ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Orten Jiří (*30.08.1919 - †01.09.1941)

­­­­

Podivná smrt Filipa Frieda (2)

Druhá kapitola

Jmenuji buržuou, kdokoli pro svou
bezpečnost se sám sebe odříká, kdo se
odříká boje a lásky. Jmenuji buržuou,
kdokoli něco staví nad cit.
Vyskočíš-li před ním do výše,
dostane tlučení srdce.

L. P. FARGUE

(ZASTÁVKA RYCHLOVLAKU,
MOŽNÁ NARUB PŘEVRÁCENÝ DENÍK)

- Narodil jsem se ve století dvacátém. Té noci padal déšť a blesky se kupily. Vlak (a je to rychlovlak, který nás zaveze až do samého středu Města) vyrazil o třetí hodině ráno. Jde-li někdo směrem od jihu na sever, musí se zimomřivě chvět už jenom při pomyšlení na blízký cíl.
Vzpomínám na to, jako by to bylo včera.
Odvážím se nyní pronést několik vět, které nebudou právě příjemné:
Jste zamilováni. Ano, nezapírejte. Sledoval jsem vás celou dnešní noc. Vaše oči vás zradily. Váš jazyk se chvěl. Byli jste samotni. Po celou dnešní noc jste byli samotni. Ulehli jste s tváří do podušek a nedovedli jste si představit nic. Docela nic.
A tak je to se mnou? Přiznávám se tedy. Přiznávám se za podivných okolností. Hodlám zabít. Neprozradím ještě koho a jak.
Vlak projel šílenou rychlostí první stanicí, aniž se zastavil. Cosi mi to připomnělo. Snad něco z prvních poznání světa, jež jsem si uvědomil teprve nedávno. Jako by někdo lehce klepal na uzavřené dveře a my byli v polospánku.
Věra naproti mně se chvěla zimou. Jindřich s Karlem vyhlíželi z okna do krajiny, jež byla bledá jako tvář nemocného před smrtí. A přece bylo teprve ráno. Toto uzavřené kupé mi připomnělo prázdnou kavárnu, kde převrácené židle nedoufají čekati návštěvníky a popelníky jsou prapodivně čisté.
Bylo nám teplo a chvílemi zima. Díval jsem se na Věru a proklínal své dávno známé a opakující se okouzlení, které mě znova přesvědčilo, že se jen zachycuji příležitosti, jež se občas vynoří nad hladinou. Průvodčí v černém a příliš velkého vzhledu procházel pravidelně vagony a vyvolával stanice.
Po chvíli, myslím, že jsme právě minuli stanici jménem Velnice, odzátkoval Jindřich láhev vína. Pak jsme pili nedbajíce na tmu, která nastala při jízdě tunelem. Úmyslně jsme nerozžali světlo. Věděl jsem, že Jindřich líbá Věru, a bylo mi to nějak bolestně jedno. Jako bych byl skoro rád. Ten stav jsem už nejedenkrát poznal. Za večerů, promarněných v tančírnách a tajemných hostincích při nábřeží, zůstávaje sedět na místě a upíjeje vína, zatímco druzí tančili, cítil jsem něco podobného. Ale snad to nebyl ten stav, protože teď jsem věděl: miluji naposledy.
(Ach promiňte, vím dobře, že jsem smýšlel právě tak při každé nové příležitosti. Při každé nové hře, jíž jsem se zúčastnil, abych uronil pár nesmyslných slz.)
Když jsme opustili tmu tunelu, ztrácely se poslední hvězdy a byli jsme opilí. Naplněn lehkostí neviděl jsem nic. Skoro nic, protože Jindřich položil hlavu do Věřina klína. Věra tedy asi miluje Jindřicha. Nebo nemůžeme říkat láska trpění něžností? Byli jsme v třetině cesty a zápletka nebyla dosud rozvinuta.
Až v jednom horkém okamžiku, kdy mlčení tísnilo nás všechny, povstal Karel ze svého místa a opilým hlasem hrdiny, opilým hlasem žijícího hrdiny zvolal:
- Jindřichu, miluji Věru. Vím, že ji miluji víc než ty, a tebe mám rád. Chci, abys mi odpověděl. Chci, abyste mi všichni hned odpověděli. -
Okamžitě jsem se uklidnil. Viděl jsem Věru, skoro ještě dítě, jak je milována třemi chlapci, kteří doufají v totéž. Totiž ve výhru v jedné velmi známé a velmi staré hře. V hře v lásku. Díval jsem se na Věru. Zbledla, ale její oči nezatajily uspokojení. Mé oči se staly očima Soudcovýma. Jindřich něco opile žvatlal.
Průvodčí klidně a pravidelně procházel, aby vyvolal krásné jméno nové stanice, aniž by si uvědomil, že se právě stalo něco velikého. Všichni tři se zahleděli na mě, protože nevěděli, že nejsem nestranný. Mlčel jsem.
Vlak, jedoucí šílenou rychlostí až do samého středu Města, supal krátkými, rychlými nárazy. Odpovídalo to dobře našemu stavu. Odpovídalo to dobře i jménu našeho cíle, jež vyslovím až na konci těchto slov.
Přistoupil jsem k oknu. Mihající se obraz se slil v jedinou křivku stoupajícího a klesajícího klidu, který bych se neodvažoval nazvat mírem.
Náhle jsem spatřil na naší koleji proti nám jedoucí vlak, který se přibližoval velikou rychlostí. Ohlédl jsem se na Věru. Jindřich s Karlem se objímali kolem krku a lokali plnými doušky z lahve vína. Neřekl jsem ani slova. Prudce jsem otevřel okno, a neohlédnuv se více, vyskočil jsem ven.
Vím, ach, dobře vím, že vymyšlení hrdinové tohoto deníku dojdou rychleji svého cíle. Vím, že má cesta pěšky až do samého středu Města může trvati den či věky, neboť jsem vyvázl jen s lehkými odřeninami. Ale chtěl jsem se přesvědčit o jednom: je nevyhnutelná chvíle, kdy zůstanu uvnitř kupé, i když budu zpraven o blížící se katastrofě; kdy nebudu jmenovati své stavy láskou či bázní, ale pojmenuji je velkým klidem, který přešel v něco jiného, jako poezie snad jednou přejde v mlčení.
Již jsem se upokojil.
Docíliti zastávky rychlovlaku pádem z okna je dobrý výkon, říkal jsem si zcela uspokojen, procházeje zelení luk a chystaje se na hostinu.
Není jiné pomoci, bez alkoholu to nepůjde, uvědomil jsem si na příštím kroku.
Jisté děvče, chtějíc mě zachrániti, odhodlalo se pro mne veliké oběti. Slíbilo mi, že se stane nerozumnou a že provede několik pošetilých kousků, vzdám-li se jedů.
Blázínek. Doufala, že přemůže svůj ze všeho nejhorší, protože nepozorovatelný jed, který ji dokonale ničil: jed Rozumu a Oddanosti.
Nebudu tedy již nikdy psáti deník. Nebudu se již více přesvědčovat o správnosti svých činů. Budu jednat nepromyšleně. Tak, jak jsem to dosavad neuměl. Budu jednat sám. A jedno vím: až poslední hvězda se k ránu ztratí z obzoru, až všechno to, co jsme se tu domnívali milovat, naše dětství, hra našeho života, která přestane být hrou, až bůh, jejž jsme si ve svých představách dokreslili v černého muže, se ztratí neodvratně ve vlastní papírovosti, vyplním jediné slovo. Jediné slovo nahrazující vše: všechny loutky úzkostí a dnů, protrpěných mezi dešťovými kapkami.
Ne, nemyslím, že bych se ještě musil prát se slovem zbabělost. To přenechejme přemýšlivým snobům, kteří hrají s oblibou hru až do posledního dechu.
Přijde noc, kdy bude pozdě. Poznám stav natrhnutých míčků a umírajících potápěčů. Přijde noc, kdy se neubráním úsměvu. Ozve se prudký výbuch a šílenou rychlostí jedoucí expres se nebezpečně přiblíží svému cíli: středu Města. To bude jeho první zastávka. Neodvažuji se říci, že poslední.
Průvodčí projde klidně naposled vagony, aby vyvolal krásné jméno ze všech nejnovější stanice. Neuvědomí si přitom, že se právě stalo něco velikého. (Veliký okamžik se tomu říká.) -

Zde končí list deníku mrtvého Filipa Frieda, nad jehož hrobem stojíme podiveni. Nezdá se vám, že Filipova slova jsou dostatečně přesvědčující? Dobrá, budete se vytáčet nelogičností věci a budete argumentovat výpověďmi lékařů a svědků Filipovy smrti. Ale což se nedovedete vymanit z úzkého sevření suchých faktů? Prosím. Filip Fried zemřel. Ačkoli byl stižen nenadálou a zákeřnou nemocí, přece, jak jsme se přesvědčili z jeho deníku, měl v úmyslu zemřít. Byla to jenom otázka několika dní či hodin.
(Namítnete, že po smrti toužíme všichni, i když si to nepřipouštíme a i když se jí bojíme. Vidíte, jak dobře znám vaše nepřátelské myšlenky. Řeknete dokonce, že stavy, které si Filip zaznamenával ve svém deníku, jsou příbuzné stavům většiny mladých chlapců s poněkud vyvinutější citovostí.)
Nebuďte prosím tak tupohlaví. Naučte se rozeznávat pózu od opravdové potřeby. Buďte nerozumní.
Pokusím se ještě přesvědčit vás. Budu vám líčit, co se dálo s Filipem od jeho opilého rozchodu se mnou. Jeho poslední tři dny vám budou defilovat před očima. Buďte laskaví. Není nám potřeba ani soucitu, ani přihlouplého usmívání. Chceme porozumění.
(V okamžiku, kdy se víčka počnou přivírati, odkládáme raději rozečtenou knihu, neboť to je znamením vynechávání srdce. A bez srdce nemůžeme přece nikdy čisti žádnou knihu, ani vnímati hudbu, ani vnímati barvy, ani viděti pohyb.)
Protože se zatím značně ochladilo, vystřídáme koupací oblek za sportovní šaty bezvadného a nejnovějšího střihu a při té příležitosti zajdeme na sendvič.
Otvíráme třetí zásuvku Filipova psacího stolu. Zdá se nám přišedlá, řekli byste, že je načernalá. Čpí jakousi dávnou vůní, připomínající staré kalamáře a nástěnné hodiny, na nichž sedávala malá opička. Každou hodinu bláznivě poskakovala a tloukla vší silou svou dřevěnou paličkou do starých lahví. Myslili jsme, že je opička živá. Ale byl to jen strojek a víno v lahvích bylo dávno vypito. Milovali jsme malou opičku velikou láskou, jako někdy milujeme hodné psíky nebo pěkně vázané knihy. Malá opička, to bylo naše první veliké a první nešťastné romantické dobrodružství.
To je třetí přihrádka našeho stolu, která ke všemu ještě trochu tiká. A je docela možné, že nás její prázdnota poděsí. Ale budeme srdnatí, abychom mohli s bezpečím zvolatí:

Třetí převlek se koná!

(A nechť se zatím líbezně setmí, abychom mohli s rozkoší vdechovat vůni života. Života, života, života.)

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 01.09.2021

­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Malá elegie (Cesta k mrazu)
Čítanka-Balada (Žíhaná kniha)
-Báseň na smrt
-Báseň pozdního léta (Cesta k mrazu)
-Bílý obraz (Cesta k mrazu)
-Čí jsem? (Ohnice)
-Déšť (Čítanka jaro)
-Dívenka na procházce (Čítanka jaro)
-Dívka a strom (Cesta k mrazu)
-Druhá (Elegie)
-Holub na střeše (Cesta k mrazu)
-Hostinka (Čítanka jaro)
-Hrdlo písně (Cesta k mrazu)
-Hymna
-Jablka (Cesta k mrazu)
-Je válka... (Deníky)
-Jeremiášův pláč
-Jiný klid
-Kachny na Vltavě
-Kocovina (Scestí)
-Končiny štěstí (Cesta k mrazu)
-Kouří se z komína (Ohnice)
-Listopad (Cesta k mrazu)
-Lítost (Čítanka jaro)
-Malá elegie (Cesta k mrazu)
-Malá ranní modlitba (Modrá kniha)
-Mé město
-Milostný dopis (Červený obraz)
-Modlitba (Cesta k mrazu)
-Na starých stromech (Ohnice)
-Na tomto místě (Čítanka jaro)
-Na zimu myslil jsem (Ohnice)
-Nahá dívka (Cesta k mrazu)
-Návrat (Cesta k mrazu)
-O čem ví tesknota (Čítanka jaro)
-O malých dětech (Čítanka jaro)
-Ohlédnutí (Čítanka jaro)
-Píseň o vlahé čistotě (Modrá kniha)
-Píseň radosti (Modrá kniha)
-Pod každým slovem (Čítanka jaro)
-Podivná smrt Filipa Frieda, Podivná smrt Filipa Frieda (2)
-První (Elegie)
-Rty písně (Cesta k mrazu)
-Sonet
-Svítání (Scestí)
-Takový smutný den (Cesta k mrazu)
-Toník a Mařenka
-Toužící
-Třetí (Elegie)
-Utonulá (Čítanka jaro)
-Vidění
-Výlet (Scestí)
-Zákazy (Deníky)
-Život (Ohnice)
­­­­

Diskuse k úryvku
Jiří Orten - Podivná smrt Filipa Frieda (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­