ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Josef (*23.03.1887 - †duben 1945)

­­­­

Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech

  • veselé a vtipné vyprávění o pejskovi a kočičce, kteří spolu hospodaří v malém domečku a snaží se všechno dělat jako lidé
  • kultivovaný jazyk, spousta nápadů i zdařilé ilustrace Josefa Čapka řadí tuto knihu mezi nejlepší tituly literatury pro děti

O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu
Jak si pejsek roztrhl kaťata
Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen


O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu

To bylo tenkrát, když pejsek a kočička ještě spolu hospodařili; měli u lesa svůj malý domeček a tam spolu bydleli a chtěli všechno dělat tak, jak to dělají velcí lidé. Ale oni to vždycky tak neuměli, protože mají malé a nešikovné tlapičky a na těch tlapičkách nemají prsty, jako má člověk, jenom takové malé polštářky a na nich drápky. A tak nemohli dělat všechno tak, jak to dělají lidé, a do školy nechodili, protože škola není pro zvířátka, ba ne, to ne! Co myslíte? Ta je jen pro děti!
A tak to u nich v tom jejich bytě vypadalo všelijak. Něco udělali dobře a něco zas ne, a tak tam mívali někdy také trochu nepořádek. A tak jednoho dne viděli, že mají ve svém domečku tuze špinavou podlahu.
"Poslouchej, pejsku," povídá kočička, "máme tu nějak špinavou podlahu." - "Taky se mně zdá, že už je nějak moc špinavá," povídá pejsek, "jenom se koukni, jak mám od té špinavé podlahy umazané tlapky." - "Tuze špinavé je máš," povídala kočička, "fuj, to je hanba! Musíme tu podlahu umýt. To přece lidé nemají takovou špinavou podlahu. Ti ji někdy myjí."
"Dobrá," řekl na to pejsek, "ale jak to uděláme?" - "To je přece lehké," řekla kočička. "Ty jdi pro vodu a já obstarám to ostatní." Pejsek šel s hrncem pro vodu a kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a po­ložila to mýdlo na stůl. Pak si šla pro něco do komory; měla tam asi schovaný kousek uzené myši. Zatím přišel pejsek s vodou a vidí něco ležet na stole. Rozbalí to a bylo to nějaké růžové. "Aha, to bude něco dobrého," povídá si pejsek, a jak měl na to chuť, tak si celý ten kus strčil do huby a začal kousat.
Ale chutnalo to nějak nedobře. Zatím přišla kočička a slyší, že pejsek nějak divně prská. Podívá se na něj a vidí, že pejsek má plnou hubu pěny a z očí mu tekly slzy. "I propána!" křičela kočička, "co se to, pejsku, s tebou děje? Vždyť ty jsi nějaký nemocný?! Vždyť ti kape z huby pěna! Co to s tebou je?" - "Ale," povídá pejsek, "našel jsem tu něco na stole a myslil jsem, že je to nějaký sýr nebo nějaké cukroví, tak jsem to sněd. Ale ono to strašně štípe a dělá se mně z toho v hubě pěna."
"Ty jsi ale hloupý," zlobila se kočička, "vždyť to bylo mýdlo! A mýdlo je přece k mytí, a ne k jídlu." - "Aha," řekl pejsek, "proto to tak štípalo. Au, au, to to štípe, to to štípe!" - "Napij se hodně vody," poradila mu kočička, "potom to přestane štípat." Pejsek se napil, až všechnu vodu vypil. I štípat to přestalo, ale pěny bylo moc. Tak si šel utřít čumák o trávu a pak musel jít znova pro vodu, protože všechnu vypil a už žádnou neměli. Kočička měla jednu korunu a šla koupit nové mýdlo.
"Tohle už nesním," řekl pejsek, když kočička přinesla to nové mýdlo, "ale jakpak to uděláme, když tu nemáme žádný kartáč!" - "Na to jsem už myslila," povídá kočička, "však ty máš na sobě takové hrubé a ježaté chlupy, jako jsou na kartáči, a tak můžeme tu podlahu vydrhnout tebou."
"Dobrá," řekl pejsek a kočička vzala mýdlo a hrnec s vodou, klekla na zem, vzala pejska jako kartáč a vydrhla pejskem celou podlahu. Podlaha byla celá mokrá a moc čistá také nebyla. "Měli bychom ji ještě něčím suchým vytřít," povídá kočička. "Tak víš co," řekl pejsek, "já už jsem docela mokrý, ale ty jsi suchá a máš takové pěkné měkké chloupky na sobě, to je jako ten nejlepší ručník! Teď zas vezmu já tebe a vysuším tebou podlahu." Vzal kočičku a vytřel celou podlahu kočičkou. Podlaha byla teď umytá a suchá, ale zato pejsek a kočička byli mokří a strašně špinaví od toho, jak jeden druhým tu podlahu myli, jako kdyby pejsek byl kartáč a kočička utěrka.
"No, to vypadáme," řekli si oba, když se na sebe podívali; "podlahu teď máme čistou, ale zato my jsme teď špinaví! Takhle přece nemůžeme být, to by se nám každý smál! Musíme se vyprat!"
"Vypereme se, jako se pere prádlo," řekl pejsek. "Ty, kočičko, vypereš mne, a až budu vypraný, tak zas já vyperu tebe." - "Dobrá," řekla kočička. Nanosili si do necek vody a vzali si na to valchu. Pejsek vlezl do vany a kočička ho vyprala. Drhla ho na té valše tak silně, že ji pejsek prosil, ať tolik netlačí, že by se mu mohly do sebe zamotat nohy. Když byl pejsek umytý, vlezla zas do necek kočička a pejsek ji vypral a tlačil tak silně, že ho prosila, aby ji na té valše tolik nedřel, že jí vydře do kožichu díru. Potom jeden druhého vyždímali. "A teď se usušíme," řekla kočička. Uchystali si šňůry na prádlo. "Nejdřív pověsíš na šňůru ty mne, a až budu viset, tak slezu a pověsím zas tebe," řekla kočička pejskovi. Pejsek vzal kočičku a pověsil ji na šňůru, jako se věší prádlo. Ani na to nepotřebovali kolíčky, protože se na té šňůře mohli udržet drápky. Když kočička už visela, slezla zase ze šňůry dolů a pověsila pejska.
Tak tam viseli oba dva a sluníčko na ně pěkně svítilo. "Svítí na nás sluníčko," povídá pejsek, "to brzo uschnem." Jen to řekl a začalo pršet. "Prší!" křičeli pejsek a kočička, "zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!" Honem skočili oba z té šňůry dolů a běželi domů schovat se pod střechu. "Prší ještě?" povídala kočička. "Už přestalo," řekl pejsek a opravdu, už zase svítilo sluníčko. "Tak si zas pověsíme prádlo," povídala kočička. Tak šli a pověsili se zase na šňůru; nejdřív pověsil pejsek kočičku, a když visela, tak zase slezla a pověsila pejska. Tak tam oba na té šňůře viseli, jako visí prádlo, a libovali si, že zase svítí sluníčko a že jim pěkně uschne prádlo! A zase začalo pršet. "Prší, zmokne nám prádlo!" volali pejsek s kočičkou a běželi se schovat. Pak zase svítilo sluníčko, tak se zas na tu šňůru pověsili, pak zase pršelo, tak utekli, a pak zas bylo sluníčko, tak se zas pověsili a tak to šlo až do večera. A to už byli oba docela suší. "Prádlo máme suché," řekli si, "tak je dáme do koše." Tak si vlezli do koše, ale pak už se jim chtělo spát, tak tam usnuli a oba se v tom koši krásně vyspali až do rána.

Jak si pejsek roztrhl kaťata

Když ještě pejsek a kočička spolu hospodařili (však jsme o tom tuhle vypravovali, jak si šikovně umyli podlahu a jak se potom oba na slunci sušili) a měli ještě svůj domeček a vedli si v něm své hospodářství, byla jednou velikonoční neděle, a tak si řekli, že půjdou spolu na výlet. Sluníčko pěkně svítilo. "Půjdeme třeba do lesa," povídá pejsek, "kampak jinam bychom šli, když je tak hezky?"
"I třebas do lesa," řekla kočička. "Jenom škoda, že nemám žádný slunečník, když sluníčko tak krásně svítí. Dělala bych s ním v lese parádu. To jistě ještě nikdo neviděl kočičku s parapletem."
"Ale však ono ti to neuškodí, když tě sluníčko trochu opálí," povídal pejsek; "jsi beztak po té dlouhé zimě nějak bledá. A teď už se dlouho neolizuj a pojď!"
"No, no, vždyť se přece musím drobátko upravit, když jdu v neděli ven," řekla na to kočka. "Člověk musí přece na sebe trochu hledět. Podívej se jen na sebe, jak to vypadáš: máš jedno ucho nahoru a druhé nakřivo. Uši se mají nosit stejně."
Pejsek si narovnal uši a šli. Cestou si vykládali, co budou v lese dělat. Že si tam budou hrát na schovávanou a na Jeníčka a na Mařenku a chvíli taky na honěnou. A pak že si lehnou na záda do trávy a budou se dívat nahoru na modré nebe.
Co tak šli, koukal se na ně z křoví zajíc. "Hehe," začal se posmívat, "ten pejsek má jedno ucho nahoru a druhé nakřivo! Takhle," a udělal to po pejskovi. Bylo to pravda. Pejsek si nedal na uši pozor a měl každé jinak. "Koukej, on se ti posmívá!" řekla kočička. Pejsek se na zajíce rozzlobil a rozběhl se za ním do křoví. Ale zajíc utekl a byl už dávno pryč.
"Ono v tom křoví bylo moc trní," řekl pejsek, "ale kdybych byl chtěl, byl bych ho dohonil."
"Škoda šatů do takového trní," řekla kočička a šli do lesa dál. Když tak šli, potkali je o kousek dál Milan a Milena Tarantovi z Nuslí, Mimi a Helenka Neumannovy, Věrka Langrová a Alenka Čapková, Otík Štor­chů a Boženka Samešová a obě Mazánkovic děti taky a Zorka Kubíková a ještě jiné děti, které si tu šly na výlet. Děti se podivily, jak pěkně si tu jdou spolu pejsek s kočičkou, a ještě se za nimi ohlédly, ale pak se začaly smát. "Jéjej," volaly, "koukejte, holky, koukejte, kluci, ten pejsek má roztrhané kalhoty! Kouká mu z nich košile!"
"Prý mám roztrhané kalhoty," povídá pejsek. "Podívej se, kočičko, že ne." Kočička prohlížela pejska ze všech stran. "Ba ano, pejsku, už to tak je. Katě jsou vzadu roztržené až hanba."
"To bude od toho, jak jsem vlítnul za tím zajícem do trní," bědoval pejsek. "To je ostuda, takhle roztrhané katě, zrovna na velikonoční neděli. Kdybychom to aspoň mohli spravit. Nemáš s sebou nit?"
"To nemám," povídala kočička, "ale snad něco cestou najdeme, nějaký kousek provázku nebo něco takového."
"Hele," rozhlížel se pejsek, "tamhle myslím něco je!" Koukají a byla to dlouhá dešťovka. Ležela tam rovně natažená a myslila si, že ji nikdo nevidí. "Vždyť je to rovné," šťouchla do dešťovky kočka, "to je tužka." Dešťovka se lekla a zamotala se do kolečka. "Ba ne," křičel pejsek, "to není žádná tužka, vidíš, je to provázek! Vezmi ho a zašij mně ty katě!"
Kočička vzala dešťovku a zašila pejskovi dešťovkou katě. "Tak, teď už se mně nikdo nebude smát," liboval si pejsek a šli zase dál a povídali si o Sněhurce a Sedmi havranech.
Jak tak šli, dešťovka se ze svého leknutí vzpamatovala. "Já přece nejsem žádný provázek, já jsem dešťovka," pomyslila si a začala se potichu z těch katí pomalu soukat ven. Šlo to těžko, protože kočička prošila dešťovkou díru křížem krážem, ale konečně se jí to přece podařilo a vyvlíkla se polehounku až do půl ven. "Tak prosím, že jsem dešťovka," řekla, "to teprve bude vidět, až vylezu celá ven."
Šla kolem slepice a vidí, že pejskovi vylézá z katí dešťovka. "Počkejte trochu," řekla pejskovi, "tadyhle," a vyzobla a vytáhla dešťovku a spolkla ji, "tadyhle byla dešťovka a ta vám myslím vyžrala do kalhot díru. Ani bych nevěřila, že dešťovky žerou také kalhoty. To by ani žádný neřek, co je dnes na světě špatnosti. - Však jsem ji za to potrestala: snědla jsem ji a už je po ní."
Kočička se dívá a vidí, že pejsek má katě zase celé rozpárané. "Vždyť to byl provázek na zašití kalhot," řekla slepici, "a vy jste nám ho, kmotra, snědla. Čím pak teďka zašijeme pejskovi kalhoty?"
"Ba ne," povídá slepice, "namouduši, byla to dešťovka a žádný provázek; to byste koukala, jak se kroutila! Dešťovky, to já znám, a zrovna jsem měla na dešťovku chuť. A jestli chcete ty kalhoty zašít - však taková díra v katích dělá opravdu ostudu, zvlášť dneska, na velikonoční neděli - já sice žádnou jehlu a nit nemám, ale když půjdete ještě o kou­sek dál, tak tam bydlí švadlena a ta vám to snad zašije."
Tak teda šli pejsek s kočičkou k švadleně. "Hm, panečku, to je pořádná díra," povídá švadlena, "ale dnes je velikonoční neděle a to já nešiju. Ledaže byste mně za to udělali také nějakou práci: to byste mně museli vychytat v komoře všechny myši. Ale to vám povídám, ne abyste mně tam pak vypili mléko a snědli mazanec a telecí s nádivkou!"
Pejsek s kočičkou slíbili, že myši vychytají a že v komoře nic nesmlsají. Švadlena je zavedla do komory. Myši se lekly pejska a kočičky a zalezly do svých děr. "Však já je dostanu ven," šeptala kočička. "Postav se, pejsku, doprostřed komory a dělej tam ?Tancuj, tancuj, vykrúcaj' a já pak obstarám to ostatní."
Pejsek se postavil doprostřed komory a čile se tam do kolečka vykrúcal. "Jéjej!" začala volat kočička, "to je k smíchu, to je k smíchu, tady je pejsek v roztrhaných kaťatech a on se ještě k tomu vykrúcá!" Myši byly zvědavé a chtěly se také zasmát. Tak vylezly ze svých děr, chechtaly se pejskovým katím a kočička je vychytala, že tam ani jedna myš nezbyla.
"Dobře jste to udělali," pochválila je švadlena a zašila pejskovi díru v kalhotech. "A protože jste mně v komoře nic nesmlsali, tak vám dám něco s sebou." Dala jim každému hrneček mléka a kus mazance a pej­sek s kočičkou šli spokojeně domů.

Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen

Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. "Poslouchej, kočičko," řekl pejsek, "už bude brzo 28. října, a my nemáme žádný prapor. A letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic."
"Copak o to," povídá kočička, "prapory, to se mně líbí."
"No ba," řekl pejsek, "ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně odzdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe."
"A copak teprve shora, to bys, panečku, koukal," vykládala mu kočička; "není nad to, projít se takhle po střeše, když jsou prapory. Je to procházka zdravá a zábavná. Ze střechy to vypadá, jako kdyby byla zas praporů plná země."
"To každý nemůže, procházet se tak po střeše jako ty," odpověděl kočičce pejsek; "já, například, bych se bál vlézt na střechu, protože bych spad a mohl bych ses při tom zabít. - Ale nějaký prapor musíme mít, málo platné, když bude ten slavný 28. říjen."
"A poslouchej, pejsku," řekla kočička, "a co to vlastně je, ten 28. říjen?"
"Jejej," smál se kočicce pejsek, "ty ani nevíš, jaký je to slavný den? Vždyť ty nic nevíš, vždyť ty jsi jako ty malé děti! Ty také se budou ptát, až uhlídají ty prapory a tu všechnu slávu, proč to vlastně je."
"No jo," řekla kočička, "ale těm to řekne jejich tatínek anebo maminka, až se jich zeptají. Ale kdopak to má říci mně?"
"Víš," povídá pejsek, "já to taky dost dobře nevím. Zeptáme se na to těch dětí, až se to dozvědí, a ty děti nám to pak povědí. Já jenom vím, že dříve bylo na světě hůř než teď, že byla veliká vojna a hlad a lidé byli smutní a nešťastní, protože měli špatného císaře pána, a že teď je to na světě tisíckrát lepší, protože není vojna a lidé mají dobrého pana prezidenta, a ten se jmenuje Masaryk. A to bylo před mnoha lety právě 28. října, když už to lidé nemohli s tou vojnou a s tím císařem vydržet a udělali tomu konec: vojnu zastavili a špatného císaře ze země zahnali a od té doby je líp. A tak na památku toho vyvěšují lidé vždycky 28. října hodně praporů a jsou veselí."
"Mně se to líbí, když jsou lidé šťastní a veselí," řekla kočička; "když vidím spokojené a veselé lidi, tu mám chuť sama od sebe dovádět."
"To se mně taky moc líbí," řekl pejsek, "to se hned na lidech cítí, když jsou v dobře náladě; od těch mrzutých jít raději na sto kroků dál. Když je člověk veselý a spokojený, pak je hodný i k těm ostatním lidem a ke zvířátkům taky."
"No, když tedy budou lidé 28. října veselí a hodní, to musíme taky vyvěsit prapor," prohlásila kočička. "To musíme oslavit. To dáme třeba prapory i dva, ba tři a třeba ještě víc. Ale," zamyslila se kočička, "kdepak ale nějaký prapor vezmeme, když žádný nemáme?"
"O tom už jsem přemýšlel," řekl pejsek, "počkej, já ti něco povím: tamhle v ulici je kupec a ten každému, kdo u něj něco koupí, když je to nějaká maminka nebo nějaký tatínek a má s sebou svého chlapečka anebo holčičku, přidá pro to děcko praporeček. A tak jsem si to vymyslil takhle: já tě zavinu do peřinky, jako kdybys byla malé miminko, vezmu tě na ruku a půjdu tam něco koupit. Však máme nějaké ušetřené peníze. A ten kupec nám přidá praporeček a budeme mít prapor - a prosím - zadarmo!"
"A to ano, to ano," radovala se kočka, "to bude hezké, aspoň se jednou ponesu!"
A tak to teda udělali. Pejsek zavinul kočičku do peřinky a udělal z ní miminko a šel kupovat ke kupci. Koupil tam záclony, a když nakoupil a zaplatil, přidal mu kupec pro to miminko praporeček. Kočka dělala miminko, držela praporek v tlapičce, mávala si s ním a říkala "ňoňoňoňoňo" a pejsek ji donesl domů.
Doma kočičku vybalil z peřinky a kočička se chlubila: "Vidíš, jaký jsem dostala krásný praporeček! A docela zadarmo!"
"To já bych taky dovedl," řekl pejsek. "Já chci taky dostat praporeček! Teď zas ty mě zabal do peřinky a udělej ze mě miminko a jdi se mnou ke kupci něco koupit. A já taky dostanu praporeček."
Tak to tedy udělali. Kočička zabalila pejska do peřinky a pejsek dělal miminko. Kočička s ním šla ke kupci, koupila tam koberec a pejsek dostal od kupce do pracičky praporeček, udělal taky "ňoňoňoňoňo" a vesele si s ním mával, když šli domů. "Heč," povídal, "já jsem taky dostal pěkný praporeček a zadarmo."
"Když je to zadarmo," povídala kočka, "to si takhle lacino můžeme pořídit praporečků víc. Ať jich máme hodně moc, ať jich máme nejvíc! Teď zas já budu dělat miminko a ty mne poneseš, až něco koupíš, dostanu praporeček. A pak zas budeš ty miminko a půjdu kupovat já, a tak to budeme dělat pořád, až budeme mít moc praporečků. Však máme na kupování ještě peněz dost."
Tak to tedy celý den dělali; jednou byla kočka miminko, pak byl zas pejsek miminko a pořád chodili kupovat, co jim peníze stačily, až měli dost praporečků, ba dostali i nějaké balonky, a tak to dělali, až už všecky peníze utratili a žádné už neměli.
"To jsme to lacino pořídili," libovali si potom a šli věšet prapory a balonky. Kočička věšela prapory na střeše, pejsek z oken, protože se na střechu bál. Měli těch praporů a balonků moc, měli jich po celém domě, a kdo šel na 28. října kolem, každému se to tuze líbilo. "To vypadá nějak mile a vesele," povídal každý, kdo šel kolem, "ti si to nějak pěkně na toho 28. října vyzdobili."
"A proč bychom to neslavili," pravil pejsek s kočičkou, "když jsou dnes lidé spokojení a veselí." Pak šli kolem vojáci a zrovna začali pěkně hrát. "Nazdar 28. říjnu, sláva!" volali pejsek s ko­čičkou a všechny děti se k nim připojily a vesele volaly: "Sláva! Nazdar! Nazdar!"

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 23.03.2020

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Čapek - Povídání o pejskovi a kočičce, jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­