ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Rais Karel Václav (*04.01.1859 - †08.07.1926)

­­­­

Kalibův zločin (3)

***

Panímáma Boučková konala v novém hospodářství prohlídky. Prozkoumala polici, almaru i truhlu ve světnici, prolezla komoru i půdu. Když se odtamtud vrátila, spráskla ruce a spustila. "Ale poslouchejte, zeťáčku, to přece není možná, aby po mamince nebylo nic víc zůstalo!"
Vojta sedě u kamen, zálibně pozoroval, jak si Karla rozvěšovala šaty.
"I zůstalo," usmál se, "naše maminka měla všeho, ale hned po smrti si to holky rozdělily."
Panímáma rychle zamrkala a tváře se jí stáhly k trpkému úsměvu.
"Toť jsem jaktěživa neviděla takového člověka, jako jste vy. Sestry jsou dávno vybyty, ale dostanou ještě všecko. Že je Nána hladová, to jsem slyšela, ale že vy jste na to dopustil!"
"I vždyť to ani za řeč nestojí," odpovídal, stále se usmívaje, "rozdělily si jenom šatstvo, z nádobí ne všecko; tatínek sám jim k tomu svolil, povídaly, co bych já s tím dělal."
"Co byste s tím dělal - tak tak," smála se, "arci Nána asi počítala, že vám sem přivede tu Líkařku, ta má toho mamonu hromady, ale sama je stvoření! To by se tu bylo hospodařilo! Podívejme, pro vás by to bylo všecko nebylo, ale jim se to hodilo. Jste vy bloudek, zeťáčku!" Poslední slovo mazavě protáhla a zapleskala si do čela.
Vojta neodpověděv, počal přecházeti po světnici, stále zalíbeně patře na Karlu.
"Ale máš ty, Kadličko, šatstva jako hraběnka, a jedno hezčí než druhé," povídal jí všecek záře.
"Snad jsi, propánička, nemyslil, že ti přijdu nahá do stavení?"
"Holečku, naše Kadla, když se ustrojila, mohla jít všude a každému se líbila," velebila matka.
Vojta neodpověděv, zvolna zašel do komory.
"Jen si, Kadlo, všecko pěkně urovnej, šatstvo rozvěs a prádlo vylož v truhle, když někdo přijde, aby viděl, že se stydět nemusíme," nabádala ji panímáma.
Karla neodpověděla.
"Ale tu polici vybrakovali, kloudného kouska tu není; musíte spolu někam na jarmark nakoupit trochu skla a porculánu, aby to tu nestálo jako rachotina," radila dále, a chodíc po světnici, všecko obhlížela.
"Tyhle cejchy už taky mnoho parády nedělají, je to jenom bavlněné, vyndej naše kanafasové, budu povlékat."
Tu se Vojta vracel, a přinášeje loktušku po mamince, ukazoval ji ženě: "Podívej se, tohle jsem si nechal po mamince, chodívala v tom do kostela; kdyby se ti líbila, mohla bys ji taky někdy nosit."
Karla vzavši loktušku, srdečně se rozesmála, a držíc ji roztaženou proti světlu, pravila: "Podívejte, co mi dává, abych v tom prej chodila do kostela!"
Panímáma se také zasmála: "Ne, vy, zeťáčku, rozumíte nynějšímu světu! Co měla nebožka lepšího, to dal jiným, prastarou loktuši si nechal. Vždyť by v tom byla lidem pro smích!"
Vojta byl rozpaky a studem zardělý.
"Inu, že je stará, vím, ale myslil jsem proto, že je po mamince."
"Ale pro mladou osobu přec není, ledaže bych já ji někdy vzala, když sem tam odskočím," a hodila ji do truhly.
"Tak jsem si myslil udělat radost, ale nepochodil jsem," pravil, smutně se usmívaje.
Když se ženské opět smály, vyšel do stodoly chystat kravám. -
Panímáma si vaření a chlév vzala sama na starost; všude jí bylo plno. Karla jí přitom jen málo pomáhala: umyla nádobí, vyprala, udělala pořádek ve světnici, sedala u okna pletouc anebo spravujíc.
Dříví a vody nanosil Vojta, sám také dělal paření dobytku, chystal mu pití, řezal řezanku, nosil seno a slámu, kydal a podestýlal. Byl tomu všemu zvyklý; nebožka maminka takové práce dělati nesměla, Vojta nedopustil.
Sám také každou sobotu tloukl máslo; snesl másnici, vypařil ji, a když panímáma nalila smetanu, dal se do práce.
Byla naň, na obra, podívaná, jak bez kazajky a bez vesty stál u másnice a hrál si s tím. Když bylo stlučeno, pomohl slévat, a když panímáma měla máslo v hrudě, spolu je vážili.
Nebylo-li právě práce s dobytkem, sekal slámu, řezal a štípal dříví, na půdě přehazoval obilí, nadělal loučí, ale také zatopil i zametl.
Zato se na stravě měl dobře; nejídal už jenom vodovky, zapraženky, brambory, kyselo, jáhly zavařené do vody, ale k snídani hrnek dobré kávy z nesbíraného mléka, v poledne polévku a nějakou kaši, v mlčce zavářenou, nebo dolky, lívance, peciválky, knedlíky i maso a buchty; jahelníku se švestkami, s křížalami nebo se suchými houbami panímáma vždycky upekla dva pekáče, jeden veliký pro sebe a pro dceru, druhý o něco menší pro Vojtu. I když udělala vodovku nebo kyselo, bývaly jinačí, než jakým byl zvyklý, nešetřilať kouskem másla a nějakým vajíčkem.
Oči jí při jídle vždycky jen hrály a rýhy mezi bradou a tvářemi se leskly.
"Tak nás, zeťáčku, přece taky pochvalte, jestli vám vaříme k chuti," pravila jednou při obědě.
"I copak já," smál se, "já jen když se najím, mně je to jedno."
"Tak, a my jsme myslely, jak dobře vám všecko děláme."
"No dobře, dobře, mám radost, jen když vám chutná; a chutná ti, Kadličko, viď, jsi pořád zdravá a červená."
"Snad bys nechtěl, aby mi tu bylo hůř než doma, to jsem se nepotřebovala vdávat," odpověděla.
"I bodejť bysme se nenajedly," chytla se toho matka,, "vejměnek teď máme celý, a než ho sníme, něco se najíme. Jenom vaše mléko přidáme, ale zato za mé mi Konopáč dá peníze, je to teda jedno."
"Naše maminka mnoho nevařila, nebývalo na to pořádně kdy, leda když jsme měli lidi na práci," klidně vypravoval Vojta. "To víte, když jsou lidé na stravě, musí se jim přát, a maminka lidem tuze přála, za to u nás rádi dělali. My jsme byli jen tak o těch vodovkách, o kyselu, o bramborách, v neděli byly placky nebo buchty, maso jenom ve svátky."
"I taky jsme mívali lidi na stravu, a mívali jsme jich kolikrát hodně, u nás to bylo větší, ale to musím říct, že mne pro jídlo taky nikdo nepomluvil. Přála jsem jim, vařila jsem, aby vždycky ještě zbylo, ale víte, jak tomu rozumím, myslím, že tady v kraji a na takovéhle nevelké chalupě je lepší jednat lidi beze stravy, máte to aspoň bez starostí a nikdo vás nepomluví. Přivede si to s sebou vždycky hromady dětí, porád abyste na to na všecko dával pozor a abyste je všecky krmil."
Vojta poslouchaje, přikyvoval.
"Když máte na zahradě něco na stromech, všecko vám to ta chasa otluče, neuhlídáte se jí." "To je pravda," zasmál se.
"Tak vidíte, a když vám jdou ženské z práce, ještě abyste každé dal do klína nebo do hrnka; inu, kde to jde, ať to dělají."
"Tady po vsi všude jednají ke stravě," připomenul. "Inu, když budete chtít, budeme jednat taky." V klidných chvílích Vojta usedal na pecinku, a záda tiskna ke kamnům, se ženou i s panímámou hovořil o přátelstvech, o vesnických lidech, o posvíceních a poutech, o svatbách i o pohřbech. Sdělovali se tak se svými zkušenostmi; panímáma měla řečí proudy, ale Karla skoro vždycky jen poslouchala.
Na černou hodinku přicházeli Smržovi nebo Kalibovi zašli k nim. Tu se hovořilo víc i živěji a Vojta míval ty chvíle odpočinku rád; už před svatbou se na ně těšíval, líče si je nejkrásnějšími barvami. Teď byly tu, ale něco mu v nich přece scházívalo, něco, co mělo rozehřát, rozradostnit, osvítit starou světnici jasným štěstím.
To tu scházelo a Vojta na to marně čekal. Tichý stesk mu počínal prolínati hlavu i hruď. Někdy začal dovádět, vypravoval historky pro smích, škádlil ženu, ale tuze nepochodil. Snad se i zasmála, pověděla také něco veselého, ale plná radost se po světnici přece nerozlila. Jindy Karla jenom mrzutě zabroukla: "Zas už blázníš?" A Vojta odcházeje schlíplý, říkal si: "Je to pravda, jsem blázen, jsem starý blázen! Co pořád chci - vždyť je všecko dobře!"
Ale ten tichý stesk v prsou zůstával...
V neděli panímáma s Karlou chodívaly na ranní a Vojta na velkou. Povídala sice panímáma, aby mladí chodili spolu, že sama ten oběd nějak ukuchtí, ale Karla jí odpověděla: "Kdyby to bylo u nás, chodila bych, ale tady ti lidé člověka div nesnědí, jak si od hlavy do paty prohlížejí."
"Snad se za mne nestydíš?" usmál se s mírnou výčitkou. "Inu, tobě je jedno, ať se dívají, jak chtějí, ty jsi z nich!" "Máš pravdu, ať se dívají, mám radost, že si tě prohlížejí, a jsem rád, že tě mám." Karla naň pohlédla úkosem.
"Tenhle zeťáček, tenhle zeťáček, pořád jako dvacetiletý," řehtavě se smála panímáma.
V neděli odpoledne přicházíval Smrž, někdy i s ní.
"Tak jak dělá Kadlička dobrotu?" mna rukama, jednou se ptal Vojty.
Ten vlídně pohleděl na ženu, usmál se a odpověděl: "I ani nevím, jestli se jí přec u nás líbí, pořád se mi zdá nějak smutná a skoro nemluví."
Karla se zasmála. "Bodejť, mám snad vejskat anebo pořád chválit!"
"Inu, pořád ne, ale trochu," odvětil.
"I to, brachu, jináč není, jen počkej, však ona se rozesměje," pod vousy se šklíbil Smrž a potměšile mrkal.
"Copak náš zíťa, ten je pořád jako o svatbě," mazlavě povídala panímáma.
"Máš ty, Kadličko, časy, od rána do noci abys mi děkovala, jakého jsem ti přivedl muže!"
"Nechvalte, švaře, až bude sama chválit," přitrpkle mu řekl Vojta.
Někdy, když ženské bývaly u Smržů, Vojta si zašel k tatínkovi do vejměnku. Hned po druhé takové návštěvě mu panímáma pravila: "Byl jste u tatínka? Dobře on k nám nepřijde."
"Nechodí nikam, leda do kostela," odpověděl.
"Ale mohl by přijít, poradit, popovídat."
"I tatínek nikdy mnoho řečí nenadělal, a kdyby bylo něčeho zvlášť potřeba, přišel by, všímá si všeho."
"Toť vím, ale on s námi tuze nejedná, jenom s tím Kukelkou."
"Ale slova špatného jistě o vás neřekne!"
"Vždyť snad nemůže!" -
Přišel advent s roráty, na které do Mlazov putovali staří mladí. Kraj býval ještě v černé tmě, ale po cestách zasněženými poli se kmitaly lucerny jako bludice. Starý Kaliba s Kukelkou nevynechali ani jednou. Uši beranic si podvázali pod bradou, zachumlali se do širokých plášťů a chodili vážně jako proroci. V šerém kostele, ozářeném pouze svícemi na oltáři, na skleněném třpytivém lustru a svíčkami i sloupky na lavicích pobožných kolaturníků, zvučely písně, doprovázené slabými, dudlavými varhanami.
Kaliba a Kukelka si zvláště dopřávali písně "Ejhle, Hospodin přijde" a "Poslán jest od Boha anděl, jehož jméno bylo Gabriel", kteráž píseň je svým veselým, svižným nápěvem již od dětinství těšívala.
Po roráte se zastavili na hřbitově, udělali kříže na zapadaných rovech svých milých a zas klidně vážně táhli k domovu.
Vojta jiná léta jediného roráte nevynechal, ale letos zůstával doma, protože chodila panímáma. Karla ještě ležívala, když měl již chlév v pořádku, v kamnech zatopeno, a stoje v koutku před prskem, o zeď opřen, ruce maje založeny, vařil
snídani. Ve světnici bylo temné šero, jímž šlehaly proudy světla, vyrážející štěrbinami na plotně a otvorem u dvířek u prsku. Někdy červenavý pruh světelný zašlehl i na Vojtu a osvítil jeho tvář i velké oči, jež hleděly k loži ženinu. Nebylo-li nebezpečí, že vyběhne voda nebo mléko, tichounce se šoural k posteli, sedl na okraji, a byla-li Karla již vzhůru, velikou dlaní ji hladil po vlasech i po plné tváři.

***

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: Breberka, 25.05.2012

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Karel Václav Rais - Kalibův zločin (3)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­