ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Winter Zikmund (*27.12.1846 - †12.06.1912)

­­­­

Mistr Kampanus

ČÁST PRVNÍ

I. Den před zkouškami
(první část)

Asi hodinu před nešporem tu neděli před sv. Václavem - byl svítivý příjemný den podzimní - vyšli z koleje Rečkovy dva studenti, patrně oba alumnové té studentské koleje.
Měřínský Samuel šel jaksi ustrašeně, mdle o krok napřed; rázněji, veseleji za ním kráčel student Knobelius, zapínaje si k boku pás s tesáčkem, zbraní studentům přísně zakazovanou.
Knobelius je statný, svalnatý jun, frňousy pod nosem má na svých dvacet let dosti mocné, ruce jako řezník, marně mu neříkají v koleji Haratláp.
Student Samuel je tenký a dlouhý tak, že kolegové, když jim svou mravností překáží v světnici, musejí ho odnášet a vyhazovat na dvakrát. Tak aspoň říkají. Je bled po tváři, vyvaluje stále oči, jako by všeho se bál, a je dobráček. Kolegové posměvači dali mu jméno Kordulka.
Oba - Kordulka i Haratláp - směřují po Příkopě k vápenici a k přívozu.
Ulicí nejdou sami. Za nimi i před nimi jdou rozmanití lidé v nedělské ozdobnosti a strakatosti. Všickni k přívozu.
Kordulka se zastavuje a fňukavě dí Knobeliovi, jenž ho strká: "Zejtra zkouška!"
"Čert ji, co po ní, děláme ji všickni a nebojíme se!" odsekl Knobelius, velikou svou ruku strkaje pod páži ustrašeného kandidáta gradu bakalářského.
"Nestraš se, Kordulko," pokračuje Haratláp měkčeji, "tys naložil na Aristotela a všecky ostatečné vědy tolik potlivé práce a dření, že
bakalářem budeš, a my ostatní, kteří jsme kladli Aristotela za hřbet, budem taky. Jen pojď, hýbej se, dobře pravil kolega Moller, že studia nemají býti teskliva, před zkouškou právě má člověk dáti se na veselost, aby zjasnil a zbystřil mysl, a Moller tomu rozumí -"
"Herež, rozumí!" s lehoutkým posměškem odmítá Kordulka, "rozumí! Na jaře nedokázal bakalářské zkoušky, byl odvržen pro neumění, propter ingenii infirmitatem, inu neuměl!"
"Ale jdi, cendáte, zejtra bude umět, nestarej se o sebe ani o žádného, ty nesmíš se děliti a loučiti od nás, jen pojď, studia nemají býti tesklivá, na ostrově budou panny, střílení ku ptáku, ale panny, hlavně panny!" A mlaskl.
"Vím, že sloužíš pannám i paním mnoho snažně!" s výtkou Kordulka prohodil právě na rohu při lázni Malované či Písané, od níž do ulice na železném rameni pět lesklých mědenic holičských viselo a chřeplavým crcalo zvukem.
Knobl držel se Kordulky jako klíště pevně.
Vtom odzadu plácne na ramena obou studentů stejnou ranou z obouručí mladík, jenž jich došel, kráčeje k ostrovu bystřeji nežli oni.
"Salvete, domini!" vzkřikl, plácnuv.
Oba rychle obrátili hlavy. Na tváři dlouhého studenta rozhostil se pocit nepříjemného překvapení, ale trval jen mžik; potom student zase vyvaloval stejně jako prve oči, jako by se pořád něčeho bál.
Druhý zatím již tázal se příchozího mladíka, jehož hladce oholená tvář vypadala tak trochu jako židáčkova: "Jářku, Vokoune, je to pravda, že místo Aristotela nosíš u sebe rejstra, v kterých popsána jsou jména panen pražských hodných a nehodných, a těch nehodných že víc?"
"Mám rejstra, mám zaznamenáno, které chytají jako louč a které nechytají," s jakýmsi sebevědomím odvece mladý pan Vokoun z Vokounštejna, přitom hladě svoji oholenou tvář, v dolejší části poněkud otlemenou.
"Je hloupý jako mé boty," přišeptl Knobelius dlouhému Samuelovi. Ten optal se: "Půjdete, pane Vokoune, zejtra taky ke zkoušce bakalářské?"
"Ovšem, proč bych nešel, titul akademický mi nemůže škodit, ač ho nepotřebuji."
"Arci, arci," posmál se Haratláp, "syn zmocnělého měštěnína, bohatého advokáta, řečníka, piv nákladníka, který - e - (chtěl říci, že pan otec Vokoun půjčuje na veliké úroky, ale zarazil to za zuby). Dobře tě zovou kolegové Glorií, Vokounštejnů všecek rod samá glorie!"
Dlouhý Samuel do toho: "Kdo vám řekl, že se dnes sejdou kolegové z kolejí i famulové z Karolina na ostrově?"
"Váš spolutovaryš Mollerus vulgo Štěnička mi to oznámil a vyzval mne; proto jdu!"
Samuel vzdychl: "Ten Mollerus, ten prožluklý Štěnička, na všecko zlé nás vede, všeho zlého vůdce a hlava, ten to stroubil dnes - a zejtra examen -" Přitom se drápal z těžké ruky Knobeliovy, ale marně. Vol nevol musil vpřed.
Stáli u přívozu.
Před jejich zrakem veliký pohled na vinice siónské a petřínské, lemovaný vznešenou katedrálou Hradu pražského; kde při vinicích štěpnice, tu mdlá zeleň vinných keřů ovroubena tmavou zelení prostříkanou zlatem a barvou pomorančí, kterou rozsypává podzimek. Všecko koupe se v slunci. A dole mohutná řeka, jejíž drobné a rychlé vlnky perletí prosvitují, ve vodě ostrov zelený, z něhož veliký topol ohromným svým nažloutlým chocholem kývá jakoby na vítanou těm, kteří se převážejí a kteří se shromáždili u přívozu.
Přívoz dnes nezvykle hojný. Pracují dva veliké prámy, dvě lodi řezané a kocábka. Pět převozníků ohání se vesly a tyčemi, všecky lodi plny lidí, a nové houfce čekají na břehu.
Matouš Pulpit, měšťan a prosťáček, spatřiv v houfě známé studenty, proklestil si cestu k nim.
Knobelius vítal jej jako milého souseda koleje Rečkovy.
Pulpit dubovým vypitým hlasem, potřásaje ruce studentům, mluvil: "Jak se máte, pánové, jak se máte?"
Knobelius za ostatní: "Inu, máme se, jak můžem, a vy, zámožný měštěnín, jak chcete."
"Vy vždycky něco bystrého díte," odvětil Pulpit, jemuž lichotilo, že se má, jak chce, "vždy něco bystrého, mordydy, mordydy, ale co medle vám schází, už od svatého Jakuba je prázdno od škol a ty psí dni, jak tomu říkáte, trvají, mordydy, až do Havla přec?!"
Knobelius Pulpita neposlouchal; stál sic u něho, ale s toužebností drzou hleděl na děvčata, která s matkami a tatíky čekala na převoz. Také Vokoun vyvaloval někam jinam oči.
Dlouhý Samuel odpověděl z plného srdce a z plné rozbolněné duše: "Čerta, psí dni, pravé psí dni, zejtra začíná se nám examen bakalářské; proto starám se!"
"Je to vidět na očích, že se staráte, ale na ostrově vyrazíte to všecko z mysli, uvidíte, že obdržíte na examen všickni dobrou chválu, božičku, co už já těch studentů poznal, málokdy jsem vídal, že se učili. Děvečky mi strašili, pavlač mi v domě rozbořili už několikrát nočními přílezy, na kolej potloukali noc co noc, jako kdyby hřmělo, a budili mne, a přece všickni, kolik jsem jich znal, jsou už bakaláři, ano většina mistry!"
Samuel už také poslouchal jen uchem jedním. Vcházeje v loď říkal si v hlavě formulky logické barbara, darii, a est B, B est C - -
Převozník odrazil.
Kocábka dosti hluboce namočila boky v perleťovou vodu. Nějaké děvče písklo. Pulpit napomenul rozšafně převozníka: "Ať ti loď neujde, mordydy, a nepodrazí se pod vor!"
Převozník, silák bronzové barvy v červené jupici, jako mají plavci z Podskalí, na mluvícího měštěnína ani nevzhledná drolil v zubech asi dvakrát slovo "mordydy, neujde". Přitom strkal bidlem klidně, až vzácný náklad k ostrovu přistrkal.
Jenom břehy ostrovně, kde jindy pradlí tlukou a kroutí prádlo a věší je na koly, byly dnes klidný.
Dva tři osamělci stáli tu jako sochy s pruty rybářskými a po břehu chodily slepice s mohutným kotem, pyšným svým pánem.
Knobelius si ho všiml a pravil, že ten kohout kráčí vážně jako profesor, ale škareda vášnivá že se může ženit, a profesoři nesmějí.
Samuel s bázlivýma očima odvrátil se, nechtěje takových řečí doslýchati, zvlášť ne v přítomnosti tolika lidí.
Ostrov bylo lze přehlédnouti několika mrky oka. Slívové stromy jeho měly již listí namále, tedy nepřekážely rozhledu. K polední straně tu a tam byly střelecké terče postaveny. Jináč ostrov divočina zelená. Příchozí vesměs ukazovali si na prostranství v půlnočním cípě, kde zdvihala se vysoká tyč, na jejíž špici byla tři prkénce tak sbita v hromadu, že podobala se trochu nějakému rozkřídlenému ptáku. Kolem tyče bylo znamenitě husto lidí shromážděno. Tu a tam lidé pocházeli po dvou i v skupinách, cestou necestou i po pažitě, s něhož otavu moudrý nájemce ostrova už sebral před týdnem.
Většina příchozích směřovala volnými kroky k ohromnému topolu, jenž jistě byl nejméň půl druhého objetí a nad sto let, a pod tím topolem chalup rozkládá se hrazděná, prkenná i cihlová, kolem níž posedají na hrubých lavicích při dlouhých stolech lidé obojího pohlaví a každého věku. Mají před sebou korbele dřevěné, číšky cínové i skleněné, nalité pivem, mlékem, vínem.
Nápoje roznášeli nájemce, žena jeho a šenkéřka Maruše, na kterou se všech stran volali.
Pekařské tvrdé svítky prodával mezi stoly nějaký pekarčík hrbovitý.
Děti drobnější vztekaly se rozpustile za chalupí při chlívku, v němž bolestným a zase vzteklým hlasem tenorovým protestovala svině sprasná proti svému trápení. Kluci jí štěrbinou vstrkali proutí do nosu. Taky pro změnu zábavy lezli do chlívce, kde stála kráva v jakýchsi rozpacích, nemohouc dobře pochopiti dnešní křik kolkolem.
Studenti příchozí nezůstali nikde pod stromem, ale rovnou kráčeli pod přístřešek a odtud dovnitř do sednice, kde věděli, že jest jich náčelník Jiří Mollerus vulgo Štěnička.
Sednice plna.
U stolu seděli měšťané se studenty a bakaláři, všecko v dobré shodě a v přátelské zábyvce; díl hovořili, díl v karty hráli.
Mollerus byl z těch. Ušel z koleje už hned k poledni, snad že hrál za všecken ten čas; byl rozehřát, toť patrno, sňaltě kabát a seděl tu tak v košili a v poctivicích, visutých volně na umaštěných kšandách. Byl to človíček zdravé plné tváře, malých chytrých očí, poněkud vysedlých kostí lícních, s kozí bradkou, s pačesem trochu do čela a celkem všecek baňatý a na studenta, který má jíti zítra teprve k první zkoušce akademické, trochu usedlý a skoro přezralý.
Právě dohrán v kartách "rok", když dlouhý Samuel, hromotluk Knobelius a titěra Vokoun byli ve dveřích s Pulpitem.
Mollerus oznámil počítači, kolik má na papír každému napsati jakožto výsledek hry právě dokončené, a zatím co student psal a ostatní hráči mu olůvko i počet ohledávali, vstal Mollerus a dával vítání soudruhům, tlustými prsty vzhůru zdvihaje cínovou pintu.
"Vítajte! Tož ste tu konečně!" mluvil hlasem zvolným, klidným, skoro kazatelským, který se k veselému vítání vlastně dobře nehodil, "všickni žízniví poďte k vodám, poďte, poslechněte proroka Izaiáše, poďte včil, kupujte bez stříbra a beze vší odměny víno a mléko!"
"To by se šenkéřka poděkovala za takové hosty!" vskočil do řeči student Jiří Bergerus.
Ale Moller nedal si řeč trhati. Klidně, bez úsměvu, jako by věčné pravdy přednášel, pravil: "Když Berger mezi nás vstupoval do koleje, dali sme mu příjmení Zavřiústa, včil rcete enom, esli se mu to příjmení hodí?"
Vesele vzkřikli studenti: "Hodí!"
"Včil to už marno, nebraň se a zavři ústa!" doložil Mollerus a hned pokračoval: "Vítajte, přátelé, vítajte, pane súsed Pulpite, v očích dělají se mi mžúrky pohnutím, když pomním, že tento mordydy Pulpit na naše předky ani na nás nikdyž nežaloval v Karolinum, ač naši předkové zbořili mu pavlač, anobrž milý súsed
náš již náctekráte za ubohé kolejní alumny řád u šenkéřky platil ochotně a štědře, a badám, že včil ho Jidáš měšcem nebací a že pan súsed laskavě se pohne zas. Však to je z tisíca jeden. Vivat Pulpit, vivat academia!"
Zahřměla malá sednice aspoň dvaceti hrdly.
"Ten slovácký bakula umí hovořit!" poznamenal Bergerus k Samuelovi, jenž sedal k němu.
"Co žádný nemyslí, to on!" s povzdechem tiše vyčítal Samuel, jemuž formule logické, barbara, darii, celarent a jiné, jako těžké klády ležely na mozku.
Zatím už Mollerus kázal vyhoditi vojenské či cestovní lože ze světnice ven, aby bylo víc místa, studenti přivlekli odkudsi židlu s lenochem, všecko posedalo a tisklo se v skrovném prostoru k sobě. Mollerus již zase smlouval s hráči nový kartů rok.
"Tak bohatě nehrám!" pravil vyjednávaje.
"Zanechejme tedy toho," mínil jeden z hráčů, na pohled měšťan řezník, "páni studentes budou radš něco břitkého povídati!"
"A co by - ne - pane masarčíku," dosti rychle namítne Mollerus, "včil pohrajem jako prve o půl pinty piva; as platí za šestnáct očí, šístka za osmnáct!"
A již míchá karty, dosti hbitě je propouštěje svými prsty, jež byly jako nadívané jitrničky. A za chvilenku vymítal první kart, na němž pět ok hrubým dřevorytem nakreslených.
"Vy pořád myslíte na examen!" plísnil dobrácky Pulpit dlouhého studenta zadumaného, "mordydy, nový rektor pan Kampanus je dobrý člověk a býval taky studentem a ví, že mladý člověk nemůže všecko umět, já také sešiju lépe kožešinné blány než můj tovaryš, mordydy!"
Rektor týnské školy, Daniel Třebícký, jenž loni šťastně vykonal zkoušku mistrovskou, sedě proti měštěnínovi s mírným úsměvem pravil: "Hádám, že studenti nemají mistra Kampanusa tuze rádi; je snad první z rektorů, který je posílá bez milosrdenství do kurníku v Karolinum, když vynechají lekcí školní, a to nechutná, v kurníku je
smrad."
"Nové chvoštiště včil hladce mete!" ozval se Mollerus, jenž při hře činil se hluch a nevida, ale slyšel i viděl.
Samuel a dva tři jiní rozpačitě se tvářili, Berger Zavřiústa křikl: "Bác!" A Knobelius zřejmě vyznal, že Moller má pravdu.
Vtom přišli noví studenti, famulové profesorů z Karolinum, na jednoho voláno Hovorko i Hovorinuse, na jiného Macku i Mathiade.
Ještě dobře neusedli, rektor týnský, drže se předešlé rozprávky, pravil: "Mně se líbí při Kampanovi, jak se ujímá reformace naší akademie Karlovy, on a mistr Nudožerský znamenití bojovníci!"
"To rádi slyšíme, to dnes něco platí, kdyžtě jezuviti ve svém Klementinum proti našim tak jsou čilí a od velikých pánů tak namnoze podporovaní," souhlasil jeden z měšťanů.
"Včil zatím opravili v koleji Karlově enom hodiny a v ostatních kolejích staré hodiny, staré voškrdy, nechali tak! Tož reformace!" prohodil Moller měkce.
"Jak to, mordydy, hodiny?" ptá se zvědavý Pulpit.
Knobelius vysvětlil: "Do koleje profesorské pořídili nové hodiny německé, ukazující 12 hodin, aby se lekcí včas mohly konati, nám však studentům v kolejích zanechali českých hodin, které nejdou a neukazují, a proto chodíme do lekcí pozdě, nebo taky nechodíme, tím vinny ty mrchy hodiny. Štěnička Slovák dobře řekl."
Potom brzy Knobelius se s Vokounem vytratili ven.
Rektor Třebícký nepokojně hladě se po rusých vlasech, napřed již poněkud prořídlých, odpíral těm řečem horlivěji nežli prve; modrá jeho očka brala na se barvu oceli: "A což," pravil, "když teď nové tři profesory, nová umění, obdržela akademie, to není počátek reformace? Neměla medicíny, teď tu Huberus bude jí učit, neměla práv, teď Sudetus začne, neměla hebrejštiny, teď má na to Kaménka mistra. Což to nic?"
"Musíš rácovat, jen pěkně přiznej barvu, milý kazimase!" zvolal Moller k řezníkovi, a jako by souviselo, pravil směrem k Třebíckému: "A co by - pane rektor - což tři profesoři noví, když staří jich mezi sebe nepřijali, Kamének, hebrej, nemá s rodinou co jíst, má víc v Židech než doma, žádná reformace, Karolinum je dům u tmy, ad noctuam, a zůstane domem u tmy!"
"Snad byl, ale nebude, Nudožerský a Kampanus jsou osvěta!" pravil rektor týnský přesvědčivým hlasem.
"Nudožerský je Slovák, můj krajenín, včil smějete se nám Slovákům, možno, že vám Slovák pomože, ale Kampanus, zvoníček, školometa - mám žaludské eso, masaříče -"
"Kampanus je ozdoba České země, insigne decus Bohemiae, nejlepší náš rytmů skladatel!" dí Třebícký.
Pulpit kýval hlavou přisvědčivě, ačkoli veršům rozuměl jako kráva varhanům.
"Rétoriku vycpává věchtem!" prohodil Mollerus.
Vtom v otevřených dveřích zjeví se maličký bakalář malostranský pan Basilides, líbivý panáček, s velikou hlavou, klikatým nosem, vyfintěný v krejzlíku a v planém sametě.
"Hihi, to je vás tu nahromadě," volal do světnice, "venku je lépe, přišli teď střelci s kušemi, budou střílet brzo, polezte z pelechu, hihi!"
"Vítaj, Zodiakus!" volali mu někteří.
Jiní volali ho na poctu, podávajíce mu nádobky své, aby připil a vypil.
"Děkuju, jako bych vypil," dvorně vykračoval se Basilides.
"Proč mu říkají Zodiakus?" ptá se jedno vousaté pacholisko souseda.
Ten dí, že Basilides hvězdám rozumí a kalendáři. Zaslechnuv to Moller, poznamenal jako do vousů: "A co by - plky křápy, čechmana rozumí - nic nerozumí, hledí na hvězdy mosazným klystérem!"
Zasmáli se, kdo slyšeli tuto kritiku.
Basilides vtěsnal se mezi pitele, primán ze školy malostranské, kterého přivedl s sebou, mladík na bradě již dosti hustě opeřený, zůstal ve dveřích, kde do něho právě velmi důtklivě v žebra trkla
Maruše, nesoucí v jedné hrsti několik hubatek piva a v druhé hrsti sklenici vína.
"O čem rozprávka, páni kolegové a přátelé?" ptá se Basilides, bera sklenici od šenkéřky.
Student Táborský vyrazil s patrnou zálibou: "Štěnička valchuje rektora a jeho rytmy a carmina!"
"Ale, ale, snad ne?" diví se Basilides, "já jich sic všech nečtu, protože jich píše tuze mnoho, ale Kampanus je s Olympem, s Apollinem v dobrém srozumění, to je přec známo vůbec, Kampanus je na Parnase aspoň jako polobůh!"
"Poluboch!" odsekl Mollerus slovným obratem, jemuž se většina smála, majíc hned na mysli boch sýra, bochníček chleba, což k Parnasu nedobře se hodilo.
Třebícký posoukav si netrpělivě rusou bradu, pravil hodně nahlas: "Mollerus má vtip, ale povahy jeho jsou všemu čeliti nazpět, co se vůbec chválí, to on haní, myslím, že i v koleji lehá napříč lože, kde hlava, tam nohami, vše proti obyčeji, ale neškodí, takoví veselí třepetáčkové taky musejí býti, aby bylo čemu se zasmáti; valchuje-li Kampana, co by řekl, kdybych se ho zeptal na lakomého profesora Skálu, toho by bránil?"
"Skála je venblúd a včil má v duši chlupy!" odvece rychle Mollerus, "vidíš, mistře milý, že necelím všemu nazpět, taky souhlasím!"
Zvenčí ozval se hlahol mnohých hrdel. Také zuřivé bubnování. Někteří vyběhli ze světnice, jiní vychylovali hlavy ze dveří a z oken. Pak se doneslo, že jeden ze střelců, stříleje ku ptáku dřevěnému, sestřelil křídlo a získal odměny druhé, totiž misky cínové a erbíku střeleckého. Prý mu vyplatil písař střelecký kopu grošů. Student Macek zároveň oznamoval, že právě přišla na ostrov s bratrem svým panna Kateřina Elisbet.
Mollerus, zaslechnuv jméno, rychle potáhnuv usmolené kšandy, navlekl na sebe kabátec.
"Která to Kateřina?" optal se rychle hlavou toče Pulpit.
"Dcera profesora Alberta Kaménka, hebrea," odpověděli dva tři najednou.
"A já vím," dobrácky na to Pulpit, "já ji znám, to ta přistárlá panna, co se nosívá jako, mordydy, nějaká bláznice?"
Dlouhý Samuel, v jehož očích pořád sedělo přestrašení, poučil Pulpita tichým hlasem, že ta panna není bláznice, že je učenější nežli kterýkoli z kolegů tady přítomných, umí latině, řecky, česky, německy, hebrejsky.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 14.01.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­