ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Klíma Ladislav (*22.08.1878 - †19.04.1928)

   
­­­­

Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (2)

***

Jako obětní jehně šla k oltáři; docela tak asi jako loutka, s kterou si hrají děvčátka, počínala si ve svatební noci a já, já jako idiot... nechci, nemohu, nesmím to líčit - -
Příštího jitra, když jsem se rozpomněl, měl jsem chuť vzít si život, z hanby, že jsem to udělal ... "Snad se změní teď, když je ženou, jak to obyčejně u žen bývá," řekl jsem si; ale naopak stávala se teď, možno-li, ještě malátnější, mrtvolnější, hnusnější... Netázána, vůbec nepromluvila, otázána, odpovídala, ale jen tu a tam, jednoslabičně. Želva se nešoupá pomaleji; pohled její nikdo neviděl. Služebnictvu ovšem neporoučela; jako hadrářka chodila oblečena. Zábav se účastnila jen pak, poručil-li jsem jí to; ale v tom případě poslouchala lépe než každé hodiny. Avšak ta representace! ... "Sternenhošíčku," řekl mně Willy, "ty napodobíš knížete Stavrogina, který, aby budil furore, pojal za ženu slabomyslnou a hrbatou, jak jsem se dočet' v jednom blbém románě od Dostojevského."
"Ochlastíčku," pravil mně korunní princ, "nevzal sis za ženu ten dřevěný ženský automat, tu -jak se jmenuje - je m'en fiche, z Hoffmannových povídek?" Ale jeden známý básník, kterého Willy přijal kdysi v audienci a vzápětí vyexpedoval ven kopanci do řitě, pravil mi nadšeně: "Lidé zaměňují příliš často spánek a bdění, božské odpočívání a lenost, pomalu se ploužícího tygra a prase. Ona spí, spí, spí! A probuzení bude strašné, zvláště pro vás, pane kníže."
A měl pravdu, básnický rošťák.
Již naše první svatební noc měla následky ... - podotýkám, že spíš bych byl zemřel, i odporem i strachem i čímsi neznámým ... než abych po druhé - -
V době jejího pokročilého těhotenství jsem na ní pozoroval značné duševní změny ... Oči se již neklopily, ale hleděly stále ztrnule vpřed, v tajemné neznámo. Chůze se stávala rychlejší a rychlejší, hlas úsečnější a kovovější. Kdežto dříve prostála celé dny jako socha u okna, nebo je proležela jako její ctihodný papá na podlaze, prochodila je teď v přírodě; byly noci, které strávila sama v lesích. Nepřetržitě čtla. Ba několikrát, div divů! se i zasmála; vícekrát mne sama oslovila a hovořila chvíli, jak hovoří normální lidé - -
Stav ten stával se po jejím šestinedělí - porodilať mně šťastně čilého, mně podobného chlapečka - kvapem mohutnějším, nápadnějším. Poroučela teď hojně služebnictvu, a to takovým způsobem, že se jí vše poníženě podřizovalo. Stále teď něco psala. Zlověstně žhnuly chvílemi její oči, ale vládnoucí nálada byla hluboce zamyšlená, melancholická. A já počínal k ní, vlastně teprve teď, pociťovat jakousi teplou náklonnost a touhu ... Jednou jsem se odhodlal ulehnout do jejího lože, dříve ještě, než do své ložnice vstoupila. Neuleknuta, necitelná hleděla na mne delší dobu - a pak odešla do psince, kde strávila na slámě celou noc. Chvěl jsem se záhadným tušením, že co nevidět dojde k něčemu hroznému. - A došlo! Ale výbuch byl děsnější nade všecko, co mně má fantasie malovala.
Seděl jsem nad kolébkou svého nebohého synáčka. Helga ležela opodál na pohovce a psala. Já hladil svému červíčkovi sporé bílé vlásky a takto hovořil:
"Můj drobečku zlatý, ty jsi můj, můj, viď? Nu řekni! Kývni aspoň hlavičkou!" A sám jsem mu jí kývl. "Tak to vidíš! ale jakpak by taky ne! Jsi mně přece docela podoben a mamince nic. Nemáš jako ona velikánské oči jako misky, ale takové malinké, důvěrné, jako já. Máš světlounké, řiďounké vlásky, jako já jsem měl, a jako já malinký, kulaťounký nosík jako višničku -"
Ozvalo se zasyčení, děsivé ... uleknut jsem se ohlédl, není-li v pokoji zmije ... Helga psala klidně dál, oči nepozvedajíc ... A já, ač mi něco pravilo, že bych měl ihned odejít, pokračoval jsem, bohužel, z jistého bezmyšlenkovitého vzdoru ...
"Hellmutku můj, co koukáš tak na maminku? Jako by ses jí bál ... Neboj se, ona ti nic neudělá, a kdyby tě chtěla bacat, tatínek tě nedá - vždyť jsi celý, celičký já -"
Zazněl strašný, ale tlumený zvuk, jako když zařve v cirku, bezděky, při pohledu na rozžhavenou tyč pardál. A vzápětí zmizela hlavička dítěte pod poduškou. Ta se vlnila - - Nevěda, co to znamená, rozhlédnu se a vidím, jak Helga - tvář Medusy - drží robě za kotník, hlavou dolů. A hned poté vylétlo malinké tílko nad příšernou matku - pocítil jsem hroznou ránu a pozbyl vědomí.
Nabyv ho, vidím svou ženu, jak sedí na zemi jako Turek a kouří viržinko. Mezi ní a mnou leželo nehybně nahé tělíčko s roztříštěnou lebkou. Cítím něco lepkavého ve svých vlasech a na líci, sáhnu - krev a mozek! Delší dobu jsem nechápal, co se stalo, jsa dosud zpitomělý úderem do lebky. A tu promluvila klidným, strašným, zcela jiným hlasem než kdykoli dříve: "Tajemné moci omámily od dětství mou duši, vůli mou spoutaly. Jen tak mohlo se stát, že jsem se spojila s tebou, mně odpornějším než kdokoli jiný. Setřásla jsem je vítězně, stojím zde zcela nová a silná a strašná; běda každému, kdo se mně postaví v cestu! Poskvrnil jsi mne pro vždy - ne souloží, ale tím, žes mne donutil nosit devět měsíců v sobě tvůj hnus, že stal se mnou a já jím - zešílela bych! ... Musil zhynout! Pamatuj si: chůva nechala padnout na jeho hlavu velké zlaté těžítko; budeš-li mluvit jinak, prohlásím - svědků není - že tys jej zavraždil! - Ode dneška nebude mezi námi vyměněno slovo, nejnutnější styk odbude se písemně, jen ne tvým rukopisem, který mně působí zvracení!" A odkvapila.
Budu nejstručnější. Uposlechl jsem jejího diktátu. Chůvě byl, na osobní zakročení císařovo, zvýšen trest ze 4 roků na 8. Helga se ujala nejdříve řízení mého majetku, a musí se říci, že dobře. Vše se před ní třáslo. Dvakrát jsem se odvážil oslovit ji, a po každé dala mně odpovědí, navléknuvši dříve rukavičku, facku, že jsem se zatočil. Nejhorší bylo, že se mně čím dále tím více líbila. Neboť změnila se i svým zevnějškem neuvěřitelně, zrůžověla, zplněla - stala se nejčarovnější ženou na světě. Dokud bývala ke všemu ochotná, nevšímal jsem si jí; a teprve teď jsem po ní prahnul, když se mně stala nedosažitelnou. Ve své žízni po ní připadl jsem na nešťastnou myšlenku. "Kdysi zkrotla následkem zbití od svého otce; snad učiní ji teď podobná procedura poddajnou; nepřál bych si sice, aby upadla po druhé do stavu své dřívější apathie, - ale kdyby se to stalo tak rozumně, na polovici, bylo by to to nejlepší. " A navštívil jsem, po prvé ode dne sňatku, svého roztomilého tchána. Byl hned ochoten. Lituji teď, že jsem mu nevylíčil dosti živými barvami, jak ohromná změna se stala s jeho dcerou... Byl jsem plachým svědkem strašlivé scény, která se následujícího dne odehrála. Staroch, uzřev dceru, místo pozdravu ji udeřil důtkami přes ramena - a v nejbližším okamžiku projela mu dýka hrdlem. - Po dlouhém zápasu se smrtí se uzdravil a přisahal pomstu. Zakrátko poté přivlekla se Helga v noci, bílá jako křída, po čtyřech z lesa. Měla prostřelenou hruď. Ale otec byl příštího dne nalezen v lese mrtev s prostřelenou lebkou. Helga se uzdravila. Jistý pytlák skončil pod rukou katovou.
Od té doby přestala se zabývat hospodářskými záležitostmi a soustředila se na věci jiné, o nichž se ani nechci zmiňovat... Zakrátko náhle odcestovala a vrátila se teprve za dva roky. Kde všude byla a co tropila, o tom nevím skoro nic určitého. Zjezdila prý všechny díly světa a, jako by jí země byla malá, pokoušela se, praví Fama, o výlet na dno oceánu, do. vnitra země kráterem sopky, ba i potrhle na Venuši. Vyprávělo se, že byla náčelnicí brigandských tlup a že vraždila jako lékař. Věřím tomu, neboť vím, že po návratu do Německa vzala si dobrých šest vražd na svědomí. A co vše mimo to tropila! Na př. založila tajný spolek nejkrásnějších žen a jinochů, kde pěstován sadismus, flagelantismus, masochismus, lesbismus, fantastické masturbace, sodomie, styk s různými kovovými, hýbajícími se netvory, strašidelnými voskovými figurínami, ba prý i se skutečnými strašidly atd., atd. Ale obvyklým způsobem s muži nikdy nesouložila, opovrhujíc jimi příliš; manželskou věrnost neporušila - a to jediné způsobilo, že jsem ji za její bezbožné hanebnosti neztrestal. Konečně, když bylo jejího řádění přespříliš, byla nucena, na osobní zakročení císařovo, opustit jeho říši. "Inklinace," pravil mně, "tvé paní jsou pochopitelné a nanejvýš chvályhodné - ale ty víš, Hellmutku - ta bezbožná socialistická čeládka bez vlasti mohla by být drzá a učinit z toho affairku - máme skandálků už beztoho dost...; víš - ať madame odpluje na čas do Kamerunu! Dám jí vlastnoruční doporučení na guvernéra, aby jí tam poskytl černého materiálu k mučení tak jiným zábavám, kolik si bude přát!" ... - Ale černoši ji nedráždili, - považovala je za poloopice, a zvířatům tato zvrhlá žena nikdy neubližovala; naopak, stalo se vícekrát, že, vidouc člověka trýznícího zvíře, bez okolku jej zastřelila.
Když se, již za půl roku, z Afriky vrátila, přivezla s sebou pěkné nadělení: lva, tygra, černého pardála a jaguára, vesměs nádherné, obrovské exempláře.
Největší část ohromného parku - aspoň jeden čtvereční kilometr v rozloze, upotřebila k tomu, aby jim udělala zoologickou zahradu. Krmila je, aby měli rozkoš z lovu, živými ovcemi, kozami, koni, býky; ba i hrochy a nosorožce jim koupila. Bývala to někdy pěkná podívaná. Celé dny trávívala teď v jejich rozkošné společnosti, vždy beze zbraně, obyčejně docela nahá. Ale jak ji měli všichni rádi, to si nikdo nepředstaví. Už, když ji viděli z dálky blížit se, přiletěli ke mřížím a řvali, že všechna okna v zámku drnčela. A když k nim vešla - ty nesmírné, pitvorné skoky kolem ní, nad ní! Hledě na to zvenčí, ač jsem se třásl, pukal jsem někdy smíchy. Objímali ji, lehali před ní na záda jako pes, hubičkovali ji a lízali - a ze samé radosti hned zas mezi sebou, řevem se smějíce, rvali se a vůbec tak bláznivě si počínali, jako by měli rozum. A ona jim v bláznění pranic nezadala. Chodila po čtyřech, snažila se, chudinka, napodobit jejich řevy a skoky, prala se s nimi, jezdila po jejich hřbetech, lezla před nimi na stromy a seskakovala s nich, a oni ji chytali do svých tlap - divím se, že jí jedno žebro zůstalo celé; líbala jejich čenichy, lízala jejich - neřeknu ani co, nechala si masochistně celé tělo olizovat jejich ostnatými jazyky, až byla jedna krev. A mimo to. Těšila se, že může mít potomky; že k vůli jejímu vrtochu udělá příroda pokorné výjimku ze svých zákonů. A jaké řeči k nim vedla! Tak něžně jako matka k svému kojenci. Celohodinné přednášky jim pořádala, o filosofii, o Bohu, o pojmu Já... A oni se po celou tu dobu ani nehnuli, pekelné oči upřeny stále na ni, - žádný profesor filosofie nemohl by si přát vděčnější auditorium. - Ale nejčastěji jim zpívala melancholické písně a - plakala, stydíc se za to - a zakrývala a osušovala tvář hřívou lva a licousy tygra.
Neboť - byla změněna! Zmizela její divokost, a mimo svá alotria s bestiemi netropila už extravagancí. Stále křečovitě zamyšlena, čmárala jen a hrála špatně na klavír. Celé dny běhala zběsile sem tam komnatami a, jako by ji někdo rdousil, proskučela celé noci. A smutnější se stávala, skleslejší a špatnější. Bledla zas a hubla ... "Že se mně opět promění v mrtvou loutku!" zajásal jsem v duchu. "Pak bude zase má!.. ó, dej bože, aby zase zblbla!"- neboť tajemná touha po jejím mase mne sžírala stále víc - a jak by také ne? Neměl jsem po zákonu na ně právo? Cožpak nebylo mé? K čemu máme zákony? K čemu církevní svatosti a svátosti? Zuřivostí mne plnilo, že se nesmím dotknout svého nesporného majetku; nerozlítilo by každého, kdyby nesměl vejít do bytu, který si poctivě najal a zaplatil? Taková žebrácká! Ale - běda! Ona má vlastně všechno mé, a já svého nic! K čemu je mně mé nesmírné bohatství, když stačí jeden její smrtící pohled - a všechno je její?..
Přestala zas mluvit, skoro nejedla. Celé hodiny si pohrávala s revolverem. "Oh, co s tím celým životem dělat?" slyšel jsem ji při tom jednou sténat. "Strašlivé tmy - tmy všude...; jest někde světlo?... Ach není! vždyť tma je světlo a světlo tma. A vše jest jen propast šílení... Ó - ty má Duše. - "Bože, říkají lidé, pomoz mně!" Ale jak můžeš pomoci mi ty, rozdrásaná? ... Ale což nemám - - Vůli?... Ale ta je bezvolnější, rozdrásanější než každý můj zvířecí pud ... Nic, nic není do ní - hadru kus!... Oh proč? proč?...Ach, vím! Protože jsem žena, jen žena!..."
Tak blábolila tenkrát - a vadla a vadla.. "Teď je pravá doba!" řekl jsem si konečně a v návalu hrdinství ovinul jí jednou ruce kol šíje. V zápětí nato jsem přišel o poslední dva přední zuby. Ale ona vadla dál a vadla.
A tu - bylo jí 23 let, a zářný srpen žhnul - udála se s ní opět přepodivná změna.
Náhle se teď stále smála, poskakovala i tančila, veselé písničky si pobrukovala; do zrcadla se často dívala, na sebe se usmívala - a hned zas třeba do pláče se dala - ale ten nebyl nijak tragický. Množství nádherných oděvů, nejjemnějšího prádla si objednala z Berlína: dříve na sebe nic nedbala, často chodila oblečena přímo jako hadrnice, - věříc, že nemá zapotřebí svou krásu krásným oblekem zvyšovat. A stala se ke každému skutečně vlídnou, ba přátelskou; a co je nejúžasnější, i mne několikrát oslovila, zalichotila mně, ovšem sotva bez ironie. Povzbuzen pravil jsem jednou: "Helgo, viď, že se konečně v tobě probouzí láska ke mně? " "Ó ty dřeváku pitomý! " rozesmála se - zavýskla jako blázen a odhopkovala.
Zdá se mně, že měla pravdu: snad by mne nebylo napadlo, co je prostou příčinou toho všeho, kdyby mne o tom nebyla poučila pouhá náhoda. -
Bydleli jsme právě v mém hradě Rattentemplu, v pohoří Harzském. V ohromné černé budově, v jedné z nejstarších, nejmohutnějších památek středověkých v Německu.
12. srpna dlel jsem v mocné, hradní věži, zabývaje se tam holuby. Ve 2 odpoledne vidím Helgu, vycházející na obvyklou procházku, z níž se vracívala teprve v noci. Měla svůdný, světle azurový oblek. Hrál jsem si s ptáky ještě asi půl hodiny, pak náhodou spatřím v dálce modrou tečku. "Jistě ona, " děl jsem si, a bylo mi jaksi divno, že ji ještě teď vidím.
A náhle, vzpomněv si, že je ve věži dosti silný dalekohled, zatoužil jsem spatřit ji, třeba vzdálenou, tak jako by byla přede mnou. Za chvíli pak rozeznával jsem již určitě její tygří, teď zas už zrůžovělý profil. Hnala se tak rychle kupředu, jako by pronásledovala zajíce. I její blažený úsměv jsem postřehl. Za chvilku počala stoupat na pahorek ...
Již již jsem odtrhoval tvář od skla, tu vidím mužskou postavu, na pahorek s jiné strany vystupující. Prolétla mnou, nevím proč, temná a nějak příšerná myšlenka: "Osudná věc: proč jsem neodvrátil oko od teleskopu jen o vteřinu dříve?"
Helga dostoupila temene a zmizela náhle, jakoby se byla propadla. Za minutu poté vynořil se na něm i muž. Helga se opět objevila, rozepjala náruč a padla mu v objetí.
Věc tato působila na mne tak mocně, jak by sotva kdo očekával. Líčil jsem jen velmi málo všechna utrpení, která mně manželství dosud působilo; přes to asi každý čtenář řekne, že po všem předchozím nebyla by se mne měla, logicky vzato, tato událost skoro ani tknout. Ale city jsou irracionální, šílené; a nevěra manželky je pro muže vždy strašnou, nejpotupnější věcí. To, že Helga svou věrnost v objetí jiného muže dosud neporušila, bylo jedinou mou útěchou ve všem trápení s ní; a teď tento jediný světlý bod zhasl. Celý svět se na mne zašklebil jako noc. Všechny děsné stránky mého spojení s tím ďáblem vyvstaly přede mnou jako strašidla, všechny bezútěšné vzpomínky slétaly se na mne jako roje pekelných sršňů.. Hrozná bolest a ještě hroznější vztek nedaly mně zamhouřit oka po celou noc. Jakou touhou jsem planul uškrtit, rozsekat, na prach rozdrtit toho ženského netvora. Přísahal jsem jí nejstrašnější pomstu ...
Následujícího dne hned zrána odebral jsem se na onen pahorek. Uprostřed nevelkého temene byla malá, zváleným trávníkem porostlá kotlina. V ní plno útržků papírů, krajek, zbytků jídla, doutníků, lahví, prázdných i plných, a j. Poblíže ležely dvě nakupeniny balvanů, většinou tenkých, takže má síla stačila odklopit je. V hromadě menší našel jsem na příklad bělostné, měkké, drzé polštářky, metly, důtky a vzácnější sadistní instrumenty. Když jsem odvalil několik balvanů hromady větší, vidím mezi nimi dutinu, dostatečně velkou, aby pojala mou nevelikou osobu. Vykotlav ji loveckým tesákem ještě více, ulehl jsem do ní a přikryl se, po dlouhé námaze, opět odklopenými balvany. S radostí vidím, že jsem dobře skryt. Sotva by byl někdo postřehl, že tam leží člověk; a byl-li by viděl kousek mého šatu, nebyl by mu jistě věnoval pozornosti: barvu kamenů nebylo rozeznat od mého obleku. Já však viděl skulinou výborně do kotlinky. Naplněn zvláštní zuřivou spokojeností vrátil jsem se domů.
Byl jsem rozhodnut, že ze svého úkrytu oba zastřelím; cítil jsem sice, že k tomu nenajdu odvahu, ale má vášeň nevěnovala tomuto pocitu sluchu.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 13.02.2013

­­­­

Diskuse k úryvku
Ladislav Klíma - Utrpení knížete Sternenhocha: groteskní romaneto (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)