Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

K úsvitu nebe se otvírá,
svůj nejsladší vznítilo jas;
Praha, ta kněžka, se probouzí
a rozvíjí zlatý svůj vlas.

Spouští jej, veletok paprsků,
jak řeku to plynoucích hvězd,
spouští svou spanilou Vltavu
kol tváře své královna měst.

Setřásá kadeří prstence
i hedbávný hladí jich proud,
zvlněný, hravý ten zářný vlas
si vyplétá z vrkoče pout.

Jiskřivé jehlice vpíná veň,
v nichž démantů duhový vznět,
ostrovů kytice zelené
a červánků nachový květ.

Bělostné řasní naň závoje,
a vánek-li hrou se jich tkne,
čelenka z ohnivých krůpějí -
jak z granátů českých - je spne.

Krásnými lokty div obemkne
val kadeří, zlatých těch clon,
svazujíc lepý a bujarý
jej mosty co klénoty spon.

Splývá jí v lesku jak slavozář,
jak nádherný perutí jas,
knížecí řízy jak majestát,
jak zlatohlav trůnu ten vlas.

Spadá jí s věštího temene
v plec královskou, v ramene hráz,
vlní se na ňadrech mateřských,
kol hrdinných beder jí v pás.

Spadá jí ku vdovím kolenům,
až k patám i do jejich stop,
spadá jí od skvoucí koruny
v dol v popel a v zapadlý hrob.

Povívá za ní ten zlatý vlas
jak praporec šumící v kraj,
v bleskot jej rozpíná jitra dech
a dumavý stíní jej taj.

V perlách se třpytí a věje v dál,
v lesk slunný a v rosnatý pel, -
zlatě mi přelétl varyto
a ve struny krůpěj mi vsel.