ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čapek Josef (*23.03.1887 - †duben 1945)

­­­­

Ledacos (2)

Politická vášnivost

Bývaly časy (jak to známe z někdejších líčení), že filistr se v bázni boží večer uložil do své postýlky, pěkně se vyspal a ráno se k svému blahému překvapení dozvěděl, že zatímco libě dadal, strhla se ve vedlejší ulici velkolepá rvačka. Potěšil se zajímavou novinkou a byl rád, že se něco stalo a dělo a že ve všem pohodlí neměl s tím co dělat.
Ano, věci se dějí a svět se posunuje o kousek dál, co my s tím třeba nemáme co činit. Někdo obírá uzené kolínko, a zatím v Portugalsku pověsili nějací povstalci starého generála. Někdo pokuřuje na zápraží z dýmky a v té chvíli objevil třeba učený Japonec sérum proti vzteklině. Jiný pročítá bílé nebo rudé noviny až do těch zpráv z kraje a inzerátů, a zatím je klerikalismus na postupu nebo Marťané zasílají nám nezpozorovatelný signál.
Bůh ví, že za to nemůžeme, když se něco nekalého strhne, zatímco jsme zaměstnáni jinými užitečnými nebo neužitečnými věcmi. Vás zrovna bolí hlava a vzdycháte, a jinde se možná lidé fackují kvůli politickým názorům. Nebyl jste v té chvíli na té ani na protivné straně a váš straník dostal více facek, ale zato byl silnější v nadávání. Běželo o velké věci, a vy jste přitom nebyl, ba co víc, vaše strana zde utrpěla a byla ohrožena. Nebo čtete knihu o Kolumbovi či o pravěkém osídlení Čech, ohřívaje si nohy v bačkorách, a zatím někde někdo strašlivě řeční, dokazuje, že to takto dále nepůjde a doporučuje svým posluchačům občanskou válku. Hle, snad se jeho výmluvnosti podařilo, a od té chvíle, dejme tomu, jsme znamenitým ozdravujícím účinkům občanské války blíž. Ulice jsou oživeny občanskou válkou, všechno protivící se a pro­tivné je postříleno, rozsekáno a pověšeno a souzeno revolučními tribunály a svět je nově a patřičně uspořádán. Co jste, čta si knížku o Ko­lumbovi, učinil pro tuto revoluci, odplatu a nový řád? Nic, zhola nic! - Ale ostatně, však občanská válka tu není, možná že vinou netečnosti vaší a vám podobných, kteří jste četli knížky nebo dodělávali resty a do oné schůze se nedostavili.
A tak tedy zkrátka člověk, který je zaměstnán jinak a jinde, než kde se strhují věcí, stává se filistrem, špiesbürgrem, hlavně v politice a sna­hách o ten správný pořádek. A je takových lidí mnoho. Mají co dělat, aby byli živi, a upřímně by si přáli, aby za tímto účelem byl svět opravdu v lepším pořádku. Aby neskřípal a neváznul, tísněn špatnými poměry a nedostatečnými zařízeními. Aby nic nebylo v křivdě a vše konalo svou povinnost. Neboť život není snadný; vskutku nějak vázne ve všech věcech, o nichž jednají parlamenty a komitéty, poslanci, reformátoři, interpelace, protesty a schůze. Tam tedy vždy cosi vázne, a téměř každý jednotlivec nějak ve svém životním plahočení a v po­třebě lepšího o některou z těch váznoucích věcí klopýtá. Ledacos by mělo být lacinější a praktičtější, aby nám život lépe a snáze probíhal.
I jest tedy třeba napínati dosti své síly a životní schopnosti, aby to drobet šlo. Člověk se musí svým věcem a povinnostem pořádně věnovat, musí na ně dost myslit a musí konečně i nějak podle svých úkolů upravit si svůj vztah ke světu. Ten vztah, to jsou, pravda, hlavně přání či požadavky; ale nejsou přece všechna přání pustě egoistická a praktická, nýbrž jsou i mnohá morální. Není snad tak příliš mnoho takových neřádů, kteří si pro svůj prospěch přejí, aby svět byl v nepořádku, nepoctivý, špatný a křivý. A předpokládáme, že každý rozumný člověk klade tyto jisté praktické i morální požadavky na všechen běh tohoto světa, žádaje snahu po jejich splňování na sobě i na všech rozumných lidech ostatních. Je to řada úloh prostých a samozřejmých, jejichž smyslem je obecné usnadnění života pro všechny bez rozdílu, jako prospěšná je dobrá silnice pro každého, ať je to pěšáček nebo vyšší bytost v automobilu, jako je zdravá voda ve všech vodovodech, obecná zdvořilost nebo dobré lepidlo na poštovních známkách, věci vyšší i nižší a tak dále až donekonečna.
Tedy denní snaha o to, 1. aby se udrželo to nutné, co tu je, 2. aby se to zlepšilo.
A tak člověk, nedobrovolný politický filistr, vstává ráno do tohoto mravně praktického života, vstává k obecným závazkům a úlohám, z nichž něco na sobě nese a v nichž něčím je povinen. Má je před sebou a je si toho i drobet vědom. A tu nahlédne u kávy do novin a s jistým podivem se shledá s úplně jiným stavem světa, než v jakém mu je součiniti. Stojí tam třeba, že republiku je třeba rozházeti, a týž německý poslanec, který toto řekl, praví ještě, že velká část občanů tohoto státu na nic jiného nemyslí. Nebo komunistický poslanec vykřikuje, že naše policie zabíjí bezbranné nezaměstnance a že četníci utloukají Slováky kolbami svých pušek, a dále, že hrozí naprostý krach tohoto světa, v němž vládne jedině lež, násilí a nepoctivost, a že stojíme-li za něco, máme se právě na tento krach těšiti. Luďák ujišťuje, že Čvachoslováci jsou největší padouši a nepřátelé Slovenska, které se musí mocí osvobodit, atd., neboť všelijakých takových tlustých řečí je možno se dočíst skoro denně. Všechny vyznívají tak pěkně, že by člověk, který by se tomu poddal, měl vlastně buď utéci z této bídné končiny někam na Měsíc, nebo jít někoho zuřivě zabíjet a vyhánět, ale rozhodně by nemohl řádně a poctivě pracovat.
Ovšem, ono se z takových řečí nestřílí. Je to jen ta vášnivá, na efekt vypočítaná stránka politiky a tribunství. Ale pravda je, že lidé, kteří jsou tak vášnivými řečníky zastupováni, mají přece jen konkrétnější a váž­nější věci na práci než jejich zástupcové, byť by to bylo sázení stromů, štěrkování cest nebo šití bot, a že se tedy v tomto s nimi do značné míry rozcházejí. Jistě tento náš parlament nepodává správný obraz o životě a práci člověka, a rozhodně není obrazem mravní přísnosti, nýbrž mnohem častěji politické vášně, která je vážné podstatě života velmi vzdálena. Čteme-li třeba řeči pronesené kolem státních rozpočtů, tu se jistě dočteme tuze mnoho politiky, ale hodně málo hospodářství. Poslanci mnohem spíše zastupují vášně svého voličstva než jeho obecně lidské potřeby a zájmy a také svými velikými slovy tyto vášně vzněcují a budí.
Mnozí snad jsou těmi svými vášnivými a trapnými výstupy svým voličům povinni; i voliči spíše hledávají v politice vášeň než život. Ale po delším čase bude snad i těm nejvášnivějším té vášně trochu mnoho a uzdá se jim zbytečnou. Bude to tak ještě dlouho trvat?

Stodola, cirkus a koberec

Stodola, cirkus a koberec! Koberec, cirkus a stodola - cirkus, stodola a koberec - vypadá to, jako by to nějak nepatřilo dohromady, ať se to promíchá, jak chce. Jako by z toho nekoukal zhola žádný smysl. Ale kouká, kouká, ať se to přesype a smíchá jakkoliv. Má to smysl, protože je to přirovnání.
Smyslem a výhodou přirovnání je, že přirovnáním se postaví věcí do nové perspektivy, do nového světla a plastiky, kde se věcí složité a veliké dají lépe přehlédnouti. Tak třeba ono známé římské přirovnání lidské společnosti k lidskému tělu, v němž odpírá pracovati, nemýlím-li se, žaludek (ačkoliv spíše by odpovídalo pravdě, kdyby to byly ruce). Z tohoto důvodu, že v přirovnání velké věcí dají se srovnati do malých srozumitelných obrazů, mluvívá bible ráda v parabolách.
Nebo také smyslem a výhodou přirovnání je, že přirovnáním může se z věci udělati věc jiná, z níž se lépe a pohodlněji vyvozuje, dokazuje a souká, co z věci chceme mít dokázáno a vysoukáno. Tak můžete, dejme tomu, třeba manželství přirovnati k přístavu nebo ke zvěřinci, k studni nebo nerovnému spřežení, nebo třeba k mýdlu či těsným kalhotám, dle toho, co je vám právě libo a třeba o manželství dokázati.
Přirovnání, parabola, hyperbola, obraz, to jsou tedy nejlepší prostředky řečnické. Čteme-li politické listy, úvodníky, útoky, řeči ze schůzí a z parlamentu, tu vidíme, jaká veliká je spotřeba přirovnání a obrazů v těch oborech činnosti lidské, kde vládne potřeba něco hájiti, jiné odmítati, něco dokazovati a jiné podvraceti, zkrátka kde je třeba věci a záležitosti předvésti vždy v tom, jak říkáme, pravém světle. Ze všech politických stran a žurnálů největší spotřebu obrazů, přirovnání, parabol a hyperbol vykazují především strana klerikální a komunis­tická; u ostatních přesvědčení je spotřeba menší, u realistů a stran živnostenských dosti nepatrná. Spotřeba se ovšem zvětšuje různě dle událostí politických a hospodářských a zkrátka vůbec, když o něco jde.
Bůhví, a stálo by to věru za zaznamenání, k čemu ke všemu byla již přirovnána republika. I tady by měli, myslím, rekord ve vynalézavosti klerikálové a komunit té. Nemyslete však, že přirovnání klerikální jsou jenom biblická; ba ne, jsou hutná, silná, bujná, hyperbolická a jevívá se v nich obzvláštní jarost klerikálního stavu. Jeto stav bojovný: již u sta­rého Rabelaise buší statný páter do nepřátel křížem, kterým jim páře střeva, propichuje zadky a poltí podlé mozkovice. I my však máme pátery udatné a útočné, bujaré bojovníky, kteří krucifixem řežou do nepřátel s takovou mocností, že z Krista Pána cucky lítají. Nejbojovnější chasa u nás, to jsou páteři slovenští; majíť v sobě přece tu tzv. zachovalou, jiskrnou a ohnivou slovenskou krev.
Takovými jeví se především bujní šohaji Hlinka a Juriga, zdatní nejen v boji, nýbrž i v přirovnáních. Tak tuhle vyrobil Juriga krásná přirovnání, jež k širšímu dobru a poučení přednesl na sjezdu Spolku sv. Vojtěcha v Prešově. Děl tam pěkně a výstižně, že nemilované Čechy a "nás", dobré Slováky, musíme si představit jako sousedy v jedné stodole. My, Slováci, se s nemilými a nepříjemnými Čechy bijeme, ale je to bitva jako v krčmě: je třeba dávati pozor, abychom přitom nepobořili stěnu slovenské autonomie, aby nám střecha nepadla na hlavu. Nebo ta bitka je jako v cirkuse, kde pod zápasníky dávají koberce. Koberec je československý stát a kdo z něho spadne, ten prohraje.
No, tak tady máte tedy tu stodolu, cirkus a koberec a krčmu k tomu.
Co na tomto přirovnání českého jino a cizozemce nejvíce udiví, to není jen krása a pronikavá výstižnost těchto přirovnání, nýbrž ta jará, jaksi až samoúčelná bojovnost té slovenské krve. Jsme ve stodole a bujarý Slovák bije se tu s Čechem, div střecha nepadne na hlavu. Ale, a tady Jurigovo přirovnání už nevystihuje dost povahu věci, ono tomu Čechovi nechce se tak tuze rvát. Nestojí o rvačku, on by rád vyspravil tu střechu, aby držela, a rád by udělal v té stodole pořádek a rád by v ní složil všechno potřebné nářadí a zrno, které do pořádné stodoly patří. Ale jarý soused do něj paří krucifixem; chce se rvát. Bujarý Juriga má před sebou republiku, ale vidí místo ní cirkusový koberec a musí se křížkovat. Nevadí, že ten druhý má starosti rozumnější: chtěj nechtěj, Čehúne, musíš se rvát a ještě k tomu dávat pozor, aby ten jarý šuhaj, který se tak rád bije, nepobořil naší střechu nad hlavou.

Veliký červ

Skalní příbytky v různých dílech světa, jeskyně ve Sloupu, cikánské díry ve skalách u Sevilly, skalní chrámy indické, obydlí Indiánů Pueblos; všechno ukazuje na zvláštní soužití člověka s kamenem a jak je člověk podoben červu. Červu, který vyvrtává si své dírky a chodbičky, v nichž přebývá a do nichž převádí svůj život, jako elektřina proudí dráty a voda trubicemi. Jako o červech se bájí, že vznikli z prachu či ze sýra, tak člověk utvořen byl ze země a vyvrtává do ní své živobytí od začátku až na konec. Aby se ochránil, zavrtává se do kamene, v němž kutí všechno své, zajišťuje se, jí a hromadí v dírkách a chodbičkách příbytků a měst, jež si vystavěl ze země, z níž se zrodil.
Touto potřebou bytovati v chodbičkách a dírkách velmi se člověk podobá červu, s nímž ostatně začasto je mu sdíleti se o svůj chléb a sýr k němu, o maso i o svůj oděv, ba i o své tělo. Od člověka liší se červ podstatněji tím, že červ stavívá nejraději v hotovém a že hmota, do níž zavrtává všechen svůj čin, je mu nejen domovem, nýbrž zároveň i po­travou. Člověk vyznačuje se smyslem konstruktivnějším, vytvářeje si děravou hmotu svého hemžení uměle, stavě si svá veliká města tam, kde jích dříve na holých březích řek, na kopcích a ostrozích nebylo.
Člověkovy příbytky, ulice, veliká města, která svou kamennou masou rovnají se nejskalnatějším krajinám země. Jeho život kdysi počínal ve skalních děrách a bude pravděpodobně končiti v rozlehlých umělých skaliskách budoucích metropolí. Mohlo by se říci, že člověk celým svým bytím již od svých počátků je zaklet v kameni.
V kamení a hlíně se rodí a umírá, v kamení a hlíně je jeho kolébka a hrob. A mezi tím celý život trávený v kobkách, chodbičkách a ulicích města. Jestliže primitivní skalní příbytky svými drobnými otvory, vyvrtanými do nitra kamene, tolik připomínají sídlo červů prolézajících dřevem či sýrem, jsou veliká města ještě mocnějším obrazem vpravdě červího bytí hromadícího se v nesčetných skulinách, proudícího nesčetnými chodbičkami a rozlévajícího se mnohotnými záškuby. Je pravda, všechno stavebnictví jest kladením a přidáváním hmoty, ale přesto je zcela dobře možno viděti veliké město s rozlehlými činžovními bloky, řadami domů a mocnými továrnami jako kamenný celek, do něhož vryty byly komunikace, dlouhé a křivolaké ulice se všemi křižovatkami, do něhož vyvrtány nesčetné kobky a chodbičky bytů. Červí labyrint průchodů, otvorů a cest, skulin, jeskyň a klenbiček, v nichž hemží se množství. Chodbičky ochrany a výpadu, útulky a úkryty skladiště kořistní, hustá síta, jimiž se cedíme, dírky, jimiž povystrkujeme naše temné hlavičky, komfortnější klenby tučných, i slepé skulinky, v nichž pochcípávají a scvrkají se ti slabší nepovedení. Masa kamene a hlíny, prokutaná a prorytá tisícerým červím úsilím, veliká děravá hmota, v níž děje se život dobrý i zlý.
Člověčenství bytující a činné, zakleté v kamení, s nímž bylo spřízněno již od svého prvního rána. Při první práci člověkově byl mu, dříve než všechen kov, jedině kámen pomocný. Ostrý i oblý kámen pomáhal mu při prvním robení a v boji o život; v kamení se člověk skrýval, v kameni rostlo jeho plemeno. A kámen, který v sobě tají také jiskru a oheň, dal člověku, sám nejtvrdší a nejchladnější ze všeho stvořeného, všechno teplo krbu, ochranu a službu pomocnou. A člověk, červ kamene, vytvořil si z kamene podoby svých bohů.
Jsou si blízcí: červ, kámen i bůh.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 23.03.2021

Ceska posta    
­­­­

Diskuse k úryvku
Josef Čapek - Ledacos (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­