíle v Kutné Hoře na trhu obilném, ačkoli draci, kteří vodu chrlili. dávno jsou titam. Kašna ta je zdobena fiálami, mezi nimiž jsou široce rozloženy arkády gotické s kružbami bohatými.

V renesanční době 16. věku nastaveno kašen pěkných víc. Z nejkrásnějších byla prachatická, práce vlaská: lounská, práce českého mistra kameníka Strašryby z r. 1572. Tu Louňané, když jim zestárla, zničili. Obrubu její zdobilo dvanácte biblických obrazů, vytesaných v pískovci a vystavujících historie vody se týkající: byl tam Tobiáš s rybou, Petr na moři, svatba v Káni, Jonáš s velrybou atd. Kromě toho byly na ní plasticky podané obrazy faunů, satyrů, figur alegorických i svatých. Čtoucí zajisté věří, že kamenné kašny takto vystrojené byly u nás (jako jinde) na místě nynějších pomníků. Nade všecky vynikala pražská kašna z růžového mramoru, zhotovená rukou českou kolem r. 1593. Tuším, že ji postavil mistr Pražák čili Beránek. Myšlenkou i slohem kašna ta podobná byla lounské. Bohatost forem zdobných, masky, kartuše, ovoce v tlustých věncích ukazují už ke směru barokovému. V roubení té kašny nádherné bylo vytesáno dvanácte znamení zvířetníka; v třináctém pluly dvě sirény a dva delfíni vodu vymrskující. V čelo kašny rozprostíral se velnu nápadně erb Václava Krocína, jenž byl na onen čas primátorem. Byl tu také znak města, sv. Václav a četná společnost figur mytologických. Ta kašna byla časem potomním povědomá jménem kašny Krocínovy, ačkoli primátor sotva čím na ni přispěl. On zapisoval jen outratu obecního nákladu. Stržena a rozházena byla velmi nešetrně r. 1862.

Za zmínku stojí ještě také zvláštní druh kašen obklopených železnou klecí neboli mřeží. Ze znamenitých jedna jest v Praze na Malém náměstí. Mříž její má jedenáct polí a v nich vždy nové a nové obrazce dekorační ukul dovedný, mistrný zámečník nebo kovář. Nahoře pne se zlacený český lev v smělém postoji. Kašna ta je z doby Rudolfovy; naštěstí stojí dosud. Kterakou podobu má železná mříž nad kašnou, to lze poněkud pochopiti z obrázku (73).

U kašny na rynku bývalo vždy dost života. Sedaly tu ženy, které posluhovaly donášením vody, sem chodily dívky s putnami a džbery pro vodu; za nimi sem přicházeli mladíci a bývalo tu zvláště pod večer mnoho veselého hlaholu.

Zvláštností velikého trojměstí pražského byly veřejné kuchynky, které stály na ryncích všech tří měst. Byla to ohniště boudou kryta, na nichž v kotlích a v hrncích vařeny plíčky a jiné laciné potraviny. Hladoví lidé přicházeli do kuchynky přes tu chvíli, ale největší stok lidí tu býval k desáté hodině dopolední a v podvečer, kdy lid nádenní tu obědval a večeřel. Ty smrduté boudy nebyly rynku nikterak na ozdobu, ba byly na překážku i na nebezpečenství. Vždyť právě z malostranské kuchyně rynkovní r. 1541 rozžat tak ohromný požár, že nesl se až na zámek na Hradčany.

Ne pro ozdobu, ale pro trest a strach na rynku města kdekterého stával kamenný pranýř, k němuž trestanci byli na čas přikováni pro hanbu světskou. Na obrázku tulí se prostý kamenný pranýř k radnímu domu. Bývaly však pranéře pro větší posměch vystrojeny směšnými, nemotornými hlavami a "maňasy", jazyk vyplazujícími a barvami křiklavě natřenými. Někde měli za pranýř dokonce srub, budku průhlednou, do níž viník posazen.

V Praze r. 1551 z poručení arciknížete Ferdinanda postaven pranýř na způsob drátěné klece, do níž sázeni nemravní a zlolajní lidé. Císař Rudolf kázal k tomu ještě přistavěti dřevenou poloušibenici na výstrahu cizinským rváčům a banditům, kteří v Praze nočně loupili. Poloušibenicí byl trám jeden, na němž nahoře upevněn trámec druhý, tedy podoba polovice písmeny T. Celá šibenice bývala stavba ze dvou i ze čtyř trámu. Stálá poloušibenice na pražském rynku vedle nádherné kašny byla zajisté ohava.

Obyčejného všedního vzezření rynkům městským dodávaly krámy a krámečky, jež umístěny byly na zdech domovitých, ba i na zdi rathouzní, na pilířích při loubích. I na dvéře kostelní boudník neboli boudní kramář položil svou boudu, drobná obchodnice postavila krámnou stolici, stůl nebo také jen putnu a nůši se zbožím, kdekolivěk jí ukázal úředník městský. Rozumí se, že noční rozpustilci boudníkům boudy krámné odnášeli a na jiná místa přehazovali, což jim činilo zábavu, boudníkům ráno zlost. A což pestří byli takoví drobní prodavači na staropražském rynku! Pod slavným orlojem prodávala od jara vždy některá ředkvářka rudé ovoce své; někdy se tu vyskytla i melounářka, když čas urodil melouny. Prodáváno tu při radním domě i sekané zelí, pálenka, žemličky, omastek a kdoví co všecko. O sv. Mikuláši a vůbec v čas vánoční sedávali tu po dvě neděle soustružníci s truhličkami, panáčky a s jinými dárky. Takové pestrosti stálého prodeje drobného na ryncích venkovských měst nebývalo.

Nade všecko rynk hyzdily veliké a hromadné krámy uprostřed náměstí stojící nebo od radního domu do rynku se táhnoucí. Byly to budovy ze dřeva sroubené na podezdívce a šindelem kryté. Bývaly to krámy pekařské, suknářské a řeznické čili masné. Ty svou ohyzdností a nečistotou bývaly nejhorší. Onačejší města časem pokročilejším kázala takovým krámům vystěhovati se z rynku v postranní ulici. Na Novém Městě pražském však nikdy nezbavili se ohromné boudy, která stála v rynku k prodeji ryb slaných. Nápodobně v Litoměřicích, v Hradci Králové aj. měli na rynku kotce rybí a trpěli je. V Prachaticích stávaly na rynku kotce, v nichž skládány bečky čili prostice soli z Rakous přivážené.

Na Starém Městě pražském dosti brzy jinam odstavili kotce hromadné a ohyzdné, ale několika krámů mosaznických v nevysokém stavení pospolu v řadě umístěných pod kaplí radního domu konšelé i obec nechávali s pokojem. V těch krámech prodávány zvonce, svícny mosazné, stříkačky, kotlíky, formy na pečivo, kalamáře, mlýnky na pepř a jiné drobotiny mosaznické (čili, jak ošklivě říkali, rodšmidské).

Na rynku a ovšem i v čelnějších ulicích tu a tam bývaly stálé krámy též v přízemí domů některých. Ty krámy byly zároveň dílnami řemeslníků. Již zastara vyvinulo se pravidlo, aby stejné řemeslo co možná bylo v téže ulici určité pro snadnější dohled úřední a cechovní. Tak ocitla se na ryncích řemesla tichá, v ulicích řemesla hlučná. Vchod do takové místnosti krámné a řemeslnické býval rozdělen ve dvě půle. Jednou půlí. která měla dveře, vcházelo se. Druhou půli zajímala nevysoká zídka, na níž položena deska kamenná a na té vykládán (ale teprve od l6. věku hojněji) výrobek řemeslníkův. Jináče byla tato půle kryta oknem skelným a pravé jenom ta půlka s plotnou býval všecek krám, na němž vyloženo zboží, uvnitř byla dílna a sklad. Nápodobně pořízeny měli své krámy čili sklepy obchodní živnostníci. Do některého krámu nahlédneme. U stříbrné růže v Praze měl r. 1598 takový krám zlatník. Na krámnou desku postavil si mistr "krámek nosicí", všecek odrátovaný a zasklený i připevněný k oknu, aby ho zloděj neodnesl snadno. V nosícím čili v přenosném krámku mistr vystavil na odiv tři koflíky pozlacené, ženský pás ozdobný, lžíce, zoubek ve stříbře, několik knoflíčků stříbrných, zlatou růžičku s rubínkem za klobouk mužský, několik prstenů, některé s diamantem českým, jiné s orientským. Český diamant byl patrně nějaký křišťál. Uvnitř v krámě mistr měl měch, nakovadlí a všecko řemeslné nádobí, jímž pracoval spolu s tovaryšem.

Krám hodinářský v koncích 16. věku nelišil se od krámu nynějších drobnějších hodinářů jinač nežli onou plotnou krámnou. Tu měl mistr za sklem hodiny visuté, stojatě, štočky s budíčky, hodiny bicí. Uvnitř v krámě byl měch, ampuzy, pilníky, kladiva a jiné nářadí drobnější. Na desce cukrářského krámu, jenž jest v městech ještě v 16. věku velmi vzácný, bylo vyloženo v škatulkách pocukrované koření všelijaké, zvláště koliandr, anýz; také ukázali se tu někteří panáčkové čili maňáskové z těsta cukrového a vstavena sem i některá sklenice se sladkými "safty". Uvnitř krámu na policích a v almarách byly složeny krabice s týmiž sladkými věcmi a nádobí k řemeslu: kotlíky, trychtýře, hmoždíře mramorové na tlučení mandlí; tu také stály sudy se zásobou mandlí, koření a jižního ovoce.

Skoro stejně takovou podobu mela apatyka. Bývala obyčejně v rynku jakožto nejvzhlednější krám. Na plotně ve dveřích apatyky stávaly na odiv a lákanou tytéž věci sladké, jako měl cukrář. Byly tu krabice s ovocem a kořením ocukrovaným, marcipány a vždy nějaké sklenice se sladkými zavařeninami čili konfekty. Uvnitř v apatyce býval rozdíl od kramářského sklepa v tom, že apotečník si lépe uspořádal a do řádek postavil nádoby, v nichž choval materie lékárnické. Pražska apatyka některá v 16. věku až i 900 nádobek měla. Tu stály na policích v řadě jako vojáci pušky (nádoby) dřevěné, cínové, plechové a džbány hliněné. Tu zase pravidelně složeny krabice pomalované nebo papírem pozlaceným polepené a všecko s nápisy. V puškách nality byly šťávy z rostlin, sirupy, lektvaře (electauria). šťávy purgírující a posilňující; v krabicích složeny prachy a prášky, pilule, flastry, sloní kost, rakovy oči, skořepiny, vepřovy zuby, kosti z mořského pavouka, sušené žáby, španělské mouchy, kůžky slepičích žaludků, sádlo psí a též člověčí, kocouří, medvědí, hadí a ještě všelico jiného, čím pověrčivý čas mínil lidské nemoci uhojiti. Také apatykář měl v láhvích na prodej pálené vody. V truhle stojaté složeny bývaly suché byliny, křída, barvy, kadidlo, síra, houby, perník i sýr cizí. Uvádí se ze sýrů vlaských parmazon. Nékde v koutě apatykář měl složeny k prodeji také fakule, které strojil sám ze smoly. V konec století najdeš v soupisech pražských apatyk už také listí tabákové, ale jen jako lékařství. Lot tabákového listí prodáván po čtyřech krejcarech, což dnes vydá asi naši korunu: tabák tedy dosti drahá medicína.

V krámě krom všech těch a podobných věcí apatykář míval mramorový stůl, na něm váhy a vetší, menší hmoždíře, obyčejně pěkně rýsované i plasticky ozdobené. Veliké hmoždíře stály stranou, některý byl postaven na rynku před krámem a tovaryš apotečnický nebo učedník tloukal přes tu chvíli v něm vysokou palicí všeliká koření.

Nástroje řemesla svého, formy k marcipánúm. trychtýře, sítka, alembíky a jiné podobné skleněné nádoby chemické i alchymické apatykář choval v sklípku vedlejším, v němž léky vařil a vody destiloval.

Apatykáři kupovali své látky u materialistů, kteří za onoho času byli proti apatykářúm velkokupci. Kdybychom však vstoupili do krámu čili do sklepa takového velkokupcc a materialisty, lákáni jsouce velrybou dřevěnou pěkně omalovanou, mořským pavoukem, mořskou pannou, kteréžto znaky zámořského zboží visely nad krámem, nepochytili bychom v krámě nic poutavého; stála a válela se tu v zdánlivém nepořádku samá bedna a bečka, samá truhla a pytel, neboť kupci, obyčejně cizinci a hostě. Nesměli nic prodávati na drobnou váhu, nýbrž všecko jen na celo a na veliké kusy. Proto také neshledáš v jejich krámech nebo sklepích ani loktů ani vah. Nesměli jich míti.

Chceme-li věděti, co v pytlích a bečkách kupec má, musili bychom s ním do ústřední královské celnice, která dosavad v Praze stojí jako pevnost za kostelem Týnským. Je to starodávný Ungelt. Sem přijížděly fůry velkokupců z obchodních středisk, hlavně z Norimberka, z Augšpurka nebo přímo z Benátek. Tu kupec byl povinen rozvazovati a ukazovati; písaři, měřiči, vážní vážili, měřili, zapisovali, počítali. A co vypočítali, kupec platil jakožto clo neboli ungelt. Odtud jméno domu dáno. A tu "v kupeckém Týně" bychom poxnali. že ležáci nejčastěji rozvazovali cizí látky, nejprve hedvábné. Hedvábí přiváženo rozmanité jakosti a barvy a dle toho i nejrozmanitějších a prapodivných jmen (uvádějí se například cendeliny, damašky. feřtaty, harasy, tafaty, atlasy, brokáty či zlatohlavy a stříbrohlavy. aksamity aj.); vožena sem cizí drahá sukna (z nichž často se jmenuje brykyš - dle města Brügge, lindyš - prý dle města Leydenu), látky polobavlněné (barchany) i ze srsti velbloudí tkané (šamlat z camelo). Přivážena cizí plátna, z nichž nejlepší slulo kment (dle města Gentu).

Stále a hojně přivozované zboží kupecké bylo koření, jižní ovoce, a to jablka pomorančí. citróny, limouny (citrón v octě naložený), kaštany, chléb sv. Jana, hrozinky čili řecké víno, fíky, datle (jimž říkali daktyly), cukr (z cukrové třtiny robený: jiného nebylo). Kupci v Ungelte rozvazovali také sklo benátské, papír z Vlach, mýdla cizí a většinu z těch věci. které dnes prodává materialista, jakožto barvy, kamfr, kadidlo aj. Vozili k nám také olovo, cín, měď, cizí vína, vlnu a od konce 16. věku i bavlnu.

Fůry kupecké, které dojížděly od severu a od východu, přivážely do Ungeltu slané ryby. kožešiny a kůže. Takž tohle všecko, co tu praveno, kupci mívali v sklepech na velikou váhu. Podotknouti jest, že také naši lidé dováželi si k obchodu některé z uvedeného zboží, s nímž obchodovali zvláště.

Navštivme honem ještě kupce obyčejného, kupce v nynějším způsobě, jehož zvali staří vždy spíše kramářem nežli kupcem. Ach! Což v jeho krámě strakatina proti nynějšímu zboží v krámech kupeckých! U "kupce" tehdejšího bývalo na prodej nejen všecko koření a jižní ovoce, které kramář bral u velkokupce, ale byly u něho i látky všeliké, košile, klobouky, čepce, punčochy, rukavice, váčky, tkanice, nože, trouby, brýle ("skelné oči"), oplatky a ještě jiná michanice a všehochuť. Tak v Praze. Naproti tomu venkovský kupec měl sic všeho méně, ale nad pražskou míchanici prodával ještě také ovoce, cibuli, okurky, železné a mosazné zboží i školní knihy.

Krámů ševcovských ani krejčovských, v nichž dnes vyvěšeny a vyloženy parádní kusy ve vkusném sestavení, nehledejme, nečekejme v starých městech, Švec a krejčí valnou většinou šili na objednávku a ne na stálý krám v domě. Teprve ke konci 16. věku bývají větší zásoby po ruce. Také domovitý krám pekařův nebyl dnešního rázu chlubného. Pekař spustil z okna svého přízemního bytu prkno a na to prkno položil dvě tři žemle, chléb a tím bylo dosti učiněno. Však to dělají pekaři v malých obcích venkovských dosavad.

Na rynku konaly se pravidelné týdenní a výroční trhy. V Praze a ve větších městech (Plzni. Hradci Králové) arci ne všecky týdenní trhy konány na rynku: některé zboží mívalo v určité dny trhy na prostranstvích jiných mimo rynk. Takž slují v pražských městech některá prostranství dosavad trhem senným, ovocným, zeleným, koňským, uhelným (kdež prodáváno uhlí dřevěné; kamenné uhlí v 16. věku poznali, ale obecně ještě ho neužívali). Ale týdenní trh živobytných potřeb snad všude býval konán na rynku. Z takových trhu v Praze na Starém Městě býval nejživější trh čerstvých ryb, k němuž scházeli se rybářky a rybáři z dalekého okolí pražského. Část toho trhu zobrazil na základě historických zpráv náš umělec Aleš. Nelze sobě toho trhu představiti ani jináč. Na takových trzích týdenních - nejjasněji na venkově - jevilo se, že město a venkovské, veské okolí jeho jsou pospolu souvislý hospodářský celek; útvar hospodářský k sobě náležitý: venkovan zemědělec vozil a donášel do města plody své práce a pěstění, suroviny, obilí, drůbež a vůbec, co hospodářství selské přebytkem poskytovalo, a od měšťanů zase nakoupil sobě výrobků průmyslových, které na vsích nesměly nebo aspoň neměly býti vyráběny. Tak odkázán druh na druha, město na vsi, vsi na město, závislost byla vzájemná a zájem oboustranný. Proto byl trh týdenní dosti volný cizím trhovcům. Takž řezníci městští o trhu masném, který všude konán v sobotu, museli trpěti, když z okolí přiváželi na vozejku (na huntu) venkovští huntýři kusy hovězího masa na trh: též tak pekaři mlčky snášeli, že venkovské ženy v nůších chléb na trh donášely a tu jej na plachtách vykládaly, od čehož sluly plachetnicemi. Jináč sluly pecnářky. Konšelé viděli huntýře i plachetnice na trhu rádi pro zdravou soutěž s domácími řezníky a pekaři, kteří bývali začasté velmi sobečtí a šidili, jak uměli.

Týdenní trh začínal se znamením na tyči. Tím znamením byl vích, praporec, ruka s mečem; na paměť, aby se v trhu nikdo pod velikým trestáním nepral. Také se zvoncem rathouzním trhu začátek oznamoval. Když trh skonán, zvonilo se zase a znamení strženo. Dokud znamení stálo, sousedé a sousedky právo měli kupovati. Překupníci a zvláště židé směli kupovati tepně po stržení praporce nebo víchu, neboť na překupníky se právem svádělo a svádí, že jsou vinni zdražením věci. V trhu prodávalo se dle sazeb městským úřadem posazených a veřejně vyvěšených.

Všecky řády trhové policie městské zakazují v trhu láti, nadávati, hádati se, kupce k sobě volati a je tahati. Ale ovšem proti tomu všemu hřešilo se. Trhovci sarni mezi sebou hašteřívali se, rvali se o místo, zlostně žárlili na sebe pro větší odbyt, hádali se s obecenstvem, takže rychtář o trhu vždy míval hojnou práci. I soudy z trhu bývaly na radním domě, které se končívaly tresty a nejednou i zapovědí obchodu. Takž například Rakovničtí r. 1588 zapověděli Lídě Vrbové prodej v trhu s důvodem, že bližní své tupila a na nich, jak přísloví jest, za peníz cti nenechala jako lidé zlí, ponuknutí majíce od ďábla.

V trhu týdenním přiházely se šitby začasté. Vůbec falšovalo se všecko zboží již tenkrát stejně jako dnes. Naříká Veleslavín: "Ačkoli ve všech zemích veliký neřád jest v tom, že se všelijaká kupectví falšují, takže téměř žádné zboží tak chatrné není, aby na prodej ve své celosti a upřímnosti přišlo, ale vždy musí nějak smícháno býti, však satan všecky kupce, kramáře, handlíře, obchodníky, hokynáře, měšťany i sedláky v tom posedl, že na takovém zfalšování dosti nemají, ale ještě k tomu užívají falešných loktů, měr, závaží, aby nebozí chudí lide dvojnásobně byli oklamáni." Již tehdáž - bylo to r. 1525 - nalezeno na pražském trhu máslo falšované lojem; kupci do pepře tlučeného dávali kůru chlebovou, vosk míchán hrachem, sůl vápnem.

R. 1479 venkovan prodal na pražském trhu zajíce. ale pak objevilo se, že ze zajíce byla jen hlava, kůže a nohy, maso náleželo lišce. Pošlého lososa rybáři na trhu zbarvovali krví jiné ryby, aby kupujícího oklamali, a takž dlouho bylo by ještě lze vyčítati úskoky lakotných obchodníků a obchodnic.

A což neradno bylo říci prodavači, že má zboží zlé! Zvláště řezníci takovou kritiku přijímali velmi nemilostivě. Když r. 1578 kterýs den v Praze služebná dívka řekla řezníkovi, že ty játry jsou škaredy, že jich nesmí paní své domů přinésti, mistr rozzlobil se a házeje těmi játry volal ustrašenému děvčeti: "Psí kůže, vari mi od krámu, táhni s celou hlavou!" Ten mistr slul, jako by to ironie byla, Matěj Dobrý a věru nebyl ještě ani z nejhorších, neboť on jen pouze nezdvořácky mluvil, skutku se neodváživ. Jsou páni mistři v soudních knihách městských, že se skutku odvážili.

Největší trh městský byl výroční, jarmark. Města mívala darováním královým obyčejně výroční trhy dva, jeden na jaře, druhý na podzim, tedy jarmark teplý a studený. Zvláště král Jan Lucemburský, vždy peněz potřebný, býval tou příčinou štědrý velmi a rád udílel právo k jarmarkům. Výroční trh byl trh nejsvobodnější, a to tak. že k němu směli trhovci všech živností, všech řemesel, odkudkoli, i z měst a míst nejvzdálenějších, ba i ze zahraničních měst. V některých městech i žid směl místo v trhu zajmouti, ale jen zadnější. Než i to je důkaz svobody veliké, neboť židé nebyli obyčejně nikde a v ničem laskavě trpěni. Také v tom byla svoboda nemalé ceny, že o jarmarce cizí příchozí nesměl býti pro dluhy své ani pro dluhy svých kterýchkoli spoluměšťanů zatčen, což jindy se s chutí dělávalo; když totiž například některý Berouňan byl dlužen Rakovničanu a zdráhal se platiti, Rakovničané zatkli kteréhokoli Berouňana, jenž přišel do jejich města za jakoukoli příčinou.

O jarmarce nesměli takový nátlak činiti. Jarmarkem dělo se dvakráte i třikráte do roka široké spojení s obchodním světem, byla v něm příležitost k velikým nákupům a prodejům cizích výrobků, kterých v městě neděláno. Jarmarky měly svou velikou obchodní úlohu, které dnes, pokud se kde zachoval, za bystré komunikace a rychlé dopravy z měst nejvzdálenějších nemůže již míti.

Výroční trhy byly místní slavností. Kněžím farním, učitelům ve škole, chudým žákům, úředníkům městským a písařům na radnici dostávalo se v ten čas příplatku jarmarečního. Ti všichni zajisté těšívali se na jarmark, těšívali se i měšťané z rozmanitých příčin, a proto lze pochopiti onen veliký smutek, když pro mor nemohl některý jarmark býti konán a když konšelé byli nuceni psaními a posly varovati obchodníky, aby do města morem navštíveného nejeli.

Jarmarky trvaly někde po celý týden, ha i po čtrnácte dní. Několik dní před zahájením tesaři městští stavěli na rynku z prken a latí stany, stolice, boudy jarmarečné stejného rázu a způsobu, jako dnes bývají boudy o jarmarcích a poutích. V městech větších, kamž hnal se nával jarmarečníků, i do ulic stavěny boudy, ba někde trhovci, jmenovitě soukeníci, rozbíjeli svůj stan i v průjezdě měšťanských domů, zvláště šlo-li jim o to, aby stáli se svým zbožím v bezpečném suchu.

Také zavčas najati žoldnéři k jarmareční hlídce; kromě toho mistři všech městských řemesel vyzváni, aby zbrojně vystrojili své tovaryše, kteří by pomáhali stráži v branách i na trhu. když sběhne se tak valný stok lidí všelikterakých i nebezpečných. Na věže městské na ten čas posláni zvláštní hlásní, aby hlídali shůry město a jeho okolek a v nebezpečný čas jarmareční aby ponocovali pilně. Den, dva dni před jarmarkem ze všech stran sjížděly se vozy plachtami kryté, sudy a bečkami naložené a kramáři i řemeslnými mistry obsazené, i velkokupci pražští vysílali své faktory po jarmarcích. Poznati bylo takového zástupce kupeckého ihned, neboť, kdežto jiné vozy byly trhovci plny, seděl faktor ve voze sám, maje kolem sebe již jen sudy a bedny drahými látkami a jiným vzácným zbožím naplněné.

Na vozech jarmarečních bývalo hlučno, zvláště na těch. které opanovaly pražské ženy. jež prodávaly mosazné a jiné drobotiny, jimž říkáno zkomoleným německým jménem šmejd (z Geschmeide). Ty šmejdířky mívaly vždy dost hovorů i hádek. Též pražští knihkupci a knihtiskaři, též apatykáři z měst jezdívali se svými výrobky na jarmarky stejně jako jiní kramáři. Silnice k městu plnila se množstvím dobytka velikého i drobného, jenž hnán k městu. Všecka ta návštěva kramářů a obchodníků brala se v městě k určitým hospodám, kde již hospodář nebo šenkýř své staré známé i nové příchozí vítal. Někde však měli proti šmejdířkám nechuť takovou, že jich nechtěli pod střechu přijímati. Vypravuje r. 1564 kterýsi soused pražský, že v městech venkovských jest několik hospodářů (rozuměj hospodských), kteří nechtějí šmejdířkám dáti hospody; i "my muži se jich varujeme, a kde jsou hospodou, tu my nejdeme pro jich velikou nezbednost!"

Zboží vzácnější na noc schovávali trhovci na radní dům pro větší bezpečnost.

Před zahájením jarmarku losem rozdělovány jednotlivé krámy. V které řadě které řemeslo státi má, to bylo již dávným zvykem určeno, los jen rozhodl, komu připadne krám přednější. I o to byly hádky a tahanice. Některá prodavačka, než ujala krám, skropila si ho svěcenou vodou pro lepší štěstí. Trh zahájen zvonem i praporcem na rynku a na věžích vystrčeným. Od rána lidé přespolní hrnuli se do trhu, naplňovali uličky mezi boudami, a byl ruch a pohyb všude, jenž se na nejvyšší míru zvířil potom odpoledne. Měštané i venkované prohlíželi, zkoušeli, smlouvali, kupovali. Mládež dospělá i drobná v tom víru lidí držela se krámů sladkých; maminky kupovaly dětem perníčky, hoši děvčatům perníková srdce a cukrové maňásky. Přes tu chvíli razí sobě ucpanou uličkou cestu kůň, kráva, býček, kterého jeden prodal, druhý koupil; teď jdou pít do hospody litkup a jest skoro jisto, že od litkupu se nehnou dřív, až se opijí.

Jest sic o jarmarce plná svoboda trhová, smí přijíti se zbožím kdekdo, třeba z Norimberka, ale všichni příchozí musili dopustiti prohlídku svého zboží. Již Karel IV. určil, že se všecko smí na svobodném trhu prodávati, jenom trhovci nesměji vykládati zboží falešné (merces falsas et sophisticas). Tedy domácí mistři rozličných řemesel, k prohlídce nařízení, chodívali o jarmarce krám od krámu a hledali okem pátravým i kritickým zboží "sofistického". Čím větší byla domácích mistrů závistivá nepřízeň k cizím mistrům příchozím, tím přísnější a bystřejší jejich oko. Když shledali něco zlého, arci bez milosti sebrali za velikého nářku i vzdoru potrestaného obchodníka. Vybraní konšelé městští chodívali ohledávat také lokte a váhy. Byla však s tím potíž veliká, i když míry nebyly falešny, neboť v Čechách ani jinde v zemích sousedních neužíváno všude týchž měr. Na jarmarky do měst východočeských trhovci přijížděli s měrami moravskými a bezpochyby každý s jinou; jinam vnášeny lokte rakouské a německé. Ani ve všech třech městech pražských nebyly lokte stejny. Také míry suté se iišilv. Korec pražský byl jiný než korec, jímž chtěl měřiti sedlák německý; i korec mělnický byl jinačí než pražský. Tu bylo tedy dosti nesnadnou prací převáděti v samém trhu míru cizí na obvyklou míru domácí, při čemž zbíhalo se hádek a křiků vždy dosti, a rychtář měl co urovnávati; podvodní kramáři užívali začasté loktů dvojích; jedním kratším měřeno obecenstvu, druhý delší byl pánům z ouřadu, když přišli ohledávat.

Jarmark měl býti místem pokojným, privilegovaným, ale lidé z rozličných míst se potkávali přátelsky i nepřátelsky. Sokové přespolní s domácími často při nejmenším podnětu se popadali. Drobná šlechta ze sousedství vylévala vzájemné hněvy a zlosti své na jarmárce krvavými půtkami, přičemž nejeden bujný zeman okrvaven, ba ochromen. Některý zeman byl tak nezbedný, že tloukl i do jiných lidí, sobe zhola neznámých, jen proto, že mu vběhli do cesty. Na plzeňském jarmarce r. 1554 Jiřík Strojetický ze Strojetic bil lidi pěstí a rval je, takže ukazovali vyrvané vousy naříkajíce, že by v tak slavném městě v čas frejdu (míru) jarmarečného se to díti nemělo.

Kdož by se posléze podivoval, že při jarmarečném shonu lidí vyskytovali se i zlodějové "měšcořezci", kteří řezali váčky paním a pannám i mužům. Když zloděje obecenstvo samo chytilo, byl mnohými pěstmi téměř ihned utlučen, Lapil-li ho rychtář, bylo mu na tu chvíli lépe. ale po jarmarce dostal se na šibenici.

Konec jarmarku ohlášen zase zvonem a odnesením praporců z rynku a z věží. Trhovci se rozjížděli; někteří ještě v týž večer, jiní ráno. Tesaři složili a odvezli prkna. A rynk vzal na sebe všední podobu.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 03.09.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Brigda     Fajn-brigady.cz






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­