ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klíma Ladislav (*22.08.1878 - †19.04.1928)

­­­­

Putování slepého hada za pravdou

  • nedokončený román, napsaný v letech 1917-18
  • spoluautorství Franz Böhler

Putování slepého hada představuje satiru až dadaistického rázu jednak na vlastní Klímovy filosofické názory, ale i na všeobecné poměry na konci 1. světové války i na mocenské struktury tehdejší doby.

Část první

Z pustého nebe zářilo nemilosrdně slunce jako olověný pamětní peníz, ozařovalo prérii na řece Zambezi, úzkou pěšinu, která ji protínala, a po ní pochodující armádu černých mravenců, připravenou k boji.
Náhle první řady zakolísaly; zazněl polekaný křik a brzo se celé vojsko valilo zděšeně zpět.
"Stát, stát!" řval polní maršálek, bázlivě ustupuje. "Zbabělci bídní, buďte stateční!" Nebylo to nic platné.
"Co se stalo?" koktal, strhován proudem.
"Ó, Jasnosti, - velký had leží přes cestu a brání nám v pochodu!"
Polní maršálek zbledl jako cukr a vydal rychle rozkaz, aby celá armáda rychle a tiše ustoupila o několik kilometrů.
Když se tak stalo a had neprojevil ofensivní úmysly, svolala se velká válečná porada a na ní bylo usneseno vyslat k hadu parlamentáře.
S roztřesenýma nohama vrávoral Vyvolený zpět. Had ležel ještě stále nehybně na původním místě, barikáduje silnici do výšky domu. Kdyby se v nešťastném parlamentáři nebyla zrodila myšlenka, že je možná mrtvý, byl by asi utekl hned, jak ho spatřil.
"Vaše Excelence," zvolal vyhaslým hlasem, "smím vám co nejponíženěji položit jedinou otázku?" - "Co ráčíte, můj pane?" odvětil had unaveným hlasem. Jeho laskavost a zemdlenost dodaly parlamentáři nové odvahy.
"Hleď, ať zmizíš, mizero!" zařval hromovým hlasem.
"Jak mám hledět, když jsem slepý?" zasténal had. "Nepohybujeme se očima, nýbrž nohama, hovado! Pryč, vyzývám tě naposledy!" "Jak se mám pohnout, když mne hlad a žízeň oloupily o všechnu sílu?" - "To je mi jedno, všivé prase. A kdo vlastně jsi? Ven s pravdou, okamžitě, nebo s tebou naše vojenské soudy udělají krátký proces!"
"Kdo jsem? Ó, byl bych vám vděčen, kdybyste mi to řekl. I Bohu, zdá se, jsem hádankou... Jenjedno vím: že žiji jen proto, abych našel olověný měďák zemřelého Indiána Razapise.
Hledal jsem ho dlouho, až mi Merlín řekl, že se ho mohu zmocnit jen tehdy, jestliže získám bivaginální sliznici.
Pátral jsem po ní, dlouho, marně, - až mi jedna učená stará krysa zvěstovala, že ji naleznu jen tehdy, jestliže se seznámím s modrým psem a odkryji jeho vnitřnosti a tajemství. Ale i kdybych ho našel, jak mám poznat, že je modrý, když jsem naprosto slepý? Bylo mi slíbeno, že se do mých očí vrátí světlo, naleznu-li vše, co hledám; ale jako mohu nalézat, když nevidím?
Ó, ten zatrolený circulus vitiosus! Já třikrát nešťastný! Často pochybuji dokonce o svém zdravém lidském rozumu!" A velké slzny kanuly z jeho ubohých očí a svíjel se zoufalstvím jako had.
"Tvé vypravování nese znak lži na drzém čele!" zvolal mravenec, kterého to vše nikterak nedojalo. "Naposledy: pryč z cesty, nebo klesneš protknut tisíci našich mečů!"
"Tak ne!" ozval se tu tenký, ječivý, ale zřejmě na rozkazování zvyklý hlas - hlas J. V. krále mravenců, jehož na počátku této historie nesli vojáci zadního voje na štítech těžce zpitého, z něhož však hluk a strach z hada brzy odvály mlhy opojení, takže se odvážil v doprovodu vybraných válečníků za parlamentářem, až hada spatřil.
"Tak ne! Přikazuji, aby tomuto zasloužilému hadu bylo rychle poskytnuto jídlo a pití, ovšem pod podmínkou, že mně, králi všech králů, svěří historii o olověném měďáku, bivaginální sliznici a modrém psu!"
Králi tlouklo pod černými žebry humánní srdce. Konal mnohé dobré skutky, - ovšem jen tehdy, když z nich měl prospěch; byl milosrdný, dobře věda, že milosrdenství bývá největší oporou trůnu. A nadto jej tenkrát více lákalo pohodlně naslouchat v širokém stínu stébla trávy pohádce hada než pochodovat v slunečním žáru. Byl přítelem múz a podporoval ve své říši vydatně všechna umění, - ovšem jen tehdy, když vynášely jeho osobu. Vybaven takovýmito vlastnostmi, byl by nikdy neválčil, kdyby přitom nebyl býval také ctižádostivý a chtivý loupeží a vražd.
"Ó, velký králi!" zvolal had nadšeně, "zachráníš-li mi jídlem a pitím život, pak ti nesvěřím jen pohádku o olověném mě-, chtěl jsem říci pamětním penízi a o modrém psu, nýbrž dám všecky své síly do tvých služeb!"
"Přineste této nádherné osobě králíky nebo nějaká jiná zvířata a ze Zambezského moře džbán vody, kterou na znamení přízně vlastnoručně bohatě smísím s rumem!" rozkázal král a klesl do stínu květu pomněnky.
Pln obdivu prohlížel hada, ležícího dva metry před ním. Byl šest metrů dlouhý a v průměru třicet centimetrů tlustý; král byl jen centimetr dlouhý a nedosáhl dvou milimetrů výšky. Čtenář nechť si představí, že před ním leží ve vzdálenosti asi dvou set kroků jitrnice, čnící sto padesát metrů vysoko k nebi a mající délku tří kilometrů, - aby poznal, jak králi bylo.
Ale přitom se v mozečku panovníkově přece jen hnula nejasná myšlenka, vyvolaná netvorovými závěrečnými slovy. A ta se zcela pomalu projasňovala a nabývala určitějších tvarů, klubajíc se jako kuře ze skořápky; ač byl králem, nechyběla mu přece jen zcela schopnost uvažovat.
A tak nakonec vyskočil a zvolal na své uctivě žasnoucí okolí: "Tento had se musí stát nástrojem mých válečných plánů, mou novou, vše drtící zbraní!"
Oslněn skvělostí nápadu, jakož i představou své příští velikosti, opět klesl. "Ano," prošlo mu hlavou, "je evidentní, že všechny nepřátelské armády budou okamžitě zničeny, jakmile se toto zvíře dá do mých služeb. Stačí, poplazí-li se toto nekonečno zvolna přes nepřátelské řady, - a nic nezůstane naživu! Je nezranitelné, jeho jak křemen tvrdá, tlustá kůže je chrání před našimi strašnými kusadly. Ovšem -," a při té myšlence zbledl, "mohlo by se též obrátit proti vojskům mým... Avšak - za prvé proti mně se to neodváží - a pak - ó, boží prozřetelnost, je slepé! ... Ano, nevidí, jak jsme malí, lehce mu můžeme nalhat, že jsme ohromní. A dotknout se nás také nemůže, poněvadž nemá prsty! Můžeme mu také předstírat, že máme strašné, neznámé zbraně. Všecko půjde! Ó, jaká jsem geniální hlava! Vymyslil jsem novou zbraň, zcela nový nástroj k vedení válek! Jen takové vynálezy vždy rozhodují o osudu národů. Stačí si vzpomenout na falangu, s níž Epameinondas dopomohl thebanským hlupákům k hegemonii, která později Alexandrovi vydobyla světovládu! Nebo na použití slonů v bitvách, a také lvů! Nebo na Žižkovy tábory, vozové hradby! A především na vynález Bertholda Schwarze!
Co je však toto vše proti mému vnuknutí! Eiffelova věž, která se převalí přes vojska! Blbost! Desetkrát větší a mohutnější je tento had - a nadto je živý. A slepý! Bude slepým nástrojem mé velikosti! Stanu se Alexandrem Velikým, vládcem světa a jen vládce nebes bude nade mne!"
Přelétl zrakem krajinu. Na severu a na západě byla asi ve vzdálenosti sto metrů ohraničena velkou řekou Zambezi; co leželo za ní, nemohlo myopické mravenčí oko postihnout; proto se mu tato řeka zdála oceánem, tvořícím konec světa. Na východě a na jihu se táhla tak ve vzdálenosti čtvrt kilometru řada kupek všekazů, sedm až osm metrů vysokých, které milimetrovému králi připadaly právě tak vysoké jako himálajské hory člověku; tam se podle názorů formiconů dotýkala země nebes a tvořila tak hranici světa.
Mezi těmito pahorky a Zambezským mořem se rozprostírala travnatá pláň, z níž vyčnívalo jedině asi dvacet mravenišť. Patnáct dosahovalo výšky takových čtyřiceti až šedesáti centimetrů, ostatní byly jen jeden až půldruhého centimetru vysoké.
"Tyto nekonečné kraje, tento orbis terrarum bude patřit mně, mně jedinámu," zašeptalo J. V. zpito příštími vítězstvími, slávou i rumem. "Všechny tyto státy se budou svíjet pod mou mohutnou patou, jejich vojska budou vojsky mými, všechny jejich ženy budou mými děvkami; nesmírná bohatství v jejich sýpkách - jejich dojnice - jejich vajíčka, - z jejich nejvznešenějšího potomstva si vychovám otroky... Nejen státečky černých mravenců, - ale také oněch pět velmocí mohutných žlutých lupičů, o jejichž podmanění se mi ani nezdálo a jejichž césarové na mne shlížejí jako anglický král na knížete Dahomejců, ha! - také je rozdrtím a jejich nenávidění tyranové mi budou lízat řiť, než budou krutě popraveni... Já, Já nade vším, nade vším ve světě, Já, Alexandros mravenců!"
Cítil nutkání vybít svou exaltaci siláckým činem. "Přivažte toho psa parlamentáře!" zařval náhle. "Nechť je ihned pro své neuctivé chování k vznešenému hadu rozčtvrcen a taktéž jeho ženy a děti a jeho otec a matka, stejně jako jeho otroci, jeho dojnice a všichni, kteří se v tomto roce s ním stýkali!"
Naříkající nešťastník byl odvlečen. Současně přinášeli válečníci králi dva živé králíky a plný džbán vody. Avšak to již patří do části druhé.

Část druhá

Milý, hloupý čtenáři, nesměj se mravenčímu Alexandrovi, nýbrž uvědom si: i Alexandros z Makedonie, Napoleon atd. bývají zváni vládci světa, ty sám j si je možná jako papoušek již často tak tituloval. Inu, co je svět? Souhrn všeho existujícího. [...] Takzvaný "vesmír" je probabilně jen mizivě malou částí světa: Není těžko si představit jsoucno bez prostoru. Naše planeta je molekulí ve "vesmíru". Ale ani tuto molekuli neovládli tito conquerants, nýbrž jen její nepatrnou část. Ale jaké to mluvím hlouposti! Vládli například větrům, sopkám, podnebí, mouchám, bacilům etc. svých příštích říší? Jen pár mizerným milionům lidí! Ale co třeštím! Některých jejich rozkazů se aspoň zčásti jakž takž uposlechlo, jinak jednal každý téměř ve všem jak chtěl. A nadto: každý jejich člověk jaksi sám těmto světovládcům vládl. Dobře volené slovo kteréhokoli služebníka stačilo, aby jim otrávilo náladu na hodiny; jejich život byl závislý na okamžitém rozpoložení každého holiče; ba zaštěknutí pinčlíka, štípnutí štěnice nutilo tyto podmanitele všeho k jednání, které jim bylo stejně nepříjemné jako otrokům jejich práce. Tvrzení, že "vládci" jsou nejžalostnější otroci národů, jimž vládnou, je stejně pravdivé jako soud, že železnice jezdí po lidech a ne obráceně - -
A teď dostaneč konečně své králíky - dva krásné, živé králíky. Živé, ne mrtvé! Böhler míní, že bych se zabýval požíračem zdechlin? za toto crimen laesae majestatis má pykat ještě na kříži, jen co ho chytnu!
A vlastnoručně vložil třesoucí se zvířátko do otevřené tlamy. Had je rychle spolkl, načež mu král vnutil ještě rum. Pak došlo na druhého králíka. Uprostřed hadího těla se vytvořila ohromná boule.
Těžce a chrčivě dýchal Leviathan -, avšak jeho duše byla lehčí a jasnější, tím spíše, že alkohol již začal blahodárně působit. Cítil, že nebezpečí smrti je zažehnáno, - stál zase pevně na nohou a v jeho oku zazářil záblesk oné hrdinné odvahy, která dříve nebo později zvítězí nad odporem tupého světa. Pozvedl hlavu a nesmírná hmota jeho těla se poprvé s nevylíčitelně strašlivým hromobitím pohybovala vpřed, velmi pomalu, avšak pro mravenčí oči mnohem rychleji než nejmodernější expres.
Zděšeně uskočil král stranou, - živá hora se valila těsně kolem něho a těžce zpité Veličenstvo se dalo na útěk.
Ale had se brzy zase uklidnil a král klesl k zemi. "Co nejpřísněji ti zakazuji, aby ses napříště pohnul bez mého svolení," zachroptěl.
"Velmi těžká podmínka, Vaše Veličenstvo!" odpověděl had čile, avšak přece jen pod vlivem alkoholu. "Chceš-li na tom trvat, ó králi mravenců, jež dosahují velikosti krav, pak se můžeme beze všeho rozloučit, - trala - laaa, la la trala lala lala."
"Tak plníš svůj slib, padouchu?" zařval král. "Odvolej, nebo tě kusadla mých válečníků ve mžiku zatomisují!"
"Malé Veličenstvo," odpověděl had klidně, "nezapírám, že se národ mravenčí vyznačuje zvláštními dary ducha, - ale pomni, že ani had nikdy nebyl symbolem hlouposti... Vím, že ani goliáši mezi vámi nejsou větší než hlavička zápalky, - váš hlas mi to říká, a říká to zvířeti nad jiné zkušenému!"
"To je fatální omyl!" zaúpěl král zničeně... "Je pravda, že máme relativně slabý hlas, - jen v tom se k nám příroda zachovala macešsky. Ale věz, že například i Bismarck, tělem jak duchem obr, měl jen slabý, tenký, směšný, téměř ženský hlásek - "
"Silnější však zřejmě byl než hlásek mravenčí. A přitom Bismarck nebyl veliký jak kráva! Tra la."
"Kdybych byl jako hlavička zápalky, jak bych ti mohl přinést dva velké králíky a těžký pětilitrový džbán?"
"Ale mohl, poněvadž tu žijeme, tvoříme, básníme a pachtíme se v Absurdii, - a nejen tu, nýbrž, jak se mi zdá, všude! Avšak hrajme s otevřenými kartami, ty můj právě tak malý jako vtipný Alexandře! Uhádl jsem, že si mě chceš vydržovat a krmit pro dobytí světa, - a já jsem teď tak jako dřív ochoten ti k tomu dopomoci; avšak jen za podmínky, že se mnou budeš zacházet obstojně a nikoli povýšeně, přinejmenším tak, jako bychom si byli rovni. Vím, že jediný můj neopatrný pohyb by mohl zničit celé tvé vojsko, a uznávám proto oprávněnost tvého požadavku, - ne však způsob, jak mi jej kladeš. A navrhuji: během příštího roku se budu neustále zdržovat přibližně padesát mravenčích kilometrů od tvého státu, ale tam budu mít úplnou volnost pohybu. Budeš-li mě potřebovat jako válečného stroje, pak stačí, když mi dáš lidskou tubou - kterou si obstaráš stejně lehce jako džbán na vodu - znamení, a ve třech minutách budu u tebe a podřídím se přesně tvým příkazům. Jsi srozuměn, velký králi?"
"Hm - hm - to, co říkáš, je vlastně moudré, pane z Hadů, - ačkoliv jsem - absolutně - ještě nepřiznal, že jsem malý... No - prozatím tedy dobře - dobře -" zamumlal již téměř ze spánku. "Ostatní - zítra - - a teď - jsem hovado, když se ožeru - vypravuj mi svou pohádku - - o tom - jak se jmenuje? Vibaginálním - modrém - olověném měďáku, abych lehce usnul - ty hovado - promiň - hrabě z Hovad - když jsem ožralý, jsem hovado -."
"Vandrovali dráteníci, vod Trenčína po silnici!" začal had místo vypravování zpívat.-
"Kuš - vypravuj - nařizuji - král králů - o olověném měďáku, - co je to za blbost - jak může být olověný, když je z mědi, ty blboune?"
"Jak? Chachacha! To, zdá se, je veliké mystérium, králíčku! Původně, pravda, se nazýval pamětním penízem indiána Razapise. Hledal jsem jej sto, tři sta - tři tisíce let, - marně! Je známo, že nic nerozzuří člověka tak jako dlouhé, marné hledání, byť i jen knoflíčku od košile, že se člověk z ničeho tak lehce nepomine na rozumu, nezblázní jako z ohromného vzteku. A tak se jednou, když jsem se právě zase zmítal zuřivostí a brečel: Ó, zatroleně zpropadený olověný pamětní peníz!, stalo, že jsem - že něco ze mne náhle vzkřiklo: Ten zpropadený olověný měďák!! A hle, zmocnilo se mne podivné ulehčení, ba hrůza, pocit, jako by zaduněly první železné kroky něčeho velikého... Pak samozřejmě přišlo vystřízlivění a smích - ale i na tom smíchu bylo cosi vznešeného, jako cinkot božích mečů... A později se mi olověný měďák pletl stále a stále nechtěně do řeči, volens nolens jsem ta slova znovu a znovu opakoval, byl jsem jimi posedlý, had se stal olověným měďákem a měďák hadem. Přemýšlel jsem mnoho o smyslu té věci, - a časem jsem si řekl: "Cílem a smyslem tvého života je nalézt olověný měďák. Avšak příliš hluboko v tobě tkví pocit, že žiješ něčemu navýsost vznešenému. Může tím však být onen olověný měďák, i kdyby na něm byly zapsány pravdy nejdůležitější? Ne a nikdy!" Předmět smyslový, concretum, nemůže být nikdy něčím vysokým; a všechno poučení, za které vděčíme četbě, je čímsi žalostným a smrdutým... Ha! Tři tisíce let jsem hledal, já slepý! - a nejen na oči slepý! - pravdu ve vnějším světě, v 'empirické skutečnosti', ve vědě, v materialismu, monismu, pantheismu. Vše stejný prd! - Nehledal jsem ji však ve svém nejskrytějším nitru, v bludištích abstraktní myšlenky a v nejhlubší svátosti srdce.
Ona vteřina, ve které se mě zmocnil mystický děs, byla prvním rozedněním po nekonečné noci bloudění... Byla jím však opravdu? Je možné, aby 'olověný měďák' byl znamením Velkého dne? je to contradictio in adjecto sive hloupost; já však hledám pravdu: může být pravda v hlouposti? ... Má odvaha opět poklesla... Avšak - - avšak - co jsem chtěl říci? Hloupnu - ba - teď bude řeč o bivaginální sliznici, - ale jak na to? Myšlení se mi stává tak obtížným a přitom tak snadným! Všechny myšlenky září jemně a čarovně jako nikdy předtím, - cudná vilnost se plíží jako krásná nymfa, provázená sladce smrtícími omamnými parami z modrých podzemních jeskyň, kde spala od prvního dne mého života až dodnes zakleta. - Vše ve mně se vykoupalo v sladkém moři krásy a oblétává mě, vše navzájem se bez ustání laská, objímá, splývá, rozchází - krev tepnou zní, myšlenky k tanci jdou - v děsivém sálání, vpřed, kroky, jež neuhnou a hranečníky rvou, dech vzpoury odvážný - Kruci prdel! Jak ty rýmy samy znějí, ke mně spějí, z hrdla drze uhánějí, - pryč ode mne! Nechci vás, vás, žensky směšnou holotu!
A nejen rýmy, i tóny na mne dotírají ze všech stran. Živá zvířátka melodií, tlustě obrněna nejkomplikovanějšími harmoniemi, mě obkličují, dusí, hrozí mě zadávit - kam prchnout před tou ohavnou záplavou krásna? Šepot větru, zpěv travin, mé syčení, hrčení válečných vozů, řev dojnic - vše, jak zjišťuji s údivem, je dokonalou symfonií, která nezadá hudbě Wagnerově, Straussově, Böhlerově - a začínám chápat, že takzvaná hudba jest jen hudbou snadno srozumitelnou. Vše, vše je hudbou - a nejen všecky zvuky, nýbrž i všecky barvy a vůně, zvířata a ideje...a hudbou je Vše. Svět, Bůh není ničím jiným než hudbou...
Náhlé ticho! Strašidelně se někam ztratila hudba Všeho... Jen tenká zvuková kaskáda prýští z hloubky - nevýslovně sladká a něžná a pohádkově krásná. Každý tón je roztomilým strašidýlkem - skupinkou růžových arielů, vynořujících se z růžového oparu hlubin, objímajících, obskakujících, líbajících se, slastně spolu zmírajících. Kolem nich rozkvétá rajská krajina, pohádkové stromy, ohromné, zářící, tvářím podobné květy, - démantové skály v pozadí, obepínané, věnčené zlatými hady kataraktů, - obrovité, ne oslnivé, na Vše se laskavě usmívající, Všemu se vysmívající slunce mezi růžovými mráčky, na nebi spolu laškujícími, mazlícími se, způsobně souložícími, - a rozumím: rozkošní, právě na zemi zhynulí skřítkové jsou to, kteří v nebi pokračují ve svých hrách - do věčnosti... Ó, celá ta krása, již vidím - - - ano! vidím ji opravdu! Vidoucím se stal slepý had, jak králíček prorokoval, když jsem pil moč ohnivého draka!
Tak ostře, tak skutečně vše vidím, - není to pouhé fantasma, - více: je to fantasma, ale tak silné, že se stává smyslovou percepcí, - smyslové vjemy jsou jen přemocnou fantasií, fantasie je pouze slabé, mátožné smyslové vnímání, embryo smyslových vjemů, - viditelný svět vznikl jen silou ducha. Vidoucím byl vždy slepý had, od věčnosti, potencovaně stále v sobě nesl celou pohádkovou růži kosmu! Jen proto zhasl jeho zrak, že se duch jeho heroicky odvrátil od všeho vnějškového, že se prohraboval temnotami myšlenkového světa, - avšak z těchto temnot dneška vznikne jednou nový vesmír, jehož zář bude ve srovnání se světlem Siria asi taková jako paprsky slunce ve srovnání s paprsky měsíce...
Jak, rozplývá se již svět viditelna? Sečkej ještě! nebo - ne! proměň se opět ve svět slyšitelna, v hudbu, ve svou božskou podstatu! Vše se rozplývá, - vše se však stále více zjasňuje - zjasňuje - nesnesitelná zář, vycházející jakoby z vnitřností slunce, - uniformní, amorfní zář, líbezná, usmrcující zář - svatá - přesvatá - nepopsatelná - věčná zář - božská Zář - Vše - -. A v této Záři je podstata bytí - je rozluštění tajemství jsoucna... Ale což jsem předtím neřekl, necítil, nevěděl, že podstatou Všeho - je hudba? Kde je tedy pravda? Ech, obojí je pravda, i když jde o rozpor, neboť svět je olověný měďák!"
Až dosud lihovina znásobovala hadovu moudrost, jako předtím královu. Ten ostatně již dávno usnul a byl ihned svou gardou co nejrychleji odnesen z příšerné blízkosti Leviathana pět kilometrů daleko do středu svého vojska, do náruče netrpělivě jej očekávající choti - - -

Slunce však se již téměř dotýkalo Zambezského moře a jeho poslední bleděčervené paprsky se odrážely od bronzového pancíře hada.
"Pročpak asi Klíma nepsal dál o tom, kam mě má zpitá duše teď žene?" meditoval. Avšak jako blesk mu proletěla hlavou nová myšlenka: Vše-hudba, kterou jsem slyšel - Vše-záře, která vyvstala před mou duší - bylo to skutečné jádro jsoucna? Ha! Co mi jasná hvězda v mém nejskrytějším nitru jásá v ústrety? Co vše-hudba - co Vše-záře - vše alkohol! To je jediné řešení! A to poznávám teprve dnes! Tři tisíce let jsem lezl zbytečně po této tupě nestoudné zemi. Teprve dnes znám svůj cíl! Ano! pomohu tomu králíčkovi - má si svůj svět opanovat - nechť teče krev proudem! A až nakonec uvidí, co získal - co groteskně strašného stvořil - co přijít musí a přijde, - pak se budu smát - všemu! Neboť jedině já byl moudrý - nahromadím si teď tolik alkoholu, aby mi vystačil při každodenní ožralosti až do konce světové války!!"

A v bujnosti vyvolané rumem se had na okamžik prudce pohnul směrem k mravenčímu bivaku. Dobře, že král se svou avantgardou již předtím ustoupil. Těsně před předními řadami vojska se náhle jako blesk zjevila hadí hlava... Dobře, že se pak jeho alkoholická bujnost vybíjela jiným směrem - směrem k Zambezi...
Za pět vteřin byl padesát kilometrů daleko od mravenců, - tam se pln rozkoše svíjel v kruzích, niče cizí vlastnictví a zpívaje: "Když se trochu podnapili, z kvelbíku je vyhodili -"
Tišším a tišším se stával hlas, nepřirozenějším a nepřirozenějším, až zhasl náramně žalostně - pro génia, jakým byl had. Do říše snu - smrti - věčnosti se plížila zpitá duše slepého hada...
Slunce zhaslo syčíc a prskajíc v Zambezském moři. Zvuky z věží dalekého mravenčího města nesly se vznešeně k nebi. Muezzini se z nich modlili k zambezskému Poseidonu, aby u svého velkého krbu vysušil uhaslé slunce, aby je nezapomněl zítra ráno zapálit nad pahorky všekazů... A věřící se břichem vrhali do bláta a vzývali svého Pánaboha - mravence velikosti slona -, který se svými šesti nohami králuje na hvězdách Jižního kříže, věčně nečinný, v pocitu své mravenčí povznešenosti nade vším, - mysle jen na jedno: aby mravenčí společnosti sloužil, aby jí pomohl, poněvadž jen jí existuje a ona jím. (To, co zde psáno, budiž ožralému hadu - Klímovi, odpuštěno.) Modlili se k němu děkujíce mu, že v právě uplynulý den žádný nosorožec nezašlápl jejich město a že se nepřihodila ani jiná podobná elementární katastrofa, že mravenečník, tato nejpříšernější nestvůra, tento vtělený Eblis, tento odvěký nepřítel, je nenavštívil, slibujíce mu, že zůstanou jeho věčnými služebníky a že budou milovat své bližní jako sami sebe, - začež na něm žádali, aby jim pomohl zničit všechna nepřátelská vojska, rozmetat jejich města, podrobit si všechny národy a zotročit jejich mládež a uloupit jejich vajíčka a dojnice.
Nad mrtvolou slunce se vytvořily ohromné, nádherné červánky, ne nepodobné klenutí hrobu a stávaly se stále zářivějšími, krvavějšími, příšernějšími a pekelnějšími - mezi mravenci nebylo pamětníka takového nebeského požáru, který měnil i zem v rudou příšeru, jako by se byla všechna krev, proudící náhle těly, vylila na povrch.
Žádný div! Nebe zvěstovalo obezřele největší krveprolití a takové otřesy světa, jak je dosud historie neznala. Jejich sémě dnes vzklíčilo v králově hlavě... Ale - i hovno jednou přestane kouřit, - klamný oheň tam nahoře časem slábl, stával se bledším, chudším, šedivějším, až nakonec tam, kde plameny dobývaly nebes, zbyl jen mizerný popel.
Tíživá, dusící tma se snesla na zem jako balvan a s ní její bratr, hnilobně, mrtvolně zapáchající ticho. Šplouchání nesmírně vzdálených vln Zambezi doléhalo až k mravenčím hejnům a s ním chladné vůně zambezských bažin.
Z prostředí blízkosti se ozvalo lví zahřmění, které dalo ztuhnout údům všech živoucích bytostí v mrtvý kámen: avšak sluchový aparát mravenců nebyl s to přijmout tu zvukovou příšeru; minula jej, a tak jen temným, tajemným pocitem úzkosti, která se náhle pohnula ve vnitřnostech jejich duše, vnímali onu ochromující událost. Pomalu, bázlivě, opatrně se na nebi objevovaly komické hvězdičky, každou chvilku zhasínající, - jako myšlenky v hlavě člověka lenošícího, snícího a umírajícího, - malé, velké hvězdičky - myšlenky v duté lebce božího dobytka, bludičky v bažině všehomíra, nesčetná, šílená očička, vykukující z blázince světa. -

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 01.10.2010

­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Klíma - Putování slepého hada za pravdou







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­