Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Večer a v noci se vskutku mnohé přihodilo.
Když matka začala připravovat večeři, opustili rychle žebráci kuchyni a nahrnuli se do výčepu. Ženě svého hostitele neradi chodili na oči. Holič již odešel do svého pokoje. Ale lokál tentokráte nebyl prázdný. Přišli dva hosté. Koňský hadlíř a stařičký poštmistr ve výslužbě. Dvě první vlaštovky. Snad zaskočili jen na výzvědy. Aspoň se oba hned ptali po holičovi.
"Je zde jako po vymření," vzdychl zklamaně Braha.
"Celý Zbečnov je teď takový, lidé se lekají vlastního stínu a večer nevyjdou na krok!"
Poštmistr si mnul prázdný oční důlek. Byl jednooký. Skleněné oko nosil jen v neděli k svátečním šatům.
"Haló, Simone, je něco nového?"
"Jak já mohu vědět?"
"Co vypravuje holič?"
"Mlčí jako pařez. A jeho kašel se mi nelíbí!"
"Prý mu teď straší v hlavě. Nám všem by pomalu mohlo také strašit. Co říkáte?"
Neříkali nic. Otec byl právě v kuchyni. Matka s Kamilem tam seděli už u stolu.
"Proč ještě nesvítíte? Nač jsem se to chtěl zeptat? Počkejte!"
Kamil slyší, jak mu tluče srdce. Jen aby se neptal po Elišce! Jen aby ... Matka zatím rozsvítila. Teprve nyní si všiml jejích kruhů pod očima. Otec již odcházel. Zavolal až z výčepu.
"Co píše Eliška?"
Pohlédli na sebe. Matka zřejmě již měla na jazyku nebezpečnou odpověď, když jí Kamil úpěnlivě sevřel ruku. Ozval se chvatně za ni: "Poslala jen lístek s pozdravy!"
Vyprostila ruku z jeho dlaně a posměšně zkřivila ústa. Kamil vstal a šel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Liduprázdná silnice ubíhala do tmy. Napadlo ho: Odejít po ní, utéci! Jako Eliška! Na skráních ucítil vítr, jenž se k němu lísal. Pak dlouhým douškem vtáhl do sebe dech země. Vrátil se. Ať se stane cokoliv! Byl odhodlán povědět vše. Pohladil kocoura, nahlédl do lokálu, zastavil se na chvíli v chodbě pod schodištěm a vzpomínal. Kdosi stál za ním, hned za jeho zády. Neobrátil se, vystoupil na první schod a řekl jako utýraný pacient: "Pojď se mnou, maminko!"
Vstoupil do ložnice a usedl na pohovku.
"Ne, nerozsvěcuj, prosím tě!"
Slyšel, jak zavírá dveře, pak šelestily její šaty u postele. Ztichly. Tma.
"Maminko, to já jsem ... vylepil ty dva plakáty!"
Řekl to hlasem, jakým se modlí nevěřící, když mu je nejhůře. Po jeho slovech tma ještě zhoustla. Naproti němu na posteli opět zašustěly šaty. Pak se cosi těžkého převalilo na postel a tento tlumený pád provázel dlouhý, bezeslovný nářek. Vykřikl:
"Maminko!"
Nářek ustal. Šel, klopýtal k ní, ale nemohl ji nalézt. Náhle jakoby z velikých dálek slyšel ji bědovat:
"To není možné! Proč? Ježíši Kriste!"
Hrůza jím lomcovala.
"Já nezapálil, nevím, kdo je žhářem!"
Už ji našel. Ležela na posteli, obličej měla studený a nemohla plakat. Sám také nemohl plakat. Hladil jí ruce. Nohy se mu zlomily v kolenou, upadl vedle ní.
"Proč jsi to udělal?"
"Nevím ... kvůli Doře ... chtěl jsem, aby se lidé báli ... já se pro ni trápil ... strach mi ji připomínal ... nevěděl jsem, že někdo bude zapalovat doopravdy, jako by byl se mnou smluven. Myslil jsem, že lidé prožijí ještě jeden den v úzkostech jako po vyhoření Horníkova dvoru, z Dory šla na mne také úzkost, Dora a oheň nějak souvisí, já se jí bál, ach, ty to nepochopíš! Když jsem tehdy nesl tatínkovi dolů svíčky, tak mě to napadlo, už tady mě to napadlo, když jsme se hledali ve tmě a bylo nám na chvíli dobře. Dora byla obklopena tajemstvím, řekla mi, že pro ni něco velikého musím udělat, být třeba žhářem, k tomu jsem neměl odvahu, ale ... Z mého tajemství, kterým jsem si jí chtěl zasloužit, vzešlo nové tajemství, žhář mne poslechl a skutečně zapálil. Potom se na mne osopil punčochář, pro nic za nic mně chtěl vyhnat z lokálu. Styděl jsme se, rád bych se mu pomstil, chodil jsem po městě a všiml si čísla jeho domu. Vylepil jsem druhý plakát - a zase hořelo. To jsme nechtěl, Bůh ví, že ne! Mně všechno našeptávalo, že nemohu bez Dory žít, ačkoliv mě jen trápila, chtěl jsem si ji nějak nahradit, aspoň na jediný den. Kdybys věděla, co jsem zkusil!"
Stále ji hladil. Nehýbala se, ležela jako bezduchá. Kamilovi připadalo, že je pohřben s matkou v rakvi hluboko pod zemí. Tak těžko se mu dýchalo. Kéž by křičela, kéž by ho bila! Ale ona jen naříkala ubohoučkým hlasem jako dítě.
"Já ti nerozumím, živá duše ti neporozumí a neuvěří! Co jsem vám udělala, že jste mi oba tolik ublížili? Vzali jste mi kus života, nikoho nemám, jen dvě zlé děti! Proč mi to nemůžeš vysvětlit? Proč jsi chtěl, aby se lidé báli?"
"Chtěl jsem, aby ... Já nevím, neumím to říci, to se nedá slovy povědět! Když se lidé bojí, nehledí na to, je-li někdo ošklivý. A já jsem ošklivý! Ale zklamal jsem se. Ve strachu jsou lidi na sebe hodnější jen v první chvíli! Maminko, odpusť mi, já už nemohu nic vykládat. Tady u nás něco chybí - nevím co. Proto se všechno stalo."
Znáte ty chvíle rozčarování, kdy hledáte slovo, jež by spasilo svět? Je nablízku, déšť je vyťukává na okno, vítr je šeptá haluzím, křídla tesknoty se k němu rozevírají, na rtech však - běda! - roztává. A celá země se změnila k nepoznání v království stínů, tak nepodobných tvarům, jež je vrhají. Člověk už nevěří vzpomínkám, nevěří paměti. Jen on sám zůstává nezměněn v ohnisku proměn. Stůně nesdílností. Znáte ty chvíle? Kolem vaší hlavy krouží vykupitelské slovo, křehčí tmy, plašší vánku, lehčí dešťové kapky. Rozsvítíte lampu, abyste zahnali přízrak? Nebo - nebojíce se vlastní proměny - vrhnete se střemhlav za tepem slova, které má sílu zaplašit noc a smrt?
Do okna uhodil kamének. Za chvíli druhý. Pak celá hrst písku. Co je to? Znamení! Zvedli se. Nyní opět zazvonilo sklo. Kamil šel k oknu a hleděl do tmy.
"Maminko! Eliška stojí dole!"
Dveře se divoce otevřely, průvan, zběsilé kroky na chodbě a na schodech, kam vyběhla z pokoje maminka? Utíká, žene se, jako by měla smrt v patách. V zámku tiše zaskřípěl klíč. Nic, ani slovo, ani hles. A veliký, veliký zázrak. Matka drží dceru v náručí. Ruce zoufale tápou po jejím těle, svírají Elišku, drtí ji, dusí a ... matka hledá její ústa, slyšte! Poprvé líbá někoho na ústa, horce, křečovitě, divoce. Na ústa! Na ústa!
Ano, cosi se zhroutilo v tomto domě. Starý řád. Cosi se vrátilo k lidem u Stříbrného holuba. Průvan to přinesl, vítr, z dálek, z nedozírných dálek. Úsměv skrze slzy. Konečně slzy!

Čtenářský deník	-	Cizinec hledá byt, Cizinec hledá byt (2)
	-	Dům bez pána
	-	Nezvěstný, Nezvěstný (2)
	-	Všeobecné spiknutí
	-	Žhář, Žhář (2), Žhář (3)