ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Hlaváček Karel (*24.08.1874 - †15.06.1898)

­­­­

Mstivá kantiléna (2)

IV.

Zas den byl ospalý - po proudu řeky kdosi šel -
pod smutným nebem, nebem nízkým, nebem bez tepla -
to den byl ospalý - kdos zádumčivě v dálce pěl:
že marno vše, že nevzroste nic, že nic nevzeplá.

A večer sychravý byl, zimomřivá nálada,
a všady bázlivě si lehli, světla zhasili,
když náhle vzpomněli, že marno myslet na lada,
že ani letos nevzejde, co před léty tam zasili.

Noc byla zamlklá - kdos podle řeky ještě šel,
byl měsíc v mracích, v mracích smutných, měsíc bez tepla,
na břehu protějším kdos zádumčivou píseň pěl:
Že marno vše. - Že nevzroste nic.- Že nic nevzeplá.

V.

Kol vychrtlých tváří jim ovlhly zcuchané vlasy -
(den celý byl mhavý, i večer byl smutný a mhavý),
a ačkoli k osmé juž mohlo být na věži asi,
a večer byl tentokrát nezvykle smutný a tmavý -
přec čekali všickni, a čekal i úsměv jich lhavý.

Ve shrbených krcích svých divoké krotíce hlasy -
na zhublých tvářích svých jízlivý úsměv (však lhavý)
a vyzáblé pěstě své pod pláštěm sevřeny asi:
tak v podloubí stáli již s poledne, hlava dle hlavy...

Pak odbilo pomalu... Hodina soudu a spásy...
A pacholci táhli ho v kleci tmou nad jejich hlavy.
Oh, mstivé ty tváře! Oh, divoké, bassové hlasy! -
Teď chorál mu řvali! A posměšný chorál (však lhavý),
neb lhalo-li všecko - byl posměch jich nejvíce lhavý!

To bylo, když večer byl pustý a nezvykle smutný a tmavý.

VI.

Mí bílí a naivní barbaři! Toto píši Vám, já Rusý! Hledejte pilně na smutné své pouti dvě oči, dvě zsinalé a mlčelivé oči. Šlo Vás již mnoho lhostejných kolem nich a byli jste vždy tupí a bezcitní k těm dvěma nešťastným očím. Já zastavil se včera před nimi v dlouhé, tiché modlitbě, - a když jsem vzpomínal i Vás, - ony si mlčky a dlouho stěžovaly. Protož hledejte je ve snech svých, hledejte je ve starých modlitbách, hledejte je v písních básníků zádumčivých a zapomenutých... Tam ještě nejspíše najdete je. Bělma jich chorobně zažloutla a stříbro jich pohledu časem začernalo. Je v nich tisíce skloněných vesel, kopí a polnic... Zachvíte se před nimi, neb je hrůza v nich, mí barbaři bílí! Jen nebuďte nikdy lhostejni k pohledům, které potkáváte u cest, žalující.

Snad setkáte se při plavbě s nimi na stěnách rodinné kajuty v plachetní lodici, děděné z otců na syny a vnuky. Bývají tam hranaté, doggovité hlavy s nekonečnou něhou malých, zašedlých očí, očí ironických, jaké mají Vlamové... Mějte úctu k nim, neb oči ty zsinaly zvláštním nádechem žluti a bázlivé jsou od stálého hovoru vln, tlukoucích na boky lodi.. Neb zajděte mezi nejmenší a pozorujte dítky hrající si na lučině. Ty zvláště pozorujte, které se s ostatními neveselí a netrhají ani kohoutky, ani sasanky, ani mák plápolavý, ale bloudí zamlkle vysokou travou u bažiny, zastavujíce se, jakoby v rozpacích, nad trsem bolehlavu. (Očinka dlouho jim páchnou pak hořkou a smrtící vůní...) A za sychravých, vlhkých odpolední, kdy všecko má vůni vlhkého písku a pobřeží bývá opuštěné a moře lhostejně vlny přehazuje, vyjděte na mělčiny. V zelených vlnách zářívají krásné a veliké oči důvěrným přísvitem mléčné perly, vržené vlnou. A nic není nad jejich smutek, nic nad jejich mlčelivost. (Vzpomínáte na krásnou legendu o delfínu, již jsem vám kdysi vypravoval na jezeře? A na zakletého básníka vzpomínáte, jehož celý život byl jedinou jásavou hymnou ku slávě Moře?) Něha písně vyvětrává, její zlata vyblédají - a nic není smutnějšího nad smutek těchto dvou očí, očí básníka zakletého.

Budete-li však míti dosti síly a odvahy, mí barbaři bílí, trvejte za nocí smutných a bezútěšných při zavřených dveřích na modlitbách. A až světlo ve svítilně vaší blednouti počne a srdce vaše bázní počnou se chvíti a ruce vaše uslábnou strachem při modlitbě - vrhněte spěšný pohled do očí svých zrádných a hlubokých, jež umí lháti víc než sen, víc než stará modlitba nebo píseň básníka zapomenutého, - a zachvíte se. Potkáte tam v hluboku oči, cizí dvě oči, oči ironické a zrádné, jež zbojácněly od stálého hovoru vln tlukoucích na boky lodě, - a setkáte se tam s cizími, příliš hořkými pohledy dvou očí, jež uzrály příliš brzo a jimž se neslibuje dlouhého života, neb páchnou hořkou a smrtící vůní bolehlavu. A až na dně, tam v hluboku, kde všecko má pronikavou vůni vlhkého písku a kde moře v zelených vlnách lhostejně rudé skabiosy přehazuje, budou na vás civěti dvě oči, oči básníka, jehož život byl jediným slavnostním výkřikem ku chvále Moře a jehož píseň dnes vyvětrává a zlata vyblédají. Oh, slitujte se nad mlhou všech těchto očí!

A nemoudří! - Jen v sobě hledejte, v sobě, když sen, staré modlitby a básníci málo budou vám lháti.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 18.10.2008

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Hlaváček - Mstivá kantiléna (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)