ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Baar Jindřich Šimon (*07.02.1869 - †24.10.1925)

­­­­

Hanýžka a Martínek (2)

II.

"Ale, Hanýžko, Hanýžko," s výčitkou vítala matka malou dívenku, "máš-li ty rozum, řekneš: na chvilku jen odskočím se podívat, až chvilky naroste půlhodina. Nic se na mne neohlížíš, samotnu mě tu necháš."
"Když já jsem si pomoci nemohla," omlouvá se hned uctivě dcerka, "táta seděl na koni - na špici a tak pěkně mu to slušelo, jako oficíru, oči jsem od něho odtrhnout nemohla. A když už jsem se chtěla vrátit, nasadil táta k ústům trubku a troubil takový marš, jak troubívají dragouni, když tudy jedou, copak jste to neslyšela?"
Králová všechnu práci zanechala a unešena poslouchá. Vidí ztepilého muže svého zpříma seděti na podsední klisně, pod kloboukem vlasy se mu kadeří, na osmahlých tvářích vystupuje zdravý ruměnec, v pravici drží řemeny svého páru koní a levicí tiskne jako zlato vyleštěnou malou trubičku k ústům, až se mu do rtů zabořuje... "Jakpak bych ho neslyšela," s pýchou odpovídá matka, "hned jak první tra-rá se ozvalo, hned jsem uhodla, to že troubí táta; tak zatroubit dovedli by jenom Marušáci, ale žádný z hospodářů, proto ho pan poštmistr nutí k zápřežkám a sází na špic. Ty máš, Hanýžko, sluch po něm, také tak čistě dovedeš každou písničku zazpívat do poslední noty, i když ji jenom jednou slyšíš."
"Potom jsem se už chtěla vrátit, ale vtom padly mé oči na strýčka Taračku, který seděl za tátou na kozlíku, a vedle něho seděl černoch černý jako čert."
"Co to povídáš?"
"Ano, celý černý člověk, vlasy měl kudrnaté jako vlnu a černé jako havraní peří, tvář, krk, ruce, všecko černé jako saze, svítil se, jako by byl namaštěný, a jenom zuby a bělmo v očích měl sněhobílé."
"Nu tak vidíš, co všecko jsi dnes spatřila, večer mi to s tátou ještě jednou povíte, ale teď si zato pospěš vyhánět, dobytek už řve, od Kliků, Pěknejch, Taračků už dávno vyháněli, sedm bude co nevidět, tuhle máš chléb a hrušky, vezmi si to do zástěrky, ale ne abys to dala býku sežrat, a na Marjánku dej pozor."
To už Hanýžka neslyšela. Bosýma nohama cupala po záspi a poručila: "Marjánko, čerstva otevři vrata a uskoč na stranu."
Sama s bičem v ruce vešla do stáje. Býk radostně zabručel, jak ji spatřil, natáhl hlavu, dal si rozvázat těžký řetěz, potřásl hlavou, a jak svobodu ucítil, všema čtyřma hned vyrazil proběhnout se po dvoře. "Ty, ty, divochu, porazit mě může," zahrozila za ním Hanýžka a rychle pouštěla trpělivější kravky a telátka. Línou, ale mlsnou Plavku musila bičem z chléva vyhnat, smetala tam v truhle, v koších i po zemi natroušená zrnka ovsa a drobnou otávku, jak otec časně ráno koníky krmil a telátku odstávčeti náruč otávky hodil.
"Kampak poženem dnes?" optala se Marjánka. "Zase na Dlouhou, slyšelas to včera," vykřikla Hanýžka a zavracela už dobytek s kopce dolů, aby se snad nepustil nahoru k lesu anebo okolo mlýna na postřekovskou cestu.
Na Dlouhé louce pásali pohůnci nejraději, protože mohli pásti svobodně, bezstarostně, že se jim dobytek zatoulá do škody. Na hodinu cesty a dál táhly se louky od Klenčí k Postřekovu, Červenému mlýnu, Papírně a Pařezovu, modré oči selských rybníků dívaly se z těch luk k vysokému nebi a po jejich hrázích sem tam černala se buď olše nebo vrba a v dáli teprve šedaly se pruhy polí, nezoraná strniska, žlutá nať bramborová anebo modravě nadechnuté listy zelných hlávek a tuřínu.
Dobytek zvláště ráno pásl se lačně, ani hlavu žádný kus nepozdvihl a jen bylo slyšeti, kterak vrže a chrupe mu krátká, tvrdá tráva mezi čelistmi...
Pohůnci slezli se do kolečka a krátili si čas všelijak. Hoši na drnu metali kozelce, stavěli suchou vrbu, chodili po rukou, hráli pasáka nebo také opičili sepovelkých. Nadělali si ze zelných košťálů poháry, pili z nich čistou vodu, stavěli se opilými, bramborovou nať z bezových dýmek pokuřovali, hádali se i poprali, zcela tak, jak to vidívali u dospělých mužů. Dívky opodál tvořily jiný kopeček. Z natrhaných sitin nejčastěji pletly roztodivné věci, košíčky, paraplička a kloboučky všech tvarů, taštičky a čepečky, z rozmočeného chleba nebo jen z bláta hnětly vdolky, lívance a buchty, na slámu, metlici nadivaly rudé šipky, z pozdních kvítků pletly věnečky a krášlily se jako princezny. Často i společně si hrávali nejen obyčejné hry - pasáka, barvy, míč, ale i nové hry si vymýšleli: na pašery, na myslivce a nejčastěji na tátu a mámu.
Chlapci robili dnes mužskou práci, napřed ryli a vozili drni, pak orali nevšímajíce se děvčat. Ta se oháněla a běhala kolem několika placatých kam dnů, představujících kamna.
"Přines dříví a přilož do kamen." "Skoč pro vodu."
"Nastrouhej perník", "utluč pepř," bylo slyšet krátké, úsečné povely Hanýžky, kolem které se ostatní poslušně točily. Když oběd byl konečně uvařen, - stoupla si Hanýžka před kluky, podepřela si boky a zavolala: "Mužští! Copak neslyšíte? Poledne už dávno odzvoněno - pojďte přece jist."
"Nechte díla," poroučí hned uznaný vůdce pohůnků Klikovic Martinek, "a pospěšte si, aby nám polévka nevychladla," sám hrne se jako čtyři a ostatní hoši za ním.
"Tak, kuchařky, copak jste nám dobrého ustrojily?" ptá se dívek a okem znalce rozhlíží se po zemi, co je zde uchystáno.
"Nevím, bude-li vám to chutnat," odpovídá Hanýžka a opravdový strach chvěje sejí v hlase.
Jsou-li hoši dobře naladěni, odpoví sborem: "Bude, selka, bude, máme hlad jako vlci."
"Pekly jsme dnes koláče a lívance," podají jim hned dívky nakrájené řízky z tuřínu a řepy. Leč hra může mít i jiný obrat.
"Pojďte jíst," zavolají pasačky a Martin Klika s bičem v jedné a s holí v druhé ruce přijde v čele chlapců. Čepici má až do dolíčku furiantsky naraženou a čelíčko samou vrásku.
"Copak se mračíš? Přihodilo se něco?" starostlivě se ho optá Hanýžka.
"Nemluv a dávej na stůl," odsekne jí Martin. "Vařily jsme jenom brambory na loupačku a zapijeme mlékem."
"To je strava pro prasata, a ne pro sekáče," rozčiluje se malý hospodář v špatné náladě, "to má jíst muž? To se opovažuješ stavět na stůl hospodáři? Sama si podstrojuješ, kafíčko vaříš, svíteček smažíš, když hosta vidíš, ale muže šidíš," skočí a všecko rozšlape, se stolu shází, holí za Hanýžkou se žene, zcela tak, jak to buď doma nebo jinde vidíval nebo o tom slýchal. Ostatní hned přiskočí, Martínka za ruce chytají a volají: "Sedláku, proboha, pamatujte se, nebudete přece selku bít, vždyť je to matka vašich dětí."
Všecko, co dělají, konají nesmírně vážně a opravdově. Když se hrou unavili, odpočívají. Leží na zádech a hledí na mraky, které po nebi plují. Chvilenku jen na ně hledí, a už mraky dostávají různé tvary a podoby. Děti vidí na nebi skály, hrady, draky, hrbatou čarodějnici, nosatého dědka a jen krůček malý od mraků - k pohádce.
"Hanýžko, povídej pohádku," prosí všichni. "Kterou?" chutě ptá se Hanýžka, nespouštějíc rozzářených oči s mraků, které nad ní tam nahoře ustavičně, ale nenápadně mění svoji podobu.
"O zakletém princi."
Králová hned skočí a přiděluje úkoly: "Tys král, ty královna, tys zakletý, ty zkamenělý, tys kůň, ty pták," a dětská fantasie už nevidí Maršikouc Kubu, ale prince, už ne Francka, ale koně, v Dodličce spatřuje královnu, v Barušce princeznu, a tak pohádky, které večer slyšeli vypravovat, nevypravuji, ale hned představuji a hrají...
Všecky hry mezi chlapci vede Klika, mezi dívkami Králová. Ti dva spolu vyjednávají a zdá se, že se na smrt nenávidí. Kliky každý se boji, ale Hanýžka před nim neutíká, čelem odvážně se proti němu postaví a do křížku se s ním pusti. Ví, že vyhrát nad ním nemůže, bita bude, ale jako kočka ho poškrábe a třeba pokouše, až se mu potom ostatní směji. Klika se jí mstí, kde a jak může, stádo jí rozbziká, když si nejlíp hraje, střípky a hadříčky rozhází, žábu jí do kapsy strčí, myš na ni hodí, ale ve hře na všecko zapomene a s Hanýžkou zase vyjednává a smlouvá.
Ostatně v tom nerovném zápase má Králová po svém boku věrného strážce, je to Tomeš Smolík, kterému však přezdívají Šmolík. Je už dvanáctiletý chlap jako hora, ale dobráček od kosti. Měl už by se dávno klátit za pluhem, oráče, a ne pohůnka dělat, zatím si tu hraje, a k tomu ještě ne hochů, ale děvčat jako klíště se drží a drobnými službami se jim zavděčuje. Nosí jim dříví na oheň, chodí pro vodu, shání maliny-ostružiny. Stačí říci "Tomši, běž nám zavrátit" a Tomeš jako psík ochotně běží, "Tomši, skoč na brambory", "Tomši, nějakou pěknou řípu přines", Tomeš poslouchá jako hodiny a Hanýžka ty jeho služby oddané přijímá nedbale, milostivě, jako královna, sem tam usype mu z jeho vlastního trochu malin, podá pečený brambor, ale jinak často ho i hrubě odhání. "Marš od nás," křičí, "co se mezi nás pleteš, jdi si mezi kluky." Tomášek celý zesmutní, poodejde kousek, sám a sám stranou usedne a očkem po Králové pošilhává, až se nad ním zase ustrne a zavolá: "Tomši, potřebujeme kámen, ale pěkný, plesknatý," a Tomeš radostí do ohně by vskočil.
Všichni pohůnci proto Tomšem opovrhují a posmívají se mu a ten se ani nebrání, neodpovídá, jen se hloupě usmívá, až se Hanýžce zlostí krev v žilách vaří: "Tomši, bože, bože, tys hlupák! Do čeho to jenom dal Pánbůh duši? Cák máš v žilách místo krve? Jako bys ani nebyl mužský!" naříká bolestně a vážně, a když už to snésti nemůže, sama vystoupí a Tomše se zastává: "Nechte ho s pokojem - on vás také nechává a nevšímá si vás," křičí rozhněvaným hláskem a hned hrozí pěstičkou: "Nenecháte-li ho, sama vám nabouchám."
"Nevěsta, ženich, budou se ženit," drze ji i Tomše jednou ranou uráží Klika a Hanýžku rozdráždí až k pláči. Ano, dává se do usedavého pláče a sama neví proč. Takovou bačkoru, jako je Tomeš, by si přece za nic na světě za muže nevzala, ale takového kluka, jako je Klikovic Martin, také ne, kdyby byl sebešikovnější, silnější a odvážnější. Už se toho klacka Šmolíkovic ani nevšimne, hanbou by se musila propadnout, kdyby za ní stále lezl. Zažene ho, a hned. Odtrhuje zástěrku od očí, ale když vidí, jak před ní stojí Tomeš a tiše i smutně, jako beránek hledí jí do uplakaných očí, vzdor naplní jí srdíčko, zatne pěstičky, dupne nožkou a vykřikne, jako by chtěla, aby celý svět to slyšel: "A zrovna si Tomše vezmu a tebe, ty Kliko zkroucená, opovážíš-li se za mnou lézt, vodou nebo něčím ještě horším poleju."
Dětská nevinnost, andělská čistota a ryzí cit ozývá se přitom v jejím pláčem prosyceném hlase.
Uražený a potupený Klika zuří a žárlí zle na Tomše. "Počkej, ty kluku jeden, já ti zvalchuji kůži, že tě vlastni máma nepozná," vyhrožuje holi šťastnějšímu v té chvíli soupeři.
Ale i Hanýžku nutno potrestat, Martin ji ukáže, co zmůže a dovede... Po chvíli už chlapci shánějí stáda a ženou je z Dlouhé dál na Foukalku, pouze stádečko Královic tvoří opuštěný ostrůvek na zeleném moři luk. Za dobytkem musí i pasačky, a než se naděje, stoji Hanýžka jako prst sama a sama, jako by prašivinu měla. I Tomeš musil běžet za svým dobytkem, protože mu ho schválně zahnali až k Polcarovic zelí... Malá pasačka chvíli zuří, zlostné slzičky derou se ji opět z oči, ale navenek dělá, jako by byla nejšťastnější, mluví s malou sestřičkou Marjánkou, zpívá hlasitě, směje se, bičem si práská, a když Tomášek Smolíkovic k ní se blížil, bičem ho zahnala až k táboru ostatních, tam se hrdě postavila a rozkřikla: "Kdo se opováží zahnat na naši louku, tak mu bičem namrskám," a vrací se hrdě do své samoty.
Ani pět minut to netrvalo a Hanýžka vidí, jak Klika žene své krávy i telata přes zákop přímo na Královic louku a jak ostatní všichni čekají, co se stane.
"Bejku! Bejku!" úzkostlivým hlasem vykřikla Hanýžka a strakatý býk rázem přestal se pást a zdvihl strašnou svoji hlavu.
"Nebojím se ani bejka," v slepé odvaze křičí jako palec malý Klika a žene dál, až všichni trnou, co se stane a jak to skončí.
Vtom ozval se z kola pohůnků výkřik: "Pan páter sem jde!"
A vskutku, po široké mezi farských poli v Dobři bystře kráčel páter Jakub Faster. Chtěl se dozvědět, kdo to zpíval včera tu potupnou písničku, kde se ji zpěvák naučil a proč ji zpíval... Šel a mračil se zle. "Tady je vlastní škola, tu se válí a skotačí více dětí než ve školních lavicích," bručel si cestou, "kvůli dobytku okrádají děti o vzdělání a každá domluva je marná. Dokud nenapadne sníh, tyhle pohůnky ve škole nespatříme."
U dětí na pastvě zastavili se časem různí lidé, některý soused šel se tudy podívat na pole, panský hajný na koroptve a do rybníků na potápky, bába s nůší puškvorce na zádech zašla k dětem a odpočívala tu, starý Svatoš, slídící po ptácích, dal se s nimi do řeči -, ale to byli vesměs přátelé. Hůře bylo, když sem mířil buď učitelský mládenec Jindřich, nebo sám pan učitel Eisenhut, či dokonce velebný pán. To vždycky znamenalo neštěstí, vyšetřování, soudy, žaloby rodičům a konečně trest. Z dětí - jak tu stály neměl nikdo nikdy úplně čisté svědomí, ale nejmenší dušička třásla se dnes v Hanýžce.
Rázem zapomenut každý hněv i všecka kyselost a společný nepřítel sblížil hned všecky ve svorný celek.
"Nepřiznat se a nežalovat," připomenul všeobecně pro jistotu ještě Klika a už pozdravovali sborem "Pochválen Pán Ježíš Kristus" a běželi políbit ruku.
"Na věky amen," přísně odpověděl kněz a vzápětí se optal: "Kdopak z vás hnal včera večer první z pastvy domů?"
S Hanýžkou se v té chvíli zatočil svět a nožičky se pod ní třásly.
"Já ne! Já ne! Já taky ne!" řadou kolem ní ozývaly se hlásky.
"Někdo přece musil hnát první a někdo poslední," zlobil se kněz, "ať se přizná, kdo to byl."
Všichni vědí, že to honí domů první Králová, a diví se, proč se nepřiznává, vždyť to nic zlého není. Ó, kdyby věděli, že zpívala o kněžích písničku!
"Když se nepřiznáte, zavolám vás všecky na radnici a dostanete tam každý lískovkou," hrozí kněz.
"Ne, k tomu dojít nesmí," mysli si Hanýžka, "tam by pověděli, že jsem to byla já, a vedlo by se mi stokrát hůř - děj se co děj - teď se musím přiznat," a už otvírá hubičku, už chce hlesnout "já jsem to byla", - když náhle z kola vystoupil Martinek Klika, postavil se jako rytíř právě před Královou a řekl hrdě: "Já jsem včera hnal první z pastvy."
"Ty?" podivil se Faster. "Ano, já."
"Vždyť se mi zdálo, že to byla holka a nesla dítě na zádech."
"To jsem byl já a nesl jsem na hřbetě domů ranec řípy, máma ji dnes vaří k obědu."
"Ty jsi Klikovic, co?" "Ano - Martin Klika." "A zpíval jsi písničku?"
Tu se Martinek zarazil. Není to léčka, kterou mu velebný pán klade, aby se podřekl a chytil? Ale není. Hanýžka vždycky si zpívá, když je sama, hubu nezavře, a už jistě odpovídá:
"Zpíval." "A cos to zpíval?"
Aha! Tady je to! Že zpívala Hanýžka tu novou písničku o kněžích, kterou tu v Klenči o feriích zpíval Makasovic student z Plzně!
"Co jsem zpíval?" opakuje otázku Martinek nedbale, "písničku ňákou, kterou, už sám nevím."
"Tak já ti to povím. Zpíval jsi: 'Gloria, Domine! Robota nám pomine!'"
"Možná." "A kdo tě té písni naučil?" "Táta."
Divoký Klika vyvstal v té chvíli v duši Fastrově. Divoký Klika, který dveře na zvonici rozsekal, proti mrakům přes jeho zákaz zvonil a který proto jistě bude v koutském zámku zavřen. Divoký Klika, který Fastrovi pomstu přísahal a kterého se proto jako ohně bojí.
Už zdvíhal hůl, ale rozmyslil si to, neudeřil, ale jenom tou holí všem zahrozil: "Buďte hodné, nezpívejte takových neslušných písniček a alespoň ráno, když z pastvy přiženete, na hodinku se podívejte do školy. Copak z vás bude? Ani číst a psát se nenaučíte... a teď mě zaveďte na pěšinu k Postřekovu, jdu tam do školy."
"Já bych tam doběhl za vás," ochotně se nabízel Martínek.
"To nemůžeš, jdu tam učit," usmál se kněz.
"E, vždyť tam taky nikdo nebude, tamhle jsou všichni Postřekovští," a chlapec ukázal ručičkou přes rybníky, kde černal se chumáč dětí a pásl se strakatý dobytek.
"Tak půjdu rovnou k nim," rozhodl se Faster a vykročil.
Hanýžka stála tu dosud celá vyjevená. Co to jen Martina napadlo? Hle, všecko vzal na sebe a nic se mu nestalo. Hrdina je Martin, takového muže by si přála. Tomše Králová lituje a z lítosti se ho ujímá, ale Martina miluje, obdivuje se mu, přemoct ho nemůže, ačkoli ráda by ho pokořila, ponížila, proto se s ním ustavičně sváří a škádlí. I teď se obrací, kaboní tvář a s výčitkou povídá: "Kdopak se tě prosil, abys se mě zastával?"
Ale rytíř Martin jako by neslyšel, rozkřikl se drze, ačkoli kus cesty odtud vážně kráčel jejich kněz a učitel v jedné osobě: "Pošta už jede, je deset hodin, poženeme domů a odpoledne žeňte všichni pod les - do Lachců -, namlátíme Postřekovákům. Každý ať si vobleče dva kabáty a na hlavu beranici."
"Jestli se dáme," odpovídají směle i Postřekovští a shánějí už také stáda k cestě.
Martin Klika cítí, že se dnes musí vybouřit, poprat se s někým, ačkoli neví vlastně proč.
V parném slunci se dobytek špatně pase. Proto je zvykem pást ráno do desíti a odpoledne od tří hodin do šera. Pastva pod lesem je dětem ještě milejší než na Dlouhé.
Hoši slídí po lese, honí veverky, vybírají mladé vrány a sojky, chytají hady a štíry do proštipce a straší jimi dívky. Ty prchají a pískají víc z líčené, přehnané bázně než z opravdového strachu. Když to musí být, tu každá stejně jako kluk vyleze nebojácně na nejvyšší strom, trefnou rukou hodí kamenem nebo holí po zajíci nebo lasičce, ale jinak dívky pravidelně hledají houby-syrovinky, brusinky, borovnice a lesní kvítí. Lesem ozývá se jejich voláni: "Doubravničku, pacholíčku, posaď se mi na cestičku, já ti dám pěknou hubičku," aby si přikouzlily hodně hub. Ale závistiví kluci hned lámou čarovnou silu toho říkadla a křičí: "Nevěř doubravničku, nevěř pacholíčku! Uřízla by ti hlavičku."
Jedna pastva pod lesem neobejde se - bez ohníčku. Chlapci je uměli znamenitě pálit na kolikerý způsob. Pršelo-li anebo bylo-li sychravé, mlhavé počasí, založili oheň na místě před větrem chráněném, v houští, oheň s vysokými, přímými plameny, které se ani Klika, ani Hanýžka neodvážili přeskočit. Pastevci stojí nebo sedí kolem, ohřívají si promodralé ručky a po řadě běhají zavrátit roztoulané kusy dobytka. Na vaření však a pečení založil se oheň v kruhu kamenů, nízký, bez plamenů, ale zato plný uhlů řežavých a popele, s ohromným žárem uvnitř, kde se největší brambor za chvíli upekl na mouku. Nejradostnější však byl oheň založený jen tak, pro pouhou zábavu, z dlouhé chvíle, pro radost, na ten házelo se, kde co bylo, vlhká nať bramborová, syrové, libě páchnoucí peručí z lesa, naškrabaná smůla, jen aby byla hodně velká a daleko viditelná dejmanice...
Žene-li se pást pod les, tu buď každý kus, anebo alespoň hloupá telata dostanou na krk zvonec nebo rolničku, kdyby se v lese zatoulala, aby se neztratila, ale po hlasu zvonku se našla... Do lesa dobytek nesmí, zvláště ne do mladé myti, lesní sazenice by sice nespásl, ježto špendličí píchá do jazyku, ale pošlapal by mladé stromky a víc škody než užitku by z toho bylo. Proto lesní myti smějí se pouze vyžinovat, nikoli však vypásat.
"Kampak poženeš?" optala se matka odpoledne Hanýžky, když slyšela cinkat zvonky.
"Na draha pod les, na Dlouhé už je všecko spaseno." "Ale přižeň brzy - víš, že táta dosud není doma."
A opravdu, ačkoli Král počítal, že se vrátí nejdéle do poledne, už jsou tři hodiny - a dosud se nikdo ze zápřežky nevrátil.
"Musili ject až do Recu," vzkázal postmistr Králům i ostatním, co jeli na přípřež. Přivezl tu zprávu postilion z Mnichova a vypravoval, jak se kníže v Mnichově zlobil, když viděl ty bavorské chlupaté koníky jako kočky, a jak sám slíbil klenckým dvojnásobný plat, pojedou-li o stanici dál; chce být do večera v Řezně, v Recu čekají už jeho vlastní, knížecí koně, od včerejška už tam stojí, aby byli odpočatí, kníže i kněžna už mají té jízdy dost, o každou hodinu se jim jedná, tihle koně jeli by ne jako s kočárem, ale jako s hnojem i po rovině, a tak si Klenčáci dali říci a jeli dál. Králová tudíž nebála se o muže, ale přece nerada byla sama doma, a proto si tu nechala alespoň malou Marjánku.
Tím bezstarostněji vyháněla Hanýžka a tím více se těšila - na les. Tomášek Smolíkovic bude za ni pást a ona rozběhne se do lesa. Kus cesty poběží vzhůru po boku haltravském -, až náhle se zastaví někde na pasece a ohlédne. Už teď se těší, jaký nádherný obraz rozvine seji před očima... Po prvé to viděla, když ji matka jako malou dívenku vzala s sebou na pouť k sv. Anně do Capartic. Průvod došel až na Výhledy, tu se Králová sklonila k dcerce a zašeptala ji: "Hanýžko, vohlídni se."
Na ten zázrak, který tehdy spatřila, do nejdelší smrti nezapomene a znovu a znovu touží ho spatřit. Ručičky překvapením spráskla, hubičku dokořán sice otevřela, ale ani slovíčko v první chvíli promluvit nemohla, co tu spatřila najednou před sebou kopců, lesů, poli, luk, rybníků, kostelů, vesnic i měst. Matka se s ni zastavila, nechala se ji do sytosti nadívat, trpělivě a mlčky čekala, až se dívenka sama ozve.
"Jejej, mámo, copak je to tamhle ten veliký kopec?" vskutku po chvíli už Hanýžka ukázala prstečkem, kde v modravé dáli rýsovala se Prsa Matky boží. A pak už otázka jedna stíhala druhou. Přimdu, Sedmihoří, Ostrý, Javor, Herštejn, Rýzenberk, Radinu viděla před sebou jako na dlani a tak se jí ten pohled vřezal do srdíčka, že jak jen mohla, k lesu utíkala.
Ale dnes se přepočítala.
"Budem pálit ohníček," znělo Klikovo komando, hned jak tři čtyři pohůnci byli pohromadě, takže když Králová přihnala, už veliká kupa chrastí i klestu čekala na podpáleni. Jednalo se pouze o to, kde vzíti oheň. Tenkrát to nebylo jako teď, aby každý dospělý měl sirky v kapse, ba aby i děti k tomuto nebezpečnému živlu měly lehký přístup. Nový oheň bylo nutno buď rozkřesat, anebo si ho někde vydlužit, což nebylo těžkou věcí, neboť oheň býval zvláště v lese přítelem všech pracujících lidi. Dřevaři v lese, ať káceli stromy, ať loupali kůru, ať dřivi do sáhů rovnali, vždycky udržovali si ohýnek. Dělnici spravovali přívaly vymleté lesní cesty, v pasekách před novou sadbou lesa prachem stříleli balvany, na hromady snášeli kámen a tloukli ho na štěrk, ale vedle nich musil hořeti ohníček. Bez ohně by se jim stýskalo a podle šedého dýmu, vystupujícího nad černý les, hádalo se, kde právě lidé pracují. A přece nikdo tolik požárů a neštěstí ohněm způsobených nepamatoval, jako dnes...
Klika bystře rozhlédl se krajem a viděl, nejblíže že má k ohni postřekovských pohůnků, kteří kousek cesty za potůčkem kolem velké dejmanice si hověli. Sem tam některý z nich hůlkou v ohni pošťáral, naložené klestí pozdvihl, náruč nati navrch přiložil, labužnicky do ohně zafoukal...
Na Chodsku koupají matky své děti v horké vodě a krmí je vtipnou kaší, proto tam rostou hoši vznětliví a bystří jako vítr.
"Kluci, půjčte nám oheň," zavolal Martin.
"Ať si přijde pro něn - kdo je nám roveň," odpověděli hned na postřekovské straně. Klika dobře řečníka znal, byl to Táborovic Barta, se kterým už častokrát popadli se nejen ve slovním, ale i v ručním zápasu. Byli to dva rovnocenní sokové a vrtkavé štěstí válečné ustavičně se mezi nimi střídalo.
"Starý zvyk a právo určuje, že oheň přináší ten, kdo ho půjčuje," rozkřikuje se Klika. Kaboní se a krev už už mu počíná vařit.
"Klenčáci, dřeváci, měšťáci - chtěli by nás soužit nebudem jim sloužit," odpovídá posměšně celý sbor naproti a mimo to Bartoš Tábor vyvrcholil urážku posměchem, mířeným přímo na hlavu Klikovu.
"Hloupý Martine, koza bečí, pukl ne -"
Ano, toto je vyložené vyzvání k boji, přímé nabídnutí zápasu.
Nabídku za všech okolností nutno přijmout a nezamítnout ji, nemá-li na Kliku a ostatní klencké padnout hanba zbabělosti. Čest musí býti zachráněna, i kdyby měl jít do toho pekla plného postřekovských čertů Klika sám jediný a ukrást tam - jako druhý Prometheus - kousek živého ohně.
"Na ně! na ně!" volají však na klencké straně už i ostatní pohůnci, "na ně! na ně!" povzbuzují i děvčata mladé bojovníky, neboť všecky bez rozdílu pálí urážka a rozněcuje potupa.
Obě strany rychle cpou do kapes kamení, prohlížejí biče i hole a počínají hrubou střelbou, Martin Klika nejdál dohodí a má nejtrefnější ruku. Stojí v čele, za každým kamenem popoběhne kupředu a zavolá nějakou mastnou nadávku.
"Postřekovští bulácí, vožralové, tulácí," křičí vášní zaslepen.
S protivné strany přilétají nejen kameny, kterým třeba pružně uskakovat, ale s nimi i nové, strašné potupy: "Klenčácííí! Žebrácííí! Chtějí se mít dobře bez prácí! Říkají si měšťácí!"
Tak se oba tábory rozpalují a navzájem se k sobě blíží. Prostor mezi nimi se krátí, Klika vidí, že Postřekovských je víc, jejich kameny hojněji prší, možnost vítězství spočívá proto v náhlém a prudkém útoku. Až dosud mohlo všecko ještě dobře skončit. Ale teď Buršíkuc Hadámek z Postřekova vypjal se jako kohoutek a vědom přesily vykřikl: "Ahou! Ahou! Klencký přídou do pekla - Zuza se jim upekla. Nebulo jim vo bábu, je vo posměch, vo hambu."
Vyčísti Klenckým, že upekli bábu Zuzu, to znamená oheň na střeše, smrtelnou urážku, která nesmí zůstat nepomstěna.
"Žeňte je!" vykřikl Martin a sám první přeskakuje potůček. Boj teď zuří nejlítěji. Muž proti muži, anebo třeba proti dvěma i třem máchá holí - hlavy chrání jako přílby důkladné beranice, tělo jako krunýř teplá šerková kazajka - rány dopadají, ale nebolí, nějaká boule nebo modřina v poctivém, otevřeném boji utržená nestojí ani za řeč. To jsou čestné rány a každý pořádný chlapec má více méně po celý rok buď zavázaný prst na ruce, nebo patu na noze, nebo oko na hlavě, jak se buď nožem řízl, nebo někde v běhu na ostrý kámen skočil a náražku si způsobil, nebo trním div si oko nevypíchl. Na obou stranách stojí dívky, ale ne jako pouhé nečinné účastnice, nýbrž jako záloha, která musí bdít, aby se nepřátelské straně nepodařilo dostat některý kus dobytka do zajeti, a zároveň se snažit, aby samy nepříteli kořist nějakou urvaly.
Hanýžka stoji, očka jí planou jako dva uhlíky, malého skrčka - kluka jako palec vidí, který se plete ustavičně mezi zápasící, hle, Martinovi chce zákeřně teď nohy podrazit - chce - ale nepodrazi! Hanýžka nedá! Sukýnka zavlála, nožky se zabělaly a Hanýžka drží už kloučka za vlasy a vleče ho, vzpouzejícího se a strašně řvoucího přes potok, kde ji čekají a vítají jako Juditu s jásotem její družky. Podle staré zvyklosti boj je tím rozhodnut.
Klika klidně u postřekovského ohně vybírá si smolnou louč, napaluje ji, a toče tím hořícím dřevem nad hlavou jako světlonoš, vrací se a zapaluje vlastní hranici.
"A ty si teď běž," dává malému kloučkovi buchtu do zad, "a nepleť se podruhé mezi velké."
Malý zajatec upaluje kus, cesty, ale za potůčkem smutně jen se k domovu loudá. - Ví, že ho tam čeká kára i trest, protože jeho vinou boj ztracen. Ano, pastva je škola života! Uplyne nějakých deset patnáct roků, a to, co má zde nádech hry, o poutích, muzikách a svatbách stane se často krvavým dramatem... A proto brojí proti tomu v zárodku Faster, i Jindřich, i starý Eisenhut, ačkoliv tento zkušený muž říká, že je všecko marné, to že nikdo nepředělá...
K večeru, už na samotnou noc, vrátil se Král z přípřeže domů, celý od sedla otlačený a jako rozlámaný nezvyklou jízdou koňmo. Chodil po světnici, protahoval se a vykládal o Bavorsku. Chválil knížete Thurn-Taxisa, jak jim nejen dobře zaplatil, ale i oběd jim v hospodě poručil a obrok, který zbyl jeho koním, všechen jim dal. Pochválil Klencké, jak dobře jeli, a hned si je zase na příště zamlouval. "Z Týna do Recu se dostat anebo naopak z Recu do Týna, přeject hranice a Český Les, to je ten nejhorší kousek na celé cestě," uznával kníže. Také raneček rozvázal otec a vyndal z něho zvláštní chléb bílý, fenyklem hojně kořeněný, jaký v Čechách se nepeče a jenž podnes platí proto za pochoutku, také ženě podal slušný uzlík se slovy: "To je tvoje." Králová se usmála, viděla nový šátek a tušila, co je v něm zavázáno. Jistě sůl, věc, která byla u nás velice drahá a která se proto nejvíc pašovala.
"Jaks to pronesl?" optala se starostlivě, neboť znala nebezpečí i tresty, které s každým pašem jsou spojeny. "Dobře," usmál se sebevědomě Král, "v pytli na oves. Auser zmačkl rukou roh pytlíku, až sůl zachrastěla, a řekl znalecky druhému: "To je oves, poznám to po hmatu," a prohledávali dál, sedla musela dolů, chomouty i polštáře musili jsme nadzdvihnout, kabáty svlíct, pasou teď hlavně po hedvábných látkách a šňupavém tabáku."
"Sůl nenesete?" optal se mne přísně ke konci grencjégr a očima div mě neprovrtal.
"'Nesu,' řekl jsem směle a vytáhl z kapsy tuhle kornoutek s cukrovím - tu ho máte, děti, rozdělte se," a podal ho Hanýžce.
"A copak vy jste tu dělali - jakpak jste se měli - nic se vám nepřihodilo?" starostlivě se teď optal, a nečekaje na odpověď, hned rozkládal: "Zítra nepojedu, kdyby mi cestu zlatem dláždili. Musím zorat Příč, uvlíct a zasít. Je už nejvyšší čas! Tahle pohoda dlouho nevytrvá - po setbě hned se dáme do bramborů."
Hanýžka zesmutněla. Dobýváni bramborů znamená určitě konec pastvy a změnu celého života. Mráz spálí poslední travičku, snih přikryje luka i lesy, matka snese kolovraty do světnice aji - Hanýžku - pošlou do školy, kde bude celé dlouhé hodiny sedět nad čitankou nebo polinkovaným papírem a pomaloučku opisovat s tabule předpis...
Náhle venku - na silnici ozvalo se voláni - "hótou, hót, hót" -, vrzáni koleček a táhlé bučeni dobytka.
Všichni ve světnici ztichli, jediný Král vstal a optal se, přistupuje k oknu: "Co je to?"
"A bože, že se to vraci teprve Postřekovšti z roboty, ráno jsem je tudy viděla ject, řikali, že jedou orat na Kozinovskou, a vracet jsem je dosud nespatřila."
Král vyšel ven a vrátil se rozladěn.
"Jsou to oni," hlásil hned ve dveřich, "správči chtěl dodělat velký kus a nepustil je dřiv domů, dokud na brázdu bylo vidět. Tuto by přece pan hrabě Rudolf neměl trpět. To je pan páter Faster samá chvála o něm, jaký je to osvicený pán, přítel lidu i nás Čechů, milovnik svobody a horlitel pro všechno dobré a krásné, a zatim tu máš - drži ubohé sedláky na svém poli jako otroky do tmy. Než se přitlukou domů, bude tma jako v pytli. Kdypak nakrmi - napoji - a ráno vsedm aby už zase vyjížděli."
"Snad o tom pan hrabě neví - snad ani není doma," zastává se Králová.
"E, mlč mi, nevi o tom! Pěkně nevi! Je doma - protože ráno na Výhledech čekal v kočáře na knížete, kníže k němu přisedl do kočáru a kus cesty spolu jeli, sedláci musi zrovna okolo zámku, pod samým nosem mu jedou, stačí, aby vystrčil hlavu z okna, a viděl by, co se děje."
"A táto, pročpak my nerobotujem," hlesla ustrašená Hanýžka, která pozorně poslouchala rozhněvaného otce. "My, v Klenčí, jsme měšťané," s jakousi hrdostí od pověděl Král, "svobodní lidé, už naši předkové se z ro boty vykoupili a my podnes ten výkup hraběti platíme." "Proto nám Postřekovští nadávají: 'Klenčáci - měšťáci, za groš jezdí na práci'"
"Ano. Závidějí nám zápřežky, kterými pěkný peníz do roka každý hospodář v Klenčí vydělá. Ale to jen vy, děti, na pastvě si nadáváte, my staří máme se rádi a sama víš, co sem v neděli přijde hejtáků postřekovských."
Všechno už spalo u Králů hlubokým spánkem, pouze Hanýžka dlouho nemohla usnout. Na robotu myslit musila, a když konečně usnula, jenom o robotě stále sejí zdálo. Viděla ve snu trhanovského drába Polcara s holí, šavlí a patrontaší, ve které má pouta. Slyšela ho klít a nadávat, hrozit i bít. I smutné divadlo, které kolikrát na vlastní oči spatřila, ve spaní se opakovalo. Polcar vede v poutech postřekovského sedláka na kancelář, jednou Václava, jindy Hotáka, jindy Dadejska. Sedlák jde shrbeně, má železný kruh na pravé ruce, kruh na levé noze a krátký řetízek se dvěma visacími zámky mezi oběma kruhy. Hanýžka slyší ve spaní, jak řetěz při každém kroku chřestí, vidí, jak matka její stojí u okna, dívá se, fěrtuch zvedá k očím, vzdychá a pláče pro strýčka Václava, otec jak skřípe zuby, zatíná pěsti a strašně kleje a nadává... Pak postřekovské pohůnky vidí, honí ji a ona utíká - vtom proti ní jde panpáter Faster a hrozí jí holí...
"Hanýžko! Hanýžko! Copak se ti zdá? Celou peřinu máš skopanou, vzdycháš a naříkáš, jako by ti bůhvíco bylo, - jistě ses nepomodlila před usnutím za dušičky v očistci," - slyší najednou Hanýžka a celá zpocená a rozpálená se probouzí.
Matka stojí nad ní a mdlé světlo probouzejícího se dne nesměle dívá se do oken...

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 22.07.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­