ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klíma Ladislav (*22.08.1878 - †19.04.1928)

­­­­

Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (3)

***

Příštího jitra opustil jsem hrad pod záminkou lovu; a o hodinu dříve, než milenci na pahorek přicházívali, ukryl jsem se tam opět v kamení, s puškou, revolverem a tesákem. Ale byl jsem dnes jíž odhodlán, že jim, aspoň tohoto dne, daruji život a budu jen pozorovat.
Jak mně byl čas dlouhý v té mé kamenné svěrací kazajce! Strach se mne zmocňoval, chvěl mými údy, jektal mými zuby. Bylo mně zima, třebaže slunce děsně pražilo. Užuž chtěl jsem odhodit nevlídnou peřinu a odpelášit..; tu vyskočil náhle nad okraj temene Helgin satanský obličej.
Byla oblečena asi tak jako Kleopatra nebo Semiramis nebo nějaká podobná slota... Zázrak, že se sem v této maškarádě, krajinou dost obydlenou, dostala. Stanula. Napila se z láhve. Vyňala z malé hromady kamenů polštáře, hodila je do kotlinky, ulehla na ně, naznak, a mávajíc nohama nad sebou, zazpívala hlasem Walkýry, s oblaků dolů dujícím, necudnou, milence lákající píseň. Pak se vymrštila a smíchem i pláčem řvouc volala do větrů nesrozumitelná zaříkávání. A opět se svalila na podušky, svíjela se chlípně, líbala si nahá stehna a švihala si notně lýtka hůlčičkou, černou rákoskou, kterou stále jako dragoun nosila. Pak se opět rozhlédla: "Už je pod pahorkem! .. Je sice jeho přáním, abych ho přivítala vždy úplně nahá, - ale dnes si ty báječné šaty aspoň pro první chvíli nechám, ať mi za to naseká, jak bude chtít - - "
A za chvilku se objevil. Vrhla se naň asi tak jako leopard na hyenu ...
Co to bylo za člověka? Kluk; spíše mladší než ona. Opravdu ošklivý. Z deseti vojáků devět se mně líbí lépe než on. Dobře rostlý, pravda, byl; ne tenký jako ona; a když jsem viděl jeho nahé předloktí, zatřásl jsem se a řekl si: tomu bych nechtěl padnout do tlap... Ale obličej? Dlouhé, hanebně rozcuchané vlasy. Vypadal jako komponista nebo básník nebo podobný ničema; ale spíše jako bandita nebo mezinárodní zloděj. A přes to zároveň jako dítě... Prapodivný, nic normální, hnusný obličej!... Takovému dala přednost přede mnou, podle úsudku všech mých přátel krasavcem!... A k tomu byl oděn jako syčák.. zhmožděný, zablácený kabát, roztřepené nohavice, hnojný límec, kravata posunutá až do zátylí, na botách hlíny, že by tam brambory mohl sázet... Takového, takového vyvolila si choť prvního šlechtice Germanie, dáma, kterou i císařští princové jen plaše obletovali. Ale musím říci, že jeho drzá, tak sebevědomá tvář mně jaksi imponovala, že když jeho velitelské oči pohlédly na hromadu, kde jsem byl skryt, schoulil jsem se bezděky do klubíčka ... Inu - počestný člověk se vždy bojí banditů.
Nikdy bych nebyl uvěřil, že s takovou zběsilostí dovede žena, a třeba to byla Helga, projevovat svou lásku!.. Nemohu, nechci to líčit... Syčák si to chvíli nechal líbit, hraje si s jejím tělem jako s kusem hadru a ušklíbaje se. Pak jí náhle mrštil na podušky. A ona, před níž se i největší aristokrati třásli, zůstala ležet jako do kouta odhozený, dobře vychovaný psík - nožičkama vzhůru. Jen ruce sepjala. Rošťák sebou praštil na zem, dva metry od ní. A teď se mezi nimi rozpředl podivný, nejpodivnější rozhovor; bohužel, byl jsem tak zmaten, že jej dovedu reprodukovat jen částečně. -
Několik minut mlčeli; syčák si zapaloval gypsovku, z níž vyrážely černé kapky. "Mluv!" zahučel dusivým, jako z nitra prázdného chrámu vycházejícím hlasem; a zároveň ji sekl přes obnažené lýtko její hůlkou tak, že za okamžik padaly z něho na polštář červené kapky.
"Můj Jediný - Ty Jediný!" zaskučela má běhna, ale ani se nepohnula; "myslila jsem právě na toto: jak možno, že je mně pořád, jako bych seděla na horkém železe, když tě nevidím a neslyším a nehmatám? Pomalu nevydržím už bez přítomnosti tvého těla ani minutu ... Říkala jsem si dříve: kdyby mne posedlo to bláznění, kterému se říká láska, stačilo by mně věčně Jeho fantasma v mé duši: byla bych tak úplně s ním a jím, a On se mnou a mnou! Jen lidičky bez fantasie a bez ducha potřebují dotyk hrubého těla, hmatem a zrakem, slyšet svýma hrubýma ušima ten hrubý materiální hlas ... - neboť, miláčku, tvůj hlas je tak sprostý proti sférové hudbě archandělů, kterou je každý tvůj dech v mých snech; a - jak jsi vlastně ošklivý proti strašlivým, serafínským drakům metamystickým, kteří mne co noc příšerně sladce navštěvují, líbají - Tys to! - Avšak - přes to vše musím Tě míti stále v očích a v uších... Já - - . Láska je hovadství; největší ze všech! Kdo se zamiluje, přestane být člověkem, Vůle se rozplyne v jejím bahně. Žádný blázinec není dost bláznivý pro zamilovaného. Kdo se zamiluje, měl by být ihned oběšen. Není koutku na světě, který by tohoto zavržence přijal. Smrt je proň spasení. Raději pojit, než stát se bezectností, kterou je lás -"
- "žena!" zívl.
"Ty mne ovšem nemiluješ, viď, že ne? Ty mne nemusíš mít stále u sebe, viď? Tobě stačí, že o mně sníš a při tom masturbuješ, viď? Jen k tomu jsem ti dobrá, abys mne mrskal, viď? Nu řekni to, řekni, ať se mohu konečně zastřelit!"
"Blbá vždy a všude!" zasyčel zelený kluk. "Tenhle tvůj způsob lásky je vlastní všemu ženskému zboží bez výjimky a 98 procentům mužů neboli zparchantělých žen. Podle toho pozná se Muž, že to nezná. Bestiálně silně mne to k tobě táhne - jsi zatraceně svůdná, kluzká bestie, nebyl bych řekl, že by mne mohlo něco na této všivé zemi tak přitahovat.., vyjma ji samu. Hnusný lepe!.., Ale, řekl jsem si neodvolatelně: zvětší-li se tento hanebný tlak na mne ještě jen o poznání - neuzříme se už nikdy! Láska je pes; poslouchá-li, dobrý je; ne-li, zachce-li se mu skočit mně na hrdlo - zardoušen je! Holka, jdu za poněkud vyššími věcmi než za ženskými kýtami. Jsi pro mne pouze nejlepší pečení, ale nežiju, abych žral."
"Vím to, vím, můj Vznešený, Svatý!" lísala se pokorně k hulvátskému klackovi. "A stačí mně to docela. Jen když aspoň něco něžného a pravého ke mně cítíš... Nechci, abys byl ženou, abys byl otrokem, Vládče můj! Hraje si jen se ženou Muž, znásilňuje ji a drtí... Ale musí to dělat pořádně: jen pak ji důstojně, po mužsku miluje - jen pak miluje ona požensku jeho - -"
A podavši mu silnou březovou metlu, převalila se na břicho. Jedním rycem strhl jí drahocenný, zlatými a démantovými hvězdami protkaný šat, že z něho zbyly jen cáry. A vysázel jí jich asi čtyřicet, a jakých! Smrt bych z toho měl! Syčela trochu a skučela, ale nebylo to slyšet více než svištění metly; házela svou zadnicí, kterou jsem dnes po prvé viděl nahou - ale ani jednou se nepokusila chránit ji dlaní...
Pak, pokrývajíc rudou, mokrou, zkroucenou tvář kapesníkem, po kolenou došoupala se k syčákovi a položila mu hlavu na břicho. Jako pes . .
"Kdybych mluvila řečí Boha, nedovedla bych ti vyslovit své díky! Tys mně dal vše, vše, a celá jsem jen tvým darem a majetkem tvým! Noc byla jsem, ty slunce jsi z ní učinil; prázdná byla jsem, a tys vyplnil mne a přeplnil zlatem a démanty a vůněmi. Jen z bolesti a hnusu byla jsem ďábelskou rukou zhnětena. Hřímavou Niagaru stále smrtící slasti i Žehnání - ne dolů - vzhůru, do všech "Výsostí se řítící, udělal jsi ze mne. Každý prášek, který teď vidím, je mně paprskem Božího Oka! Féericky strašidelným květem každá myšlenka. Z nejposlednější žebrácky učinil jsi císařovnu císařoven, - málo! ze slizovitého červíčka - Bohyni. - Co je taková neslaná, nemastná Héra nebo Afrodita blbce Homéra proti mně?"
"Nu, vždyť ti říkám vždycky, že jsi má malá pitomá sviňka!" zabručel a převaloval si ji sem tam, zkoumavě, jako když lev překlopuje svou tlapou uloveného člověka nevěda, je-li ještě živ či mrtev. A moje roztomilá panička nechala sebou válet jako váleček na nudle a pološeptala dál, ovazujíc si podle možnosti rány zbytkem svého šatu.
"To jsem! Sviňka, čubka, žížala ženská! Hnojiště, z něhož rostou hnusné děti. Fuj na nás! Jsme nuly; teprve když se před nás postaví muž, stane se tak trochu z nuly něco. Uponkovité rostliny; bez vás nemáme naprosto smysl. Jsme 1/10; muž 9/10. Bylo by jen logické, kdyby každý muž každou ženu beze všeho rozšlápl. I nejnižší, nejslaboštější muž je vyšší než nejvyšší žena, - neškleb se, jsi ještě kluk! Ale jsi Muž, nejvyšší muž, jediný pravý muž. Ty jediný máš charakter, sebevědomí, Vůli, která vskutku vládne; ty děláš vždy jen to, co chceš; nikdy nejsi dělán. Ty jediný stojíš pevně, co celé ostatní lidstvo ožrale se potácí. Ty jsi můj Napoleon - víš, jak jsi podoben jeho portrétu od Guérina? ale máš něco spirituálnějšího v tváří, přes to však nic z Hamleta.. Ale já, já jsem nejslaboštější, nejroztrhanější ženská na světě! Nemáš ponětí!" Rozplakala se. "Za zázrak ženské síly, plamen statečnosti, platím všude, - a co jsem? Cour, coura, jen cár, zmítaný tajemnými, černými vichřicemi.. Nejsem ani člověk, jen pitvorný nějaký instrument; ne, jak jsem si namlouvala, souverainní Hra - hříčka jen! Má skálo z granitu, tys mne aspoň dříve považoval za silnou. Ale jak může být silný ten, kdo, jako já, dítě, zblbnul na dobu mnoha let - a když jsem z toho procitla, jen proto, abych bláznila -"
"Teď mně konečně pověz svůj životopis! Nejstručněji!"
"Povím. Nejstručněji. Tys první a budeš poslední, jenž to zví! -
- Mé dětství bylo velmi neobyčejné, má výchova jediná svého druhu. Můj otec - tenkrát nebyl ještě tak strašný divous jako později, ačkoli velký misantrop od narození, měl jediný sen: zplodit potomka, jenž by byl co nejvíce energický, samostatný, hrdinný, plamenný, divoký, immorální. Nezklamal se ve mně; byla jsem dobrým těstem pro jeho - ovšem trochu nešikovné ruce. S úctyhodnou odvahou mne vychovával, jak nebylo vychováváno snad žádné dítě: ne aby se ze mne stala hodná slepice, ovce, ale strašná orlice, lvice. Ty nejsi ovšem z těch pitomců, kteří by zde řekli: proto se tak vydařila, že byla takovým způsobem vychována; co jsem, byla bych za všech okolností; ale snad jsem pod příznivým sluncem vyrostla o hodně výš, než by se bylo stalo pod mraky obvyklé, prasečí výchovy.
Miloval mne; jen mne na světě; opovrhoval všemi lidmi - vyjma, chudáček, sebou; a jen ve mně viděl sebe. Stejně laskavě, dětsky dojemně laskavě choval se vždy ke mně, jako drsně, neurvale ke všem jiným... Trestal-li mne, jen proto, že j sem byla podle jeho soudu příliš krotká, málo kurážná, ohleduplná. Měla jsem ho ráda, nestydím se za to... Ale dnes jej, přes to, že jsem ho zabila, stále ještě k smrti nenávidím - oh! oh!... Opovrhovala jsem všemi lidmi jako hmyzem, jen v něm jsem viděla člověka - sebe.
Ale i v matce. Somnambulní, přízračná, stále hloubající, ale ne slabá bytost; a krásná jako zavržený anděl; - než - kdyby žila, zabila bych ji dnes stejně jako jej... Způsob, jak mne vychovával, jistě jí dosti nechutnal; plakala nad mými darebačinami, ale říkala: je v nich jeden z projevů Boží Všeobsáhlosti, a kdo by proti nim bojoval, proti Bohu by bojoval... Potrestala-li mne někdy, bylo to proto, že jsem dosti pilně nečtla různé fádní, mystické knihy, jichž si ona, chudáček, nade vše vážila. Zazlívala jsem jí to ovšem stejně málo jako otci, když mne potrestal za hlubokou poklonu před jeho šéfem plukovníkem.
Nastal onen den; právě deset let mi bylo. Několik dnů dříve, vsadivši se s kamarádkami, přešla jsem v poledne napříč náměstím úplně nahá. Otec se to téhož dne dověděl, chechtal se radostně, líbal mne, a musila jsem kouřit z jeho dýmky.
Byl z toho velký skandál. Otec dostal na velitelství strašnou důtku - a jelikož nemlčel - pensi. Ale to jsem se dověděla teprve o osm let později.
Misera mens humana! Vrátiv se od plukovníka, z cista jasna mne přivázal na lavici a krutě zmrskal. To by samo o sobě nebylo bývalo nic - ale strašné bylo, to že řiče, mluvil ke mně teď náhle stejně blbě jako všichni ti ostatní mravní lidé, které mně vždy vyličoval jako hmyz, jenž je tady jen k tomu, aby byl rozšlápnut..; to, že můj ideál se jedním rázem změnil v nejprašivějšího plaza.. Chápeš?
A přece to, co jsem vyvedla, nebylo o nic horší, než četné mé dřívější kousky, které vítával s radostí, ač z nich míval ukrutné nepříjemnosti. A teď najednou - - padl! Zpronevěřil se sobě. Slabý člověk ... Rozčilen byl nanejvýš; snad i sadismus v tom vězel; tento byla bych mu víc než odpustila; ale za žádných okolností nesmí žádné rozčilení ovládat činy Muže. Ba, Muž nesmí být vůbec nikdy rozčilen; tebe, hochu, nikdy jsem neviděla rozčileného. Kdyby Napoleon byl jen jednu minutu upadl v rozčilení, ve skutečné, nebyl by se dočkal ani Toul onu. Viděla jsem v otci víc než Napoleona; a teď, silou kontrastu, vidím největší hovado na světě ...
Když mne odvázal, vrhla jsem se zoufale k matce, která němě přihlížela této exekuci. Hledala jsem u ní instinktivně asyl, kde bych znovu nalezla víru ve vůbec něco.. "Maminko, mluv, řekni mu přece něco! Vždyť on se zbláznil, vždyť on se zbláznil!"
Ráda bych ještě dnes věděla, jak by se byla zachovala, kdyby nebyl rozvzteklený otec zařval: "Ukaž jí teď pořádně, že mezi rodiči jest jednota v názoru, ukaž jí, jak se má zatočit s takovým zkaženým, zvrhlým zmetkem!"
A ona - namrskala mi pak skoro neméně než on, a co horší, doprovázela to slovy: "Nestydo, nevěstko" - atd... Zapomněla - ženská kreatura, na ty své "projevy boží"!... Proto také za rok umřela - -
Je nemožno líčit, jak mně bylo. - Hodinu poté válela jsem se po podlaze, řvala zoufalstvím a rozbíjela vše kolem sebe. Ale ti dva ničemové měli z toho patrně jakýsi mystický respekt a zalezli kamsi... Vše se pro mne stalo nejčernější nocí - víš, co je to absolutní zklamání?.. Sama na sebe se postavit desetiletá dívka ovšem nemohla - ale rozkázal jsi mně, miláčku, abych byla nejstručnější!
V bezmezné mé noci připlynulo tu náhle ke mně něco bělostného. Nemělo to tvar; a mělo to tvar. Chumáč mlhy? Zvíře? Člověk? Růže? Hvězda? ... Nevím. Bylo to stejně sladké jako strašné... A dalo mně to polibek na čelo. "Spi, spi, dítě mé! usni na dlouho! Nikdo nepotřebuje spánku více než ty, abys posílena byla pro svou pout věčností, Tvou pout za mnou! Spi, mé dítě, spi!" - A jak mne to políbilo, pocítila jsem ohromnou úlevu - a slyšela, jako by v mém mozku něco prasklo, tak hlaďounce, křehce, tak bezbolestně prasklo, jako když přelomíš pod vodou tenkou ledovou mázdru. A pak - už nevím nic.
Páni učenci vysvětlovali by celou věc tím, že následkem rozčilení praskla mi nějaká cévka v lebce, a že vylitím krve do mozku jsem zblbla. Ale já vím, že to způsobil polibek toho Bílého - Něčeho.
Mozek, nervy, tělo nejsou nic jiného než matná, hrubá viditelnost toho, co se v duši děje. Praskla-li žilka, nic nezavinila; byla zaviněna; duše se sesula, - a nějak to musí být vidět i ubohýma očima a mikroskopy. Vesmír je pouhý nebytostný stín Duše. -
Osm let žila jsem v jakémsi nepopsatelném polosnu; tak trochu jako když usínáš nebo se pomalinku probouzíš. Somnambulovala jsem. Nepamatuji se skoro na nic. Žádná vzpomínka mi nezbyla na smrt matky ani na to, že mne otec bil den co den, aby mne vyburcoval. Ani - ale poručil jsi stručnost.
Kdy začalo mé probouzení?... Po prvé - to byla pouze předzvěst: tenkrát, když pan Hnus při tanci mne k sobě přitiskl a řekl mně cosi - nevím už co - nejhnusnějšího ... Něco cizího ve mně náhle vystříklo. Tušení budoucnosti to bylo ... Ale jako když ojedinělý blesk zařve černou nocí, zmizelo to zas a dále byla noc.
Trvale to započalo - ó! mým těhotenstvím... V ubohé spící duši začal se rodit, - tam dole, tam kdesi dole ... takový přepodivný hnus ... O svém embryu jsem nevěděla; jen o hnusu. A ten rostl a rostl. A pod jeho pekelně teplým dechem rozmrzávala má ztuhlá duše. Pomalu, pomalu. Hnus ze mne a z něčeho cizího; byla jsem to já, bylo to něco jiného? Ale to nejhnusnější: že jsem to nevěděla ... Nějaký děsný, nejohyzdnější drak ze spodu ..., - někoho jiného by sežral, ale na mně nebylo ještě nic k sežrání... Tedy mne - - - porodil! . . , Jsem dítě hnusu - a víc nic! Ale ani Ty tomu nemůžeš rozumět! Jen propasti Snu o něčem podobném někdy něco zašeptají, - explodujíce, a hned zas zhasnuty, zapomenuty ...

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 19.04.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)