Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 29. května 1938

Proč dovedem tě jenom tehdy hladit
a milovat tě s úzkostí i silou,
když's ohrožena?
Když čtyři černé jezdce zříme pádit
apokalyptickou mlhou bílou
na Horu Bílou -
kde museli jsme sami sebe zradit?
Ta rána krví čpí, dosud je obnažena...

Ó, jak jsi krásná v májových dnech míru!
Jak žádáš sobě právě tehdy lásky!
A přec jak právě tehdy ztrácí víru
v tebe tak mnohý syn, jenž v divné masky
pitvořících se mágů halí tvář! -
Kde jaká lež a nadutý kde podvod,
jež nese pěna ducha světem na povrchu,
hlupáckou slinu vmetne na tvou svatozář!
Jak od tvých pramenů a zdrojů, čistých od vod
a od zelených strání se často odvádí
od čisté nevěsty po světoběžnou mrchu
tvůj Jeník, Mařenko, který tě podvádí?
Potom, ach potom, když ten přijde čas,
"jak možná věřit?" ptá se - zas a zas...

Ale pak osud, jenž se na nic neptá,
osud, jenž letí, osud, který drtí,
nic nedá na chlapa, co k světu vzdychá, reptá -
"Hrubé i drobné zrno mezi žernovy smrti
jak zákon kázal mi, já nelítostně drtím
a slabé, nehodné a bídné smrtím!"

Proč dovedeme tě jenom tehdy laskat
a láskou zalévat tě bezbřehou,
když vlk cení své zuby?
Že nad kravkami známe bičem práskat,
že hrdí jsouce, nevíme co s něhou,
jež srdce zmáhá! -
Rozkvete lípa brzo nad přepevnými sruby,
přivije blíže k srdci svoji zbraň
ta ruka, jež je tvrdá, a dlaň, venkovská něžná dlaň...
V srdci přepevné víra i když je v očích vláha!...

Ta patří tobě, země, neboť jí potřebuješ.
Také ta moje krev jen tobě, země, patří.
Snad, větře pasátní, jenž nad mou zemí duješ,
snad řekneš synům svým: Jen buďte ostří, bratři!