ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Mahen Jiří (*12.12.1882 - †22.05.1939)

­­­­

Dvanáct pohádek

  • vydalo nakladatelství Družstevní práce (1948)

Předmluva

Byly jednou těžké, zlé časy. A byla divoká, surová zima. Šel člověk se sklopenou hlavou, šel po silnici, zahnul pak s cesty do lesa. Jak se tak začal bořit v závějích, zavolalo naň něco za smrkem: "Ehe, člověče, kampak?" - "Kam bych šel, do lesa jdu! Když už je smutno, ať je smutno co nejvíce!"
A v lese bylo ticho a žal. Sedělo na pařeze Ach a vzdychalo: "Ach, ach, jaký to těžký zavládl život na světě!" - Povídalo na to Oj: "Oj, oj, nepoznáš, že kdysi bývalo veselo!" - Ozvalo se Ouvej: "Ouvej, ouvej, snad už vůbec nikdy veselo nebude!" - Zabědoval smutný hlas: "Běda, běda, nechtěl bych teď být člověkem!"
Zastavil se člověk nad těmi hlasy, dlouho stál a kolem se díval. Pak vyběhl z lesa, na kopec vyšel; co viděl? Širý, bělounký svět daleko, daleko, daleko. - "Aj, aj," ozvalo se srdce v těle, "snad to přece není tak zlé! A bude lip, musí být lip, jen co všechno přetrváme! Hej, holá! Co se to usmívá dole v údolí?"
Byla to malá chaloupka a kouřilo se z ní z komína. Sešel k ní člověk. Ve světnici u kamen sedělo klubko dětí. Vešel k nim a přisedl: "Venku v lese," povídá, "naříká Ach! a Ouvej!, sesedněme se, budeme si povídat pohádky ..."
"Hopsa, hejsa!" ozval se tenký hlásek pod okny. - "Juchhéj!" vykřiklo jarním hláskem cosi venku nad zasněženými lukami. - "Povídej, strýčku!" zašveholily děti...
Zaradovala se krotkým štěstím duše v člověku: Pst! Poslouchejte!

První chlebíček na světě

Za pradávných časů stvořil Pán Bůh nebe a zemi. A když přestala země být nesličná a pustá a duch Boží už vlál vysoko mezi hvězdami, sešli se kůrové andělští na Radhošti, poněvadž je to nejhezčí kopec na světě, a zazpívali Stvořiteli světa svůj chvalozpěv. A zapěli ho, zapěli tak překrásně, že sám Bůh sestoupil s vysokého nebe mezi korunu lesů na temeni přespanilého kopce, aby pohleděl, jak se vše vydařilo.
A co viděl, byla dokonalost sama. Hory, lesy, řeky a úvaly - všechno zvěstovalo chválu Nejvyššímu a kopec Tanečnice ještě samou radostí tančil (však mu jenom proto říkají od té doby Tanečnice). Zadíval se Pán Bůh přes Javorníky daleko, daleko do světa, rozhlédl se po Kněhyni, po Lysé, po Ondřejníku a hluboce se zamyslel... Po chvíli zakývl rukou, pousmál se: "Bylo by přece jenom smutno na světě," povídá, "bez hospodáře; stvoříme člověka!"
Rozletěli se andělé k Hostýnu a donesli dobré hlíny, rozletěli se andělé k Bečvě a čerstvé donesli vody - i vyhrnul si Otec náš nebeský, tatíček přelaskavý, rukávy a dal se do díla. Sojka na dubě úžasem vyvalovala oči: "Hle, hle!" To byla přece hlava! A teď narodil se na ní nos! Pěkný, urozený nos... Vedle nosu dvě oči, pod nosem ústa, zuby, celá hlava sedla si na štíhlý krk, prsa se vyklenula, pohnulo se břicho, zahýbal se i palec u nohy, ale člověk ještě nemluvil, nedýchal a polomrtvé byly i jeho hliněné ruce ...
Zase chtěli kůrové andělští zapět znovu, když jim Bůh pokynul a řekl: "Počkat, počkat! Dříve vdechneme život do jeho žil a duši do mysli jeho!" - Zadíval se na člověka, jak ležel před ním bez vlády - a tak, jak byl, zamazán ještě od tvůrčí práce, hlínu ještě na prstech, dýchl Stvořitel přes vztažené ruce na člověka Božím dechem.
A hle! posadil se člověk, promnul si oči, vstal; ulekl se, jak sojka na větvi rozčilením zakřikla, ale pak přece jenom poklonil se klidně nejvzácnější společnosti a jal se zvolna scházet k lesu. - "Poslyš, člověče," řekl mu Bůh, "kdybys někdy něco potřeboval, jenom přijď!" - "Přijdu!" řekl člověk.
I chodil člověk po boží zemi, prohlížel si ji a když prohlédl všechno, nedaleko potoka chaloupku si zrobil a byl tam živ, jak se mu právě dalo. Tenkrát bylo živobytí ve světě - jenom shýbnout bylo se třeba! A když bylo člověku smutno, přesmutno, poslal mu jeho otec starostlivý ženu; i byli na světě lidé dva, ale nebyli dva dlouho a byli čtyři - dvě děti zrodily se jim: Ozef a Eva.
Nastal v chaloupce veselý život; od rána do noci ozýval se v ní křik i smích a práce bylo doma, práce, že to vypovědět nelze! Tu se muselo do lesa na maliny, tu zase na předobré divoké víno, tu na třešně, za měsíc už zase na hrušky, plná půda byla toho doma a tolik toho bylo, že už se to opravdu přejídalo ...
Vzpomněl si člověk jednou na to, co mu povídal Pán Bůh, než se spolu rozloučili, i vybral se k němu. Na louce mezi lesy ruce k nebi zvedl a hle! Sestoupil On, král nebeský, na zem sestoupil kvůli člověku: "Copak ti schází, člověče?"
"Eh, nic, nic, tatíčku náš, ale přece jenom schází mi něco, schází, jenom že co mně schází, povědět nemohu."
"Vzpomeň si a přej si, co chceš!"
"Ale jak si to mám přát, když opravdu nevím, co? Do hospodářství něco mně schází -"
"Do hospodářství? A to je lehká pomoc! Sám bys to byl našel, kdybys to byl hledal!" zasmál se Pán Bůh a kývl prstem do lesa. I vyšla odtamtud bílá kráva, ohromná kráva (kdežpak dnešní kravka-kravička!), rohy nesla jako jelen, a jak si zabučela! Pak stanula, olízla se jazykem a zadívala se na člověka.
"Pěkně děkuji!" řekl člověk nebeskému hospodáři, vzal větev a hnal krávu domů. Doma děti strachem zalezly, když uviděly, co to táta přihnal, ale když viděly, že kráva je hodný tvor, brzo se s ní spřátelily a večer už si vysedly na široká její záda a vozily se na ní. - "A víš-li pak, že budeme mít i plno mléka od ní?" povídala tátovi večer máma a donesla prvního mléka od krávy. Ah, to bylo popití a pomlaskávání! I pili dobré mléko den první, den druhý, den třetí, kráva sem, kráva tam, tak to znělo chaloupkou, kráva stala se pomalu paní baráčku, a ne člověk, ale rozumí se, netrvalo to dlouho ...
Ležel člověk v noci na lavici, najednou jako když ho vosa štípne, vyskočí, probudí ženu: "Ty," povídá, "mne něco napadlo! Já tam půjdu zas! I vždyť on nám zase něco dá, i když nebudu vědět co! Vsak už jsem ho viděl dvakrát a on mne nezažene, když ho uvidím po třetí." - "Muži," odpovídá mu žena, "zmiň se mu o mléku! Však je pořád nešvařené nemůžeme pít!" - "Jak to: nešvařené?" - "Ale tak mně to napadlo!"
Bylo ráno, vybral se člověk na vrch hory. Na louce mezi lesy ruce k nebi zvedl - hle! sestoupil On, car nebeský, na zem sestoupil kvůli Člověku: "Copak ti schází, člověče?" - "Eh, nic, nic, tatíčku náš, ale přece jenom něco nám schází dole v chaloupce, jenom že co nám schází, ani já ani žena pojmenovat nemůžeme!"
"Ale jenom se rozpomeň a přej si, co chceš!"
"Však právě, jméno, jméno kdyby tomu bylo!"
"A co říkala tvoje žena?"
"Dnes v noci? Ze prý nemůžeme nešvařené mléko pít, ale co je to: nešvařené mléko?"
Pousmál se anděl, co nejblíže stál, na pokyn Boží haluz utrhl a dvakrát jí zamávl. A hle! na haluzi boží oheň se usadil a vesele plápolal. I dal anděl haluz s ohněm v ruce člověka.
Poklonil se člověk, poděkoval a ubíral se s hořící haluzí domů. Bál se jí, daleko držel ji od sebe. Poděsily se jí i děti, sotva s ní na práh chaloupky vstoupil, ale žena hned věděla si s ní rady. Vzala ji muži z ruky, do jámy položila, roští nanosila, nad hořící větve mléko v hrnci pověsila, a když se pěkně svařilo - ah, to bylo popití a pomlaskávání! I pili lepší mléko, svařené mléko, pili je den první, den druhý, den třetí -
Ale opravdu čert, čert sám ví, proč najednou potom zase a zase přicházely na člověka chvilky, jako když ho vosa štípne. Vším byla možná vinna jenom kráva. Uhlídá člověk jelena a třeba mu jelen neudělal praničeho, hned na to myslí: chytit jelena, přivést ho domů dětem! Za-směje se na člověka se stromu hrdlička, hned na to myslí: dostat tě a do klece tě zavřít! Ba i nad rybami v jezeře, jako když ho vosa štípne - dívá se na ryby člověk, dívá a co ho nenapadne: jak prý by chutnaly uvařené v hrnci!
Inu, nedalo to člověku, nedalo a zase musel se s tím svěřit ženě: "Ty," povídá, "půjdu k němu zase! A co že mi udělá, když už jsem ho viděl třikrát? Dal nám krávu, dal i oheň, a ví, zlí že nejsme lidé, zachtělo se mi, zachtělo ledačehos, povím mu o tom!" - "A rozzlobí-li se?" - "Nerozhněvá se, otec je přelaskavý!" - "A oč chceš mu říci?" - "O to, abych jelena chytit mohl, rybu ve vodě zastavit a vyndat, však kdož ví, není-li uvařená ryba dobrá?" - "Máš pravdu, jdi k němu, do kolen padni a pros!"
Vyšel člověk ráno z chaloupky, po dětech se rozhlédl. Dávno, dávno už si přestaly hrát s krávou a podívej se! Tam veverku se stromu na strom honily a chtěly ji chytit a nemohly. Pousmál se člověk; však právě proto šel zase na horu.
Přišel na louku mezi lesy, ruce k nebi zvedl, a hle! sestoupil On, panovník nebeský, na zem sestoupil kvůli člověku: "Copak ti zase schází, člověče?"
Začal se člověk podrbovat v hlavě a nevěděl, jak začít. Konečně přece jenom, přece jenom dodal si kuráže: "Nic nám neschází, tatíčku náš; ale přece jenom zase něco schází, já nerad bych už tě mořil prosbami a přece jsem přišel... Tak, tak - to jest - ano: dal jsi nám krávu, dala nám mléko, dal jsi oheň a on pěkně nám vaří, chtěl bych mít doma jelena a rybu ..."
Zachmuřil se nebeský car, rukou po očích si přejel: "Co ti udělali, že je chceš mít doma?"
"Nic, můj otče, ale tak mne to napadlo!"
"A co budeš doma s nimi dělat?"
"Snad uvařená ryba v hrnci dobrá bude!"
"A s jelenem co uděláš?"
"V běhu rád bych ho zarazil a domů přived'!"
Zamyslil se Pán Bůh, hluboce a vážně se zamyslil. Má vydat zvěř člověku? Zadíval se daleko, daleko do lesů. A tu uviděl, uviděl v předalekém hvozdě, jak tam medvěd roztrhal laň a teď rval z poraženého zvířete kusy masa a hltavě je polykal... Zadíval se Bůh na člověka: byl člověk medvědu podoben...
Mávl Stvořitel rukou a kázal donésti člověku, čeho dosud nevymyslel lidskou myslí: kladivo na zabíjení zvěře, šípy a luk, síť na ryby i člun, posadil na člun člověka - - "Už se mi tu neukazuj!" řekl, kývl rukou a člověk letěl povětřím domů. A tu padl člověk i se vším zbožím zrovna před práh chalupy, až děti překvapením vykřikly: "Co jste to donesl, tatíčku?" - "Což vím?"
Ale za týden už věděl. Položil šíp na luk a srazil dětem kunu s větve (ale proč už kuna nedýchala?), přiblížil se k jelenu, když se pásl pod bořím, a tak po něm hodil kladivem, že jelen už neutekl (ale proč přestal i on dýchat?), zašel si člověk k jezeru, na člun sedl a spustil síť do vody, div divoucí, když ji vytáhl! Ryba na rybě byla v síti, červenavá s bílou a zubatá s ploskohubou, ustrašenou, a ku podivu: dal si rybu do hrnce, opravdu pěkně se uvařila a jak byla dobrá! Zamyslel se člověk a dal i jelení maso do hrnce; uvařilo se a bylo lepší než rybí. "Chachá!" zasmál se člověk a rukama po stehnech se poplácal, "tudy na to, tudy na to! Ej, Ozefe, udělám i tobě luk a síť a spolu lovit budeme! Vzpomněl na nás tatíček náš nebeský darem nejkrásnějším, což dáme mu prvního jelena!"
I vystavěl člověk hranici, jelena na vrch hranice položil a zapálil ji nebesům darem.
Honil člověk po lesích a zabíjel zajíce, srny i jeleny, lovil v řekách a potocích a nachytal štik, okounů i pstruhů, sítě i pro les si zrobil a chytil si do chaloupky psa a ochočil ho, chytil i husu, kačenu, divokého kohouta a slepici, býval toho, býval plný dvůr. A v hrnci nad ohněm stále bylo maso a maso, maso běhalo kolem oken chaloupky, maso viselo v komíně, sklep byl pln masa, ráno bylo maso, v poledne maso a jenom na večer trochu mléka, druhého dne zas maso, maso ...
"Tatíčku," ozval se jednoho dne Ozef, "nač je nám tolik masa? Podívejte se na Evu, už opravdu nemůže!" - "Nemohu ani já," řekl vážně člověk, "ale co dělat? Tomu nerozumíš, a jez! Jez, Evo!"
V noci přišel však přece jenom za ženou: "Ten hoch má pravdu. Pře-jedlo se mi maso, přejedlo!" - "1 mně," zavzdychala žena. - "Co dělat?" vzdychl teď člověk, "na horu přece nesmím, výslovně mi naposled zakázali!" - "Snad že by se dali uprosit?" - "A co mám na nich žádat, nevím-li zase co? Stydět bych se musel tentokrát. Však nechytrý zrovna nejsem!" - "Mysli a mysli, nevymyslíš pranic, ale On jistě ví, jenom jdi za ním!" - "Nepůjdu! Bojím se!" - "Pošlou-li tě domů, budeme na tom stejně, a dají-li ti něco nového, oj, bude veseleji!" řekla žena.
Vypravil se člověk na horu, i přišel na louku mezi lesy. Porozhlédl se, ruce k nebi zvedl - nikdo nesestoupil s nebe ... Zvedl člověk ruce po druhé k nebi - nikdo se neukázal a neobjevil se nikdo, ani když zvedl člověk k nebi ruce po třetí. Sklonil člověk hlavu a šel schlíple domů ...
"Co je?" přivítala ho žena. "Oj, ženo," zavzdychal, "zle je! Rozhněval se na nás, kdo se o nás doposud staral, zle je!"
A bylo opravdu nějak nad obyčej smutno v chaloupce. Kdepak byla krásná radost z krávy, kde údiv z nebeského ohně a kde veselí z luku, sítě a člunu? Jako by to včera bylo a nebylo, chodil člověk po chalupě a mručel, chodil lesem a díval se nějak vyčítavě k nebi, i ty děti se pořád jenom kočkovaly a praly a máma - co vařila v hrnci nad ohněm? Maso, maso a nic jiného než maso! Rozplakal se jednou člověk, když si na to jenom pomyslil. Viděl, že zvěř žere trávu, i navařil si jí, ale nedala se jíst, viděl veverku loupat šišky, rozloupal je, ale jádra byla hořká. Tajný žal a tajný stesk vplížily se tchořem do srdce člověkova a pomoci nebylo nikde. I srny v lese věděly o smutku lidí, neboť luk přestal v nich hledat zbytečné oběti.
I vypravili se zase jednou Ozefek s Evou do lesa na maliny. Ráno začali, v poledne měli jich už dva džbány. Usedli do trávy, aby si trochu odpočinuli. Seděli, po stráních se dívali.
"Chichichichi! Chacha! Chochochó!"
Co to bylo? Kdo se to smál? Nedaleko, někde za velkým kamenem to bylo: tenoučký hlásek jako nitka, ale přece takový, že se Eva polekala. Ozef vstal, podíval se kolem, ozve-li se tento hlas ještě jednou. Čekali dlouhou chvíli, nic. Sebrali džbánky, že půjdou domů - co to?

Jakpak nemáš smuten býti,
ó ty hloupý člověče,
jakpak nemáš hlavu klonit,
když se chleba nepeče?

Ozvalo se to z trávy. Teď už to bylo stranou od kamene, nikoho nebylo však zase vidět, ten hlas, ten hlas!
Děti se rozeběhly domů. - "Tatíčku, tatíčku, my něco víme!" - "Co je?" - "Byl v lese někdo a ten se vám smál, ale vidět ho nebylo." - "A co říkal?" - "Nerozuměli jsme!" - "Doveďte mne tam!"
Dovedly ho děti do travnatého lesa. Do večera čekali, nic slyšet nebylo. "Zdálo se vám něco!" povídá táta. "1 nezdálo, a uslyšíme-li zase, hned vám povíme!" - "A co to říkalo?" - "Tak divně to mluvilo!"
Vybraly se druhý den děti do lesa, ale neslyšely nikoho. Vybraly se třetí den do lesa a tu na mýtině - ozvalo se to zase! Ze začátku zase ten prapodivný smích, jako když se rozdováděné děti kolem boků drží a hlasitě a přece zase dušeně se smějí, a pak zase ta prapodivná slova:

- jakpak nemáš hlavu klonit,
když se chleba nepeče?

Rozeběhly se děti pro otce. - "Tatínku, poběžte!" - Sebral táta šípy a luk a honem s dětmi na paseku ... Tu se přikrčili všichni do trávy a naslouchali. A opravdu! Za chvíli bylo to slyšet přímo z hustého chumáče trav nedaleko před nimi: "Chichichichi, chacha, chochochó!"

Jakpak nemáš smuten býti,
ó ty hloupý člověče,
jakpak nemáš hlavu klonit,
když se chleba nepeče?

Očividno, tu se smál někdo člověku, smál se jeho bídě! Ale kdo? Ej, chytit ho tak, chytit ho, za kudrny mu vytřepat, snad by pověděli, i co ví? Ale - kdo? Tam v trávě to bylo. Bylo to sice prapodivné střílet bez cíle, ale člověk natáhl přece jenom luk a střelil.
Pak se rozběhli úprkem k chumáči. Prohledali ho, šíp našli, trávu div že z kořene nevytrhali, nenašli praničeho. Odcházeli celí zmateni...
"To je mi divné!" mračil se člověk do vousů, "co dělat?" Je jisto, že ten někdo z lesa byl nějak chytřejší, ale jak se ho dopátrat? - "A o čem že to vykládá?" ptala se žena. - "O nějakém chlebě, víš ty, co to je?" - "Ani vymyslet si nemohu!"
Uběhl týden, uběhl druhý. Jednoho dne doběhnou děti od řeky: "Tatíčku, tatíčku, už jsme to slyšely zas! Tatíčku, poběžte!" - Sebral táta síť a honem k řece ... A tu lovili, lovili, pár ryb vylovili. - "Tatíčku, mně se zdá, že to bylo ve břehu!" - "Dojdi pro motyku a kopáč vezmi taky!"
Rozkopali celý břeh, do hloubky ho rozkopali, pranic nenašli. - "Ach, ty zlý!" rozhněval se člověk na neznámý hlas, "do hrsti-li tě chytnu jednou, na kaši tě rozmáčknu!" - "Chichichichi, chacha, chochochó!" ozvalo se za nimi kdesi ze skály. Vylezl člověk na skálu, celou ji prohledal, zase nic nenašel.
"A to sám rarach žerty se mnou tropí," povídá a unaven nezvyklou námahou šel spat.
Ovšemže o tom pořád přemýšlel! Tu měli přece zase k obědu maso, k večeři zase maso a kráva nějak se rozstonala, mléka nebylo vůbec a jenom maso a maso...!
Vyšel na půdu, sedl si nedaleko komína a tam hořce vzdychal. A jak si tak utírá i slzy a přestává vzdychat - pane bože, v tom už přece pomalu bylo opravdové darebáctví! - ozve se to napravo z kouta zcela zřetelně:

Jakpak nemáš smuten býti,
ó ty hloupý člověče,
jakpak nemáš hlavu klonit,
když se chleba nepeče?

"Chichichichi!" - Ale chacha! už se neozvalo, neboť člověk jako rys poskočil ke koutu a začal hrabat v něm rukama. - "Ženo! Děti!" volal, "sem ke mně! Tu to je! Tu to je! Teď to musíme chytit! U nás v domě je to! A kdybych střechu měl rozbořit, nalézt to musíme! Hej, tady, tady je to!"
Hledali v koutě, nic. Vynesli z kouta, co tam bylo, hledali, nic. - "Musí to tu být, dobře jsem to slyšel, jenom nepovolit!" - svlékl si člověk kabát... "Jářku, už to asi zaběhlo do druhého kouta!" - Hledali, nic... "Jářku, je to už zase naproti!" - Hledali, nic... Svlékl člověk i vestu... "Jářku, tu u komína to bude. A čerta starého! Rozebereme i komín!" - Nic . .. "Rozebereme celý poval" - A člověk svlékl i košili a zamazán, černý jako ďas, začal shazovat trámy se střechy. Do večera byla celá dole, ale hlasu nechytili.
Letěl anděl nebem, vidí rozvalenou chaloupku člověkovu, i šel to vyřídit Stvořiteli země. Ten pokrčil jenom rameny, pousmál se, dolů se zahleděl...
A byla noc, člověk nespal. Eh, věru, to byla nějaká zpropadená věc! Mít už ten hlas takřka na dosah ruky, ve vlastním hnízdě, a nemoci ho polapit, na to, co povídá, se ho zeptat! Teprve k ránu usnul člověk, a než usnul, rukou mávl: "Tři dny budu teď spát," povídá, a začal chrápat. Chrápal, jako když dříví řeže, ale nechrápal dlouho. Najednou s povykem vletěly k němu děti na lavici: "Tatíčku, tatíčku! Teď je to před našimi dveřmi! Zrovna na naší mýtince! Tatíčku, vstaňte, motyku vemte, kopat budeme, dokud to nenajdeme!"
Vyběhl člověk, vyběhla žena, vyběhly děti, motyky zpopadali a rýče a začali kopat a rýt. Bylo poledne, teklo s nich potem, kopali a ryli, na chvíli odpočinuli, na oběd ani nevzpomněli, zase kopali a ryli až do západu slunce, zkopali a zryli celou zemi před chaloupkou, praničeho nenašli.
Praštil člověk motykou a šel si lehnout. "A teď, i když něco chytnete, nechte mne ležet," povídá, neboť byl opravdu dopálen a mrzut.
Usnul člověk, seděla žena s dětmi na lavici a raději ani nemluvily. Pak usnula i máma i Eva a Ozef zbyl sám.
"Eh, co!" povídá si, "půjdu si lehnout ven! Vsak tam beztoho svítí dnes měsíček, pěkně bude venku!" - Vyšel, svlékl kabát a ulehl si podle kopaniny. Na nebi bylo tisíc hvězd a některé z nich pořád ještě jako hory kdysi pohopsávaly, ještě se neusadily a nějakého hovoru konce mezi nimi nebylo! A jedna svítila nade všechny a byla tak spanilá, až se oči nad tou krásou zavíraly.
"Chichichi!" ozvalo se to Ozefovi, jako by jehlou píchl u samého ucha, Ozef raději ani sebou nehnul. - "Chacha, chochochó!" - A tu začal jakýsi trojhlasý smích, tenounký jako pavučina, ale přece jen zcela zřetelný a jasný.
Teď smálo se to Ozefovi kdesi u kolena. Přikrčil Ozef opatrně ruku. ale pak najednou udatně po tom hmátl. A opravdu ucítil něco v ruce; ucítil, a tři kousky toho byly! Sevřel rychle prsty, vstal, otevřel dlaň, podíval se...
Pane bože, co to vlastně bylo? Tři kousky čehosi živého: jeden velký jako švestka, druhý menší a třetí už docela maličký; nemělo to očí, a přece se to nějak dívalo ustrašeně na Ozef a; nožek to nemělo, a přece se to pohybovalo; veliké bříško to mělo a na hlavě jakousi čepičku. Co to bylo?
Ať to bylo, co to bylo, to byl hlas z lesa, od řeky i z půdy a Ozef ho chyť! Vstal, šel domů, hrneček vzal, schoval to do něho, pěkně přikryl a lehl a spal...
Ráno vstávají domácí, to se rozumí, už se to ozývalo s pece:

Jakpak nemáš smuten býti,
ó ty hloupý člověče!

"Tatíčku, já to v noci chyť," vzkřikl Ozef, "podívejte se!" - Všichni se dívali do hrnečka. Ale co to v něm, co to v něm vlastně bylo? Kroutil hlavou člověk, nerozuměl. - "Jářku, ctěné panstvo," oslovil to v hrnečku, "copak vy si mne dobíráte a proč? A co to pořád vykládáte o jakémsi chlebu či co?" - Ale ty tři kousky v hrnečku se jenom přikrčily a ustrašeně dívaly se do ohromného lidského obličeje.
Přikryl člověk opět hrneček, sešel k řece, umyl se, najednou se mu rozzářily oči: "Mámo," povídá, "všechno se ve mně nějak pohnulo! Pořád nám něco scházelo, na mou duši, věř mi: v tom hrnečku to je! A když to nechce mluvit, však promluví někdo větší. Učeš děti, půjdu k Hospodáři našemu!" - "A vyženou-li tě?" - "Nevyženou!"
Přišel anděl k Pánu Bohu: "Stojí člověk na hoře, dvě děti jsou s ním!" A hle, sestoupil On, car nebeský, na zem sestoupil kvůli člověku: "Copak ti zase schází, člověče?"
Dodal si člověk odvahy: "Nic nám neschází, tatíčku náš, a přece zase schází; dal jsi nám ze své moci už všechno, a přece snad nikoliv všechno. Tu to běhalo a cupitalo mezi travami lesů a v rákosí u břehů a smálo se, smálo se mně, že jsem smuten."
"A copak to bylo?"
"Tu děti v hrnečku to donesly!"
"Dorostly ti, pěkně dorostly! A copak to tam tedy mají?"
Zadíval se Pán Bůh do hrnečka, zamyslil se: "A copak to říkalo?" "Ozefe, co že to říkalo?" Ale vtom už se ozvalo z hrnečka:

Jakpak nemáš smuten býti,
ó ty chytrý člověče,
jakpak nemáš hlavu klonit,
když se chleba nepeče?

"Špatně to říkají," vyhrkl Ozef, "dříve říkali: ó ty hloupý člověče!" - a celý se začervenal.
"A ty tomu nerozumíš?" zeptal se Pán Bůh člověka.
"Nerozumím!" odpověděl člověk.
"To je mi divné," zašeptal k sobě Stvořitel, "ale tyhle kousky jsem přece nestvořil?"
"I stvořil, stvořil, stvořil, stvořil!" začala do toho křičet sojka na stromě, "však jsem to viděla sama! A zrovna, zrovna, zrovna, zrovna kdyžs dělal člověka! Hlína, hlína, hlína, hlína zůstala ti na prstech, celé kousky hlíny, a kdyžs žehnal člověku, i na ně jsi dých'!
A a pak, pak, pak, pak jsi mrskl rukou a já je viděla, já je viděla hned, jak upalovaly trávou, do lesa honem a pryč!"
Rozesmál se Pán Bůh: "Kus lidské duše přešel tedy i do nich, a oni chytráci pak i člověku se smáli! Copak s nimi udělám?" - Zadíval se na člověka: "A to se ti nedivím, že ti pořád něco scházelo! Jsou oni vlastně tak trochu částí tebe ... A o tom chlebě že vykládali - což nevíš, co je chléb?"
"Nevím, Hospodáři náš!"
"Z mouky se peče, a mouka z rozdrceného obilí se dělá."
"Však na obilí, na obilí,na obilí jsi zapomněl!" ozvala se sojka z větve.
"Že zapomněl? Hned je stvoříme! Pojďte sem, čtveráci!" Vzal Pán Bůh hrneček s živými kousky z rukou dětí, přejel nad ním rukou. Zmizely všetečné kousky a místo nich bylo v hrnku - zlaté obilí.
"Pohoď to doma do rozkopané půdy, samo poroste!" řekl Pán Bůh; pohladil děti po tváři a odešel.
Přišel člověk domů, zasel zrní, tisíckrát více se ho urodilo. Rozemlel člověk obilí, zadělal na chléb a bochník do pece vsadil. Uj, uj! Konečně ho táhli ven - první chlebíček na světě!

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 12.12.2014

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jiří Mahen - Dvanáct pohádek







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­