Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

HLAVNÍ POSTAVY:

Gavius, Gnaeus Pompeius, Nikomedes, Olbia

DĚJ:

Gavius a Pompeius. Otrok - římský občan X imperátor. Touha po svobodě X touha po slávě.

Gaviovi se podaří uprchnout z lomu, dostane se do hor, kde se usadili otroci. Těm se podařilo po přemožení otrockých vojsk Krassem uprchnout a skrýt se v horách.
Znovu je všechny svolává a postupně obsazují města. Thrurie, Leontiny, Askulum... Jedno za druhým.
Pompeius. Slaví triumf. Je na vrcholu slávy, ale chce víc. Chce více moci. Chce pokořit své nepřátele. Krassa. Lucia Metella (přebral mu jeho dlouholetou milenku). Chce porazit i Gavia. Nic mu není dost dobré.

Ze začátku se Gaviovi a jeho vojskům daří. Daří se mu je sjednotit a po Spartakově smrti jim znovu dává naději na svobodný život. Tu potřebnou jiskru pro nový začátek.
Avšak ne vždy se všechno vydaří. Otrocká vojska začínají prohrávat. Zbývá již jen několik tisíc otroků pod vedením Gavia. A těmto několika tisícům se pod vedením Gavia podaří uniknout. Uniknout smrti, uniknout kříži, uniknout zlým pánům. Podařilo se jim to díky tomu, že věděli, co chtějí, za co bojují. A vytrvali. Vytrvali až do konce, protože svoboda pro ně znamenala víc než cokoliv jiného.

VLASTNÍ NÁZOR:

Kniha se četla dobře. Dějově byla velmi napínavá. Z historické stránky jsem se toho hodně nového dověděla.
Myslím, že myšlenka celého příběhu by se dala vystihnout asi takto: jestliže něco chceme, ale nemáme před sebou cíl, nepodaří se nám to. Pokud však máme cíl jasně před sebou, jsme schopni dosáhnout čehokoliv.

CITÁT Z KNIHY:

Slunná Sicílie, nekonečné dny v syrakuském lomu pod karabáči dozorců, thrácké písně Nikomedových druhů, útěk za bouře, dravé vlny Anapu, strastiplná cesta přes brázdy, louky a háje, milá stařenka v chaloupce pod strání, otroci, dělníci, dělníci, otroci, město Henna s vlnobitím hor v okolí, pohádková Messana, Verres, bičování, potupný kříž a bloudění nočním palácem, Olbia s celujícími rty, Herakleon přitažlivě sličné tváře, plavba na pirátské lodi, vše ožívá před Gaviovýma očima v jiskřivých barvách, ale jakoby v dáli, jako by to nebyl jeho vlastní život, nýbrž divadlo, které sleduje z nejvzdálenějšího stupně amfiteátru. Jak je to jasné, srozumitelné - a přece vzdálené, neskutečné.