Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• báseň publikována roku 1912 v časopise Lumír (ročník 41, číslo 2, strana 66)
• stručný obsah: lyrický subjekt prochází niternou krizí, bloudí mezi úzkostí, pokušením a hledáním smyslu; z temnoty a chaosu jej vyvádí příchod světla, naděje a smyslového opojení, zosobněné Bacchem a symbolem prstenu; prsten se stává znamením spojení se životem, naděje i víry, ale zároveň je zpochybněn varováním přírody; navzdory pochybnostem a varování nachází subjekt klid v osobním přijetí a víře ve vlastní symbol
• hlavní myšlenka a téma: boj člověka s vlastními pochybnostmi, hříchy a pokušeními; hledání smyslu života, vnitřní jistoty a duchovní i smyslové extáze; prsten jako symbol trvalého pouta, naděje, duchovního i smyslového spojení, ale také iluze; napětí mezi snem a realitou, vírou a skepsí, smyslovým opojením a duchovní katarzí
• jazyk a styl: patetický, exaltovaný a obrazně bohatý jazyk s prvky symbolismu; využití zvukových prostředků (aliterace, eufonie), metafor a kontrastních obrazů (světlo X tma, život X smrt); rytmizovaná, melodická forma s důrazem na estetický účinek; jazyk plný emotivní exaltace a opulentních obrazů, typický pro ranou Medkovu tvorbu, ovlivněnou dekadencí a symbolismem

Z bran noci, plné hrůz, děs kletby na rtech svých,
jsem zděšen uprchl se srdcem popleněným,
v úzkosti oněmlým a v kruté strázni zmdleným -
Dav šílenství jsem zřel a pochyb zžíravých,

jichž jed mne opíjel a hořkost měnil v med,
tlum mocí pekelných, jež ve svůj kruh mne zvaly,
změť hříchů nejsladších, jež krev mou v oheň vzňaly,
van smrti studený, nicoty mrazný led - - -

V sad květný, ozářen jenž sluncem Tvým se rděl,
ó, Bacchu, vedl jsi mé kroky unavené,
bys příval vůní dých' v mé srdce uzamčené
a proudům kypícím je navždy otevřel.

Nad mojí hlavou pak v nezměrné lásce své
ve slavnou úmluvu jsi rozpial duhu svoji
jak oblouk vítězný, v němž duch můj v bílé zbroji
radostné jistoty zřel kouzlo vášnivé

pozemsky smavých jar, jež voní narcissem,
opojnou sladkost rtův a skrytou sílu révy,
všech výšin tajemství, jež zrakům mým se zjeví
v hodině polední jak požár v srdci mém.

Na žhnoucí znamení jsem zdobným prstenem
s kamenem tajemným, jenž na mém prstě plane
svým jasem tlumeným, jenž v moje oči kane,
se spojil s Životem ve svazku nezmarném.

Však soumrak důvěrný a lstný, jenž budí zas'
pobledlé přízraky, zved' v ňadrech mých stesk šedý - - -
Mrak černý nebem plul... V listoví ztracen, bledý
a zmlklý úzkostí jsem slyšel větrů hlas:

Bláhový, o čem sníš? Slyš, každý šeptá list
tvůj pošetilý klam! V tvém prstenu pak hoří
rmut země zsinalý, jas, jenž se posléz' zmoří,
neb smutný kámen jest, žal nese ametyst.

Mé srdce zlekané se ztišilo. V roj snům,
vzlétnuvším v temnou noc jak zářných raket příval,
jas ducha klidného svou pyšnou píseň zpíval.
Mír v srdci, přitiskl jsem prsten ke svým rtům.