Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 15. září 1912

Já po způsobu starém pěvců bacchických
úlitbu žhavou nesu jitřní zoři,
na skále stojím, v šeru, v růžích mých
horkého slunce úsměv sladký hoří!
A s thyrsem v ruce, žhavý na rtech smích,
chci pathetickým zpěvem vítat zemi,
kdy zmlazena v polibcích slunečných
smyslnou písní mluví haluzemi.

Poslední hvězdy září jako Maenad sbor
v ohnivém svitu kol mých rudých skrání,
odvážnou výzvou mluví hroty hor
a těžké větve na mé čelo sklání
své květy. Červánků mne rusý chor
v pocelech rudých žhavě pozdravuje!
Jest rozkoš pět té zemi slast i vzdor,
jejž opojení vírné posvěcuje!

Féerií rudou šílí znachovělý svět,
v pozouny dují jarních větrů proudy!
Jest číší vína rosy plný květ
a živnou vůní chlebový dech hroudy!
Z tmy na západě meteorů let
posledním bleskem purpur slunce vítí,
jež na křídlech se touží rozletět
v zář opálovou, v obzoru jež svítá.

Máj v lučinách se skvěje, vůní květů všech
je provanut dech země vítězící!
Zpívají zdroje něžně ve hvozdech
a zpívá pastýř s ožehnutou lící,
hřmí řeky, slapy, strže v úvalech,
vír hučí divý nad propastmi tůní,
jak kythary hlas listí na stromech
hrá plachou píseň, lesy hromem duní.

To stará dějství světa, od věků jež jdou
nad touto zemí ve střídání věčném,
blahozvěst nesou, rozkoš opojnou
lidskému srdci: v bytí nekonečném
znít budeš navždy písní odbojnou
za žáru dne i v hvězd sněžení mléčném,
až božská zřídla světel vášní tvou
tak zpita učiní tvůj život Věčnem.