ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Medek Rudolf (*08.01.1890 - †22.08.1940)

­­­­

Ohnivý drak

  • 1921
  • první část románové pentalogie Anabáze
  • podtitul: Román z války

Pred ohnivým drakom kto vlasť zacloní?
"Kto za pravdu horí..."

I.

Onoho roku bylo jaro stkvělé, jak nebývalo nikdy před tím, aspoň tak hovořili pamětníci.
Byly Velikonoce. Ve vsích v Orlických horách děvčata v podvečer chodila v bílých zástěrkách po návsích i po silnicích, s očima svátečně zářícíma, i pokukovala po chlapcích. Ranná a líbezná Vesna, jež hlasitě zahovořila k jejich srdcím vůní strání a lesů, letěla smavým krajem, všude vyzývala a dráždila, škádlila a v zmatek přiváděla, daleko široko rozhodila blahodějnou pohodu, hromadu světla, slunce a úsměvů. Této lyrické síle podléhají vždy tak ochotně žádostivá lidská srdce. Proč by se jí nevzdala také v přehojné míře lačná srdce horských děvčat, bijící o závod s tlukotem slavíků v houštinách i zahrádkách, hučících touže silnou a opojnou písní, jíž hřměly jarní ručeje a bystré horské říčky, vrhající se se strání hor do nenasytné, hřmotné a pěnící se Divoké Orlice, jejíž hlas vítězně přehlušoval okolní kraj.
Ale nejen dny, nýbrž i večery a noci, slibující a zárodečné jarní noci, byly překrásné onoho jara! Život, jenž novými silami mluvil sice ještě tiše, leč důrazně z otvírajících se útrob země, plenil ducha lidí, sváděje jich k úsilí a podnikání, prohluboval jejich oči a naplňoval jejich svaly novými mízami. Vše bylo tak neskonale dobrotivé a laskavé: stromy s pupenci, květy jabloní a třešní, sasanky v lesích, blatouchy na vlhkých lukách, šeříky v zahradách, macešky na záhonech, pěstěných dívčíma rukama.
Od Prahy přes Hradec Králové hnal se vlak ke Kyšperku.
Jiří Skála jel domů na svátky. Opouštěl Prahu, jež snad ani neměla potuchy o kráse, jež leží několik kilometrů za ní, jeho oči po celou cestu hltavě lovily zeleň, stráně, květy, vzduch a slunce. Mladá, žhnoucí tvář lpěla neustále na chladivém skle vozu a jeho duch byl jako v opojení.
Toto pyšné, leč přívětivé a blízké jemu jaro pronikalo celou bytost takovým blahým teplem, takovou vlahou a lichotnou něhou, že pocítil čehosi jako štěstí. Nevzpomínal na všechnu tradiční melancholii a romantiku, jež mluví z literárních jarních nálad, ač byl sám z těch, kdož jindy rádi jí podléhají. Zůstal několik hodin této jízdy teplým a živým lidským tvorem, odhmotněným z velikého nánosu přerůzných vnějších vlivů; pochopil, že sám jest součástí tohoto jara, snad ani ne tak cennou, jako tento orsej u trati nebo ony pupence na klenech, či "kočičky" na vrbách.
Jakmile opustil sám Prahu, opustila zase jej literární a městská melancholie, vzpomínky na "problémy", na debaty o "směrech", na rozhovory v kroužcích a kavárnách.
Zde mluvila k němu opět země, tak ji znal z dětství. Promluvila k němu náhle a prudce, téměř vyčítavě, jako k marnotratnému a toulavému synkovi, jenž se dlouho nevrací, ač mu jiného nezbývá. Promluvila i vášnivě, zavolala na něj smyslně a lstivě, jako neprobádané děvčisko s ruměnými tvářemi, jaké vídal doma.
A co bude teprve doma! pomyslil si. Neboť doma jsou hory, lesy, strže, skály, divoká řeka, orli a modrá obloha. Doma je rodný dům, myslivna v údolí Divoké Orlice, tam blízko hranic je i "Lusthaus", malý lovecký zámeček, známé všecko a přátelské. Jsou výšky hor, odvážné tesy, skaliska, o něž se rozbíjejí horské bystřiny, borové háje, vonný mech, hladké buližníky v řece a studánky s vodou čistou a rajskou.
Pociťoval, kterak zdětštěl za těchto myšlenek! Mazlil se se svými známými, ať to byl smrček, zasazený při jeho narození, ať to byla srnka, ochočená a krotká jako pokořená milenka, ať to byli známí lidé, tvrdý a ponurý hajný Petrák, jeho otec, zádumčivý, ale radikální děd, hovořící rád jen o politice, sestra Marina, divoch, jehož nepředělalo ani dívčí gymnasium v krajském městě a jež ho vždy tyranisovala, neboť byla o dvě léta starší - zkrátka vše, vše bylo neskonale milé, rodné a s každým návratem nové, jak už nyní předvídal. Obával se téměř, že ho nepoznají, že příliš popražštěl, že snad nebude uměti oné prosté a spolu hluboké, čisté mluvy, jaká zde byla obvyklá.
Bál se již nyní, aby nezahovořil s nimi příliš "literárně", příliš "akademicky", ač pobyt v Praze po dobu jednoho roku ve skutečnosti neměl na jeho niternou bytost nijakého vlivu. Ostatně v myslivně nežili barbaři, naopak, celá rodina lesníkova vynikala vzácnou duševní pronikavostí.
Už děd, nejstarší Skála v myslivně, šedý, mechovitý, leč důstojný, patriarchální a hrdý, byť poněkud svéhlavý, překvapil každého, kdo jej poznal, neobvyklou hloubkou ducha a vyrovnanou, živou moudrostí, mladickým zájmem o přítomnost a jakousi epikurejskou shovívavostí, že bylo radost pohovořiti s ním o všem, co se vůkol dělo. Byl pyšný na to, že je starý "osmačtyřicátník", že ví, co je válka, revoluce, barikády, boj a oběť.
Byl také kdysi studentem v Praze, vídal Havlíčka, Palackého, Riegra, čítal Máchu, Sabinu, Nebeského, ctil Jungmanna a Šafaříka, ale neustrnul na nich, neboť jeho věčně mladý, radikální duch, podobný zdejším bystřinám, šel, ba běžel s dobou. Když po revoluci zanechal studií a šel sedlačiti na rodnou hroudu blízko Klášterce nad Orlicí, nezapomněl onoho čilého duševního ruchu, jehož byl účasten v Praze a horlivě stopoval vše, co se dělo v Čechách. Měl dva syny, z nichž jednomu odevzdal hospodářství a druhého poslal do lesnické školy. Po letech, kdy mladší se stal lesníkem na panství barona Parishe, kdy zemřela také jeho žena, "babička", žena ze selského rodu, prostá, nevalně vzdělaná, leč přímočará a přísná, majíc něco českobratrského ve své povaze, přestěhoval se k mladšímu synovi do myslivny "Rájec", téměř na samé hranici českopruské. Lesník Skála radostně tehdy uvítal otcovo rozhodnutí, neboť po tříletém šťastném manželství zemřela mu žena při druhém porodu. Byla to paní vzácné a prosté dobroty, s níž se seznámil ještě na studiích, rodem Jihočeška, Táborka, tichá a poněkud melancholická, dobrotivá ke všem, oddaná svému muži s jakousi biblickou pokorou, ale i smírnou a něžnou láskou; o ní říkali okolní lidé, že jí chybí svatozáře...
První jejich děcko bylo děvče, Marina. Po otci zdědila Marina ohnivý, horský vzdor v krvi, vášnivý vztah k přírodě, jakousi pohanskou úctu k slunci a k zemi. Překypovala vždy zdravím a krásou, jakousi divokou krásou, jež sálala z jejích očí, temných jako zralé ostružiny, sametových a záhadných, jež lpěla na jejích rtech, rudých jako zralé maliny, plných a smyslných. Od jitra do večera bylo slyšeti v myslivně, v okolí v lese, u řeky, již se snažila přehlušiti, její veselý, opojený sluncem a lesní vůní hlas, milý, vysoký a zvonivý, silný a velitelský.
Jiří Skála, druhé dítě lesníkovo, se narodil v zimní studené noci, jež přinesla život i smrt do myslivny najednou. V rodině se vyhýbali obyčejně vzpomínkám na onen den, nechtějíce beztak citlivému děcku ztrpčovati život připomínkou tragické události. Lesník sám, ač muž tvrdý, jakési dravé vojácké povahy, byl ohromen touto náhlou a nečekanou smrti, jez přišla současně s životem nového dítěte. Všichni se obviňovali navzájem, kdykoli nebylo lze zadržeti hovoru o nebohé paní, leč rozhovory tyto nemohly jinak skončiti, než pravdivou větou dědovou: Zkrotil jsi všecko v přírodě, ó člověče, smrtí však nezkrotíš!
A tak vyrůstal Jiří Skála sám, bez lásky a něhy matčiny, leč pečlivě ošetřován a ostříhán všemi v rodině, kde se stal právě pro svůj osud miláčkem. V dětství to byl chlapec poněkud nevlídný, mračný a v sebe uzavřený. Několikráte se ptal po mámě. Nedostávaje odpovědi a drážděn někdy Marinou, jež se holedbala troufale, že mámu znala, kdežto on nikoli, plakal rozhořčeně, opřen někde blíže domu o strom a nepromluvil mnohdy ani slova po celý den jako němý. Ale již po sedmém roce, kdy chodil druhý rok do školy, dála se značná přeměna v jeho povaze. Stal se z něho na konec jasný a usměvavý chlapec, vyrovnaný a jaksi slunečný, vášnivě připoutaný k přírodě, k lesu, k řece, horám, leč daleko ne tak divoký jako jeho sestra, skutečný vzorný průměr otce i matky, z nichž zdědil po prvním pevné a zářící zdraví, kladný vztah k životu, lásku k slunci, po matce zamyšlenou hloubavost a citovou hloubku. Bylo v celé jeho bytosti cosi dobrého a slavného, cosi apollonského, nějaký prvotní jas, radost a dobro, takže podmaňoval tímto zvláštním osobním kouzlem všechny, s nimiž se setkal v životě.
Nyní se vracel z Prahy, kde studuje na universitě přírodní vědy, do staré myslivny "Rájec" u řeky Divoké Orlice, blízko Žamberka. Nedaleko je Kunvald, kde ještě žijí českobratrské tradice, je zde i Klášterec nad Orlicí, kam jako gymnasista chodíval na debaty s učiteli, pokud býval na prázdninách. Tam žije starý Jirák, písmák, jenž je zvával na pstruhy, a jehož žena je hostila buchtami, mezitím co mužští hovořili o socialismu a anarchismu, o Tolstém, Dostojevském a Masarykovi. Starý Jirák měl knihovničku, kterou se nemohli pochlubiti ani učitelé, ani "lesníkovi". Byly zde svázány ročníky "Času", "Rozhledů", "Literárních Listů", "Moderní Revue", "Nového Kultu", "Naší Doby" a j., básně novateurů z let devadesátých a následujících, množství překladů z ruštiny, jež Jirák zvláště miloval, "Knihy Dobrých Autorů" a "Moderní Bibliotéka".
Zde se tedy hovořilo mnohdy hluboko přes půlnoc, někdy až do svítání, takže Jiří neušel výčitek, když se takto pozdě vracíval do myslivny. A přece tento Jirák byl obyčejný rybář, původně snad krejčí, jenž procestoval kus světa a vždy se horlivě hlásil ke všem "pionýrům myšlenky a pravdy", jak říkával, byť mu to i vyneslo nenávist a klevety plkavých kostelních bab a dědků. Jak bývá na českém venkově, byly i zde dvě strany, farářova, reakční a kostelnická - a Jirákova, "neznabožská" a "pokrokářská". Na domku Jirákově lpělo prokletí, pronesené se samotné kazatelny, leč ani nejvěrnější svíčkové babky se nezhostily mocné zvědavosti, nenahlížeti do oken, kdykoli byla osvětlena a kdykoli tam zasedla "ona nevěrecká sebranka a satanášova holota". Do této "satanášovy holoty" se přihlásil na pohoršení starého kněze i hošík Skálův kdysi, když zde dlel na prázdninách. Neboť nebylo čistšího a nevinnějšího děcka v obecné škole, pozorně naslouchajícího v hodinách náboženství, nad lesníkova synka. Starý kněz mnohokráte vzpomínal a vypravoval sousedům, kterak Jiřík Skála zaplakal při výkladech z bible o marnotratném synovi, o Mojžíši, jenž za svoje pochybnosti nesměl přivésti do bran země zaslíbené lid svůj israelský, o Jidáši, jenž pochopiv svoji zradu, osidlem se oběsil.
K sestře Marině, jež si hocha upřímně zamilovala, neustávajíc však jej věčně škádliti, se choval Jiří něžně a upřímně, leč s jakousi otevřenou nedůvěrou. Jako gymnasistka ráda začínala historie s hochy. Leč vždy vyšla ze všeho nějaká nepříjemnost. Marina bylo děvče, v jejíž povaze byl rys jakési vrozené krutosti a lstivosti, pokud šlo o styk s muži. Jiří našel až později, kdy chodil do vyšších tříd gymnasia, svazek dopisů, náležejících Marině, která neopatrně jej zapomněla za obalem jakési knihy. Dopisy byly naplněny mladým, horoucným citem a zoufalým smutkem nad nejistou vzájemností. Marina neřekla ni jednomu ze svých "hochů" ani ano, ani ne. Smavá, divoká, rozpustilá, rozmarná a příliš ošlehaná větrem hor a ožehnutá sluncem, než aby se dobrovolně poddala citu, ničila mladá srdce studentská s úsměvem na rtu a s udiveným výrazem ve tváři, kdykoli k ní někdo přišel s výčitkami.
Jiří tehdy přinesl jí dopisy a prohlásil, že s ní chce pohovořiti vážně. Marina se bouřlivě rozesmála nad seriosností bratrovou, leč na konec přece jen jej vyslechla klidněji; ale potom prohlásila, že on tomu všemu ještě nemůže rozuměti, protože je "štěně", ostatně právě takové, jako jsou oni studentíci, a ví bůh, co on píše děvčatům. Tehdy se Jiří začervenal a prohlásil, že by byl šťasten, kdyby uměl napsati takový dopis, kdyby jej mohl napsati, ale není zde nikoho, kdo by uměl šťastně rozřešiti onen podivný zmatek, jenž ode dvou let zachvacuje jeho ducha a plení jeho srdce. -
Při této vzpomínce se Jiří Skála odvrátil od okna vlaku, ke kterému byl přilepen téměř po dvě hodiny. Vlak míjel jakousi větší stanici, modrá, zelená, červená světla, peron, naplněný lidmi, jakási skupina vojínů, vracejících se patrně z milovického cvičiště. Již se značně šeřilo, ve vlaku se zažehly žárovky a s nimi jakoby krajina venku docela potemněla. Jiřík se rozhlédl po kupé, kde dosud seděl nehybně a jako bez života. Naproti němu seděl jakýsi cestující obchodník, vykládající svému sousedu přidušeným hlasem o různých dobrodružstvích se ženskými, jež prožil na svých cestách. Na pravé lavici seděli dva venkované, hovořící o hospodářství a o obecní politice ve vsi. Naproti nim mladá žena, patrně těhotná, s nehybnýma, zamyšlenýma očima, klidná a snad i šťastná. Aspoň tak si pomyslil Jiří, ač tato domněnka byla čiře náhodná. V Chlumci nad Cidlinou přesedla do kupé mladá dívka. Byla to Vlasta Žárská. Jiří ji znal z Prahy. Navštěvovala umělecko-průmyslovou školu a všichni jeho přátelé si jí vážili. Poznala jej ihned a posadila se vedle něho.
"I já jedu na svátky... Do Rychnova nad Kněžnou... Ano, tak je krásně..." odpovídala stručně na jeho otázky. Postřehl, že není v náladě. Pokud ji znal však, bývala vždy poněkud zdrženlivou a snad i hrdou. Působila dojmem, že ji unavuje zbytečné mluvení a že nemá naopak ničeho proti tomu, seděti s kamarády a třeba i mlčeti. Její oči a její úsměv začasté hovořily jejím přátelům: Jste dobří chlapci, povídáte zábavné věci, leč co já vám mohu říci? Ráda poslouchala, ale žel, nedovedla spláceti sdílnost sdílností. Proto se o ní utvořilo mínění, že nemá vůbec intimního života. Usmívala se poněkud záhadně, téměř giocondovsky, kdykoli s ní někdo o tom mluvil. Jediný člověk v Praze působil na ni neblaze. Byl to Jan Budecius, spisovatel, s nímž se seznámil také Jiří, když jeho akademický spolek jej požádal o přednášku. Kdykoli tito dva se někdy setkali, jakoby s nimi přišel ještě někdo třetí, temný a stinný duch, nepřinášející ničeho dobrého.
Jiří se nyní rozhovořil o svém domovu. Byl ještě plný vzpomínkového opojení a oné nostalgické tísně, jež přichází vždy ze zpřítomnělého minula. Naslouchala mu mlčky a zdálo se, že s napjatou pozorností. Ve skutečnosti však její oči byly nepřítomny a časem jejich temnota se prohloubila, zasvítila a zvlhla. Jiří, vrozený a bezděčný pozorovatel, ač nikoli analytik, záhy zpozoroval, že ho neposlouchá. Neřekl ničeho, pouze se odmlčel. Řekla: "Vypravujte, prosím, ještě, ještě něco, cokoli, ráda vás slyším."
"A nejste smutná?"
Vlasta Žárská pohlédla na něj polekaně. "Ne."
"Tak mi připadlo pouze, promiňte!"
"Ne. Nejsem smutná. Jsem přece jako obyčejně - veselá!"
Usmála se podivně. Avšak ihned, jakoby pochopila, že se začíná nebezpečná nit hovoru, změnila tón a řekla: "Poslyšte, pane Skálo, vy jste vždy takový milý, chcete-li, mám několik lístků do koncertů Filharmonie. Nemám právě ani přítelky, tím méně přítele. Chcete? Chcete choditi se mnou, až se vrátíte po svátcích do Prahy?"
"Ano!" řekl krátce Jiří, a ihned potom se hluboce zamyslel. Neboť nechápal vůbec, proč mu učinila tuto nabídku.
"Ale ujišťuji vás, že se budete se mnou nuditi. Nevím vlastně..."
"To je lhostejné," řekla Žárská s úsměvem. "Budete se mi docela líbiti, neřeknete-li třeba ani slova. Mohla bych zajisté choditi také sama, ale nevím proč, bojím se samoty více, než byste věřil. A vím, že mne podezříváte, ví bůh z jakého podivínství. Ráda se zřeknu oficielního "bavení" pány a ušetřím těch dobrých hochů. Jaká námaha mnohdy! Nu, milý příteli, hle, moje stanice se blíží. Buďte zdráv a na shledanou!"
Jiří nemohl pochopiti, kterak čas uběhl, co oba procedili těchto několik slov. Pohleděl Vlastě Žárské poprvé za dobu jízdy pevně a zvědavě do očí. Dívka se snažila snésti tento pohled, odpovídajíc mu podobně. Jiří četl však v jejím pohledu cosi jako pohrdání a zdálo se mu, že na jejích rtech se rýsuje slovo: Holobrádku! Poněkud jej to pokořilo a urazilo, leč mžikem si uvědomil, že může souditi nespravedlivě. Stiskl jemně její ruku a pomyslel si v témže okamžiku, že Vlasta Žárská je krasavice.
"Na shledanou v Praze!" křikla mu ještě neočekávaně s peronu.
Byla již noc, kdy vlak se zastavil v Žamberku. Zde Jiří vystoupil. Setkání s dívkou vězelo mu v mozku a nejraději by vše ihned do podrobností vypravoval sestře, jež jej očekávala na nádraží.
Marina zaútočila na něj hřmotně. Vypravovala, jak se na něho, na "štěně", těšila a kterak si umiňovala, jak to vše před ním zapře.
"Chtěla jsem tady na nádraží zapříti své sesterské city jako Petr Krista Pána. Ale vidíš, nešlo to! Jaké je z tebe Pražátko. Nový nákrčník, koupený na Příkopech! Ty jsi směšný! Ty jsi hloupý! Jsi takový nalakovaný! Připomínáš mi jakousi vůni fermeže! A vůbec jsi ohromně směšný! Ne ohromně, nýbrž obrovsky směšný, tak vlastně! Srnka "Isabella" tě nepozná. Pes tě sežere jako beefsteak! Nu, statečně ku předu, Přírodopise, a sedej do kočáru. Přijeli jsme pro panáčka kavalírsky."
Jiří se nemohl z této záplavy ani vzpamatovati. Byl zmaten ještě Vlastou Žárskou. Náhle se přemohl, rozesmál se upřímně, vrazil sestře štulec do zad, až vzdychla, leč vzápětí ji poceloval a radostně pohladil.
"Nu, pojedeme," řekl pouze, a oba vsedli do kočáru.
Jeli po známé, serpentinové silnici do hor, ke Klášterci. Když z dálky Jiří uslyšel hukot řeky, zachvátil jej jakýsi nesmírný, snad bázlivý, snad nábožný cit. Bylo mu, jakoby náhle vstoupil do velikého, gotického chrámu s vysokými pomalovanými okny, chrámu o mnoha lodích, jichž stropy jsou posety hvězdami. Při jeho vstupu spustily varhany "pleno", cosi velikého, neobsáhlého, cosi kosmického, cosi od Beethovena. Náhle pocítil Jiří toho, čeho nikdy před tím neznal v životě: Kosmické úzkosti. Otázka boha znovu vyvstala před ním, ač dávno jí zapomněl v neklidu, v šumu a v prašných dnech velikého a skeptického města. Veleba této chvíle byla proň tak veliká! Pomyslel si, že jsou svátky, že jsou Velikonoce, Vzkříšení, že je svatého Jiří, země že se otvírá, kvetou petrklíče! Les voněl, stráně dýchaly přeletnou vůní spících květin, potůčky zurčely, hovořily, žalovaly, blekotaly směšně a plakaly a smály se najednou jako rozmarné děvušky! Jiří záviděl sestře, jež na okamžik umlkla a choulila se v plášť před chladem jarní noci; neboť ona zde sedí klidně a spokojeně, to vše, co slyší Jiří, je její každodenní hudbou, byť pro její všednost neslyšela již dávno oněch těžkých spodních tónů, jež tak důtklivě a naléhavě mluví právě k Jiřímu.
Cesta šla bystře, koně letěli, známý Jiříkův kočí poháněl je bezoddyšně, neboť tušil, kterak jinoch touží po domově. Když projížděli náměstíčkem v Klášterci okolo kostela přes řeku, Jiří pohleděl k domku Jirákových, jenž stál blízko.
Dnes tam byla tma a spali tito dobří lidé nyní zajisté svůj spravedlivý spánek.
Potom šla cesta opět dolů, po serpentině, opět do hory a opět dolů, tentokráte již k myslivně. Cestou se Jiří s Marinou rozhovořili. "Doma není ničeho nového. Nedávno byl na návštěvě otcův bratr, mnoho politisovali. Život v Čechách je prý shnilý, prohlásil otec. Nechutné aféry, zdivočelost politických mravů. Jistě si s tebou také o tom pohovoří. Přicházíš z Prahy, budeš přece něco věděti. Strýc se hněval hned na měšťáky, hned na socialisty. Zdá se, že má asi takové přesvědčení, jako jeho kačer na rybníku, když podřimuje. Vůbec mnoho hovoru. Mne strýc prohlásil za starou pannu. Musím se prý brzo vdávati. Přivede prý mi nějakého ženicha odkudsi tam od nich. Patrně nějakého sedláka, abych opatrovala jeho prasata. Děd trochu pokašlává. Je přece jen již stár. Ale dobrý je děd, dobrý, strašně dobrý. Nejdobřejší ze všech. Pes César také několik dní řádně nežral. Jinak vše v pořádku. Všichni se těší na tebe."
Za jejích posledních slov se přiblížili k myslivně. Pes zaštěkal, leč ihned umlkl. V domě ještě svítili, ač byla již pokročilá noc. Čekali Jiřího. Myslivec Skála vyšel z myslivny až ke kočáru, upřímně poceloval syna, sám pomohl mu snésti zavazadla. Děd vyšel na zápraží; světlo v síňce, tak známé Jiřímu, osvětlilo mohutnou, dosud vzpřímenou postavu starcovu, jeho oči se prohloubily, když rozeznal jinocha ve tmě a stiskl mu jaksi uznale ruku.
Vešli všichni do světnice.
Avšak ve světnici byl ještě kdosi. Jiří pohlédl na něho udiveně a tázavě. Byl to temnovlasý a velice osmahlý muž v mysliveckém oděvu, pronikavých, rozhodných očí, leč zastřených jakousi melancholií. Podíval se na Jiřího pátravě, přímo, jako když zabodne oči až do jeho hrudi. Potom učinil pohyb směrem k Jiřímu.
"Nevěděl jsem..." zakoktal Jiří, "promiňte..."
"To je náš nový pomocník, adjunkt, pan Březa, pan Jan Březa. Ale což ti Marina ničeho neřekla?"
"Všecko jsem řekla," vzkřikla Marina, "ale představte si, na to jsem zapomněla, nadobro zapomněla!"
Jiří pohlédl přímo do jejích očí. Marina poněkud zbledla. Potom pohleděl na adjunkta, jenž byl červený jako rak. Ale na jeho tváři nebylo rozpaků, jako u Mariny, nýbrž cosi určitého a zlého, jako hněv nebo urážka. Leč neřekl ani slova.
Zasedli k večeři. Hovořilo se hojně. Hlavně hovořil děd, otec a syn. Marina a mladý myslivec mlčeli. Ani jednou na sebe nepohlédli.
Otec vypravoval novinky z panství, z okolí, o svých soudruzích - lesnících, o Klášterci a o Žamberku, o tom, kterak skalník Jonáš vystoupil z církve a zakázal svým dětem choditi na náboženské hodiny, kterak z toho byl skandál po celém kraji a farář onemocněl. Děd mluvil o politice, o tom, kterak národ nemá nijaké politické linie, kterak pacholkuje Vídni, kterak lid a jeho političtí vůdci jsou si myšlenkově vzdáleni, kterak se dělá politika vídeňská místo politiky české, kterak je vlastně režim nejtužšího absolutismu v Čechách, jenž by v 48. roce dávno již vyvolal revoluci, kterak jsme si zvykli na Habsburky, sice jsme se neponěmčili, ale za to povídeňštili a že nelze takto národu, který chce býti opravdu národem a nikoli žalostným lokajem v habsburském domě, opravdově žíti, že političtí vůdci klamou a balamutí lid, jemuž žvaní radikální fráze a ve Vídni poníženě poklonkují a jsou dojatí tím, když jim stařičký mocnář poklepe na ramena a řekne: Me téši.
Jiří, jenž valně se nezajímal o politické věci, byl do jisté míry překvapen radikalismem a rozhořčeností starcovou.
"Musí přijíti nějaká pohroma. Nějaká grandiosní pohroma. Jinak shnijeme. Jinak zhyneme. V tomto smrdutém, otráveném vzduchu nelze žíti. Pohroma! Nějaká grandiosní pohroma!" opakoval děd téměř tvrdošíjně a s hlubokou přesvědčeností.
Po večeři Jiří, unaven cestou, odebral se ke spánku. Rozloučil se se všemi stisknutím ruky. Jedině Marina náhle jej měkce a tiše objala a beze slova políbila na rty. Její tváře zahořely a oči ztemněly jako hluboká lesní tůně. Načež odběhla nahoru do své podkrovní dívčí světničky, jež byla jejím trvalým útočištěm. Jiří vešel do svého starého pokoje. Brzo za ním přišel adjunkt.
"Budu vás obtěžovati. Byl mi vykázán tento pokoj. Bylo řečeno, že budu zde spáti s vámi. Není-li vám to však vhod, prosím, řekněte přímo, mohu si vyhledati jiný nocleh, a zcela rád. Prosím, řekněte..." hovořil adjunkt pevným barytonem.
"Ne, prosím vás, ne, ne. Naopak, bude mi vítána vaše společnost. Pohovoříme někdy."
"Prosím, bude mne těšiti. A nyní vás nebudu znepokojovati, jste unaven cestou. Dobrou noc!"
Adjunkt, když viděl, že Jiří se chvatně svlékl a ulehl, zhasil lampu, svlékl se taktéž a položil se na svoje lože.
Jiří za chvilku si řekl, že jeho společník spí. Jemu samému však po cestě a po rozhovorech při večeři, nehledě na únavu, se spáti nechtělo. Dlouho se převaloval. Znovu šly před jeho očima všecky obrazy z dětství a jinošství ještě podrobněji než ve vlaku. Také Vlasta Žárská několikráte přešla před ním, viděl ji velmi skutečnou, její oči, její zámlkové, tak nějak přece jen stylisované rozhovory, jak mínil, její měkkou ruku a hlas a zavolání: Na shledanou v Praze! Marinu na nádraží, po cestě, doma při představení pomocníka, řeku, hukot, "kosmickou úzkost", Beethovena...
Pocítil, že je mu horko. Vstal tiše, tichounce, připlížil se k oknu a otevřel je. Svěží, opojný a silný jarní vzduch jako víno stoupal mu do hlavy. Řeka hučela v dálce.
Jiří si řekl: "Jaké je jaro letos v Čechách! Jaké jaro! Těžké, plné, oplodněné! Co nám přinese?"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 17.10.2014

   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný další obsah z autorovy tvorby
Čítanka-Hymna
-Litoměřice (Český ráj)
-Návrat Karla Hynka Máchy
-Ohnivý drak
-Proč?
-T. G. M.
­­­­

Diskuse k úryvku
Rudolf Medek - Ohnivý drak







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­