Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

***

Když Smrž s Nedomlelkou chvátali po návsi, pravil jí přitlumeně: "Mnoho jsme si nepopadli, viďte, švagrová?"
Stáhla rty. "Toť víte, Vojta byl odjakživa mazánek - aby mu neubylo!"
U Nedomlelových se rozešli; Smržova chalupa stála níže, téměř na konci dědiny.
Nedomlelka, vrazivši doma do světnice, hned na muže spustila: "S tebou je kam jít a vzít tě k něčemu! Podívej se na Smrže, ten by jednomu všecko z dlaně vydrápal!"
Muž neodpověděl, ale postaviv na stůl mísu, vysypal brambory, které zatím uvařil. Dva hoši, oblečení jenom do kalhot a do košile, rozcuchaní, umounění, seděli již za stolem.
"Vy vypadáte," obrátila se k nim matka, "můžu-li pak já z domu na krok; já vím, že zas máte kolena venku!"
Hoši majíce hlavy sklopeny, již loupali.
"Pomodlíte se, neznabozi!" durdila se.
Starší, asi dvanáctiletý, počal říkati modlitbu: "Oči všech k tobě důvěrně hledí, Hospodine!" Sotva se domodlil a pokřižovali se, matka se znova rozpovídala: "Kdybys věděl, jak se ten horák lichotí; je mu ještě málo,co za nebožky maminky z chalupy vytahal, rád by ještě.
Ale ať se jen neomejlí, já na Vojtu nedopustím a tatínek je tu taky!"
"I to jsou takoví chytráci lakomí, ch-ch-ch," přikývl Nedomlel a jedl plnými ústy.
"Jsou, jsou, do horoucích pekel by se hnal za grošem!"
"A ten Jožka a Tonda Smržů pořád nadávají," vmísil se mladší klučík, "pořád říkají, že jsme z hladového plemene."
"Mlč a jez!" obroukla se matka, sedajíc k obědu.
Smrž vešed zamračen domů, práskl čepicí na lavici, shodil kabát a sedl za stůl.
"Stálo to za tu zlost," úsměšně povídal ženě, jež zavářela drobenou polévku, "ale tahle Nána by se s člověkem prala, člověk by nevěřil, že jste sestry."
"I vždycky se taky divím, jak zlakotněla; je mi hanba křičet se pro kus hadru," odpověděla klidně.
"Jí hanba není, každý hadr je dobrý; a ona má dvě, ty jich tuhle máš pět, to je starostí, aby nechodily nahé. Ale cpe se už zas k pantátovi, jako by těch klínů byla ještě málo od-nosila. Sedneš, Jožko! Už se chystá, jak bude v chalupě vařit, dojit, ale kam by to vedlo! Vojta se musí oženit, a to brzo, sic ho ošulí o poslední!" přecházeje breptal.
Smržová již nesla polévku na stůl.
"Pojďte, halanti, člověku jde z vás hlava kolem!" volal otec, a čtyři děti jako stupínky se hrnuly ke stolu; páté spalo na modré, květované kolébce. -
Když starý Kaliba ve světnici osaměl, ještě chvíli seděl tak nehybně.
Rozvažoval o tom, co tu prve slyšel a jak se Nána se Smržem předháněli. Což Smrž, ten je odjakživa hrabal, ale Nána bývala holka mírná, veselá, a teď se taky hrne jen za mamonem. Jeden se pořád dívá na druhého, aby žádný neměl víc. Nebožka kolikrát na ně zahrozila a říkala: "Máte dost tu a tam, dejte pozor, aby vás Pánbůh netrestal." Vdávaly se podle vlastní chuti, a jak to teď na obou místech vypadá! Jak se tak lidé změní - bože, bože!
Vstal, narovnával záda, dvakrát přešel světnici a vloudal se do světničky.
Vojta tam seděl u pootevřeného okna; opíraje hlavu o dlaň, hleděl na matku. Měla zapadlé, zežloutlé tváře, bílé čelo se jí mdle lesklo a vroubily je rozčísnuté, řídké šediny. Hubené ruce měla křížem na prsou, ovinuté růžencem, a oblečena byla všecka černě.
Když starý mrtvou ženu spatřil, stáhl se mu obličej, oči přimhouřil, a jektaje, sípavě zaplakal.
"Ta nás tu, hochu, nechala," plačky pravil synovi.
Vojta neodpověděl, ale slzy se mu vyvalily na tvář.
"Tohle nám neměla dělat, aspoň kdyby si byl Pánbůh vzal mne a ona zůstala, uměla snášet tolik starostí - co my teď tady?" kvílel otec.
Při denní lopotě v polích i doma v chalupě nikdy se vespolek nemazlívali, leckdy za den sotva pohovořili, ale dobře věděli, jak se měli rádi.
A maminka jim teď odešla..
"Pravou nohou napřed!" na prahu síně u Kalibů volal Smrž a vykročil na zásep. Vojta Kaliba volně vyšel za ním.
Oba byli oděni svátečně, byloť odpoledne císařského posvícení.
Na hlavách měli klobouky, Smrž tvrdý, hodně již ohmataný, Kaliba měkký, široký; a k jeho veliké hlavě s kaštanovými, chundelovitými vlasy dobře slušel.
Smrž měl natočené kníry a černé, namočené vlasy se mu leskly; rákosovou holí švihácky se rozpřáhaje, kráčel švarně. Býval kolik let na vojně. Kaliba kráčel zpříma, nohy v kolenou jen málo prohýbal a tlapal celou nohou.
"Půjdeme zadem, nač se vystavovati lidským jazykům," pravil Smrž a šel do záspi, již vroubily vyřezávané sloupy s trámcovým zábradlím.
Přešli zahradu a brankou vystoupili do polí. Kráčeli po mezi, na níž se splétaly trsy zahnědlé, zcuchané trávy a suché stonky žebříčku, plané mrkve a jitrocele. Měkkoty po obou stranách byly řídce porostlé zelení z vypadaného zrní, bodláky a dosychajícími plochými listy mateřílíčka. Hleděl z nich tesklivý podzim.
"Abych se přiznal, jdu tuze těžko," hlavu maje skloněnou, dušeně se ozval Vojta.
Smrž zatočil holí.
"I to ti věřím, člověk v tvých letech na takovou cestu vždycky ztěžka vychází. Ale jaká pomoc, vždyť máš rozum! Nána je sestra, svatá pravda, ale vlastní kapsář je jí nade všecko. Lítá k vám jako splašená, u vás je víc nežli doma, běhá z chléva do stodoly, ze stodoly na půdu. To bys, pane, dopadl! Manka je taky sestra, ale znáš ji, nemá tu povahu, aby sestře překážela a vtírala se mezi ni a vás. A cizí lidé by tě teprva ošulili!"
"I věřte mi, švaře, že by mi dnešní živobytí taky bylo jedno," usmál se Kaliba.
"Dnes, hochu, dnes, ale za nějaká dvě léta bys zpíval jinou. Teď tu taky ještě máš tatínka, ale kdyby odešel -"
"Kdyby mne nebožka maminka viděla!" povzdechl Vojta. "Když by to už muselo být, aspoň by poradila, všemu tak dobře rozuměla."
"Tomu porozumíš sám nejlíp, to mi věř. Nebuď bloudek, vždyť nejdeš na smrt; podíváš se, a když se ti něco neuzdá, dobrá, víckrát tam nepůjdeš," a Smrž se div nerozplýval.
Šli vozovou cestou mezi rovinou lánů, na nichž se střídaly porostlé měkkoty, zšedlá strniště obilná, tmavá jetelová, svěží ozimy, hnědozelené lučiny. Kolem cesty stály staré slívy, hruše a jabloně, jejichž koše byly již smutně řídké, neboť na snětech se třepetalo jenom maličko lístků, mezi nimiž svítilo pozadí světle modré oblohy nebo bělavých oblaků. Mohutné hruše se při záři podzimního slunce leskly a byly jako ověšené zlatem, každý ten lístek se houpal jako žlutý kanárek. Dole pod stromy ležely kupky spadaného listí, jež chvílemi harašilo. Korunami stromů chvílemi také projel chladný vánek, rozčechral řídké, schnoucí listí a krajem zašelestil zvláštní tichý, praskavý ševel, jako by se snášel z bílých, plynoucích oblaků.
Přešedše rovinu, vystupovali na stráň táhlého pohoří, porostlého lesem. Tmavozelená plocha smrkového lesa rozkvétala sivými, zardělými i zlatě žlutými ostrůvky, což tvořily koruny stromů listnatých, jako by se tam hvozd teprve teď rozvíjel. Zatím to byly vybledlé barvy jesenní.
Po modré, čím blíže k slunci tím bělejší obloze se přeháněla světlá oblaka; jak některý mráček přes slunce přelétal, jak se jiné k němu blížily, osvětlení krajiny se měnilo, stíny se přehupovaly a měnily i barvy starého hvozdu. Hned bylo všecko tmavší, hned jednotlivá místa jasněji zasvítila. Zelená, hnědá, žlutá barva se ukazovaly ve všech svých odstínech. Stromy, které stály na pokraji lesa, měly vrcholy světlé, na špičkách zlaté a níže byla patrna každá holá nebo jehličnatá snítka; ale čím dále k zemi a ke kmeni, tím byl koš tmavší, mračivější.
Nežli do lesa vešli, Kaliba se zastavil a zíral zpátky na dolinu. Díval se na Ostružín, jehož chalupy se bělely mezi stromy. Od obce se zahleděl níž, až ke konci dolu, kdež pod listnatým úbočím stojí městečko Mlazovy, jehož nová, bílým plechem obitá věž kostelní zářila do dáli.
Pod tou věží spala Kalibova matka...
Potom pospíšil za švagrem, jenž si již vykračoval lesní cestou, jako by se o druha nestaral.
"Co nám tam asi řeknou - jestli se mi nevysmějou," dohoniv Smrže, začal Kaliba.
"Nemají rozum?" utrhl se Smrž. "Vždyť je znám, Boučková u nás přes tu chvíli pobyla, povídám, že je matčina vlastní sestřenice. Její zeť Konopáč je vidovický sedlák, který se, věru, o žádného nestará a má kus rozumu, aby dal pokoj. Manča, jeho žena, je trochu kabous, pravda, ale to bude mít po tatíkovi. Zato Kadla," a Smrž zamlaskl, "no uvidíš!"
Kaliba se tlumeně zasmál a bílé zuby mu zasvítily.
Po cestě byly nasypány závěje jehličí a kupky listí, jež pod nohama praskalo a šustilo. Rozhledy mezi stromy byly daleké a končily světlým pozadím oblohy. Čím dále kráčeli k východu z lesa, tím huňatějšími, delšími, hustšími lišejníky byly lesní kmeny porostlé. Konec cesty, obklenutý korunami stromů, víc a více se rozpínal a jeho pozadím byla nejprve pouze světlá obloha, pak i tmavá nebo zazelenalá pole, konečně hora, jejíž rozsáhlé boky byly dole pokryty poli, domky í lesy, výše pastvisky a kamenci; to byla Zvičina, jejíž svatojanský kostelík na temeni podzimním čistým vzduchem jasně patřil do dáli. V dálce na sever se chmuřila obří hradba modravých Krkonoš, na jejichž mračných, rozrytých bocích se tu tam šedaly i stěny rozprchlých staveníček.
"A co panímáma?" z myšlenek se zase optal Kaliba.
"Jak povídám, starší ženská, někdy trochu hovorná, po horácku křiklavá, ale jináč matka starostlivá. Zkusila na světě až po krk a takový člověk jiných netrápí," odpovídal Smrž a kníry si kroutil do výše, jako by z nich chtěl soukati provazy. Sundal klobouk a červeným šátkem si utíral stružky, jež mu po skráních i po krku stékaly.
"Zkusila s mužem, viďte?" srdečně se tázal Vojta.
"Inu, s ním zkusili všichni a ještě teď nedá pokoje; když nemůže jináč, aspoň ostouzí."
"Kde je?"
"I tam někde v chalupě nebo v baráku má sedničku." Vojta zase mlčel a rozvažoval.
"Švaře, vysmějou-li se, je to vaše vina, vy mne znáte, a přece jste mne k tomu tolik měl!"
Smrž se zasmál: "I blázne bláznovský! Jak povídám, všecko vezmu na sebe a rád. Kdybych byl vždycky tak bez starosti!"
"Taková holka dvaadvacetiletá a já starý otesek!"
"Ale dobrák člověk, který umí hospodařit a má dobrou chalupu!" prst maje vztyčený, kázal Smrž. "Víte sám, že čistá není!"
"Inu není, ale bude. Kadla také nějaký groš přinese, třebaže by ti snad některá ta Nánina vdova nebo neouhlednější a starší ženská přinesla víc."
"Ale měli přec pořádnou chalupu," tázavě pravil Vojta.
"Pořádnou, skoro půlstatek, ale to máš Boučka! Kdyby byla stará nezakročila, dnes by ani on sám neměl do huby; tak ochránila aspoň pořádný vejměnek a Kadle taky několik stovek. Starší Manča, jako Konopačka, arci dostala víc, ale jináč nebylo už pomoci."
"Mám z toho strach - kdepak já se ženskými," po chvíli zase bázlivě spustil Vojta.
Smrž se řehtavě zasmál.
"Děláš jako školák! Mluv s ní jako s přátelskou, vždyť tě prej dobře zná. Kdyby se to jenom staré líbilo, ani na krok bych s tebou nevyšel, ale tak přiběhla, říkala, abysme přišli, že Kadla o všem ví. Sama prej o tobě tuze mluvila a slovem jí nenutili. Inu, má rozum!"
Prošli vesnicí Kalskem, a když potom vyšli z lesíka na stráni, Smrž zvolal: "Tak tu máš Vidovice. Tamhle, jak vidíš tu velikou hrušku, je Konopáčovo stavení; vidíš tu červenou lomenici?"
Vojta přisvědčuje, dýchal zhluboka a všecek zahořel.
Stáhl si vestu, urovnal stříbrný řetěz u hodinek, zapjal kabát, vyprášil nohavice, a utřev šátkem obličej i vlasy, urovnal si klobouk.
"Ale teď si zapálíme," vesele pravil Smrž, "tu máš cikáro, koupil jsem na cestu. Kuř, ať ti horáci vědí, že jdeme z kraje."
"Vy ze mne děláte ženicha," trpce, stydlivě se usmál Kaliba, "víte, že tyhle žmolky kouřím jednou za onoho času."
"Kuř a nemluv, a jak ti povídám, nebude-li se ti něco líbit, půjdeme domů a zítra bude, jako bysme byli jaktěživi nikde nebyli," a zapaloval sobě i Vojtovi.
Bylo již po třetí hodině a slunce zářilo nad peckovskými vrchy. Stráně pahorkatiny byly osvíceny mdlou žlutí. Z Krkonoš foukalo studeně, na jeřábech kolem cesty se houpaly kytice načervenalých korálků a suchá tráva v příkopě svištěla.
Vojta šel volněji a volněji, skoro jako by nemohl. Když se ocitli u prvých domků, pravil švagrovi: "Poslouchejte, nechce se mi, jsem už na to starý!" a oči měl plaché a smutné.
Smrž ani neodpověděv, vykračoval dále; Vojta zdlouha, jako svázán, za ním.
"Tak jsme tu," náhle povídal Smrž a otvíral vrátka do dvora.
Kaliba vešel za ním, a rozhlédnuv se po dvorku, plaše zaletěl i k oknům stavení.
Vedle zahrádky, v níž stály ohnuté slunečnice se zčernalými, zrnovitými terči, ověnčenými zhnědlými lupínky, černý bez, na jehož snítkách se houpaly tmavé okolíky bezinek, schnoucí boží dřevec, angreštové roští a suché, zohýbané trsy balšámu i máty, po upěchovaně záhrobní vešli do tmavé síně.
Kaliba se ve dveřích musil pořádně skloniti, aby prošel.
Smrž zaklepal na vydrhnuté jednodílné dveře, a když se ze světnice ozvalo: "I jen dál, jen dál!" otevřel a vešel. Vojta shrben za ním.
"Dej Pánbůh dobry odpoledne nebo už večer," pozdravil Smrž. Vojta pohoupávaje hlavou, řekl také: "Dobry odpoledne dej Pánbůh!"
"Dobry odpoledne, pěkně se to vítá!" za stolem, v rohu mezi čelem a levým bokem chalupy, volal hospodář Konopáč a přes tmavočervený stůl napřahoval velkou dlaň. Byl asi čtyřicátník, měl kulatý, velmi snědý obličej s ostrýma černýma očima, nízké zrýhované čelo, kolem něhož byly černé, husté vlasy do okrouhla přistřiženy. Byl bez kabátu, jenom ve vestě, zapaté až ke krku, na němž měl uvázanou kartounovou "půlku", a na nohou měl černé koženky do bot.
"I pěkně vás vítám, to jsou k nám hosti, hele, krajský Smrž!" volala stará vejměnice Boučková. Prve seděla na lavici v čele světnice, právě pod rohatinkou, na níž visely dva hnědé hliněné džbány, bílými ozdobami okrášlené, a šest porculánových hrnečků s modrými proužky, ale jak hosté pozdravili, běžela jim vstříc a podávala ruce.
"Vítám vás, vítám! Že jste Kaliba - Vojtěch - viďte? Vždyť vím a taky podle maminčiny podoby vás poznávám, znaly jsme se z packého poutu!" hovořila a potřásala Vojtovou pravicí.
Byla ještě statná, zdravá panímáma, ačkoliv tváře i čelo měla vráskami notně rozryty. Byla v tmavé jupce, v krátké pruhované vlňačce, pod níž bylo viděti bílé punčochy a sametové střevíce. Šátek na hlavě měla uvázaný na kretku, černé vlasy rozděleny k spánkům. Smějíc se, ukazovala, že má v dásních již jenom několik silných zubů. Hovořila rozplesklým, tahavým, trochu zpívavým hlasem, jak to takové podhoračky umějí.
U lavice před kachlovými kamny stála druhá ženština, asi pětatřicátnice. Nepromluvila, jenom kývala a hnědou tvrdou dlaň podávala příchozím. To byla Konopačka.
"Sedněte si u nás, sedněte," stále se smějíc, hovořila Boučková a širokou zástěrou z barevného kostkovaného plátna utírala dvě židle, červeně natřené, s krouhanými lenochy.
Kaliba drže klobouk v jedné, hůl a doutník v druhé ruce, rozpačitě se rozhlížel světnicí.
Byla dřevěná, z trámů bíle a tmavočerveně natřených; strop měla stříkaný, jeho trámy také tmavé, podlahu ode dveří do půle světnice pěchovanou, dále prkennou, hodně vytlapanou, takže suků byly celé pahorkatiny.
"I postavte ty hole do kouta, sedněte a kuřte dál," pobízel Konopáč, "vy krajáci žmouláte pořád ty cikára, my tady v kopcích si jenom z hlaviček někdy zahulíme."
"Dává vás tatínek všecky pozdravovat," rychle, jedním dechem vyřizoval Vojta a usedl.
"Pěkně se děkuje," přikývl Konopáč.
"Děkuji pěkně za pozdravení," odvětila i Boučková.
"Zatroleně vám už tady fučí," začal zas Smrž, stále se rozhlížeje světnicí, a soukal kníry.
"I bože, vždyť my jsme tady, brachu, pod horami, tady to, pane, fouká jináč nežli u vás!" volně odpověděla stará.
"Předete už, předete?" tázal se, patře na kolovrat a na přeslici s kuželem, jež stály v koutě pod pecí.
"Toť víte, když má člověk dceru," přisvědčila Boučková.
"Tak jak jdou pořád časy?" mhouře oči Konopáč se ptal Vojty.
Kaliba se usmál: "Děkuju pěkně, teď u nás nemůžeme chválit."
"A kde máte Kadlu?" náhle prudce zvolal Smrž.
"I bude někde na komoře, má to porád co rovnat!" odpověděla panímáma a šla ke dveřím. Pootevřevši, zavolala: "Kadlo, slyšíš!"
Kaliba kousal do doutníku a tahal vší silou; oči měl vyjeveny, dýchal zhluboka a hořel, jako by se hnal do kopce.
"Toť si taky musím zapálit, když máme takové hosty," zachechtl se Konopáč, a sáhnuv v meziokní, vzal pejpku a tabák. Přitom černýma očima těkal z jednoho na druhého a stále se usmíval. Vrásky v krajních koutcích očních se mu poťouchle skrčily. Seděl za stolem, nohy maje nataženy, Smrž proti němu, Kaliba zády ke dveřím. Dveře zavrzly a Smrž zvolal: "Vida, tuhle ji máme!" A šel Karle naproti.
"Pěkně vás vítám a pozdrav nás Pánbůh," zvučně pozdravila a tiskla mu ruku. Kaliba také povstal, a drže doutník mezi dvěma nataženými prsty levice, pravačku podával Karle. Byl přihnut, strachem skleslý.
"Taky vás pěkně vítám, zdrávi došli," řekla, majíc hlavu sklopenou, a tiskla Vojtovi ruku.
Zachvěl se, a vraceje se k židli, plaše pohleděl na Konopáče i na Smrže. Smrž soukal kníry a s úsměvem se díval na Karlu; Konopáč maje dýmku v levém koutku, stranou, potměšile se usmívaje, všecky pozoroval.
Vojta slyšel, jak mu vlastní srdce bouchá.
"Holka, holka, na mou pravdu, co jsem tě neviděl, ještě ti pěkného přibylo," zacenil se Smrž a mlaskl.
Karla se zapálila a planoucíma očima se rozhlédla po všech přítomných.
"Nesmějte se, strejčku, vy krajáci jste lháři!" mazlavě odvětila.
"Žádní lháři, holka, jsem už starý kořen, ale jenom co je pravda! Každý mi to musí dosvědčit - viď, Vojto?" bránil se vesele.
Vojta se nuceně zasmál a nesměle pohleděl na Karlu. Hned jak ji tu spatřil po prvé, napadlo mu, že je to dívka jako pivoňka, a teď mu stále hučelo hlavou: Jako pivoňka! Jako rozvitá pivoňka!
"No, co říkáš?" dotíral Smrž.
"Je! Bodejť že je!" Vojta prudce odpověděl a na tvářích mu bylo viděti, že je rád, že to pověděl přímo a směle. Obličej se mu zjasnil.

***