ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

London Jack (*12.01.1876 - †22.11.1916)

­­­­

Tulák po hvězdách (5)

13. kapitola

Dávno před rozedněním byl tábor v Nefi na nohou. Dobytek byl vyhnán, aby se napojil a napásl. Zatímco muži snímali řetězy z kol, odtahovali vozy od sebe a chystali se zapřahat, ženy připravovaly čtyřicet snídaní na čtyřiceti ohních. Děti se v chladném ránu choulily kolem ohňů a tu a tam se dělily o místo s poslední směnou noční hlídky ospale čekající na kávu.Dostat do pohybu tak dlouhý průvod vozů jako byl náš vyžaduje hodně času, protože jeho rychlost je rychlost nejpomalejších. A tak slunce stálo už hodinu nad obzorem a den začínal být nepříjemně horký, když jsme vyjeli z Nefi a vjeli do písečných pustin. Nikdo se s námi nepřišel rozloučit. Všichni zůstali raději doma a připravili nám stejně tak zlověstný odjezd, jako byl náš příjezd minulého večera.
A znovu nastaly dlouhé hodiny palčivého žáru a štiplavého prachu, šalvějových křovisek a písku a prokleté země. Za celý ten den jsme nenarazili na lidské obydlí, na dobytek, na ploty nebo na jinou stopu po lidském pokolení a v noci jsme sestavili vozy do kruhu u vyschlého řečiště, na vlhkém písku, vyhloubili jsme do něho množství jam a ty se začaly zvolna plnit prosakující vodou.
Naše další cesta pro mne vždycky znamená dost nesouvislý zážitek. Tolikrát jsme zřizovali tábor, vždycky s vozy seskupenými do kruhu, že mi to v mé dětské mysli připadalo, jako by po Nefi následovala úmorně dlouhá doba. Ale vždycky nás všechny ovládal neodolatelný pocit, že táhneme vstříc nevyhnutelné a jisté záhubě. Průměrně jsme urazili za den patnáct mil. Vím to, protože otec řekl, že do Fillmore, nejbližší mormonské osady, je šedesát mil, a cestou jsme tábořili třikrát. To znamenalo čtyři dni cesty. Z Nefi do posledního tábora, na který se vůbec pamatuji, nám to podle všeho trvalo čtrnáct dní nebo o něco méně.
Obyvatelé Fillmore se chovali nepřátelsky, jako bylo nepřátelské všechno od Velkého solného jezera. Smáli se nám, když jsme se pokoušeli koupit nějaké jídlo, a neodpustili si, aby nás nedráždili tím, že pocházíme z Missouri.
Když jsme vjeli do osady, u největšího z tuctu domů, z nichž se osada skládala, byli uvázáni dva jezdečtí koně pokrytí prachem, ztmavlí potem a vyčerpaní únavou. Stařec, o kterém jsem se už zmínil, ten s dlouhými vybledlými vlasy a v jelenicové košili, který byl podle všeho jakýmsi otcovým pobočníkem, přiklusal na koni k našemu vozu a pohybem hlavy upozornil otce na unavené jezdecké koně.
"Nešetří koninu, kapitáne," řekl tiše. "A proč by se u všech čertů tak plahočili v sedle, když ne kvůli nám?"
Ale otec si už všiml, v jakém stavu jsou obě zvířata, a já jsem ho zvědavě pozoroval. A viděl jsem, jak blýskl očima, jak stiskl rty a jak se mu ve tváři, pokryté prachem, na okamžik objevil divoký výraz. To bylo vše. Dal jsem si to však dohromady a poznal jsem, že ti dva znavení jezdečtí koně znamenají v našem postavení jen další zlověstný rys navíc.
"Myslím, že nás nespouštějí z očí, Labane," poznamenal otec, "nic víc."
Ve Fillmore jsem uviděl člověka, s nímž jsem se měl později setkat znovu. Byl to vysoký, ramenatý muž v pokročilých středních letech, všechno svědčilo o jeho pevném zdraví a nesmírné síle - nejen o síle tělesné, ale i o síle vůle. Na rozdíl od většiny mužů, které jsem byl zvyklý vídat kolem sebe, si holil tváře. Několikadenní porost vousů prozrazoval, že už začíná silně šedivět. Ústa měl nezvykle široká a tenké rty pevně sevřené, jako by byl ztratil hodně předních zubů. Nos měl široký, hranatý a silný. I obličej měl hranatý, s širokými lícními kostmi a mohutnými čelistmi a široké, inteligentní čelo. A jeho poměrně malé oči, na necelou šířku oka od sebe, byly nejmodřejší, jaké jsem kdy viděl.
Poprvé jsem toho člověka uviděl u mlýna ve Fillmore. Otec tam zašel s několika muži z naší družiny, aby se pokusili koupit nějakou mouku, a já proto, že jsem chtěl vidět víc našich nepřátel, neposlechl jsem matku a nepozorovaně se tam vydal. Ten člověk byl jeden ze čtyř nebo pěti, kteří během rozmluvy stáli v jednom hloučku s mlynářem.
"Viděl jsi toho starého neřáda s tou holou bradou? " zeptal se Laban otce, když jsme vyšli z osady a vraceli se k táboru.
Otec přikývl.
"Tak to je Lee," pokračoval Laban. "Viděl jsem ho v Salt Lake City. Je to darebák jaksepatří. Má devatenáct žen a padesát dětí, jak všichni říkají. A zuřivý fanatik, co se týče náboženství. Ale proč nás pronásleduje v tomhle Bohem zatraceném kraji?"
Naše únavné, neblahé tažení pokračovalo. Malé osady byly dvacet až padesát mil od sebe, vždycky tam, kde to dovolovala přítomnost vody a půda. Mezi nimi se prostírala písečná pustina, alkalická a vyprahlá. A naše mírumilovné pokusy o zakoupení potravy zůstávaly ve všech osadách marné. Hrubě nás odmítali a ptali se, kdo z nás jim prodal jídlo, když jsme je vyhnali z Missouri. Bylo zbytečné vykládat jim, že jsme z Arkansasu. Z Arkansasu jsme opravdu byli, oni však neustále tvrdili, že jsme z Missouri.

V Beaveru, pět dní cesty z Fillmore na jih, jsme uviděli Leea znovu. A zase jsme viděli unavené koně uvázané před domem. V Parowanu jsme však Leea neviděli. Cedar City byla poslední osada. Laban vyjel napřed, vrátil se a podal otci hlášení. Jeho první zpráva byla významná.
Když jsem vjížděl do osady, viděl jsem Leea jak se odtamtud vytrácí. A v Cedar City je víc mužů a koní, než kolik by odpovídalo velikosti osady. V osadě jsme se však nesetkali s žádnými potížemi. Odmítli nám prodat jídlo, ale nechali nás na pokoji. Ženy a děti se zdržovaly v domech, a přestože se v dohledu objevilo několik mužů, nepřišli za námi do tábora a nepopichovali nás, jak tomu bylo v dřívějších případech. V Cedar City zemřelo Wainwrightům děcko. Vzpomínám si, jak paní Wainwrightová plakala a prosila Labana, aby se pokusil sehnat trochu kravského mléka.
"Mohlo by to děťátku zachránit život," říkala. "A oni mají kravské mléko. Viděla jsem čerstvé mléko na vlastní oči. Prosím vás, Labane, zajděte tam. Nic se vám nestane, když se o to pokusíte. Mohou jen odmítnout. Ale to neudělají. Řekněte jim, že je to pro děťátko, pro malilinké děťátko. Mormonské ženy mají přece mateřské srdce. Nemohou odmítnout hrneček mléka maličkému děťátku."
A Laban se pokusil. Ale, jak později řekl otci, nepodařilo se mu zahlédnout ani jedinou mormonskou ženu. Setkal se jen s mormonskými muži, a ti ho poslali zpátky.
To byla poslední mormonská výspa. Za ní ležela jen širá poušť a za ní vysněná, vybájená země, Kalifornie. Když naše vozy tehdy časně zrána vyjížděly na cestu a já jsem seděl vedle otce na kozlíku, viděl jsem, jak Laban dal průchod svým citům. Ujeli jsme snad půl míle a blížili se k hřebenu malé vyvýšeniny, za kterou nám mělo Cedar City zmizet z dohledu, když tu Laban obrátil koně, zarazil ho na místě a vztyčil se ve třmenech. Tam, kde se zastavil, jsme spatřili čerstvý hrob a já jsem věděl, že je to hrob Wainwrightová děťátka - nebyl první od té doby, co jsme překročili Vasačské hory.
Laban byl podivná postava. Zestárlý, hubený, s protáhlým obličejem znetvořeným nenávistí a vztekem a vpadlými tvářemi, rozcuchané, sluncem vybledlé vlasy mu padaly na ramena jelenicové košile. Podržel pušku rukou, v které měl otěže, a volnou pěstí zahrozil k Cedar City.
"Prokletí boží na vás všechny!" vykřikl. "Na vaše děti, i na ty, co se ještě nenarodily. Ať vám sucho zničí každou úrodu. Ať jíte písek, kořeněný chřestýším jedem. Ať se sladká voda ve vašich studních změní v hořký louh. Ať..."
Pak už nebylo v rachotu vozů zřetelně slyšet jeho slova, ale jeho zvedající se ramena a hrozící pěst svědčily o tom, že to byl jen začátek kletby. Že vyjadřoval všeobecné cítění naší družiny, dosvědčilo mnoho žen, které se vykláněly z vozů, napřahovaly hubená předloktí a hrozily kostnatými, prací znetvořenými pěstmi poslední mormonské osadě. Jeden muž, který kráčel v písku a poháněl volské spřežení hned za naším vozem, se zasmál a zamával bodcem. Jeho smích zněl nezvykle, protože se dlouho nikdo z nás nesmál.
"Dej jim co proto, Labane," povzbudil ho. "Já si to taky myslím."
A zatímco proud vozů pokračoval v cestě, ohlížel jsem se za Labanem, stojícím ve třmenech nad dětským hrobem. Byl opravdu tajuplná postava s těmi svými dlouhými vlasy, v mokasínech a v kalhotách s třásněmi. Košili z jelenice měl tak starou a zvetšelou, že tam, kde na ní kdysi byly pyšné třásně, visela jen roztřepená vlákna. Byl samý vlající cár. Vzpomínám si, že u pasu se mu houpaly špinavé chumáče vlasů, které dávno předtím, na začátku naší cesty, po prudkém lijáku bývaly černé a lesklé. Věděl jsem, že to jsou indiánské skalpy, a pohled na ně mě vždycky vzrušoval.
"Udělá mu to dobře," poznamenal otec, ne tak pro mne jako spíš pro sebe, "čekal jsem už pár dní, že vybuchne."
"Chtěl bych, aby se vrátil a přinesl pár skalpů," prohodil jsem.
Otec se na mne zkoumavě podíval.
"Ty nemáš rád mormony, vid', synku?"
Zavrtěl jsem hlavou a cítil jsem, jak se ve mně zvedá a zmocňuje se mne němá nenávist.
"Až vyrostu," řekl jsem divoce, "vypravím se na ně s puškou."
"Ty, Jesse!" ozval se z vozu matčin hlas. "Bud zticha, a hned."
Potom řekla otci: "Měl by ses stydět, že necháváš chlapce vést takové řeči."
Po dvou dnech cesty jsme dorazili do Mountain Meadows a tam, nedaleko od poslední osady, jsme poprvé nepostavili vozy do kruhu. Vozy sice stály zhruba v kruhu, ale bylo mezi nimi mnoho mezer a kola nebyla spojena řetězy. Chystali jsme se, že tu zůstaneme týden. Dobytek si musel odpočinout před skutečnou pouští, přestože se zdálo, že krajina se poušti dost podobá. Okolo byly tytéž nízké písečné pahorky, avšak spoře porostlé křovinami. Rovina pod nimi byla písčitá, ale bylo na ní trochu víc trávy, víc než kolik jsme našli za mnoho posledních dnů. Necelých sto stop od tábora tekl chabý pramínek, který sotva stačil pro potřebu lidí. Avšak dál v údolí vytékalo z úbočí pahorků víc pramínků a u těch se napájel dobytek.
Ten den jsme se utábořili časně, a protože jsme měli v plánu zůstat na místě týden, ženy, které se chystaly příští den prát, daly se do opravování špinavých kusů oděvů. Všichni pracovali až do setmění. Někteří muži spravovali postroje, jiní opravovali kostry a kování vozů. Všude se nahřívalo a kovalo železo, utahovaly se šrouby a matice. A vzpomínám si, že jsem našel Labana, jak sedí se zkříženýma nohama ve stínu vozu; šil si až do noci pár nových mokasínů. Byl to jediný muž v naší družině, který chodil v mokasínech a v košili z jelenice, a mám dojem, že když jsme se vydávali na cestu z Arkansasu, nebyl ještě mezi námi. Neměl ženu ani rodinu, ani vlastní vůz. Celý jeho majetek byl kůň, puška, šaty a pár přikrývek, které naložil na Masonův vůz.
Příštího rána se náš osud naplnil. Dva dny cesty za poslední mormonskou osadou, když jsme věděli, že nablízku nejsou žádní Indiáni, kterých bychom se museli obávat, poprvé jsme nespoutali vozy do pevného kruhu, nehlídali dobytek ani nepostavili noční hlídky. Mé probuzení se podobalo strašidelnému snu. Přišlo v podobě nenadálého výbuchu. V prvních okamžicích to bylo jen tupé procitnutí a snažil jsem se pouze rozlišit a rozeznat různé zvuky, z nichž se skládal výbuch, dunící bez přestání. Slyšel jsem blízké a vzdálené výstřely z pušek, křik a kletby mužů, jekot žen a řev dětí. Pak jsem rozeznal nárazy a hvízdání střel dopadají-cích na dřevo a železo kola podvozku. Ať to střílel kdokoli, mířil příliš nízko.
Když jsem se začal zvedat, matka, která se zřejmě právě oblékala, zatlačila mě rukou zpátky. V tom okamžiku vrazil do vozu otec, který byl už předtím vzhůru a na nohou.
"Ven odtud!" vykřikl. "Rychle! Na zem!"
Neztrácel čas. Hákovitým pohybem, který se při své rychlosti podobal spíš úderu, mě doslova vyhodil ze zádi vozu. Sotva jsem se stačil odplížit, když otec, matka a děcko padli v jednom chumlu tam, kde jsem předtím ležel já.
"Sem, Jesse!" křikl na mne otec, a já jsem spolu s ním začal pod ochranou kola vozu vyhrabávat písek. Pracovali jsme holýma rukama a divoce. I matka se k nám přidala.
"Jen dál a hlouběji, Jesse," poručil mi otec.
Vstal, odběhl v šedivém rozbřesku dne a v běhu vykřikoval rozkazy. Tehdy jsem se dověděl své příjmení. Jmenoval jsem se Jesse Fancher. Můj otec byl kapitán Fancher. Slyšel jsem ho, jak křičí: "K zemi! Vlezte si za kola vozů a zahrabte se do písku! Muži s rodinami, vytáhněte ženy a děti z vozů! Zastavte palbu! Nestřílejte už! Zastavte palbu a připravte se, až přijde útok! Svobodní muži k Labanovi napravo, ke Cochranovi nalevo a uprostřed ke mně. Nezvedejte se! Doplazte se na místo!"
Žádný útok však nepřicházel. Čtvrt hodiny trvalo těžké a nepravidelné ostřelování. Ztráty jsme utrpěli v prvních okamžicích překvapení, kdy to postihlo několik mužů, kteří si přivstali, právě když se vystavovali za terč v záři táborových ohňů. Indiáni - Laban totiž prohlásil, že jsou to Indiáni nás napadli z otevřeného prostoru, zalehli a začali po nás střílet. Zatímco se rozednívalo, otec se jim chystal odpovědět. Byl nedaleko místa, kde jsem ležel s matkou v dolíku, takže jsem ho slyšel křiknout:
"Ted! Všichni narážejí!"
Naše pušky zleva, zprava i zprostředka vypálily salvu. Zvedl jsem hlavu, abych lépe viděl, a poznal jsem, že nejeden Indián byl zasažen. Jejich palba okamžitě ustala a viděl jsem, jak prchají pěšky po holé pláni a odvlékají s sebou mrtvé a raněné.
V tom okamžiku jsme se všichni dali do práce. Zatímco vozy se posouvaly a spoutávaly řetězy do kruhu, přední částí dovnitř - viděl jsem, jak se ženy a malí chlapci a děvčata vší silou opírají do loukotí, aby trochu pomohli - spočítali jsme své ztráty. První a největší ztráta ze všech byla dobytek odehnaný do posledního kusu. Kromě toho sedm našich mužů leželo u ohňů, které si sami rozdělali. Čtyři byli mrtvi a tři umírali. Další raněné muže ošetřovaly ženy. Malého Rishe Hardacra zasáhla těžká koule do paže. Nebylo mu ještě ani šest let a vzpomínám si, jak se díval s ústy dokořán, když ho matka držela na klíně a otec mu začal obvazovat ránu. Malý Rish přestal plakat. Viděl jsem slzy na jeho tvářích, když udiveně zíral na štěpinu zlomené kosti, která mu trčela z předloktí. Babičku Whitovou našli mrtvou ve Foxwellově voze. Byla to tlustá bezmocná stařena, která nedělala nic, než že věčně seděla a kouřila dýmku. Byla to matka Abbyho Foxwella. A byla zabita paní Gramová. Její muž seděl u ní. Choval se velice tiše. Neměl v očích slzy. Jen tam tak seděl s puškou na klíně a nikdo si ho nevšímal.
Družina pracovala podle otcových příkazů jako stádo bobrů. Muži vyhloubili uprostřed ohrady hlubokou jámu a z vyhrabaného písku zbudovali ochranný násep. Ženy natahaly do jámy přikrývky, jídlo a všechny možné potřeby z vozů. Všechny děti pomáhaly. Nikdo nefňukal a projevovalo se tu jen málo vzrušení nebo vůbec žádné. Čekala nás spousta práce, ale my všichni jsme byli k práci zrozeni. Hluboká jáma byla pro ženy a pro děti. Pod vozy, po celé délce kruhu, byl vyhlouben mělký zákop a před něj navršena hlína. Ten byl pro bojující muže. Laban se vrátil z průzkumu. Ohlásil, že indiáni se stáhli asi na půl míle odtud a zasedli k válečné poradě. Viděl také, že odnesli z bojiště šest svých a že tři z nich, jak říkal, byli nebožtíci.
Tento první den odpoledne jsme čas od času pozorovali obláčky prachu, prozrazující pohyby početných jednotek mužů na koních. Obláčky prachu se k nám blížily a svíraly nás ze všech stran. Nespatřili jsme však žádnou živou bytost. Jen jeden oblak prachu se od nás vzdaloval. Byl to veliký oblak a všichni říkali, že to odhánějí náš dobytek. A našich čtyřicet mohutných vozů, které přejely přes Skalisté hory a napříč polovinou kontintentu, stálo v bezmocném kruhu. Bez dobytka nemohly vůbec dál.
V poledne se vrátil Laban z nového průzkumu. Viděl přijíždět další Indiány od jihu, což byl důkaz, že nás obkličují. Vtom jsme zahlédli asi tucet bílých mužů, jak vyjeli na koních na hřeben nízkého pahorku na východní straně a jak se dívají dolů na nás.
"To je jasné," řekl Laban otci, "indiáni na to byli zjednáni."
"Slyšel jsem, jak si Abby Foxwell stěžuje matce: ""Vždyť jsou to běloši jako my. Proč nejdou za námi?"
"To nejsou běloši," vypískl jsem a ostražitě jsem se ohlédl po matčině ruce. "Jsou to mormoni."
Té noci po setmění se tři naši mladí muži vykradli z tábora. Viděl jsem je odcházet. Byli to Will Aden, Abel Milliken a Timothy Grant.
"Jdou do Cedar City přivolat pomoc," řekl otec matce, polykaje přitom chvatně skrovnou večeři.
Matka zavrtěla hlavou.
"Na doslech od tábora je plno mormonů," řekl. "Když ti nám nepomohou, a zatím se o to ani nepokusili, pak nám nepomohou ani ti ze Cedar City."
"Ale jsou dobří mormoni a zlí mormoni..." začal otec.
"Zatím jsme se se žádnými dobrými nesetkali," odbyla ho matka.
Teprve ráno jsem se doslechl o návratu Ábela Millikena a Timothy Granta, ale brzy jsem věděl všechno. Celý tábor byl jejich zprávou zdrcen. Ti tři urazili jen pár mil, když je zastavili nějací běloši. Sotva Will Aden promluvil a řekl, že jsou z Fancherovy družiny a jdou do Cedar City pro pomoc, zastřelili ho. Milliken a Grant prchli se zprávou o této příhodě do tábora a jejich zpráva vzala našim srdcím poslední naději. Mormoni stáli za Indiány a my jsme stáli před záhubou, kterou jsme tak dlouho tušili.
Druhého dne ráno stříleli po našich mužích, kteří šli pro vodu. Pramen byl jen sto stop od našeho kruhu, ale cestu k němu ovládali Indiáni, kteří nyní obsadili nízké návrší na východní straně. Byla to krátká vzdálenost, návrší nemohlo být ani osmdesát yardů odtud. Indiáni však zřejmě neuměli dobře střílet, protože muži přinesli vodu a nikdo z nich nebyl zasažen. Až na to, že tu a tam padl výstřel proti táboru, uplynulo dopoledne klidně. Usadili jsme se v hluboké jámě, a protože jsme byli zvyklí na drsný život, cítili jsme se tam dost pohodlně. Rozumí se, že rodiny zabitých na tom byly zle, a bylo také třeba ošetřovat raněné. Ve své nenasytné zvědavosti jsem se neustále vykrádal od matky, abych viděl všechno, co se děje, a podařilo se mi toho zhlédnout hodně. Uvnitř ohrady, jižním směrem od hluboké jámy, vykopali muži další jámu a pohřbili do ní sedm mužů a dvě ženy. Jen paní Hastingsová, která ztratila muže a otce, působila potíže. Plakala a křičela a ostatním ženám trvalo dlouho, než ji utišily. Na nízkém pahorku na východní straně pokračovali indiáni ve strašlivém dohadování, rozpravě a vřískotu. Až na občasný neškodný výstřel však nepodnikali nic.
"Co je to s těmi vyfintěnými darebáky?" ptal se Laban nedočkavě, "nemohli by se rozhodnout, co udělají, a pak to udělat?"
Ten den odpoledne bylo v ohradě horko. Slunce pražilo z bezoblačné oblohy a bylo bezvětří. Muži, kteří leželi s puškami v zákopu pod vozy, byli částečně ve stínu, ale hluboká jáma, ve které se skrývalo přes sto žen a dětí, byla vystavena slunečnímu žáru naplno. Byli tu i ranění muži a nad nimi jsme zbudovali zástěny z přikrývek. V jámě jsme byli namačkáni, bylo tam k zadušení a já jsem se odtamtud neustále vykrádal k řadě střelců a velice jsem se holedbal, že nosím otci zprávy.
Těžké chyby jsme se dopustili tím, že jsme nezbudovali kruh z vozů tak, aby se pramen octl uvnitř. Zavinilo to vzrušení vyvolané prvním útokem, kdy jsme nevěděli, jak brzy po něm bude následovat druhý. A teď už bylo pozdě. Osmdesát yardů od indiánského postavení na pahorku jsme se neodvažovali odpojit vozy. Uvnitř ohrady, na jižní stranu od hrobu, jsme zřídili latrínu a otec poručil dvěma mužům, aby severně od hluboké jámy, která byla uprostřed kruhu, vykopali studnu.
Odpoledne toho dne, druhého dne, jsme znovu uviděli Leea. Šel pěšky napříč loukou na severozápadní straně, těsně mimo náš dostřel. Otec vztyčil jedno z matčiných prostěradel na dvou svázaných holích s bodci. To byl náš bílý prapor. Lee si ho však nevšímal a šel dál svou cestou. Laban chtěl zkusit střelit po něm na dálku, ale otec ho zarazil a řekl, že je zřejmé, že běloši se ještě nerozhodli, co s námi mají udělat, a že rána vypálená na Leea by je mohla pohnout k tomu, aby se rozhodli špatně.
"Tu máš, Jesse," řekl mi otec, utrhl pruh plátna z prostěradla a uvázal jej na bodec. "Vezmi si to, vyjdi ven a pokus se promluvit s tím člověkem. O tom, co nás potkalo, mu nic neříkej. Snaž se ho jen přimět, aby přišel sem promluvit si s námi."
Když jsem začal plnit příkaz, prsa se mi dmula pýchou nad takovým posláním a Jed Dunham vykřikl, že chce jít se mnou. Jed byl asi stejně starý jako já.
"Dunhame, může jít tvůj chlapec s Jessem?" zeptal se otec Jedová otce. "Je lepší, aby šli dva než jeden. Budou jeden druhého chránit před nezbednictvím."
A tak jsme já a Jed, dva devítiletí chlapci, vyšli s bílým praporem, abychom promluvili s vůdcem našich nepřátel. Lee s námi však nechtěl mluvit. Když nás uviděl přicházet, začal se plížit pryč. Vůbec jsme se k němu nedostali na doslech a za chvíli se patrně schoval do křovin, protože jsme ho už nikdy nespatřili, ale věděli jsme, že nemohl tak náhle zmizet.
Jed a já jsme prohledali houští na stovky yardů kolem. Neřekli nám, jak dlouho máme zůstat mimo tábor, a protože Indiáni po nás nestříleli, šli jsme dál. Byli jsme pryč přes dvě hodiny, ačkoliv kdyby jeden nebo druhý z nás šel sám, vrátil by se za čtvrtinu této doby. Jed mě však musel překonávat ve statečnosti a já jsem musel překonávat jeho. Naše bláznovství však přineslo přece jen nějaký zisk. Kráčeli jsme směle pod bílým praporem a zjistili jsme, jak důkladně je náš tábor obklíčen. Na jih od tábora, ne dál než na půl míle, jsme objevili velký indiánský tábor. Na louce za ním jsme uviděli indiánské chlapce, jak jezdí tryskem na koních.
Pak tu bylo indiánské postavení na pahorku na východní straně. Podařilo se nám vylézt na nízké návrší, takže jsme mohli nahlédnout dovnitř. Jed a já jsme strávili půl hodiny tím, že jsme se pokoušeli indiány spočítat, a po mnoha odhadech jsme došli k závěru, že jich tam musí být nejméně dvě stovky. Viděli jsme, že jsou s nimi i běloši a že se s nimi v jednom kuse o čemsi dohadují. Na severovýchod od našeho tábora, nanejvýš čtyři sta yardů od něho, jsme objevili velký tábor bělochů za nízkou vyvýšeninou. A viděli jsme, jak se za ním pase padesát nebo šedesát jezdeckých koní. A asi o míli dál k severu jsme uviděli malý obláček prachu, blížící se k nám. Jed a já jsme počkali, až jsme spatřili tryskem jedoucího osamělého muže, který vjel do tábora bělochů.
Když jsme se dostali zpátky do ohrady, první, co mě potkalo, byl pohlavek od matky za to, že jsem zůstal tak dlouho pryč, otec však Jeda i mne pochválil, když jsme mu podali hlášení.
"Možná, že teď byste měl být připraven na útok, kapitáne," řekl otci Aaron Cochrane, "ten muž, kterého hoši viděli, nepřijel pro nic za nic. Běloši zatím zadržují indiány, dokud nedostanou rozkazy z vyšších míst. Možná, že ten muž přivezl nějaký takový rozkaz. Koně nešetří, to je jisté."
Půl hodiny po našem návratu se Laban pokusil o výzvědy pod bílým praporem. Neušel však od kruhu ani dvacet stop, když po něm Indiáni začali střílet a zahnali ho na útěk. Krátce před západem slunce jsem v jámě choval děcko, zatímco matka stlala na zemi lůžko z přikrývek. Bylo nás tam tolik, že jsme se tísnili a mačkali. Měli jsme tak málo místa, že minulou noc zůstalo mnoho žen sedět, spaly s hlavou na kolenou. Vedle mne umíral Silas Dunlap; byl tak blízko, že když mával rukama kolem sebe, vždycky mě uhodil do ramene. Při prvním útoku ho střela zasáhla do hlavy, celý druhý den nebyl při jasném vědomí, blouznil a prozpěvoval si říkanky. Jedna z jeho říkanek, kterou omílal neustále, až to matku dohánělo k šílenství, zněla:

"Řekl první malý čertík čertíkovi druhému: Sáhni, čerte, do váčku, dej mi trochu tabáčku. Řekl druhý malý čertík čertíkovi prvnímu: Sed si hezky na penězích, sed si doma, miláčku, a budeš mít ve váčku každý den dost tabáčku."

Seděl jsem těsně vedle něho s děckem v náručí, když se rozpoutal útok proti nám. Slunce zapadalo a já jsem hleděl vytřeštěnýma očima na Silase Dunlapa, který byl právě v posledním tažení. Jeho žena Sára mu položila ruku na čelo. Ona i její teta Marta tiše plakaly. A pak to přišlo - výstřely a kulky ze stovek hlavní. Naši nepřátelé se ze severu roztáhli do půlkruhu, od východní strany až k západní, a zasypávali nás olovem. Všichni v jámě se přitiskli k zemi. Spousta menších dětí začala ječet a ženy měly co dělat, aby je utišily. Některé ženy se zprvu daly do křiku, ale nebylo jich mnoho.
V příštích několika minutách se na nás snesl déšť snad tisíců střel. Strašně jsem si přál doplížit se do zákopu pod vozy, odkud naši muži pálili vytrvale, ale nepravidelně. Každý střílel podle vlastního uvážení, kdykoliv měl proti komu stisknout spoušť. Matka však vytušila můj úmysl a donutila mě, abych se přikrčil a choval dál děcko v náručí.
Právě jsem se díval na Silase Dunlapa, který se ještě třásl, když vtom bylo zabito děťátko Castletonových. Dorothy Castletonová, sama asi desítiletá, je držela na rukou, takže jí ho zabili v náručí. Jí se nestalo vůbec nic. Slyšel jsem, jak se o tom hovoří, soudilo se, že střela asi narazila ve výšce na jeden z vozů a odrazila se dolů do jámy. Říkali, že to byla prostě náhoda, ale jinak že jsme tu v bezpečí.
Když jsem se znovu podíval, byl Silas Dunlap mrtvý a já jsem cítil vyslovené zklamání nad tím, že jsem byl odlákán a nemohl být svědkem té zvláštní události. Nikdy se mi nepoštěstilo, abych na vlastní oči viděl někoho skutečně umřít.
U Dorothy Castletonové vyvolala tato příhoda hysterický záchvat, začala dlouze ječet a vřískat a to přimělo i paní Hastingsovou k novému výbuchu hlasitého pláče. Nakonec se strhl takový povyk, že otec poslal Watta Cummingse, aby se k nám doplížil a zjistil, co se stalo.
Pozdě za soumraku těžká palba ustala, třebaže ojedinělé výstřely padaly i během noci. Při tomto druhém útoku byli raněni dva z našich mužů a doneseni do jámy. Bili Tyler byl zabit na místě a pohřben za tmy k ostatním spolu se Silasem Dunlapem a s děťátkem Castletonových. Muži se střídali celou noc v prohlubování studny, ale jediná stopa po vodě, ke které se dopracovali, byl vlhký písek. Několik mužů doneslo pár džberů vody od pramene, ale Indiáni po nich stříleli, a když Jeremymu Hopkinsovi ustřelili ruku v zápěstí, ostatní toho nechali.
Příští ráno, třetího dne, bylo horko a sucho ještě větší. Probudili jsme se žízniví a ten den se nevařilo. Měli jsme tak sucho v ústech, že jsme nemohli jíst. Snažil jsem se sníst kousek tvrdého chleba, který mi dala matka, ale musel jsem se toho vzdát. Střelba sílila a zase slábla. Občas byly na tábor vypáleny stovky ran. Jindy zase nastala přestávka, kdy nepadl jediný výstřel. Otec neustále varoval muže, aby nestříleli zbytečně, protože nám dochází střelivo A muži celou tu dobu pokračovali v kopání studny. Byla tak hluboká, že z ní vytahovali písek ve kbelících. Muži byli při této práci vystaveni střelám, a jeden z nich byl raněn do ramene. Byl to Peter Bromley, který poháněl volské spřežení Bloodgoodova vozu a byl zasnouben s Janou Bloodgoodovou. Jana vyskočila ze zákopu, rozběhla se v dešti střel za ním a přivedla ho do krytu. K polednímu se stěny studny sesuly a vyprošťování dvou mužů, kteří přitom byli zasypáni, dalo velkou práci. Ámos Wentworth byl celou hodinu v bezvědomí. Potom zřídili ve studni pažení z ojí a z desek, které vzali z vozů, a kopalo se dál. Byli už v hloubce dvacet stop, ale nenašli nic než vlhký písek. Voda do studny neprosakovala.
Tou dobou byly podmínky v jámě strašné. Děti žadonily o vodu a nemluvňata, ochraptělá pláčem, nepřestávala plakat. Robert Carr, další raněný, ležel asi na deset stop od místa, kde jsem seděl s matkou. Blouznil, neustále rozhazoval rukama a volal, že chce pít. A některé ženy na tom byly stejně zle jako on a zuřivě proklínaly mormony a Indiány. Některé z nich se často modlily a tři dospělé sestry Demdikovy se svou matkou zpívaly nábožné písně. Jiné ženy nabíraly vlhký písek vybraný ze studny a přikládaly jej maličkým na nahé tělo, aby je zchladily a utišily.
Dva bratři Fairfaxové to nevydrželi, proplížili se se džbery v rukou pod jedním vozem a vrhli se k prameni. Giles neuběhl ani půl cesty a padl. Roger doběhl tam i zpátky, aniž byl zasažen. Přinesl dva džbery ne zcela plné, protože v běhu něco rozlil. Giles se doplížil zpátky, a když mu pomohli do zákopu, krvácel z úst a kašlal. Dva neplné džbery vody zdaleka nestačily, protože nás bylo přes sto, nepočítáme-li muže. Jen nemluvňata, nejmenší děti a ranění muži dostali trošku vody. Já jsem nedostal ani hlt, třebaže matka namočila kousek plátna do několika lžiček vody, kterou měla pro děcko, a vytřela mi ústa. Sama si to nedopřála a nechala mi vlhký hadřík, abych ho mohl žvýkat.
Odpoledne se situace nevýslovně zhoršila. Nehybné slunce žhnulo v čistém, bezvětrném ovzduší a měnilo naši písečnou jámu v pravou výheň. A všude kolem se ozývaly výstřely a jekot Indiánů. Otec povolil jen tu a tam vypálit ze zákopu jedinou ránu, a to jen nejlepším střelcům jako Laban nebo Timothy Grant. Celou dobu se do našeho postavení lil nepřetržitý proud olova. Žádná ze střel se však už neodrazila tak osudným způsobem a naši muži v zákopu přestali střílet, tiskli se k zemi a unikali tak nebezpečí. Jen čtyři byli zraněni a jen jeden z nich velmi těžce.
Za jedné přestávky v palbě přišel otec ze zákopu. Několik minut poseděl mlčky se mnou a s matkou. Zdálo se, že naslouchá všem nářkům a volání po vodě, které se tu ozývalo. Jednou vylezl z jámy a šel prozkoumat studnu. Přinesl zpátky jen vlhký písek a naplácal ho v tlusté vrstvě Robertu Carrovi na prsa a na ramena. Pak odešel tam, co seděl Jed Dunham s matkou, a poslal pro Jedová otce, aby přišel ze zákopu za nimi. Byli jsme tak stěsnáni, že když se někdo v jámě chtěl pohnout z místa, musel se opatrně plazit přes těla ležících.
Za chvíli se otec připlížil k nám.
"Jesse," zeptal se mě, "bojíš se indiánů?"
Důrazně jsem zavrtěl hlavou v předtuše, že mi bude svěřeno další hrdé poslání.
"Bojíš se těch prokletých mormonů?"
"Žádného prokletého mormona se nebojím," odpověděl jsem, využívaje příležitosti, kdy mohu proklít nepřátele bez obav z trestající matčiny ruky.
Všiml jsem si slabého úsměvu na jeho unavených rtech v okamžiku, kdy uslyšel mou odpověď.
"Tak dobrá, Jesse," řekl, "půjdeš s Jedem k prameni pro vodu?"
Byl jsem celý žhavý.
"Převlečeme vás za děvčata,"" pokračoval, "takže po vás možná nebudou střílet."
Trval jsem na tom, že půjdu tak, jak jsem, jako mužský v kalhotách, ale rychle jsem se podřídil, když otec navrhl, že si tedy najde nějakého jiného chlapce, který se převleče a půjde s Jedem.
Z Chattoxova vozu přinesli truhlu. Chattoxova děvčata byla dvojčata, asi stejně velká jako my dva s Jedem. Několik žen nám přišlo pomoci. Byly to sváteční šaty Chattoxových děvčat a ležely v truhle celou cestu z Arkansasu.
Matka ve své úzkosti svěřila děcko Sáře Dunlapové a šla se mnou až do zákopu. Tam pod vozem, za nízkým písečným náspem, jsme já a Jed dostali poslední pokyny. Vylezli jsme a stáli jsme venku. Byli jsme oblečeni naprosto stejně - bílé punčochy, bílé šaty se širokou modrou šerpou a bílé čepečky. Drželi jsme se s Jedem křečovitě za ruce. Ve volné ruce jsme každý nesli dva menší džbery.
"Chovejte se klidně," napomenul nás otec, když jsme vykročili, "jděte pomalu. Jděte jako děvčata."
Nepadl jediný výstřel. Bezpečně jsme došli k prameni, nabrali vody do džberů, lehli si a sami jsme se pořádně napili. S plným džberem v každé ruce jsme se dali na zpáteční cestu.
A stále ještě nepadl ani jediný výstřel.
Nevzpomínám si, kolik takových cest jsem vykonal, jistě jich bylo patnáct nebo dvacet. Chodili jsme zvolna, pokaždé jsme vyšli ruku v ruce a pokaždé jsme se pomalu vraceli s čtyřmi džbery plnými vody. Bylo úžasné, jakou jsme měli žízeň. Několikrát jsme si u pramene lehli a dlouze pili.

Našim nepřátelům se to však zdálo příliš. Nedovedu si představit, že by indiáni dokázali takovou dobu nestřílet, dívky nedívky, nebýt rozkazu, který dostali od bělochů. Bud'jak bud', právě když jsme se s Jedem chystali na další cestu, z návrší obsazeného Indiány se ozval výstřel a po něm druhý.
"Vraťte se!" vykřikla matka.
Podíval jsem se na Jeda a viděl jsem, že on se dívá na mne. Věděl jsem, že je tvrdohlavý, a rozhodl jsem se, že budu poslední, kdo se vrátí. Vykročil jsem vpřed a v tom okamžiku vykročil i on.
"Ty! Jesse!" křikla na mne matka. A v tónu jejího hlasu se ozývalo něco víc než pohlavek.
Jed navrhl, abychom se vzali za ruce, ale já jsem zavrtěl hlavou.
"Doběhni tam," řekl jsem.
A zatímco jsme pelášili po písku, začaly po nás pálit patrně všechny pušky z návrší obsazeného indiány. Dostal jsem se k prameni o maličko dřív, takže Jed musel počkat, až naberu vody do džberů.
"Ted tam zase doběhni ty, " řekl mi, a protože s nabíráním vody nijak nepospíchal, poznal jsem, že se rozhodl vrátit se jako poslední.
Přikrčil jsem se tedy, čekal jsem na něho a pozoroval obláčky prachu zvířeného kulkami. Zpáteční cestu jsme nastoupili společně a klusem.
"Ne tak rychle," napomenul jsem ho, "nebo polovičku vody rozleješ."
To se ho dotklo a zřetelně zpomalil běh. Vpůli cesty jsem zakopl a upadl. Kulka, která dopadla těsně přede mnou, vmetla mi písek do očí. Myslel jsem, že mě zasáhla.
"Tos udělal naschvál," ušklíbl se Jed, když jsem se zvedal ze země. Stál a čekal na mne.
Pochopil jsem, co chtěl říci. Myslel, že jsem upadl schválně, abych rozlil vodu a musel jít pro novou. To naše soupeření byla vážná věc -vskutku tak vážná, že jsem jeho podezření okamžitě využil a rozběhl se zpátky k prameni. A Jed Dunham, nedbaje střel, které vířily prach kolem něho, stál zpříma na volném prostranství a čekal na mne. Vrátili jsme se společně, a přestože to byl klukovský kousek šílené odvahy, měli jsme pocit, že jsme se vyznamenali. Když jsme však odevzdávali vodu, Jed jí měl jen jeden džber. Druhým proletěla kulka u samého dna. Matka mi udělala kázání za neposlušnost. Věděla asi, že po tom, co jsem vykonal, by jí otec nedovolil, aby mě uhodila; zatímco mi kázala, otec na mne mrkal za jejími zády. Bylo to vůbec poprvé, co mi takto dával znamení.
Když jsme se s Jedem vrátili do jámy, byli jsme hrdinové. Ženy plakaly a žehnaly nám a líbaly a objímaly nás. A přiznávám se, že jsem byl na tyto projevy pyšný, přestože jsem stejně jako Jed předstíral, že nemám rád, když se s něčím dělá tolik povyku. Jeremy Hopkins s mohutným obvazem na pahýlu levého zápěstí řekl, že jsme ze dřeva, z jakého se dělají bílí muži, takoví muži jako Daniel Boone, jako Kit Carson nebo Davy Crockett. A na to jsem byl pyšnější než na všechno ostatní.
Myslím, že celý zbytek dne mě trápila hlavně bolest v pravém oku, způsobená pískem, který mi tam vmetla kulka. Matka říkala, že mám oko krvavé, a mně se zdálo, že bolí stejně, ať ho mám otevřené nebo zavřené. Zkoušel jsem to tak i tak. V jámě teď bylo trochu klidněji, protože všichni dostali vodu, i když nás velice tížil problém, jak získat vodu příště. K tomu přistupovala známá skutečnost, že jsme takřka vyčerpali zásobu střeliva. Důkladná prohlídka vozů, kterou provedl otec, vynesla pět liber nazelenalého prachu. Muži ho u sebe neměli o mnoho víc.
Vzpomněl jsem si na útok při západu slunce minulého dne, počítal jsem, že se bude opakovat, a před západem slunce jsem se odplížil do zákopu. Doplížil jsem se na místo vedle Labana. Byl zaměstnán žvýkáním tabáku a nevšiml si mě. Chvíli jsem ho pozoroval v obavě, že až mě uvidí, pošle mě zpátky. Dlouho vyhlížel mezi koly vozu, chvíli vytrvale žvýkal a pak si pečlivě odplivl do důlku, který si vyhloubil v písku.
"Jak jdou kouzla?" zeptal jsem se ho konečně. Tak vždycky oslovoval on mne.
"Skvěle,"" odpověděl, "neobyčejně skvěle, Jesse, teď, když už můžu zase žvýkat. Měl jsem tak sucho v ústech, že jsem nemohl žvýkat od východu slunce až do té doby, co jste přinesli vodu."
Vtom se na vrcholu malého pahorku na severovýchodě, obsazeného bělochy, objevila hlava a ramena nějakého muže. Laban na něho dlouhou chvíli mířil puškou. Potom zavrtěl hlavou.
"Čtyři sta yardů. To ne, to nebudu riskovat. Mohl bych ho dostat nebo taky ne, a tvůj táta hlídá prach jako oko v hlavě."
"Co myslíte, jaké máme vyhlídky? zeptal jsem se ho po mužsku, protože po tom kousku s vodou jsem se cítil docela jako muž.
Zdálo se, že Laban dlouho a pečlivě váží odpověď.
"Jesse, nemusím ti přece vykládat, že jsme v zatracené kaši. Ale dostánem se z ní, ech, dostánem, na to můžeš vsadit poslední dolar."
"Někteří z nás se z toho nedostanou," namítl jsem.
"Kdo například?" zeptal se mě.
"No třeba Bili Tyler a paní Gramová a Silas Dunlap a ti ostatní."
"Ale, čerta, Jesse, ti už jsou pod zemí. Nevíš, že všichni musí pohřbít své mrtvé, když se odloudají z tohoto světa? Počítám, že se to tak dělá tisíce let, a živých je pořád stejně, jako jich bylo vždycky. Víš, Jesse, narození a smrt jdou ruku v ruce. A lidi se rodí stejně rychle, jako umírají, a počítám, že ještě rychleji, protože se rozmnožili a je jich teď víc. Tak třeba tebe mohli zabít dnes odpoledne, když jsi nosil vodu."
"Ale jsi tady, že ano, a povídáš si se mnou a podle všeho dorosteš a staneš se otcem velikánské rodiny někde v Kalifornii. Říká se, že v Kalifornii všechno roste do velkých rozměrů."
Tento bodrý pohled na věci mě povzbudil tak, že jsem se nenadále odhodlal projevit dlouho potlačovanou chtivost.
"Dejme tomu, Labane, že bys tady byl zabit..."
"Kdo? Já?" vykřikl.
"Vždyť říkám: dejme tomu," vysvětlil jsem.
"No tak dobrá, pokračuj. Dejme tomu, že bych byl zabit. Tak co?"
"Dal bys mi ty svoje skalpy?"
"Máma by tě zpohlavkovala, kdyby tě je viděla nosit," řekl, aby získal čas.
"Nemusím je nosit před ní. Přece, Labane, kdyby tě zabili, někdo by musel ty skalpy dostat. Proč ne já?"
"Proč ne?" opakoval po mně. "Máš pravdu, proč ne ty? Dobrá, Jesse. Mám tě rád a tvého tátu taky. V tu ránu, kdy budu zabit, jsou skalpy tvoje a skalpovací nůž taky. A Timothy Grant je svědek. Slyšels to, Timothy?"
Timothy řekl, že slyšel, a já jsem zůstal ležet mlčky v dusném zákopu, přemožen velikostí svého štěstí do té míry, že jsem nebyl s to pronést jediné slovo vděku. Za předvídavost, s jakou jsem se odebral do zákopu, jsem byl odměněn. Při západu slunce začal nový všeobecný útok a bylo na nás vypáleno na tisíce ran. Nikdo z nás neutržil ani škrábnutí. Naproti tomu, přestože my jsme vypálili sotva třicet ran, viděl jsem, že Laban a Timothy Grant zasáhli dva indiány. Laban mi řekl, že od samého začátku střílejí jen indiáni. Byl si jist, že nikdo z bělochů nevypálil jedinou ránu. A to celé ho uvádělo do trapného zmatku. Běloši nám ani nenabídli pomoc, ani nás nenapadali, ale celou dobu navštěvovali Indiány, kteří na nás útočili. Příští den ráno jsem zjistil, že na nás dolehla palčivá žízeň. Bylo to při prvním rozbřesku dne. Padla těžká rosa a muži, ženy i děti ji sbírali přímo jazykem z ojí vozů, z brzd a z obručí.
Hovořilo se o tom, že Laban se krátce před rozedněním vrátil z průzkumu, že se připlížil až k samému postavem bělochů, že už byli vzhůru a že je viděl v záři táborových ohňů, jak se modlí ve velkém kruhu. Oznámil také, že podle několika málo slov, která zachytil, se modlili kvůli nám proto, aby se dověděli, co s námi mají udělat. Slyšel jsem, jak jedna ze sester Demdikových řekla Abbymu Foxwellovi: "Kéž by je tedy Bůh osvítil."
"A brzy," řekl na to Abby Foxwell, "protože nevím, co si počneme celý den bez vody, a prachu už máme sotva na dně."
Celé dopoledne se nic nedělo. Nepadl ani jediný výstřel. Jen slunce pálilo v nehybném vzduchu. Žízeň rostla a za chvíli začala nemluvňata plakat a menší děti fňukat a naříkat. V poledne vzal Will Hamilton dva velké džbery a vydal se k prameni. Než však mohl podlézt pod vozem, přiběhla Anna Demdiková, chytila ho do náručí a snažila se ho zadržet. Ale on jí něco řekl, políbil ji a pokračoval v cestě. Nepadl ani jediný výstřel a nepadl ani celou tu dobu, co Will šel k prameni a co se vracel s vodou."
"Chvála bohu!" zvolala stará paní Demdiková.
"To je znamení. Ustoupili."
Stejného názoru bylo mnoho žen. Asi ve dvě hodiny, když jsme pojedli a cítili se o něco lépe, objevil se jakýsi běloch s bílým praporem. Will Hamilton vyšel ven a promluvil s ním, vrátil se, hovořil s otcem a s ostatními muži a pak znovu vyšel za tím cizím člověkem. O něco dál vzadu jsme viděli muže, který tam stál a díval se, a poznali jsme, že je to Lee.
Všichni jsme byli vzrušeni. Ženy cítily takovou úlevu, že se rozplakaly a líbaly se a stará paní Demdiková s ostatními velebily Boha a děkovaly mu. Podle návrhu, na který naši muži přistoupili, měli jsme se pod vlajkou příměří svěřit do ochrany indiánů.
Zaslechl jsem, jak otec řekl matce: "Museli jsme to udělat."
Seděl na oji vozu se svěšenými rameny a skleslý.
"Ale co když zamýšlejí zradu?" zeptala se matka.
Pokrčil rameny.
"Musíme doufat, že ne," řekl. "Střelivo nám došlo."
Několik našich mužů odpoutalo jeden z vozů a odtáhli ho z cesty. Běžel jsem se podívat, co se děje. Do ohrady vešel sám Lee a za ním vjely dva prázdné vozy, každý z nich řídil jeden muž. Všichni se shlukli kolem Leea. Řekl, že měli velkou práci s Indiány, aby nás před nimi uchránili, a že major Higbee s padesáti muži mormonské milice je připraven vzít nás pod svou ochranu.
Otce, Labana a některých mužů se však zmocnilo podezření, když Lee řekl, že musíme naložit své pušky na jeden vůz, abychom Indiány nedráždili. Uděláme-li to, staneme se zajatci mormonské milice.
Otec se napřímil a chystal se odmítnout, ale vtom se podíval na Labana, který mu tiše řekl:
"V rukou nám nejsou platné o nic víc než na voze, protože střelný prach je ten tam." Dva z našich raněných, kteří nemohli chodit, byli naloženi na vůz a s nimi i všechny malé děti. Zdálo se, že Lee je vybírá podle toho, jsou-li starší nebo mladší než osm let. Jed a já jsme byli na svůj věk dost velcí, Lee nás tedy přiřadil ke starším a řekl nám, že půjdeme s ženami pěšky.
Když vzal matce děcko a uložil je do vozu, matka se tomu nejprve vzepřela. Pak jsem viděl, jak stiskla rty a podrobila se. Byla to šedooká žena s pevnými rysy, ve středních letech, kostnatá, statné postavy. Projevovaly se na ní však následky dlouhé cesty a strádání, měla vpadlé tváře, byla vyhublá a jako všechny ženy v družině měla v obličeji výraz tíživé, nepolevující úzkosti.
Zatímco Lee vysvětloval, v jakém pořadí se půjde, Laban přišel za mnou. Lee řekl, že ženy a děti, které půjdou pěšky, mají jít vpředu za oběma vozy. Potom, za ženami, půjdou muži v řadě jeden za druhým. Když to Laban uslyšel, přišel za mnou, odvázal si od opasku skalpy a zavěsil mi je k pasu.
"Ale vždyť tě ještě nezabili," namítl jsem.
"Nato můžeš vsadit krk, že ne," řekl na to klidně. "Jen jsem se polepšil, to je to celé. Nosit skalpy je marnivost a pohanský zvyk." Na chvilku se zarazil, jako by si nemohl na něco vzpomenout, potom se náhle otočil na patě, vykročil zpátky k ostatním mužům a přes rameno na mne zavolal: "Tak tedy žij blaze, Jesse."
Divil jsem se, proč se se mnou loučí, když tu vjel do ohrady nějaký běloch na koni. Řekl, že ho posílá major Higbee a že nám má říct, abychom si pospíšili, protože indiáni mohou zaútočit každým okamžikem.
A tak jsme se dali na pochod, dva vozy jely v čele. Lee šel s ženami a s dětmi, které šly pěšky. Za námi kráčeli muži, kteří museli počkat, až ujdeme asi dvě stě stop. Když jsme vycházeli z ohrady, uviděli jsme zcela nablízku milici. Opírali se o pušky a stáli v dlouhé řadě, asi na šest stop jeden od druhého. Když jsme šli kolem, nemohl jsem si nevšimnout, jak vážně se tváří. Vypadali jako lidé na pohřbu. Stejně si toho všimly i ženy a některé z nich se daly do pláče.
Šel jsem těsně za matkou. Vybral jsem si to místo proto, aby neviděla mé skalpy. Za mnou šly tři sestry Demdikovy, dvě z nich podpíraly starou matku. Slyšel jsem, jak Lee neustále volá na muže, kteří řídili vozy, aby nejeli tak rychle. Muž, o kterém jedno z Demdikových děvčat řeklo, že je to asi major Higbee, seděl na koni a díval se na nás, jak jdeme. Nikde v dohledu nebyl jediný Indián.Právě ve chvíli, kdy naši muži kráčeli kolem milice - zrovna jsem se ohlédl, abych zjistil, kde je Jed Dunham - právě v tu chvíli se to stalo.
Slyšel jsem, jak major Higbee hlasitě křikl: "Konejte svou povinnost!" Zdálo se, že všechny pušky milice vypálily naráz, a naši muži se káceli a padali. Všechny ženy Demdikovy rodiny padly zároveň. Rychle jsem se otočil, abych viděl, co je s matkou, a matka ležela na zemi. Přímo po našem boku se valily z křovin stovky indiánů a všichni stříleli. Viděl jsem obě sestry Dunlapovy, jak se rozběhly napříč písečnou plání, a pustil jsem se za nimi, protože nás vraždili běloši stejně jako indiáni. A v běhu jsem viděl, jak vozka jednoho vozu zastřelil oba raněné. Koně u druhého vozu klesali do kolen a vzpínali se a vozka se je snažil zadržet.
Malého chlapce, kterým jsem byl já, obestřela temnota ve chvíli, kdy běžel za Dunlapovými děvčaty. Tam končí všechny vzpomínky, protože tam skončil Jesse Fancher, a jako Jesse Fancher skončil navždycky. Tvar, který se nazýval Jesse Fancher, tělo, které bylo jeho, protože bylo hmotné a zdánlivé, pominulo jako každé zdání a víc ho nebylo. Avšak nesmrtelný duch nezanikl. Existoval dál a při příštím vtělení se z něho stal duch sídlící ve zdánlivém těle, známém jakožto tělo Darrella Standinga, které bude brzy vyvedeno ven a pověšeno a posláno do nicoty, kam putuje všechno zdánlivé.
Zde ve Folsomu je jeden odsouzenec na doživotí ze starého pionýrského rodu, Matthew Davies, který má jako důvěrník přidělenu práci v popravní síni. Je to starý člověk a jeho rodiče kdysi za dávných časů putovali po stepích. Mluvil jsem s ním a on mi potvrdil, že k masakru, ve kterém byl zabit Jesse Fancher, skutečně došlo. Když byl tento starý odsouzenec na doživotí ještě dítě, mluvívalo se v jeho rodině hodně o masakru v Mountain Meadows. Říkal, že děti ve vozech byly ušetřeny, protože byly příliš malé, než aby mohly vyprávět, co se stalo.
To všechno předkládám k úvaze. Nikdy ve svém životě Darrella Standinga jsem nečetl ani řádku a neslyšel ani slovo o Fancherově družině, která zahynula v Mountain Meadows. A přece jsem se to ve svěrací kazajce ve věznici v Saň Quentinu všechno dověděl. Nemohl jsem si toto vědomí vytvořit z ničeho, stejně jako jsem nemohl z ničeho vytvořit dynamit. Toto vědomí a tyto skutečnosti, které jsem vylíčil, se dají vysvětlit jen jedním způsobem. Pocházejí z mého duchovního obsahu - z ducha, který na rozdíl od hmoty nezaniká.
V závěru této kapitoly musím zaznamenat, že Matthew Davies mi také řekl, že několik let po masakru byl Lee vládními úřady Spojených států odvezen do Mountain Meadows a tam popraven na místě naší někdejší ohrady.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Zdroj: w..., 12.05.2007

   
­­­­

Diskuse k úryvku
Jack London - Tulák po hvězdách (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­