ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Bradbury Ray (*22.08.1920 - †05.06.2012)

­­­­

Marťanská kronika (2)

Duben 2005
Usher II

"'Jel jsem koňmo, sám po celý chmurný, tmavý, tichý podzimní den, kdy mraky visely tísnivě nízko na obloze, neobyčejně pustou krajinou a konečně s večerními stíny octl jsem se před melancholickým domem Usherovým...'"
Pan William Stendahl přestal citovat. Před ním, na nízkém černém pahorku stál ten dům a v jeho základním kameni byl vytesán letopočet L.P. 2005.
Architekt pan Bigelow řekl: "Je hotov. Tady máte klíč, pane Stendahle."
Oba muži stáli mlčky v tichém podzimním odpoledni. Modré kopie plánů jim šustily pod nohama v zčernalé trávě.
"Dům Usherů," řekl s požitkem pan Stendahl. "Navržen, postaven, koupen a zaplacen. Edgar Allan Poe by měl určitě radost!"
Pan Bigelow zamžoural. "Je všechno tak, jak jste si přál?"
"Ano!"
"Trefili jsme správnou barvu? Je bezútěšný a hrůzyplný?"
"Naprosto bezútěšný a hrůzyplný!"
"A co stěny - jsou holé?"
"Na mou duši, jsou!"
"A močál, je dost černý a ponurý?"
"Neuvěřitelně černý a ponurý."
"A rákosí - museli jsme je ovšem nabarvit - je to správná šeď do černa?"
"Je odpuzující!"
Pan Bigelow nahlédl do plánů. A podle nich částečně citoval: "Působí na vás celý ten objekt dojmem ledového chladu, těžkne vám srdce a vkrádá se vám do mysli pustota? Myslím, celý ten dům, jezírko a celá ta krajina, pane Stendahle?"
"Pane Bigelowe, stálo to za ty peníze! Je to prostě nádherné!"
"Děkuji vám. Musel jsem se obejít bez jakýchkoliv zkušeností. Ještě štěstí, že jste měl vlastní soukromé rakety, jinak by nám sem většinu zařízení nebyli povolili dovézt. Jen si všimněte, jak je tu pořád šero, pořád říjen, a ta zem - neplodný, mrtvý suchopár. Dalo to fušku. Vyhubili jsme, nač jsme přišli. Spotřebovali jsme tisíce tun DDT. Nezůstal tu ani hádek, ani žabka, ani jedna martská moucha! A pořád šero, pane Stendahle. Jsem na to hrdý. Jsou tu skryté přístroje, které zastiňují Slunce. Je to tu pořád jaksepatří pusté."
Stendahl všechno do sebe vpíjel plnými doušky: pustotu, stísněnost a smrduté výpary, celou "atmosféru" tak citlivě sestrojenou a provedenou. A ten dům! Tlení a hrůza, zlověstné jezero, ty houby a ten postupující rozklad! Ať už to nakašírovali, nebo toho dosáhli jinak, koho by to napadlo?
Vzhlédl k podzimní obloze. Někde nahoře, Bůh ví kde, hrozně daleko, je Slunce. Tam někde je duben na planetě Marsu, měsíc, kdy je všechno žluté a obloha modrá. Tam někde nahoře se propalují k Marsu rakety, aby zcivilizovaly tu nádherně mrtvou planetu. Do tohoto kalného zvukotěsného světa, do tohohle světa starodávného podzimu jejich ječení neproniká.
"Když je to teď hotovo," rozpačitě začal pan Bigelow, "mohu se zeptat, co s tím vším hodláte podniknout?"
"S domem Usherů? To jste si nedomyslel?"
"Ne."
"Jméno Usher vám nic neříká?"
"Nic."
"A co tohle jméno: Edgar Allan Poe?"
Pan Bigelow zavrtěl hlavou.
"No ovšem." Stendahl sotva znatelně pokrčil nos. Byl to výraz překvapení smíšeného s pohrdáním. "Jak bych mohl čekat, že budete znát zvěčnělého Edgara Allana Poea? Je už dávno po smrti, zemřel dřív než Lincoln. Všechny jeho knihy lehly popelem při Velikém ohni. To už je nějakých třicet let - v roce 1975."
"Aha," řekl pan Bigelow zasvěceně. "Tak to byl jeden z těhletěch!"
"Ano, jeden z těhletěch, pane Bigelowe. On a Lovecraft a Hawthorne a Abrose Bierce a všechny strašidelné, fantastické a hrůzyplné povídky, a právě tak i utopické knihy lehly popelem. Nemilosrdně. Odhlasovali na to zákon. Ach, začátky byly nepatrné. V letech padesátých a šedesátých to byla jen zrníčka písku na poušti. Různé skupiny začaly všelijak kontrolovat obrázkové seriály, pak detektivky a samozřejmě filmy, k tomu přistoupily politické vášně, náboženské předsudky, tlak zájmových skupin; vždycky se našla nějaká menšina, která měla z něčeho strach, a obrovská většina, která měla strach z temnoty, z budoucnosti, z minulosti, z přítomnosti, sama ze sebe a ze svých stínů."
"Rozumím."
Strach ze slova 'politika' (které se nakonec, jak se zdá, stalo mezi zpátečnickými živly synonymem pro komunismus, a když je někdo použil, mohlo ho to stát život!), a tak se tady přitáhl šroubek, tamhle upevnila matka, odsud přiletěl štulec, odtamtud kopanec a umění a literatura se zanedlouho nápadně podobaly obrovské karamelce, kterou každý tak vytahoval, mačkal, zavinoval a všude pohazoval až se z ní vytratila všechna pružnost i chuť. Pak pojednou přestaly vrčet filmové kamery, jako když utne, divadla potemněla a tiskařské lisy, místo aby chrlily niagary knih, omezily se na neškodné odkapávání 'čistého' materiálu. Ano, i slovo 'únik' začalo být příliš pokrokové, co vám mám povídat!"
"Opravdu?"
"Opravdu! Říkali, že každý člověk se musí postavit tváří v tvář skutečnosti. Tomu, co je Zde a Nyní! Všechno, co tomu neodpovídá, musí pryč! Všechny ty nádherné literární lži a rozlety fantazie musí vyletět do vzduchu! A tak je před třiceti lety, v roce 1975, jednoho nedělního rána pěkně postavili v jedné knihovně ke zdi. Vyrovnali je do řady: svatého Mikuláše, Bezhlavého jezdce, Sněhurku, Bystrozrakého i slepičku s kohoutkem - ach, to byl nářek! - a všechny je postříleli. Spálili skleněné zámky i žabáky-prince i stařičké krále a všechny ty, kteří žili šťastně až do smrti (protože samozřejmě ve skutečnosti nikdo nežije šťastně až do smrti) a Byl jednou jeden se proměnilo v Nikdy nebyl! Popelem hýkalů posypali rozvaliny kraje divů, rozsekali kosti Dlouhého a Širokého a ptáka Ohniváka roztloukli na kaleidoskop! Kulihrášek byl usmýkán úředním šimlem. Šípková Růženka se probudila polibkem vědce a vydechla naposledy při osudném píchnutí jeho injekční stříkačky. A Červené Karkulce daly napít z nějaké láhve, aby se už nemohla ptát: 'Babičko, proč máte tak veliké oči?' a kouzelné zrcadlo roztříštili kladivem a s ním navždy zničili zlé čarodějky i krásné kněžny!"
Zaťal pěsti. Bože, jak živě se mu to vybavilo! Zrudl v obličeji a lapal po dechu.
Pokud jde o pana Bigelowa, toho dlouhý výbuch Stendahlových citů ohromil. Mrkal zmateně a konečně řekl: "Lituji, ale nevím, o čem mluvíte. Pro mě jsou to jen jména. Ale podle toho, co slyším, bylo Pálení prospěšná věc."
"Táhněte!" zařval Stendahl. "S prací jste hotov, tak mi dejte pokoj, vy idiote!"
Pan Bigelow svolal řemeslníky a odešel.
Pan Stendahl stál před svým domem sám.
"Dávejte pozor, vy tam," řekl neviditelným raketám. "Přišel jsem na Mars, abych se zbavil vás, kteří máte všechno jasné, ale vy se sem slétáte čím dál, tím víc jako mouchy na mršinu. Tak já vám ukážu. Dám vám pořádnou lekci za to, co jste na Zemi udělali Edgaru Allanu Poeovi. Ode dneška se mějte na pozoru. Dům Usherů je připraven."
Zahrozil pěstí k obloze.

Raketa přistála. Čile z ní vystoupil nějaký muž. Pohlédl na dům a v očích mu zasvitla nelibost a zloba. Překročil vodní příkop a zastavil se tváří v tvář drobnému muži, který tam stál.
"Jmenujete se Stendahl?"
"Ano."
"Já jsem Garrett, z Ústavu pro výzkum morálních podmínek."
"Tak už jste se přece jen dostali až na Mars, vy morálníci. Však jsem si myslel, kdy se objevíte."
"Přijeli jsme minulý týden. Dáme tady co nejdřív všechno do naprostého pořádku, stejně jako na Zemi." Muž popuzeně zamával svou legitimací a ukázal na dům. "Jak mi vysvětlíte tamhleto, Stendahle?"
"To je strašidelný zámek, chcete-li tomu tak říkat."
"To se mi nelíbí, Stendahle, to se mi nelíbí. To slovo 'strašidelný'."
"Je to docela jednoduché. Léta Páně 2005 jsem si postavil mechanickou svatyni. Poletují v ní mědění netopýři, řízení elektronickými paprsky, plechové krysy pobíhají ve sklepích z umělých hmot a roboti-kostry tančí. Žijí v něm roboti-upíři, harlekýni, vlci, bledé přízraky, vytvořené z důvtipu a chemikálií."
"Přesně to, čeho jsem se obával," řekl Garrett a sotva znatelně se usmál. "Asi vám to budeme muset zbourat."
"Věděl jsem, že přijdete, jakmile zjistíte, co se děje."
"Byl bych přišel dřív, ale chtěli jsme si v Ústavu být jisti, co vlastně máte za lubem, než se do toho dáme. Odklízecí a podpalovací čety tu budou k večeru. Do půlnoci bude všechno srovnáno se zemí. Pane Stendahle, nemohu si pomoct, jste tak trochu blázen. Vydáte těžce vydělané peníze za hloupost. Muselo vás to stát alespoň tři milóny dolarů."
"Čtyři milióny! Jenže, pane Garrette, já jsem v mládí zdědil pětadvacet miliónů dolarů. Mohu si je dovolit rozhazovat. Ačkoliv se mi taky zdá, že je hrozná škoda nahnat sem ty vaše odklízeče, když dům byl dokončen teprve před hodinou. Nemohl byste mi dovolit, abych si s tou hračkou pohrál, řekněme, aspoň čtyřiadvacet hodin?"
"Víte, co praví zákon. Vyjadřuje se naprosto přesně. Je zakázáno vyrábět knihy, domy a cokoliv, co by jakýmkoliv způsobem připomínalo duchy, upíry, víly nebo jakékoliv fantastické bytosti."
"Příště budete upalovat Babbitty!"
"Vy už jste nám nadělal hodně nepříjemností, pane Stendahle. Mám to zaznamenáno. Před dvaceti lety. Na Zemi. Vy a ta vaše knihovna."
"Ano, já a moje knihovna. A několik mně podobných. Ach, o Poeovi se už dávno nic neví, ani o dědu Vševědovi a ostatních. Ale já měl svou malou podzemní skrýš. Pár nás mělo soukromé knihovny, dokud jste na nás neposlali ty své muže s pochodněmi a zapalovači a neroztrhali mých padesát tisíc svazků a nespálili je. A právě tak jste zničili kouzlo Dušiček a nařídili filmovým producentům, že chtějí-li vůbec něco dělat, musejí dělat a pořád předělávat Ernsta Hemingwaye. Bože, kolikrát jsem viděl natočenou Komu zvoní hrana! Třicet různých verzí. Všechny realistické. Ach, realismus! Ach, to Zde a to Nyní, k čertu s tím vším!"
"Nemá to smysl být zatrpklý."
"Pane Garrette, vy musíte podat podrobné hlášení, že?"
"Ano."
"Tak to byste měl, aspoň ze zvědavosti, vejít dovnitř a trochu se tam porozhlédnout. Zdrží vás to jen minutku."
"Dobrá, jděte první. A žádné hlouposti. Mám s sebou revolver."
Dveře domu Usherů se skřípavě otevřely. Zvnitřku zavál vlhký vzduch. Ozvalo se nesmírné vzdychání a steny, jako by ve skrytých katakombách supěly nějaké podzemní měchy.
Na kamenné podlaze zapanáčkovala krysa. Garrett vykřikl a kopl ji. Krysa se převalila a z její nylonové srsti se vznesl neuvěřitelný roj kovových mušek.
"To je úžasné!" Garrett se shýbl, aby si ji prohlédl.
V jednom výklenku seděla stará čarodějnice a voskové ruce se jí chvěly nad jakýmisi oranžově modrými taroky. Škubla hlavou, sykla na Garretta bezzubými ústy a poklepala na umaštěné karty.
"Smrt!" vykřikla.
"Tady to máte, proč jsem tu," řekl Garrett. "Tohle je politováníhodné!"
"Můžete si jí spálit osobně."
"Opravdu?" To Garretta potěšilo. Pak svraštil čelo. "Musím uznat, že to nesete statečně."
"Stačí mi, že jsem mohl tohle místo vytvořit. Že mohu říct, že jsem to udělal. Říct, že jsem vykouzlil středověkou atmosféru i v tomhle moderním, nevěřícím světě."
"K vašemu géniu pociťuji i proti své vůli jakýsi obdiv, pane." Garrett pozoroval, jak je obtéká mlha, šumí kolem nich a ztvárňuje se v krásnou, oblačnou ženu. V pozadí vlhké chodby se prudce otáčel nějaký stroj. Mlha z něho vytékala, jako cukrová vata a s bručivým šepotem poletovala v mlčících halách.
Odnikud se zjevila opice.
"Stát!" vykřikl Garrett.
"Jen se nebojte." Stendahl poklepal zvířeti na černou hruď. "Je to robot. Kostra z mědi a vůbec všechno měděné jako ta čarodějnice. Vidíte?" Přejel opici proti srsti a pod ní se objevil labyrint kovových trubek.
"Ano." Garrett natáhl bázlivou ruku, aby tu věc poplácal. "Ale k čemu to je, pane Stendahle, k čemu to všechno je? Co vás to posedlo?"
"Byrokracie, pane Garrette. Ale nemám čas na vysvětlování. Úřady na to brzy přijdou samy." Kývl na opici. "Všechno v pořádku. Teď!"
Opice zabila pana Garretta.

"Jsme skoro hotovi, Pikesi, že?"
Pikes vzhlédl od stolu. "Ano, pane Stendahle."
"Udělal jste to nádherně."
"Jsem za to placen, pane Stendahle." odpověděl Pikes mírně, zvedl umělé víčko robota a vložil pod ně skleněnou oční bulvu, která bezvadně přilnula ke gumovým svalům. "Prosím."
"Živý obraz pana Garretta."
"Co s ním uděláme?" Pikes pokynul ke kamenné desce, na níž ležela mrtvola skutečného pana Garretta.
"Radši ho spálíme, Pikesi. O dva Garretty přece nestojíme?"
Pikes odvezl pana Garretta k cihlové spalovací peci. "Sbohem." Strčil Garretta dovnitř a zabouchl za ním dveře.
Stendahl se postavil před robota Garretta. "Znáte rozkazy Garrette?"
"Ano, pane." Robot se zvedl. "Mám se vrátit do Ústavu. Zařadím doplňovací hlášení. Zdržím akci nejméně o osmačtyřicet hodin. Řeknu, že musím případ podrobněji prozkoumat."
"Správně, Garrette. Sbohem."
Robot spěšně odešel ke Garrettově raketě, nastoupil a odletěl.
Stendahl se otočil. "My teď, Pikesi, rozešleme zbytek pozvánek na večer. Myslím, že se moc dobře pobavíme, co říkáte?"
"Když si pomyslím, že jsme čekali celých dvacet let, to se tedy pěkně pobavíme!"
Spiklenecky na sebe mrkli.

Sedm hodin. Stendahl se podíval na hodinky. Už byl skoro čas. V ruce točil sklenkou sherry. Seděl úplně klidně. Nad ním viseli z dubových trámů netopýři, jemná měděná tělíčka ukrytá pod gumovým masem, mžourali na něho a vyráželi skřeky. Pozvedl k nim číši. "Na společný úspěch." Pak se zvrátil do židle, zavřel oči a dal se do rozjímání o celé té záležitosti. Jak to teď ve stáří všechno vychutná! Tuhle splátku antiseptické vládě za všechna její tažení a teror proti literatuře. Ach, jak v sobě po celá dlouhá léta živil vztek a nenávist. Jak ten plán ve vyprahlé mysli pozvolna nabýval tvaru až do onoho dne před třemi lety, kdy se setkal s Pikesem.
Ach ano, Pikes, tak prosáklý zatrpklostí jako temná zčernalá studně zelené kyseliny. Kdo je Pikes? Největší z nich ze všech! Pikes, muž desetitisíce tváří, vtělená zuřivost, kouř, modravý mlžný opar, bílý déšť, netopýr, chrlič, příšerné zjevení, to všechno je Pikes! Je lepší než Lon Chaney starší? Stendahl se nad tím zadumal. Každou noc se díval na Chaneyho ve starých, prastarých filmech. Ano, je lepší než Chaney. Je lepší, než ten druhý dávno zapadlý aktér? Jakpak se jen jmenoval? Karloff? Je mnohem lepší. A co Lugosi? Směšné srovnání! Ne, existuje jediný Pikes, kterého najednou z ničeho nic zbavili fantazie, pro něhož na Zemi nebylo místečka a který se před nikým nemohl blýskat. Zakázali mu dokonce, aby si hrál sám pro sebe před zrcadlem!
Chudák poražený, znemožněný Pikes. Jak ti asi bylo, Pikesi, tu noc, kdy zabavili tvé filmy, vyrvali je z kamer, jako by ti rvali vnitřnosti, zmačkali je a zmotali, nacpali do kamen a spálili! Jestlipak to bylo stejně zlé, jako když člověku zničili padesát tisíc knih bez jakékoliv náhrady? Ano, bylo. Stendahl cítil, mu bezmocným vztekem tuhnou ruce.Co bylo pak přirozenější, než že od onoho dne se začali domlouvat nad nesčetnými šálky kávy, sedíce do nesčetných půlnocí, a že z jejich domlouvání vyšel ten trpký plán - dům Usherů.
Zazněl velikánský kostelní zvon. Hosté se sjížděli.
Usmál se a vyšel jim vstříc.

Roboti bez paměti, dospělí od svého zrodu, vyčkávali. V hedvábí barvy lesních tůní, v hedvábí barvy žab a kapradin - vyčkávali. Roboti s vlasy barvy písku a slunce vyčkávali. Roboti leželi, řádně promazaní, s kostmi z bronzových trubek, zapuštěnými do želatiny. V rakvích pro ani živé, ani mrtvé, v prkenných krabicích čekaly metronomy, až je někdo spustí. Bylo cítit mazání a vyleštěnou mosaz. Vládlo tu ticho jako na hřbitově. Roboti měli pohlaví, a přece byli bezpohlavní. Měli jména, a přece byli bezejmenní, s lidmi měli společné všechno až na lidskost a vytřeštěně hleděli na zatlučená víka svých krabic, opatřená nálepkami, ve smrti, která vlastně ani nebyla smrtí, protože roboti nikdy nežili. A tu se najednou všude rozlehlo vrzání páčených hřebíků. Zaskřípěla otvíraná dvířka. Na krabice dopadly stíny a stiskla je jakási ruka, která vystřikovala z plechovky olej. Jeden hodinový strojek byl nařízen a slabounce se roztikal. Za ním další a další, až se všechno proměnilo v nesmírný hodinářský krám, hlučící vrčením strojků. Mramorové oči široce otevřely gumová víčka. Chřípí se zachvěla. Roboti oblečeni do srsti opice a bílých králičích chlupů, povstali; za Dlouhým šel Široký, pak Myší král, žabák a utopenci z moře, vytvoření ze soli a chaluh, se rozkymáceli sem a tam; pak oběšenci se zmodralými hrdly a očima obrácenýma v sloup, hlinění trpaslíci a drobouncí diblíci, upíři, sýčkové, Mikuláš se sněhovou vánicí, Modrovous s kníry podobajícími se acetylénovým plamínkům, sírová mračna, z nichž se plazily jazyky zelených plamenů, a drak zkroucený do gigantické šupinaté serpentiny a s pecí v žaludku, vyrazili ze dveří s jekotem, tikáním, řevem, mlčením, v chvatu a se závanem větru. Tisíce vík spadlo na zem. Hodinářství se vydalo do domu Usherů. Nastala strašidelná noc.

Krajinou zavál teplý vánek. Přiletěly rakety hostů, rozžhavily oblohu a podzim proměnily v jaro.
Muži ve večerních oblecích vystoupili z raket a za nimi ženy s pracně upravenými účesy.
"Tak tohle je Usher!"
"Ale kde jsou dveře?"
A v tom okamžiku se objevil pan Stendahl. Ženy se smály a švitořily jedna přes druhou. Pan Stendahl pokynul rukou, aby je utišil. Otočil se, vzhlédl k oknu vysoko v hradní zdi a zavolal:
"Rapunzelo, Rapunzelo, spusť dolů svůj vlas."
A shora se do nočního větru vyklonila krásná dívka a spustila dolů zlaté vlasy. Vlasy se rozdvojily, zavlály a spletly se v žebřík po němž rozesmátí hosté vstupovali do domu.
Co tu bylo významných sociologů! Co bystrých psychologů! Kolik nesmírně důležitých politiků, bakteriologů a neurologů! A teď stáli uprostřed plesnivých stěn.
"Buďte všichni vítáni!"
Pan Tryon, pan Owen, pan Dunne, pan Lang, pan Steffens, pan Fletcher a dva tucty dalších.
"Pojďte dál, jen pojďte dál!"
Slečna Gibbsová, slečna Popeová, slečna Chrchillová, slečna Bluntová, slečna Drummondová a spousta dalších žen v blýskavé parádě.
Významní, velevýznamní lidé, jeden jako druhý, členové společnosti pro omezení fantazie, obhájci zákazu Dušiček a slavnosti Guye Fawkese, zabíječi netopýrů, paliči knih, nosiči pochodní. Všichni do jednoho dobří, spořádaní občané, kteří si počkali, až nahoru doletěli otrlí muži, pohřbili Marťany, vyčistili města, postavili sídliště, opravili dálnice a všechno řádně zabezpečili. A pak, když už tu byla široká a bezpečně vydlážděná cesta, přijeli sem tihle Kazimírové, tihle Suchaři, lidé, kteří měli chemický roztok místo krve a jedovatě jodové oči, aby tu zahájili umravňovací činnost a kdekoho začali podělovat svou dobrotivostí. A ti všichni byli jeho přátelé! Ano, s největší pečlivostí se s nimi za poslední rok na Zemi seznámil a spřátelil!
"Vítejte v prostorných halách Smrti!" zvolal.
"Poslyš, Stendahle, co má tohle všechno znamenat?"
"Však uvidíte. A teď svlékat! Tamhle na té straně máte všichni kabinky. Oblékněte si kostýmy, které tam najdete. Muži tady, ženy tamhle!"
Lidé nerozhodně postávali.
"Nevím, jestli tu máme zůstat," řekla slečna Popeová. "Nemám ráda takovéhle prostředí. Nemá to daleko k blasfémii."
"Nesmysl, je to maškarní bál!"
"Vypadá to ale hodně ilegálně." Pan Steffens zavětřil.
"To pusťte z hlavy," zasmál se Stendahl. "Bavte se. Zítra z toho budou jenom trosky. Honem do kabin!"
Dům překypoval životem a barvami. Všude se míhali harlekýni s rolničkami na čepicích a bílé myšky tančily miniaturní quadrilly podle hudby, kterou trpaslíci droboučkými smyčci vyluzovali na droboučké housličky, vlajky se vlnily z ohořelých trámů a netopýři v mračnech poletovali kolem úst chrličů, které vyplivovaly chladivé, divoké a zpěněné víno. Sedmi sály maškarního bálu protékal potok. Hosté se z něho napili a zjistili, že je to sherry. Hosté proudili z kabinek, přeneseni z jednoho věku do druhého, obličeje zastřeny maskami domin, a už to, že si nasadili masku, obnovilo v nich chuť pustit se do křížku s fantazií a hrůzou. Ženy se se smíchem ploužily v rudých rouchách. Muži je pitvorně obskakovali. A na stěnách se pohybovaly stíny, které tam nikdo nevrhal, a tu a tam visela zrcadla, která nikoho neodrážela. "Všichni jsme upíři!" smál se pan Fletcher. "Mrtví!"
Bylo to sedm pokojů, každý jiný, jeden modrý, jeden nachový, jeden zelený, jeden oranžový, další bílý, šestý fialový a sedmý celý pohřbený do černého sametu. V černém pokoji stály ebenové hodiny, které hlasitě odbíjely čas. A těmi pokoji proudili hosté, později už opilí, mezi fantastickými roboty, mezi ptáky Ohniváky, zlými královnami, Šípkovými Růženkami a obry v sedmimílových botách a v podlaze pod jejich tančícíma nohama mohutně pulsovalo skryté a zrádné srdce.
"Pane Stendahle!"
Zašeptání.
"Pane Stendahle!" Po boku mu stanula příšera v masce Smrti. Byl to Pikes. "Musím s vámi mluvit mezi čtyřma očima."
"Co se děje?"
"Podívejte se." Pikes natáhl ruku kostlivce. Držel v ní několik napůl roztavených zuhelnatělých koleček, šroubků, matek a čepů.
Stendahl se na ně dlouze zadíval. Pak vtáhl Pikese do jedné chodby. "Garrett?" zašeptal.
Pikes přikývl. "Poslal místo sebe robota. Tohle jsem našel, když jsem před chvílí čistil spalovací pec."
Chvíli oba zírali na osudná kolečka.
"To znamená, že policie tu může být každým okamžikem," řekl Pikes. "Překazí nám náš plán."
"Co teď." Stendahl se zahleděl na víření žlutých, modrých a oranžových lidí. Hudba se linula zamlženými sály. "Mohlo mě napadnout, že Garrett nebude takový blázen, aby přišel osobně. Ale počkejte!"
"Co je?"
"Nic. Nic není. Garrett k nám poslal robota. Prosím, a my jsme robota poslali zpátky. Pokud ho nebude důkladně zkoumat, nevšimne si záměny."
"No ovšem!"
"Příště přijde sám. Má teď dojem, že je to bezpečné. Každou chvilku se může objevit ve dveřích osobně! Ať teče víno proudem, Pikesi!"
Zazněl veliký zvon.
"Vsadím se, že už je tu. Pusťte pana Garretta dál."
Rapunzela spustila své zlaté vlasy.
"Pan Stendahl?"
"Pan Garrett. Skutečný pan Garrett?"
"Ano, ten a nikdo jiný." Garrett šlehl okem po plesnivých stěnách a vířícím davu. "Napadlo mě, že se sem radši podívám osobně. Člověk se na roboty nemůže spolehnout. Zvláště ne na roboty druhých. Taky jsem pro všechny případy už zalarmoval odklízeče. Budou tu za hodinku. Ti už si budou vědět rady s tímhle strašlivým místem."
Stendahl se uklonil. "Děkuji vám za informaci." Pokynul rukou. "Ale zatím se snad trochu pobavíte. Skleničku vína?"
"Ne, děkuji. Co se tu děje? Jak hluboko může člověk klesnout?"
"To posuďte sám, pane Garrette."
"Až k vraždě," řekl Garrett.
"K nejodpornější vraždě," odpověděl Standahl.
Zaječel ženský hlas. Přihnala se slečna Popeová, obličej bílý jako z tvarohu. "Právě se stalo něco děsného! Viděla jsem, jak jedna opice zaškrtila slečnu Bluntovou a nacpal jí do komína."

Ohlédli se a uviděli dlouhé světlé vlasy, vlající z komínové roury. Garrett vykřikl.
"Hrůza!" zavzlykala slečna Popeová, ale najednou přestala plakat. Zamrkala a otočila se. "Slečno Bluntová!"
"Prosím," řekla slečna Bluntová, která se náhle objevila před ní.
"Ale vždyť jsem vás právě viděla v komíně!"
"Kdepak," smála se slečna Bluntová. "To byl můj robot. Šikovná napodobenina!"
"Vždyť, vždyť..."
"Neplačte miláčku, se mnou je všechno v pořádku. Musím se podívat sama na sebe. Tak tamhle teda jsem! Nacpaná v komíně. Přesně, jak jste říkala. Dobrý nápad!"
Slečna Bluntová se vzdálila se smíchem.
"Napijete se, Garrette?"
"Myslím, že ano. To mě zničilo. Bože, tohle je ale místo. To si opravdu zaslouží strhnout. Za chvíli..."
Garrett se napil.
Další výkřik. Čtyři bílí králíci s panem Steffensem na hřbetě uháněli dolů ze schodů, které se jakoby mávnutím kouzelného proutku objevily v podlaze. Svrhli pana Steffense do jámy, v níž byl pevně spoután a vydán na pospas přibližujícímu se ostří obrovského kyvadla, které se kývalo níž a níž, stále blíž k jeho spoutanému tělu.
"To jsem já, tam dole?" zeptal se pan Steffens, který se objevil v těsné blízkosti Garrettově. Naklonil se nad jámou. "Je to divný, zvláštní pocit, vidět sám sebe umírat."
Kyvadlo udeřilo naposled.
"Opravdu realistické," řekl pan Steffens a odvrátil se.
"Ještě skleničku, pane Garrette?"
"Už to nebude dlouho trvat. Odklízeči jsou tu každou chvilku."
"Díky Bohu!"
A zase výkřik. Už potřetí.
"Co zas?" řekl vystrašená Garrett.
"Teď jsem na řadě já," odpověděla mu slečna Drummondová. "Podívejte se."
Nějakou druhou vřeštící slečnu Drummondovou právě zatloukali do rakve a pak ji spustili do čerstvě vykopané země pod podlahou.
"Ale na tohle si také vzpomínám," zalapal po dechu pracovník Ústavu pro výzkum morálních podmínek. "To všechno pochází z těch starých zakázaných knih. Předčasný pohřeb. A další. Jáma a kyvadlo, a ta opice, ten komín, to je Vražda v ulici Morgue. Bylo to v knize, kterou jsem sám spálil, ano!"
"Ještě skleničku, Garette. Počkejte, držte ji rovně."
"Bože, vy ale máte fantazii!"
Přihlíželi smrti dalších pěti lidí, jeden zmizel v dračí tlamě, ostatní byli vrženi do černé bažiny, a pomalu se propadali, až zmizeli.
"Chtěl byste vidět, co jsem připravil pro vás?" zeptal se Stendahl.
"Samozřejmě," odpověděl Garrett. "To už na věci nic nezmění. Stejně celý ten zatracený krám vyhodíme do povětří. Jste s tím odporný."
"Tak pojďte se mnou. Tudy."
A vedl Garretta mnoha chodbičkami do přízemí a stále níž po točitých schodech až do podzemí, do katakomb.
"Co mi tady dole chcete ukazovat?" zeptal se Garrett.
"Jak budete zabit."
"Můj dvojník?"
"Ano. A ještě něco jiného."
"Co?"
"Sud vína amontilladského," odpověděl Stendahl a kráčel vpřed s vysoko zdviženou rozsvícenou lucernou. Zpod vík rakví trčely kostry.
Garrett se zacpal nos a v obličeji se mu objevil výraz znechucení.
"Sud čeho?"
"Nikdy jste neslyšel o sudu vína amontilladského?"
"Ne!"
"Tohle taky nepoznáváte?" Stendahl ukazoval na jakousi celu.
"Měl bych?"
"Nebo tohle." Stendahl s úsměvem vytáhl zpod svého pláště zednickou lžíci.
"Co je zas tohle?"
"Jen pojďte," pobídl ho Stendahl.
Vstoupili do cely. A tam v šeru nasadil Stendahl poloopilému muži řetězy.
"Proboha, co to děláte?" vykřikl Garrett a zachřestil jimi.
"Dopouštím se malé ironie. A není slušné někoho přerušovat, zrovna když se dopouští malé ironie. No tak!"
"Zamkl jste mě do řetězů!"
"To ano."
"Co hodláte dělat dál?"
"Nechat vás tady."
"Děláte si legraci."
"Báječnou legraci."
"Kde je můj dvojník? Copak se nepodíváme, jak bude zabit?"
"Žádný dvojník neexistuje."
"Ale co ti ostatní!"
"Ti ostatní jsou už po smrti. Ty, co jste viděl zabíjet, byli ti skuteční. Jejich dvojníci, roboti, jen stáli kolem a přihlíželi."
Na to Garrett neřekl nic.
"Teď byste měl říci: ,Pro lásku boží, Montresore!´" řekl Stendahl. "A já odvětím: ,Ano, pro lásku boží!´ Tak co, řeknete to? Honem. Řekněte to."
"Vy blázne."
"Mám vás snad přemlouvat? Řekněte to. Řekněte: 'Pro lásku boží, Montresore!'"
"Neřeknu, vy blázne. Hned mě pusťte odsud." Úplně vystřízlivěl.
"Vezměte si na sebe tohle." Stendahl mu hodil něco, co zacinkalo a zazvonilo.
"Co je to?"
"Čapka s rolničkami. Nasaďte si ji a pak vás možná pustím."
"Stendahle!"
"Nasaďte si ji, už jsem řekl!"
Garrett poslechl. Rolničky zachřestily.
"Nemáte pocit, že tohle všechno se už jednou stalo?" tázal se Stendahl a dal se do práce se zednickou lžící, maltou a cihlami.
"Co to děláte?"
"Zazdívám vás. Tak - jedna vrstva cihel. A teď druhá."
"Vy nejste normální!"
"O to se teď nebudeme přít."
"Za tohle vás poženu k odpovědnosti!"
Stendahl poklepal na cihlu, položil ji do vlhké malty a přitom si pobzukoval.
Z tmavnoucího prostoru se ozývaly rány, bušení a výkřiky. Cihel přibývalo. "Jen víc rámusu, prosím," řekl Stendahl. "Ať máme pořádné divadlo."
"Pusťte mě ven! Pusťte mě ven!"
Chyběla už jen poslední cihla. Jekot neustával.
"Garrette," zavolal na něho Stendahl mírně. Garrett se utišil. "Garrette," řekl Stendahl, "jestlipak víte, proč s vámi tohle dělám? To proto, že jste spálil knihy Edgara Allana Poea, aniž jste si je opravdu přečetl. Dal jste na rady jiných, kteří říkali, že je třeba je spálit. Jinak byste přesně věděl, co s vámi zamýšlím, hned jak jsme sem přišli. Nevědomost je osudná, pane Garrette." Garrett mlčel.
"Chci to mít dokonalé," řekl Stendahl a zdvihl lucernu, aby světlo proniklo do kobky a ozářilo zhroucenu postavu. "Zazvoňte jemně rolničkami." Rolničky zachřestily. "Tak, a jestli teď řeknete: 'Pro lásku boží, Montresore,' možná že vás pustím."
Mužův obličej se pozvedl ke světlu. Váhal. Pak ze sebe groteskně vypravil: "Pro lásku boží, Montresore."
"Ach," vzdychl Stendahl se zavřenýma očima. Usadil poslední cihlu a neprodyšně jí zamázl. "In pace Requiescat, drahý příteli."
Spěšně opustil katakomby.

Hodiny odbily půlnoc a v sedmi pokojích se všechno zastavilo. Objevila se Červená Smrt.
Stendahl se na okamžik zarazil ve dveřích a díval se. Pak vyběhl z velkolepého domu a přes vodní příkop zamířil k připravené helikoptéře.
"Hotovo, Pikesi?"
"Hotovo."
"Už je to tady!"
S úsměvem hleděli na veliký dům. Začal pukat v polovině jako při zemětřesení, a jak Stendahl pozoroval to velkolepé divadlo, uslyšel, že Pikes za ním přednáší hlubokým, výrazným hlasem:
"...dostával jsem závrať, když jsem spatřil, jak mohutné zdi se řítí v trosky. Ozval se dlouhý ohlušující rachot, jako šum tisíce vln, a hluboký, tmavý močál u mých nohou zavřel se chmurně a tiše nad troskami domu Usherova."
Helikoptéra se vznesla nad jezerem, z něhož stoupaly páry a odletěla k západu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.07.2011

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­